Luděk Chovanec úspěšně doplul do cíle druhé etapy závodu Setka Atlantic Challenge!
Po náročných 35 dnech na oceánu protnul Luděk 15.1. cílovou čáru na Martiniku. Potýkal se po cestě hlavně se slabým větrem a v druhé polovině i s množstvím řas plujících na hladině, které zpomalovaly pohyb lodě. Je jedním ze dvou závodníků, kteří závod dokončili. Luďkovi moc gratulujeme, je to nevýdaný sportovní výkon. Tady je první krátká zpráva přímo od Luďka:
„Jaká byla druhá etapa závodu Stovkou přes Atlantik? Úplně jiná, než jsem si ji představoval. Z Tenerife jsme startovali do odeznívající bouře a hned po startu dva účastníci vzdali. Já jsem si při nekontrolované halze zranil ruku. Vítr slábnul, ale kvůli ruce jsem několik dní nedokázal vystavit gennaker. Pak přišla totální flauta. Pomalu jsem se šinul ke Kapverdám a těšil se na pasát. 15-20 uzlů stabilního větru do zad, na nebi mráčky a plachty na motýla. Bohužel jsem se těšil marně, až do konce závodu. Vítr byl spíše slabší, poryvovitý, hodně ze severu. Pár dní přifouklo až k 35 uzlům, ale většinu doby jsem si přál, aby foukalo více.
Stovka se chovala velmi způsobně, všechno fungovalo a až do konce závodu jsem neměl žádný větší technický problém. Kromě jedné věci. Čtrnáct dní po startu jsem si všiml, že mi obrůstá spodní úchyt kormidla. Vyčistil jsem jej, ale brzy se ukázalo, že obrůstá celé dno. V Portugalsku jsem před spuštěním lodě na vodu stihl jen jednu vrstvu antifoulingu a jakmile se loď dostala do teplé vody, breberky začaly rašit jako divé.
S postupujícími dny se plavba stále více zpomalovala, nedařilo se mi dno očistit. Nakonec jsem skočil do vody a snažil se jej vydrhnout, ale loď se zhoupla na vlně a praštila mně do hlavy. Pak už jsem se do vody neodvážil, přece jen jsem jel sólo. Bylo mi Stovky líto, cítil jsem, jak se chce ve větru rozběhnout, ale porost na dně ji držel zpátky.
Třicátý čtvrtý den večer jsem při západu Slunce uviděl na obzoru Martinik. Byl to krásný pohled. Následující den jsem dojel do cíle. Vracel jsem se pak do zátoky u Svaté Anny. Dojezd byl velice intenzivní. Jurand, který závod vyhrál, mi přijel v ústrety a společně jsme pak kličkovali lesem lodí na kotviště co nejblíže ke břehu. Posádky českých lodí o mně většinou věděly a gratulovali mi, když jsme se míjeli. Hodil jsem kotvu kousek od pláže a dlouho se odhodlával nafouknout člun a dojet na pevnou zem. Věděl jsem, že se se mnou bude strašně houpat a snažit se mi podrazit nohy. Suchozemskou nemocí totiž trpím mnohem více, než mořskou. Nebylo ale zbytí. Za pár hodin měla přiletět rodina a potřeboval jsem zařídit spoustu věcí. Přirazil jsem člunem k pláži, kolem se cachtali ve vodě malí černoušci, Jurand se ženou a malou dcerkou seděli ve stínu palmy a kolem vládla neskutečná pohoda. Sebral jsem kuráž a vyskočil na mokrý písek pláže. Závod skončil.“
Zdroj: https://www.facebook.com/stovkoupresatlantik