Pro Arktidu je rok 1912 tragický, jakoby předznamenaný potopením Titaniku v severním Atlantiku. V tomto roce se do Arktidy vydává hned několik ruských výprav na lodích Sv. Anna, Sv. Fokka a Herkules. Poprvé v historii se polárních výprav účastní i ženy. Po dvou letech však zůstávají všechny výpravy nezvěstné. O žádné z nich není sebemenších zpráv, a tak začíná carská vláda pod tlakem veřejnosti organizovat záchranu. Už je ale pozdě. Osudy všech těchto tří ruských expedic jsou bohužel tragické, přitom příběhy dvou z nich se zvláštním způsobem prolnou.

Přes mnohá varování, že stav ledu v Barentsově moři je neobyčejně nepříznivý, vyplouvá koncem srpna z Petrohradu plachetní škuner Sv. Anna. Velí mu mladý poručík Georgij Brusilov. V jeho 24-členné posádce je i žena – milosrdná sestra E. Ždankovová, která nahradí lodního lékaře. Brusilov se chce podél sibiřských břehů dostat do Beringova průlivu. V Karském moři je však Sv. Anna bezmocně sevřena ledem a začíná driftovat ve směru mořských proudů. Nikoho to zpočátku příliš neznepokojuje. Během prvního přezimování však posádka v důsledku nedostatku pohybu ve studeném, tmavém a vlhkém podpalubí, nečinnosti a především jednotvárné stravy začíná trpět kurdějemi. Milosrdná sestra obětavě pomáhá všem nemocným ve dne v noci. Jenom jí a kormidelníku Albanovovi se choroba vyhnula. Sv. Anna se ze sevření ledových ker nevysvobodí ani v létě příštího roku. Navíc nebezpečný drift ji postupně zanese ještě mnohem dál na sever. Druhá polární noc je ještě těžší. Mezi posádkou dochází k ostrým sporům. Despotický, náladový a prchlivý Brusilov je na pokraji psychického zhroucení. V lednu 1914 je již situace zcela nesnesitelná. Kormidelník Albanov nechce dále pasivně čekat, a se souhlasem Brusilova loď opouští. Spolu s dalšími 13 muži se chce pokusit pěšky proniknout po krách k nejbližší pevnině, ostrovům země Františka Josefa. Tento pochod, při kterém táhnou těžké saně i kajaky, je pro nemocné, promrzlé a hladové námořníky nesmírně vyčerpávající. Postupně tak umírají či mizí navždy v mlze a mrazivé vichřici arktických pustin. Jiní se utopí v bouři při plavbě v kajacích. Nakonec z nich zůstává jen Albanov, který má vysoké horečky, a námořník Konrad s omrzlými prsty. Přes veškeré útrapy svůj boj nevzdávají. Tři měsíce po odchodu ze Sv. Anny se jim nakonec podaří v kajaku dosáhnout známého skladiště potravin, zřízeného pro polární expedice na mysu Flora.

Tam je později při svém návratu zachrání Sedovův škuner Sv. Fokka a odveze do vlasti. Albanov sice podává podrobné svědectví o drastickém zpátečním pochodu, ale jaký byl další osud Brusilova, Ždankovové a všech těch, kteří na lodi zůstali, neví. Sv. Anna s nimi zmizela navždy beze stopy…

Ve stejné době jako Sv. Anna vyplula před dvěma lety z Archangelsku i Sv. Fokka. Cílem jejího velitele, ambiciózního poručíka Georgije Sedova, je vztyčení ruské vlajky na severním pólu, a to za každou cenu.

Pěší útok na pól měl začít ze země Františka Josefa, ale tam se Sv. Fokka pro hustý led vůbec nedostane, a posádka musí poprvé přezimovat na Nové zemi. Příštím rokem se jim podaří konečně proniknout k zemi Františka Josefa, kde na Hookerově ostrově rozbili svůj druhý zimní tábor.

Zásoby uhlí se rychle vyčerpaly, a tak topili vším, čím se dalo. Mnozí, včetně Sedova, opět onemocněli nejtěžší polární chorobou – kurdějemi. Sedov se však přesto svého záměru dosáhnout pólu nevzdal. V polovině února 1914 se vydává spolu se dvěma námořníky, trojími saněmi a psím spřežením na sever.

Již týden po opuštění lodi má Sedov tak opuchlé nohy, že se nemůže sám pohybovat, a začíná ztrácet vědomí. O návratu však nechce ani slyšet. U Rudolfova ostrova je již jeho stav beznadějný. Po třech dnech umírá ve stanu, aniž by přišel k vědomí. Jeho kamarádi jej pochovali a přikryli vlajkou, kterou chtěl Sedov vztyčit na pólu. Zpáteční cesta jeho dvou druhů ve sněhové bouři, mlze a vánici byla strašlivá. Veškerý petrolej, nutný k vytápění stanu, spotřebovali v době, kdy Sedov umíral. Z posledních sil se dovlekli zpět k lodi, kde sdělují smutnou zprávu. Další pobyt na severu nemá smysl. Posádka Sv. Fokky ukončí vědecké práce a vrací se k mysu Flora, kde zpozoruje dva lidské přízraky. Zachrání tak Albanova a Konrada, kteří jako jediní přežili tragédii Brusilovovy výpravy ze Sv. Anny.

Téhož roku připlouvá na Špicberky malý kutr Herkules, na němž se plaví Vladimír Rusanov se svou snoubenkou, studentkou medicíny z francouzské Sorbony Juliettou Jeanovou. Rusanova fascinuje sever a podaří se mu dosáhnout toho, že je carskou vládou dokonce pověřen vedením polární expedice, jejímž cílem jsou právě Špicberky. Hledá zde pro Rusko uhelná ložiska, objevená naleziště mapuje a provádí jejich zábory. Svůj úkol splní rychle a dobře, ale zpět do vlasti se nevrátí. Vydá se, a tentokrát již na vlastní pěst a bez vědomí vlády, dál na milovaný sever. Chce se pokusit proplout Severovýchodním průjezdem z Atlantiku do Pacifiku. Na palubě Herkula je s ním kromě devítičlenné posádky i jeho krásná francouzská snoubenka, další žena, která se účastní polární expedice.

Dne 31. 8. 1912 je Herkules spatřen naposledy. Z ústí průlivu Matočkin Šar míří do Karského moře, které je v tomto roce extrémně zaledněné. Pak se po Rusanovově výpravě slehne zem. Otec Julietty v Paříži umírá žalem. Po dvou letech marného čekání ztratil poslední naději, že svou jedinou dceru ještě uvidí. I když se v roce 1934 našly na ostrově Popova – Čuchčina některé předměty a útržky písemností prokazatelně patřící Rusanovově expedici a sloup s vyřezaným nápisem „Herkules 1913“, nové světlo do tohoto případu nevnesly. Tajemství zániku Herkula nebylo nikdy odhaleno.

Z cyklu Příběhy a záhady Arktidy, Vladimír Vojíř, 1999–2000
Ilustrace a fotografie z archivu Vl. Vojíře