Strašná polární trilogie (1912–1914)

Bárka Eclipse s níž norský kapitán Otto Sverdrup marně pátral po nezvěstných expedicích Rusanova a Brusilova

Článek uveřejňujeme se svolením Severských listů.

Pro Arktidu je rok 1912 tragický, jakoby předznamenaný potopením Titaniku v severním Atlantiku. V tomto roce se do Arktidy vydává hned několik ruských výprav na lodích Sv. Anna, Sv. Fokka a Herkules. Poprvé v historii se polárních výprav účastní i ženy. Po dvou letech však zůstávají všechny výpravy nezvěstné. O žádné z nich není sebemenších zpráv, a tak začíná carská vláda pod tlakem veřejnosti organizovat záchranu. Už je ale pozdě. Osudy všech těchto tří ruských expedic jsou bohužel tragické, přitom příběhy dvou z nich se zvláštním způsobem prolnou.

Přes mnohá varování, že stav ledu v Barentsově moři je neobyčejně nepříznivý, vyplouvá koncem srpna z Petrohradu plachetní škuner Sv. Anna. Velí mu mladý poručík Georgij Brusilov. V jeho 24-členné posádce je i žena – milosrdná sestra E. Ždankovová, která nahradí lodního lékaře. Brusilov se chce podél sibiřských břehů dostat do Beringova průlivu. V Karském moři je však Sv. Anna bezmocně sevřena ledem a začíná driftovat ve směru mořských proudů. Nikoho to zpočátku příliš neznepokojuje. Během prvního přezimování však posádka v důsledku nedostatku pohybu ve studeném, tmavém a vlhkém podpalubí, nečinnosti a především jednotvárné stravy začíná trpět kurdějemi. Milosrdná sestra obětavě pomáhá všem nemocným ve dne v noci. Jenom jí a kormidelníku Albanovovi se choroba vyhnula. Sv. Anna se ze sevření ledových ker nevysvobodí ani v létě příštího roku. Navíc nebezpečný drift ji postupně zanese ještě mnohem dál na sever. Druhá polární noc je ještě těžší. Mezi posádkou dochází k ostrým sporům. Despotický, náladový a prchlivý Brusilov je na pokraji psychického zhroucení. V lednu 1914 je již situace zcela nesnesitelná. Kormidelník Albanov nechce dále pasivně čekat, a se souhlasem Brusilova loď opouští. Spolu s dalšími 13 muži se chce pokusit pěšky proniknout po krách k nejbližší pevnině, ostrovům země Františka Josefa. Tento pochod, při kterém táhnou těžké saně i kajaky, je pro nemocné, promrzlé a hladové námořníky nesmírně vyčerpávající. Postupně tak umírají či mizí navždy v mlze a mrazivé vichřici arktických pustin. Jiní se utopí v bouři při plavbě v kajacích. Nakonec z nich zůstává jen Albanov, který má vysoké horečky, a námořník Konrad s omrzlými prsty. Přes veškeré útrapy svůj boj nevzdávají. Tři měsíce po odchodu ze Sv. Anny se jim nakonec podaří v kajaku dosáhnout známého skladiště potravin, zřízeného pro polární expedice na mysu Flora.

Sv. Anna vyplouvá z Petrohradu (1912)

Tam je později při svém návratu zachrání Sedovův škuner Sv. Fokka a odveze do vlasti. Albanov sice podává podrobné svědectví o drastickém zpátečním pochodu, ale jaký byl další osud Brusilova, Ždankovové a všech těch, kteří na lodi zůstali, neví. Sv. Anna s nimi zmizela navždy beze stopy…

Georgij Jakovlevič Sedov,
(1877 – 1914 nezvěstný)

Ve stejné době jako Sv. Anna vyplula před dvěma lety z Archangelsku i Sv. Fokka. Cílem jejího velitele, ambiciózního poručíka Georgije Sedova, je vztyčení ruské vlajky na severním pólu, a to za každou cenu.

Pěší útok na pól měl začít ze země Františka Josefa, ale tam se Sv. Fokka pro hustý led vůbec nedostane, a posádka musí poprvé přezimovat na Nové zemi. Příštím rokem se jim podaří konečně proniknout k zemi Františka Josefa, kde na Hookerově ostrově rozbili svůj druhý zimní tábor.

Zásoby uhlí se rychle vyčerpaly, a tak topili vším, čím se dalo. Mnozí, včetně Sedova, opět onemocněli nejtěžší polární chorobou – kurdějemi. Sedov se však přesto svého záměru dosáhnout pólu nevzdal. V polovině února 1914 se vydává spolu se dvěma námořníky, trojími saněmi a psím spřežením na sever.

Již týden po opuštění lodi má Sedov tak opuchlé nohy, že se nemůže sám pohybovat, a začíná ztrácet vědomí. O návratu však nechce ani slyšet. U Rudolfova ostrova je již jeho stav beznadějný. Po třech dnech umírá ve stanu, aniž by přišel k vědomí. Jeho kamarádi jej pochovali a přikryli vlajkou, kterou chtěl Sedov vztyčit na pólu. Zpáteční cesta jeho dvou druhů ve sněhové bouři, mlze a vánici byla strašlivá. Veškerý petrolej, nutný k vytápění stanu, spotřebovali v době, kdy Sedov umíral. Z posledních sil se dovlekli zpět k lodi, kde sdělují smutnou zprávu. Další pobyt na severu nemá smysl. Posádka Sv. Fokky ukončí vědecké práce a vrací se k mysu Flora, kde zpozoruje dva lidské přízraky. Zachrání tak Albanova a Konrada, kteří jako jediní přežili tragédii Brusilovovy výpravy ze Sv. Anny.

Vladimír Alexandrovič Rusanov
(1875–1912 nezvěstný)

Téhož roku připlouvá na Špicberky malý kutr Herkules, na němž se plaví Vladimír Rusanov se svou snoubenkou, studentkou medicíny z francouzské Sorbony Juliettou Jeanovou. Rusanova fascinuje sever a podaří se mu dosáhnout toho, že je carskou vládou dokonce pověřen vedením polární expedice, jejímž cílem jsou právě Špicberky. Hledá zde pro Rusko uhelná ložiska, objevená naleziště mapuje a provádí jejich zábory. Svůj úkol splní rychle a dobře, ale zpět do vlasti se nevrátí. Vydá se, a tentokrát již na vlastní pěst a bez vědomí vlády, dál na milovaný sever. Chce se pokusit proplout Severovýchodním průjezdem z Atlantiku do Pacifiku. Na palubě Herkula je s ním kromě devítičlenné posádky i jeho krásná francouzská snoubenka, další žena, která se účastní polární expedice.

Julietta Jeanová (18??–1912 nezvěstná)

Dne 31. 8. 1912 je Herkules spatřen naposledy. Z ústí průlivu Matočkin Šar míří do Karského moře, které je v tomto roce extrémně zaledněné. Pak se po Rusanovově výpravě slehne zem. Otec Julietty v Paříži umírá žalem. Po dvou letech marného čekání ztratil poslední naději, že svou jedinou dceru ještě uvidí. I když se v roce 1934 našly na ostrově Popova – Čuchčina některé předměty a útržky písemností prokazatelně patřící Rusanovově expedici a sloup s vyřezaným nápisem „Herkules 1913“, nové světlo do tohoto případu nevnesly. Tajemství zániku Herkula nebylo nikdy odhaleno.

Předměty patřící Rusanovově expedici
objevené na ostrově Popova-Čuchčina
v letech 1934-35

Z cyklu Příběhy a záhady Arktidy, Vladimír Vojíř, 1999–2000
Ilustrace a fotografie z archivu Vl. Vojíře

V Severských listech publikováno