Pohnpei – Oroluk – Puluwat – Lamotrek – Ifalik – Woleai – Palau (celkem 1450 Nm)
Posádka: kpt. Jiří Denk, Petra Denková
Pohnpei – „Uvězněni v ráji“ 14.7.-2.8.2012
Po dramatickém doplutí k molu a prvních dnech se čas uklidnil. Je jasné, že tady nový startér nedostaneme. Bereme ten starý a snažíme se s Peťou najít někoho, kdo se v tom aspoň trochu vyzná. Dostáváme doporučení na mechanika Petera, usedlíka za Zélandu. Ten mne ubezpečuje, že problém je opravdu v hřídeli, která se ulomila, a že tuto hřídel tady určitě neseženeme. Musím se nyní rozhodnout: objednat jen náhradní díl nebo objednat celý startér? Rozhoduji se, že lepší bude celý startér a ten starý můžu v ČR nechat opravit a mít v zásobě na lodi jako náhradní díl. Bylo to správné rozhodnutí, protože až když později dorazí nový startér, si uvědomím, že starý opravit stejně nepůjde, protože jsem jej koupil na Zélandě jako neoriginální díl a náhradní díly z originálu by tam očividně nepasovaly. Nový startér je totiž asi o 4kg lehčí a o 30% menší velikosti. Nastává čas nekonečného googlení – hledání startéru na internetu a kontaktování dodavatelských firem. Samotná komunikace je komplikovaná už kvůli časovému posunu, který je 9 hodin. U nás pošlete mail a ten den máte odpověď. Tady máte odpověď za 2 dny. Vše se protahuje a dny utíkají. Pak do toho skočí víkend, kdy s vámi nikdo nemluví a je týden pryč. Další problém je doprava. Z doporučení víme, že nejlevnější doprava bude z USA jejich místní poštou za cca 30USD. Má to ale háček, poslali jsme maily s dotazy na náš startér do více než 10 amerických a do 10 evropských firem. Rozdíly v cenách jsou obrovské: nejlevnější je za 600 USD a nejdražší za 2100 USD! Chápu, že tento startér můžou vyrábět různé firmy, ale všechny musí splňovat jasné a stejné technické parametry! Z amerických firem nám odpověděli jen s cenou přes 1000 USD a tak nakonec musíme objednat startér z Anglie. Je sice za 600 USD, ale doprava je za dalších 150 USD. Celkově ale vyjde nejlevněji. Ještě si ověřujeme, za jak dlouho jsou schopní jej sem dopravit a píšou nám, že za 4 dny. Čas je pro nás totiž stejně důležitý jako cena. Ovšem skutečnost je dramaticky jiná. Nakonec je to až za 12 dní!!! Původně jej měli naložit k přepravě 20.7. a 24.7. měl být zde. A tak to bylo uvedeno i v jejich elektronickém systému FeDex! Nakonec jej k přepravě vyzvedli 23.7. a doručili 1.8.! Asi vám nemusím popisovat, jak vás to otráví, když každý den sledujete v „dokonalém elektronickém systému FeDex“, v přímém přenosu, jak na vás z vysoka kašlou… samozřejmě jsme poslali stížnost a reklamaci – odpověď dodnes nemáme.
Takhle utekla řada dní. Ať děláte, co děláte, vše se vleče a nemůžete to moc ovlivnit. Musíte prostě čekat. Naše původní posádka odjela na výlet a po návratu jsme se domluvili, že poplují dále s Patrikem ze sousední plachetnice Kite. Hana chtěla odsud původně letět na Guam, ale nakonec si to rozmyslela a volí cestu lodí a pluje také. Původně proto chtěli plout s lodí na Guam, ale není to vůbec dobrý nápad a snažím se je důrazně varovat. Je tajfunová sezóna a my jsme na samém kraji výskytu tajfunů. Ten se zde objeví jen zřídka. Ale jakákoliv cesta na sever výrazně zvyšuje riziko. Nakonec změnili plán na plavbu směr na Palau a dál dolů do Indonésie a na Bali, ale ze zápisků Hany na blogu se dozvídáme, že se jim rozbil motor, převodovka a autopilot hned u ostrova Chuuk, pouhých 380Nm od Pohnpei.
Když už je se startérem vše domluveno a nám nezbývá než čekat, tak si s Peťou půjčujeme auto a vyrážíme na poznávání Pohnpei. Ostrov samotný je opravdu krásný a plný neproniknutelné zeleně. Je zde jen cca 80km silnice, takže objevování je rychlé. Objet ostrov můžete za 1 den. V prvé řadě je tu Nan Madol. Je to sídlo ztracené pacifické civilizace z 11. století. Nikdo neví, co se s touto civilizací stalo a ani kam odešli. Dílo, které po nich zůstalo, je ovšem monumentální. Jsou to rozsáhlé stavby z opracovaného černého kamene. Kámen je opracován do většinou 6, 8 nebo 10-tihranů o průmeru cca 20-30cm. Tyto hranoly jsou dlouhé více než metr a někdy i třeba přes 2m. Z nich je sestaveno jakoby z dětských kostek 82 různých staveb. Stavby jsou skryté v džungli, ale přístup k nim není obtížný. Je to nepříliš známý div světa svým tajemstvím podobný peruánským nebo třeba mexickým stavbám. Žádný velký výzkum jsme zde neviděli a tak si na odhalení tajemství budeme muset určitě počkat.
Jediná mírná nepříjemnost je s placením vstupného. Nejdříve nás zastaví stařena a chce po nás 1 USD/os. Platíme. Za chvíli po nás chce jiná žena s chlapem 3 USD/os. jako další vstup. Platíme. Těsně před hlavní stavbou stojí další žena s dítětem a chce dalších 3 USD/os. Říkám jí, že už jsem platil dost a že už nic platit nebudu. Naštvaná je ona i já. A tak přes její protesty pokračuji v prohlídce hlavní stavby. Ale trochu to člověka otráví.
Na Pohnpei je několik opravdu krásných vodopádů. My navštěvujeme Kepirohi waterfall. Krásně si zaplavu ve sladké vodě a osprchuji přímo pod vodopádem. Nádhera! Opět platíme vstupné 3 USD/os. Takhle je to napsané i v propagačním letáku, který jsme dostali ve visitor center a nemám s tím problém. Stálo to rozhodně za to. Bylo to půvabné místo…
Problém ale máme u dalšího vodopádu, kde je v průvodci opět napsané vstupné 3 USD/os, ale starý uslintaný chlap chce po nás 10 USD, jinak že nás nepustí. Dohaduji se s ním, ukazuji mu propagační leták, že je tam jasně napsáno 3 USD, ale asi neumí číst. A tak se naštveme a odcházíme a leták z turistické kanceláře mu tam necháváme k zamyšlení.
Lidé na Pohnpei jsou obecně velmi přátelští. V klidu se s nimi pozdravíme na ulici, usmějeme se a pokračujeme v cestě. Někteří se s vámi občas dají do řeči. Anebo když třeba čekáte, až přejde déšť, donesou vám jen tak židle, abyste měli pohodlí. Je to velmi příjemné a člověk si říká, proč to takto nejde u nás. Nicméně i zde se ale začínáme setkávat s občasnými negativy. Viz zmíněný vodopád nebo taxikář, který místo 1USD chce 2USD a až po důrazném odmítnutí pokrčí rezignovaně rameny s výrazem: „Jseš bílej, tak jsem to jen zkusil…“ Obecně kriminalita je tu extrémně nízká. Ale na nástěnce v supermarketu i na jiných místech je vypsaná odměna pro „nálezce“ ukradené kancelářské techniky. Také japonský majitel hotelu South West Park, se kterým jsme se spřátelili, si stěžuje, že mu minulý týden ukradli notebook a i on právě dává na nástěnky upozornění s odměnou. Inu civilizační nemoci se objevují rychle. Policie každý den cvičí na jediné místní křižovatce řízení dopravy. Vypadají u toho legračně a svou snahou zmatky v dopravě vyloženě vyrábí, což je koneckonců vlastností policie asi všude na světě, že? A občas je také vidíte kolem projet v autě. Jinak se s nimi ale nesetkáte. Jeden jachtař nám říká, že vše je zde bezpečné, ale druhý zase, že je už třeba si dávat pozor, že se občas krade. Několik nezávislých lidí nás ale důrazně upozorňuje, že ostrov Chuuk, kde jsme chtěli původně zastavit na další zastávce, je špinavá a dokonce i nebezpečná díra s výraznou a rostoucí kriminalitou. Na tom se všichni shodnou lehce. A tak se rozhodujeme s Peťou na Chuuku vůbec nezastavovat a plout dál. Naopak na dalších atolech žijí lidé ještě původním způsobem života, který je zcela jedinečný… A to je náš hlavní cíl plavby…
Život na Pohnpei má své tempo a my se mu přizpůsobujeme. Ráno se věnujeme práci na lodi. Kromě jiného jsme ručně po kanystrech doplnili více než 200 l nafty (25Kč/l), takže máme opět skoro plné nádrže. Vodu jsme doplnili první den u mola a teď ji průběžně doplňujeme čerstvě nasbíranou dešťovou. Odpoledne vždy vyrazíme do města a na obědo-večeři a navečer dorazíme do hospody či hotelu s wifi, kde se naštveme při pohledu na to, jak náš startér se nehýbe z jakéhosi překladiště Fedexu, dáme si pivo na žal, vyřídíme maily a jedeme domů na loď. Dny utíkají rychle…
Počasí zde má v tomto období nejčastěji následující průběh: dopoledne je jasno, odpoledne prudké, ale krátké deště a přes noc většinou zaprší také. Za noc nasbíráme často celý kbelík sladké vody. Přiznám se, že počasí se mi tu líbí moc. Krásně teplo, velmi vysoká vlhkost a všude spousta zeleně. Člověk si nutně položí otázku, jestli by tady dokázal a chtěl žít. Peťa říká, že spíše ne, já hlasuji pro ano. Setkali jsme se zde s jachtařským párem, co už je tu několik let a pořídil si na břehu domek. Žena učí na místní škole a oba jsou tu velmi spokojeni. Loď mají zakotvenou prakticky přímo před domem. Ano, to by se mi opravdu moc líbilo… Plachetnic tu není moc. Jsou tu 3 už prakticky rozpadlé a nepoužitelné malé plachetnice, které si jeden důchodce koupil od lidí, kteří na nich sem před léty připluli a už se rozhodli dál neplout. Prý se mu líbí se na ně z domu dívat a tak si vytvořil zátiší rozpadajících se lodí… pak jsou tu 3 katamarány a další 3-4 plachetnice. Všechny lodě zde jsou trvale zakotvené a až na pár výjimek, bez života na palubě. „Živá“ loď byla Kite a ta už odplula. Další výjimkou je jeden z katamaránů, kde žije Clam. Podivínský, ale příjemný američan, který si tento katamarán dlouhý cca 7m sám postavil z přírodních materiálů, doplul sem z USA a tady ho už 2 roky opravuje. Jsou to jen 2 plováky spojené tyčemi, žije skoro bez peněz, bez elektřiny na lodi, sám… A pak sem připlula ještě jedna americká plachetnice z Palau, ale hned zase odplula. Hotelů je tu cca 6-8, ale jsou spíše prázdné. Turistů je tu tak 30 a rychle se střídají. Je to tedy opravdu klidné místo. Přesto má opravdu své kouzlo…
Ale stejně se těšíme na odplutí a dny utíkají. Odpoledne 1.8. konečně dorazí startér, ale nevydají nám ho, protože nemáme razítko od celníků. Druhý den ráno máme razítko a dostáváme startér. Úplně ve mne hrkne zděšením. Je to ten správný? Nový startér je oproti původnímu úplně malý a o hodně lehčí. Mám strach, že nám poslali jiný a že nebude pasovat… To by byl tedy pech… Se strachem spěcháme na loď a hned jej zkouším namontovat. Pasuje! Paráda. Za hodinu je vše hotovo… Chvíle napětí… Startér otáčí motorem… Minuta otáčení se neuvěřitelně vleče a motor nechytá. Asi je zavzdušněný až na vstřicích. Nakonec trošku škytne, pak znovu a nakonec neochotně chytá a nakonec běží. A funguje! S Peťou máme obrovskou radost… Okamžitě vytahujeme kotvu a plujeme ke komerčnímu molu vyřídit formality. Proplouvání mezi korály není jednoduché, protože když nás táhli na kotviště člunem, měl jsem vypnutý PC a na mapě se tudíž nezaznamenala trasa. Velmi opatrně tedy kličkujeme mezi korály, vše jde ale perfektně. I formality jsou vyřízeny za necelou hodinu a my tedy za pár minut na to vyplouváme… Pohnpei bylo fajn, ale jsme po necelých 3 týdnech opravdu moc rádi opět na moři…
Oroluk Island – „Osamělý ostrov a osamělí lidé“
(Pohnpei – Oroluk 200Nm)
Plavba jde hezky a v pohodě, ale bohužel musíme hodně plout na motor, protože převažuje protivítr. To ještě netušíme, že to tak bude prakticky celou plavbu až na Palau a to přestože 2 nezávislé předpovědi z internetu ukazují, že by nejméně v 50% měl foukat příznivý vítr. Ale prostě nefouká a předpovědi prakticky vůbec nefungují. Je to překvapující a nepříjemné, obzvlášť v oblasti s tajfuny.
Pozn. pro jachtaře: předpovědi z celého světa můžete stáhnout na ugrib. Rovněž si předpověď ve formátu grib můžete nechat poslat na mail bezplatnou službou saildocs. Pokud máte program MaxSea či jiný navigační program, který zobrazuje soubory grib, máte předpověď promítnutou přímo v navigaci. Já používal oba zdroje. Předpovědi se navzájem velmi lišily, ale realitě neodpovídala bohužel ani jedna… Na Palau pak dostávám několik tipů na www pro kontrolu rizika tajfunů a ty fungují perfektně.
Noc před Orolukem trochu brzdíme a připlouváme brzy ráno. Vplouvání do atolu jsou vždy trochu nervy hlavně kvůli tomu, že nesedí mapy. Mapy MaxSea i Navionics jsou posunuté velmi často třeba o více než 0,5 Nm, což pro vplutí do laguny je nepoužitelné. Takže technika je jediná: plujete kolem vnějšího reefu, ten je většinou jasně vidět a hledáte mezery. Mezery v reefu jsou vidět hůře a případná skaliska před vámi v přístupovém kanálu (channel) jsou bohužel vidět, až když jste za nimi. Takže často nevíte přesně, kam plujete. Taky hodně záleží na pozici slunce a samozřejmě na přílivu a odlivu. Tady tento vjezd ale byl naštěstí velmi jednoduchý a bezpečný. Plujeme asi 2Nm kolem reefu a vím, že třetí mezera mezi reefem je naše. Bez problému vplujeme dovnitř a bezpečně zakotvíme kousek od břehu ostrova. A jsme tady. Ostrůvek je maličký, skoro kulatý, o průměru cca 600m. Vítá nás Texon, který je velmi přátelský a mluví dobře anglicky. Ukazuje nám ostrůvek a povídá o životě na ostrově. Žije zde 12 lidí celkem. 4 muži jsou zde a zbývající 4 ženy a 4 děti jsou už 2 měsíce na Pohnpei a nevrátili se zpět, protože prý ještě neplula zpět žádná loď. Ukazuje nám, jak si suší ulovené reefové ryby dlouhé cca 20cm na prádelní šňůře, kde jich visí asi 30 kousků. A na závěr nám Texon ukazuje několik desítek malých želviček, které zde odchytávají a krmí. Kdyby je pustili do moře rovnou, byly by snadnou kořistí pro kohokoliv. Větší budou mít i větší šanci na přežití. Chvíli si s nimi hrajeme a je s nimi legrace. Texon nám jich pár nabízí jako dárek, my želvičky s díky odmítáme, protože na lodi v náklonu by se nám o ně obtížně staralo. A odpoledne 4.8. se po tomto milém setkání vydáváme na další plavbu. Vyplutí z reefu je ještě jednodušší, protože plujeme ve vlastní zaznamenané stopě v MaxSea, kterou jsme vytvořili při vplutí. Je to jednoduché a většinou bezpečné.
Puluwat Island – „Není ostrov jako ostrov…“
(Oroluk – Puluwat 360Nm)
Plavba jde v pohodě, ale opět skoro pořád proti větru. Víme, že tu nejsme v ideálním období, ale podle všech zdrojů má vítr foukat ze SW. Na ten bychom plout mohli pohodlně. Místo toho ale fouká skoro pořád čistý W a na ten plout bez pracného a neuvěřitelně zdlouhavého křižování plout nemůžeme. Naštěstí ale síla větru je většinou od bezvětří po 15kn a pouze když přijde lokální déšť či bouřka zvyšuje se na 20kn a jen výjimečně 25kn. Vlny jsou většinou 0,5-1,5m. Takže na plavbu na motor jsou to dobré podmínky a naše rychlost je více než 5kn. Bohužel ale, kdyby to takto šlo stále, tak nemáme tolik nafty, abychom dopluli až na Palau. Proto při každé aspoň trochu rozumné změně větru vytahuji plachtu i za cenu, že plujeme z kurzu. Motor naštěstí funguje bezvadně a tak plavba ubíhá dobře.
Druhý den po vyplutí se dopoledne kouknu jen tak kolem nás a vidím velrybu necelých 100m od nás. Okamžitě volám na Peťu, ať se jde dívat. Velryby jsou nádherná stvoření. Ikdyž vidíme jen kousek hřbetu a ocasní ploutve, stejně je jasné, jak je obrovská. V klidu si vyfoukne a nadechne a ponoří se. Samozřejmě nevíme, kde se vynoří, takže je to taková loterie. Měním kurs a plujeme za ní. Pořád se držíme ve vzdálenosti 100-200m a v klidu si ji fotíme. Když se podíváme kolem sebe pořádně, je vidět, že jich tu je více. Jsou ve větší vzdálenosti a my vždy akorát zahlédneme gejzír vyfukované vody, hřbet nebo kousek ocasní ploutve. Je tu v okolí asi 4-5 velryb. První se nám ztratila a tak si za chvilku vyhlédneme druhou a plujeme pomaličku za ní. Je to nádhera a až se jí nabažíme, tak se spokojeným pocitem otáčíme loď a plujeme dál naším směrem. Parádní zážitek je to hlavně pro Peťu, protože jsou to její první velryby…
Na Puluwat Island připlouváme 7.8. večer. Vplutí do úzkého kanálu mezi reefy je tentokrát opravdu velmi nepříjemné. Mapa je opět posunutá a tudíž v podstatě k ničemu. Ukazuje pouze tvar vjezdového kanálu, ale ne naši polohu v něm. Kanál je úzký necelých 200m, ale navíc je z levé strany až do více než poloviny kanálu obrovská mělčina s nízkou vodou a kameny, která jako obvykle není ve sluníčku moc vidět. Musíme se tedy přitisknout na reef doprava a plout kanálem těsně podél reefu. Všude po levé straně jsou vidět kameny těsně pod vodou, napravo zase pár metrů od nás je reef a zpěněná voda. Celé je to šikmo a zahnuté. A tak se s Peťou oba opravdu bojíme, ale plujeme dále. Najednou se ozývá kovový zvuk, jak to vysunutou kovovou ploutví z kýlu bereme přes kameny na dně. Zvuk je to škaredý, ale loď nenadskakuje kýlem přes kameny, takže je to opravdu jenom ploutví. U vytahovací ploutve se totiž už na Pohnpei přetrhlo ocelové lano, které ploutev vtahuje do kýlu a dokud je loď na vodě, nemůžu riskovat opravu, což je otevření ploutvové skříně a případné natečení vody. Náš ponor tedy není 1,5m, jak jej máme obvykle, ale i s ploutví je více než 2,5m. Uhýbám lodí ještě blíž ke korálovému útesu, ale ploutví zachytáváme ještě několikrát. Nikdy nás to ale nezastaví ani nezbrzdí. Jen nevím, čeho se mám bát více. Útesů vpravo nebo kamenů pod hladinou vlevo? Ale nakonec jsme uvnitř laguny a v klidu kotvíme na bezpečném místě u břehu. No, ale byla to opravdu napínavá situace. A jak se v budoucnu ukáže později, bylo to nejtěžší vplutí ze všech atolů.
Je už skoro večer a my se rozhodujeme zůstat na lodi a na břeh jít až ráno. Připlouvá k nám kanoe – katamarán (všechny místní lodě jsou katamarány s pomocným plovákem) s místními a povídáme si. Zvou nás, abychom se ráno přišli podívat na stavbu místní plachetnice. A tak se ráno vydáváme na břeh. Ostrov je docela rozsáhlý a my jdeme cca 3km skoro na druhý konec ostrova. Tam vidíme „kena house“ a asi 25 chlapů, kteří se střídají při práci na velké lodi.
Trup je vydlabán z jednoho kmene chlebovníku (breadfruit). Průměr má asi 1m a délku přes 10m. Samotný kmen musel být obrovský. Náčelník sedí vepředu a jen se dívá, jak ostatní pracují. Mezi nimi ale sedí jeden běloch, nicméně se tváří jakoby tam nebyl a akorát na nás jen kývne. Jsme zavoláni k náčelníkovi a ten není moc sympatický. Po obvyklých otázkách odkud jsme a odkud jsme připluli, náčelník řekne, že anchor fee (poplatek za zakotvení) je 35USD. Víme, že náčelníci na ostrovech vybírají peníze a je to vcelku logické. Jsme z toho trochu překvapeni, protože nám to za 1 noc kotvení připadá dost. Náčelník říká, že poplatek je na jakkoliv dlouhou dobu. Nakonec přece jen „sleví“ na 30USD. Další překvapení nás čeká, když se ptám, jestli si loď můžeme vyfotit. Náčelník to zamítá s tím, že si to nepřejí šéfové japonského projektu. Japonci si prý tuto loď objednali, výroba lodě trvá údajně celý rok a japonci platí i jídlo pro všechny zúčastněné. Prý celý projekt stojí 96.000 USD! Moc se nám tomu nechce věřit. Náčelník nám celkově připadá upřímně řečeno jako blázen. Vzápětí zase mluví o tom, že bychom za focení měli zaplatit 90USD! A tak se po chvíli zvedáme a odcházíme. Běloch nám jen mávne rukou a ani nemá zájem s námi promluvit a tak se ani nedozvíme, co tam dělá. Moc nám to nevadí, vše nám tady připadá divné. A tak se příjemnou procházkou vracíme zpět. Vesnice je opravdu špinavá, všude jsou odpadky a nečistoty. A tak se po příchodu na loď rozhodujeme odplout. V okamžiku kdy ale povytáhneme kotvu, přichází prudký déšť a vítr 30kn. A tak nezbývá než čekat. Moc času do setmění není a tak jakmile déšť přestane a vítr se zmírní, opět zvedáme kotvu, přestože v blízkosti je tmavý mrak. Myslím si, že nás mine, ale šeredně se pletu. Kotva je vytažena, my jsme v kritickém místě v úzkém průplavu mezi reefem a kamenitou mělčinou. Vítr se zvedá na až 35kn a přichází prudký déšť. Opravdu žádná legrace. Přemýšlím, jestli se nevrátit, ale otáčet se v průplavu není dobrý nápad. A tak nezbývá než plout dál. Peťa se očividně hodně bojí. A já koneckonců taky. Použít příjezdovou „stopu“ nemůžeme, protože tam jsme narazili několikrát ploutví o dno. A tak nezbývá než se ještě víc za mizerné viditelnosti a v prudkém větru doslova nalepit na reef a pomalu se sunout vpřed rychlostí 2kn proti zalamujícím se vlnám a prudkému větru na moři. Čas se vleče, ale jsme nakonec venku! A dokonce bez jediného štrejchnutí ploutví či kýlem. Radost máme opravdu velkou… počasí se za hodinu zklidňuje a my plujeme směr Lamotrek.