14.6. – 11.7.2012: Plavba Austrálie – Papua Nová Guinea – Šalamounovy ostrovy –Mikronésie
Posádka: kpt. Jiří Denk, Petra Denková, Sabina Kačírková, Karel Žihla, Hana Kavánková
Domácí přípravy aneb „Úvod pro technicky založené čtenáře“
Přípravy na cestu proběhly tentokrát v pohodě a bez výraznějšího stresu. Jediné problémy byly do poslední chvíle s novou elektronikou. Pořídil jsem nový AIS systém – Transponder MA500TR (cca 600,- E) a kvůli němu i novou vysílačku IC M505 – oboje od tradiční značky ICOM, tak aby to snadno spolupracovalo. V mých naivních představách jsem si myslel, že se oba přístroje propojí jednoduše nějakým jedním standardním kabelem a bude to fungovat. Ovšem to byl omyl. Nakonec to byl docela slušný problém to propojit. O připojení do PC ani nemluvě, to se nepodařilo zprovoznit vůbec. AIS systém je zařízení, které přijímá info od kolem plovoucích lodích a stejné info vysílá o nás. Všechny velké lodě mají tento přístroj povinný. Takže na malé obrazovce (nebo na mapě v PC) máte dokonalý přehled. Je ale pravda, že malé např. rybářské lodě či plachetnice nevidíte. AIS je buď pasivní – pouze info přijímáte, ale nevysíláte (takže „vidíte ostatní, ale nejste jimi viděni“) anebo cenově dražší – aktivní – info přijímáte i vysíláte („vidíte ostatní a jste jimi viděni“). Dlouho jsem se také rozhodoval, jestli koupit levnější AIS „black box“, což je jen krabička k připojení k PC a k GPS. V takovém případě pak máte všechny tyto informace přímo v navigačním programu na mapě. Anebo koupit dražší samostatný přístroj s vlastním displejem? Nakonec jsem se rozhodl pro samostatný přístroj a byla to podle mne správná volba. Rozdíl v ceně sice určitý je, ale pokud se něco stane s PC, bude to vždy fungovat i samostatně. Další plus je celkem nízká spotřeba energie celého přístroje, takže aby to fungovalo, nemusí být neustále zapnuté PC, které má naopak celkem vysokou spotřebu energie. Bohužel se mi, a ani místnímu mechanikovi, nepodařilo přístroj propojit s PC. Údajně kvůli tomu, že nemám oficiální verzi mapového programu. Nicméně věřím, že se to ještě podaří zprovoznit časem. Při plavbě se přístroj neuvěřitelně osvědčil. V okruhu 24Nm vidím veškerý provoz velkých lodí. Stačí kliknout na loď a objeví se vám detaily o dotyčné lodi včetně informací: jméno lodě, call sign, MMSI, domovský přístav, vlajka, velikost lodě, druh lodě, rychlost, směr, v případě kolizního směru alarm, vzdálenost ke kolizi, čas ke kolizi, atd. Celých těch 5 let, co pluji po mořích, jsem byl ve srovnání s tím úplný slepec, který vůbec nevěděl, co se děje kolem něj na moři. V noci vidíte kolem sebe tak na cca 5Nm, při dešti ani to ne… Teď mám opravdu prvotřídní přehled. Rozhodně všem doporučuji…
Také jsem pořídil aktivní radarový odražeč Echomax (cca 600,-E), který v okamžiku, kdy na něj dopadnou radarové vlny, tak vás upozorní, výrazně je zesílí a pošle zpět. V kombinaci s AIS už je to trochu nadbytečná investice, ale může to pokrýt část nebezpečí od rybářských lodí či plachetnic, které AIS nemají, ale používají radar. A bezpečnost na moři je prostě bezpečnost…
Další novinkou, kterou mám na palubě, je Ipad 2 (nyní necelých 9000 Kč) od Apple s mapami Navionics. Celou část světa od Austrálie až po Afriku pořídíte ve kvalitě full HD za 60,-E! Mapy jsou přesné a v prvořadé kvalitě, plně srovnatelné s mapami v MaxSea. Ipad má GPS buď vestavěnou anebo můžete připojit externí GPS. Můj Ipad s externí bluetooth GPS spolehlivě pracuje i uvnitř mé hliníkové lodě. Ve srovnání s navigačním programem MaxSea v notebooku má Navionics v Ipad výrazně méně uživatelských funkcí a neumí například promítnout předpověď počasí ve formě Grib. Na druhé straně na samotnou navigaci naprosto dostačuje a největší výhodou je, že jej v nepromokavém pouzdře můžete vzít na palubu a používat jej bezpečně i za deště například mezi korálovými útesy nebo při vplutí či vyplutí z komplikovaných míst. Ovládání dotykové obrazovky je i v pouzdře naprosto skvělé.
Přípravy lodě v Austrálii aneb „nervy jako obvykle“
Do Cairns jsme s Peťou přiletěli v neděli 3.6. večer. Měli jsme po cestě z Prahy perfektní přestávku v Soulu, kde jsme si 7 hod na letišti hezky odpočinuli ve volně přístupných a naprosto pohodlných lehátkách. A v kontrastu s tím naprosto šílenou přestávku v Sydney, kde jsme museli na domácím letišti ležet 9 hod na holé zemi, protože tam neměli ani pořádná místa na sezení. Je neuvěřitelně hloupé a nepochopitelné, že pohodlná jednoduchá lehátka nejsou na všech letištích…
Na letišti v Cairns nás čeká člověk od Rogera, u kterého jsme měli na bójce vyvázanou 9 měsíců naši loď. Při domlouvání Roger vypadal fajn a považoval jsem za štěstí, že jsme ho našli. Přesvědčoval nás, že nic není problém, že se o vše postará. Cena na bójce byla poloviční oproti stání v marině a v případě cyklónu byl hned vedle bezpečný creek, kam by mohl naši loď lehce a bezpečně schovat. Vše vypadalo fajn. Jenže po našem odjezdu Roger vůbec nekomunikoval a my jsme za celé měsíce dostaly od něj jen 3 maily. Nezvedal ani telefon. Když jsme tudíž přijížděli do Austrálie, měli jsme vážné obavy, jestli loď vůbec ještě máme či jestli není zničená. O to větší radost jsme měli, když jsme viděli, že loď ještě máme a že je dokonce v pořádku. Pravda, problémy nás teprve čekaly. Loď byla vytažená na slipway na břeh a připravená k nátěru antifoulingu. Měli jsme domluvenou cenu 1200 AUD (1 AUD=20 Kč). Místo 2 dnů práce to nakonec byly 3 dny. Roger měl problém se synem, který se těsně před naším příjezdem vážně popálil. Roger bez jakékoliv domluvy či rozloučení odjel a před naším spuštěním na vodu nám poslal po svém pracovníkovi účet o 800 AUD více, než jsme se domluvili. Situace se vyhrotila tak, že Roger s námi nechtěl mluvit ani po telefonu a jednoduše řekl, že dokud nezaplatíme, loď nespustí do vody. Stěžovat si nemáte kde, do města je to 60km a ani nemáte auto a ani nevíte, kam byste si vlastně šli stěžovat. Navíc vás tlačí čas a počítáte každý den zbytečného stání. A pochopitelně nejradši byste už pluli na moři. A tak prostě musíte zaplatit. Nezbývá vám nic jiného… Samozřejmě ani další 2 mechaniky pro instalaci nových přístrojů a pro přivaření držáků, které slíbil domluvit a na které jsme 2 dny zbytečně čekali, vůbec nedomluvil… Měli jsme prostě smůlu, byl to prostě hajzl…
Ale život jde dál. A tak jsme po marném čekání přesunuli naši loď k velkým opravárenským dokům. Jenže to už je pátek dopoledne a zkuste někoho domluvit v pátek, aby přišel svařovat a instalovat… Zde se na nás ale usmálo štěstí. Za neustálého domlouvání a dělání smutných očí se nám podařilo svářeče domluvit na sobotu dopoledne a technik na instalaci přístrojů přišel ještě v pátek odpoledne. Ceny jsou ale opravdu vysoké: 100 AUD/1 hod práce. A tak i k mému velkému překvapení je v sobotu odpoledne loď po technické stránce v podstatě připravená. Loď jsme přestěhovali do městské luxusní Merlin marina, Charlie a Sabča nakoupili vše potřebné, loď jsme zaskládali zásobami a najednou bylo hotovo. Vše za jeden jediný týden… tyto přípravy jsou vždy o nervy a nikdy není bohužel dostatek času a nikdy není vše zcela hotovo…
Vyplutí – první pokus
V neděli je na palubě už i Hanka a my se domlouváme s celníky a s immigration na formalitách a jsme rychle odbaveni. V pondělí večer 11.6. vyplouváme přesně podle plánu z Cairns. Máme ale nečekané problémy. Motor se výrazně přehřívá a autopilot nefunguje dostatečně silně a spolehlivě. Po 2 hodinách se nerad rozhoduji, že se radši vrátíme do Austrálie. Neplujeme zpět do drahého Cairns, ale směřujeme do Half Moon Bay marine v městečku Yorkeys Knob, což je hezká marina asi 15Nm od Cairns. Před rokem jsem se zde seznámil s Donem Cortisem – majitelem obchodu s potřebami pro lodě, který dělal 10 let prezidenta místního Yacht clubu. Je to vynikající člověk, nezištný, velmi ochotný a naprosto poctivý. Velmi nám pomohl, a tak hned v pondělí po obědě mám domluveného mechanika motorů na palubě. Mechanik motor pečlivě proměřuje laserovým měřičem teplot a ubezpečuje mne, že motor je zcela v pořádku, že vadné je pouze čidlo měření a proto ukazuje teploty přehřátí. To je dobrá zpráva. Bohužel mechanik pro hydrauliku autopilota se sice dostaví, ale očividně tomu vůbec nerozumí. Vezme si svých 100 AUD (2000 Kč) za „práci“, jde se údajně poradit a už se neozve. Hajzl jeden. Ale bohužel i takoví se najdou. Další mechanik z renomované firmy může bohužel až v pátek a nám nezbývá než čekat. Bez autopilota nemůžeme plout. Čas tedy využívám k dalším opravám. Opravuji anténu vysílačky SSB, objednávám prasklý upínák okýnka, Charlie opravuje záplaty na člunu, atd. Večer si dávám pivo s Donem a s Guesem. Gues pořádá každý rok námořní rallye na Luisiade Archipelago do Papua New Guinea, spojenou s bohatým kulturním programem a s charitativní pomocí místním. Do těchto míst směřujeme i my a byli jsme tam s Peťou i loni, já tam byl i před 5-ti lety, takže si máme o čem povídat. Gues rovněž vykládá svůj příběh, jak s manželkou i dětmi ztroskotali a čekali v záchranném ostrůvku na pomoc. Já pro změnu vykládám o mém přepadení piráty nad Bali, o rvačce na palubě se zloději na Madagaskaru, o Antarktidě… A také se dozvídám, jak zadarmo na lodi získat předpověď počasí pro plavbu. Jsou to pro mne cenné informace. A navíc jsme se hodně zasmáli a byl to velmi podařený večer. Je moc fajn, jak si jachtaři vytváří svůj vlastní svět a jak si dokáží navzájem pomáhat.
Nakonec se mi podaří s Donovou pomocí přemluvit mechanika na autopilota na práci ve středu večer. Do autopilota je doplněn olej, odvzdušněna hydraulika, zkontrolovaná elektronika a seřízena zpětná vazba. Cena opět 100 AUD. Ale jsem rád, že je autopilot v pořádku. Teď už jen čekám na objednaný upínák okna. Ten dorazil odpoledne a my ihned poté vyplouváme.
Cairns (Austrálie) – Luisiade Archipelago (Papua New Guinea)
Ve čtvrtek 14.6. večer konečně vyplouváme. Všichni jsme rádi, že už jsme konečně definitivně na cestě. Bohužel je večer a posádka nemá moc času si zvyknout. Peti není moc dobře a já koneckonců nejsem také úplně ok. Nezvracím, ale můj stav je tak na 85%. Charlie je zcela v pořádku, Sabči je trošku špatně, ale rychle se z toho dostává. Nejhůře je na tom Hanka. Je poprvé na plachetnici a počasí není zrovna ideální. Plujeme pořád ostře proti 15-25kn silnému větru, vlny jsou cca 2-3m, loď je v neustálém náklonu a plavba je celkově hodně nepohodlná. Nicméně plujeme skoro pořád dobrým kursem a dobrou rychlostí. Za 2-3 dny jsme všichni kromě Hanky v pořádku. Pro Hanku je to těžké trápení, ale snáší to statečně. Její stav se na chvilku zlepšil, ale pak se zase bohužel navrátil do původního stavu.
Jediné mírně dramatické události byly při připlouvání k Luisiade Archipelago. Na 11°15´S, 152°07´E je Jomard Entrance, 2Nm úzké místo, kde proplouvají skoro všechny lodě mířící z Číny, Japonska, Koreji, atd. do Austrálie a je tam extrémně silný provoz. Kdykoliv jsem tudy plul, vždy jsem tu potkal několik lodí naráz. Pochopitelně v jednom okamžiku jsme v tom nejužším místě my a dalších 5 nákladních lodí, které plují těsně za sebou, a my potřebujeme přeplout jejich dráhu. Zde se ukazuje obrovský přínos AIS. Naprosto jasně je vidět, že největší mezera je mezi 3. a 4. lodí a bezpečně stíháme přeplout před přídí. Na obzoru se ukazují další lodě, ale to my již směřujeme do Deboyne laguny k Panaeati Island.
Panaeati Island – Luisiade Archipelago
Ráno 19.6., po uplutí 540 Nm (4,5 dne plavby) z Cairns, kotvíme na 10°43´S, 152°22,5´E a ještě se jdeme trošku dospat. Nasazujeme na dingy velký motor 15HP a vyplouváme ke břehu, který je bohužel celkem vzdálený – více než 1,5Nm. Je to zvláštní pocit, připlouvám sem již po třetí a je to velmi příjemné se vracet na známé místo. Je to svým způsobem jakoby jste se vraceli domů. A stejně jako před rokem nás křikem vítají desítky malých rozesmátých dětí. Jsou jako kobylky. Jsou všude kolem nás. Peťa vytahuje zalaminované fotky a děti i dospělí se smíchem hledají, kdo je kdo a jak za ten rok vyrostl a změnil se.
Procházíme se vesnicí a směřujeme do školy. Před rokem jsem zde slíbil, že nejlepšímu studentu z posledního ročníku zaplatíme roční školné na střední škole. Ředitel nám loni naproti tomu slíbil, že nám pošle zprávy a informace, ale neposlal nic. Možná nevěřil, že to myslíme vážně. Ale je rovněž pravda, že možnost spojení je mizerná. Poslat dopis či mail jde jen z vedlejšího ostrova Missima, který je asi 30Nm daleko a běžná doprava na tento ostrov neexistuje. A tak jsme zvědaví, jak nás po roce přijmou. Přijetí je trošku rozpačité, protože ředitel školy právě odplouvá a čeká na něj už loď. Domlouváme se tedy s dalšími učiteli, že přijdeme druhý den v poledne. Zároveň ještě Charlie domlouvá na druhý den projížďku místní plachetnicí.
