14.6. – 11.7.2012: Plavba Austrálie – Papua Nová Guinea – Šalamounovy ostrovy –Mikronésie
Posádka: kpt. Jiří Denk, Petra Denková, Sabina Kačírková, Karel Žihla, Hana Kavánková
„Příběh želvy“
Po cestě zpět na loď, která kotví u ostrova Archipelago, vidíme, jak se na břehu moře po odlivu něco děje. Jdeme blíže a vidíme obrovskou želvu na zádech a kolem ní místní obyvatele. Jdeme se podívat až blízko k želvě. Je opravdu velká, určitě přes metr na délku a metr na šířku. Její zpracování je pro nás nezvykle drsný zážitek. Živá želva je převrácena na záda a na jejím břišním krunýři je zaživa rozdělán oheň. Ohněm břišní krunýř po více než půlhodině zkřehne a stále ještě živé želvě je odřezán. Až po vyříznutí vnitřností se zdá želva definitivně mrtvá a je rozporcována mezi zúčastněné lovce. Samotného masa nám nepřipadá moc, ale místní obyvatelé očividně zpracují a zužitkují vše, včetně přes 10m dlouhého střeva. Na pouhý pohled je to pro nás krutá podívaná, ale patří to prostě k jejich životu a je to jejich obživa.
„Drama na člunu“
Cesta zpět na loď se na dinghy nečekaně zdramatizuje. Vítr i vlny jdou proti nám a k zakotvené lodi je to dost daleko. Nejdříve plujeme pomalu, ale do člunu nám díky vlnám cáká hodně vody. Přidávám tedy plyn a plujeme sice rychleji, ale vody přibývá do člunu také rychleji. Problém je v tom, že vodu nemáme čím vylévat. Máme sice pádla a pumpu, protože ty beru vždy. Ale nemáme výlevku. Tu neberu nikdy, protože jsem ji nikdy nepotřeboval. Nikdy jsem se totiž neocitl v podobné situaci. Od tohoto dne ji ale vozit v podobných situacích budu a vám to doporučuji také. Takže zpět k našemu příběhu: vody v člunu přibývá a není ji jak dostat ven. Je dobré si uvědomit, že v takovém případě čím více je vody v člunu, tím je zanořenější do vody, tím rychleji další voda vtéká a pochopitelně tím pomaleji pluje. Vzdálenost k lodi se zmenšuje samozřejmě čím dál pomaleji. Od břehu jsme více než 1,5 Nm, k lodi to máme ještě cca 400m. Pořád si ale myslím, že to nějak zvládneme. Najednou se motor ale zastavuje. A jsme v prdeli… Vypadá to, že motor zcela zaplavila voda a přestal tudíž běžet. Nastává horečnatá činnost. Charlie a Hana se vpředu snaží dopádlovat k lodi. Zcela marně. Já a Sabča se úplně stejně marně snažíme dostat z člunu aspoň trochu vody, který je prakticky zcela plný vody. Peťa se snaží hlídat naše věci, aby neuplavaly. Situace je hrozivá. Reálné nebezpečí nám sice nehrozí, protože vítr a vlny by nás maximálně donesly zpět ke břehu, ale je to velmi nepříjemná situace. Co teď? Máme štěstí. Zkouším po chvíli nastartovat motor. A? Motor běží! Paráda… Jakmile ale zařadím rychlost, okamžitě zdechne. Sabča si rychle všímá, že do šroubu je zamotané nějaké lano. Naše uvazovací lano! Vyvazovací lano z přídě člunu… Ponořuji ruce až po ramena k vrtuli a po 10min je lano vymotané. Motor se mi daří opět nastartovat a velmi pomalou jízdou se nakonec s plným člunem vody hrabeme k lodi. Motor je zaplavený vodou a bojím se, že každou chvíli přestane fungovat. Ale nakonec to zvládl a jsme tu. No, mám pěknou zkušenost… Něco na vylévání vody vždy s sebou…
„Plachetnice“
Ráno plujeme opět na ostrov, kde máme domluvenou zkušební plavbu na jejich místní plachetnici. Je to katamarán, který se skládá z hlavního trupu dlouhého přes 6m, širokého necelý metr, vysokého necelý metr a pomocného stabilizačního plováku – kusu dřeva o průměru cca 20cm. Oboje je propojeno důmyslnou konstrukcí z bambusu a dřeva tak, že vznikla rovná plošinka 2x 6m. Uprostřed je stěžeň, který je naklápěcí dopředu, dozadu i do stran. Plachta je nepravidelný 5-ti úhelník s bambusovým ráhnem po celé spodní hraně. Loď ovládají 4 chlapíci, z nichž jeden neustále vylévá vodu z trupu. Plachetnička pluje neuvěřitelně rychle (cca 6 kn) a na to, že nemá žádný kýl, stoupá krásně proti větru. Obrat proti větru mne opravdu překvapí – žádný se totiž nekoná. Plachta se přenese na druhý konec lodě a tam kde byla před chvílí příď lodě, je záď a naopak a pluje se dál. Chlapíci změní nastavení stěžně a za 2 minuty loď opět rychle pluje druhou stranu „stoupačky“. Jízda je nádherný zážitek, voda všude stříká a my si užíváme parádní rychlou plavbu.
Škola na „Ostrově dětí“
Proč Ostrov dětí? Ve škole je přes 230 dětí, ale ve vesnici je daleko méně dospělých. Dozvídáme se, že škola je internátní školou pro děti z jiných okolních ostrovů. Dětí je tady opravdu tolik, že název „Ostrov dětí“ je plně vystihující. A to se ještě zdá, že je tu i hodně dětí, které do školy nechodí. Směřujeme pozvolna ke škole a jsme zvědaví, jak bude vše probíhat. Zástupce ředitele jsme poprosili, jestli by nám nemohli zatančit nějaký jejich tanec. K našemu překvapení, ale učitelé s dětmi připravili celé pásmo asi 15-20 vystoupení, kdy nám děti zpívají a tančí. Děti se často stydí, ale některá vystoupení jsou opravdu velmi povedená i dojemná. A tak tleskáme a děkujeme, co můžeme. A aby to bylo spravedlivé, zpíváme i my jim naši hymnu a další písničky.
Před rokem jsme zde s Peťou slíbili, že nejlepší student dostane zaplacené školné. Nejlepší žákyně loňského roku je už v další škole na jiném ostrově a tak po skončení představení a několika proslovech předávám 150 AUD z Nadace Altego jejímu strýci. Je to školné na další rok. Zároveň slibuji, že nejlepší žák tohoto roku dostane školné rovněž a doufám v to, že když to vidí děti i dospělí, že se vytvoří motivující prostředí pro nejlepší děti. Nejlepší děti z jednotlivých tříd jsme si nechali svolat do třídy a ještě jsme s nimi promluvili pár slov a snažili se je co nejvíce podpořit. A byli jsme moc rádi, že mezi nimi byli ti, kteří nám byli z našeho pobytu nejsympatičtější.
Peníze na stipendium poskytla firma Izolace Polná a mrzí mne, že tu není nikdo z jejich firmy, protože by měl nepochybně dobrý pocit. A to zcela oprávněně. Už i vím, jak to budeme realizovat v budoucnu. Domluvím se s Donem a Guestem a ti v rámci závodu Rallye Cairns – Luisiade Archipelago toto stipendium budou předávat za nás i nadále každý rok. Dokonce je i lehce reálné, že případní dárci sem s nimi můžou doplout a předávání se zúčastnit osobně. Je to naprosto úchvatné místo. Sám se sem rozhodně ještě chystám, přestože naše loď už bude daleko v jiných mořích. Kdoví, třeba se nám podařila nyní založit mnohaletá tradice. Uvidíme.
Gizo – Šalamounovy ostrovy
20.6. večer se loučíme a odplouváme. Bude se mi po tomto místě a dětech hodně stýskat. V průběhu plavby vyvstává otázka další trasy plavby. Původní plán plavby přes Honiaru na Vanikoro byl opravdu extrémně ambiciózní a byl postaven na předpokladu, že vše bude na 100% fungovat. Ostrov Vanikoro jsem navštívil 2x a od počátku Plavby kolem světa byl mou srdeční záležitostí. Je to dle mého názoru jednoznačně jedno z nejhezčích míst na celém světě, a pokud nemáte vlastní loď, je pro vás naprosto nedostupné. Další možnost jej navštívit budu mít zase až za několik dalších let. Navíc jsem tam před rokem slíbil, že podpořím nejlepšího žáka čerstvě otevřené školy a zaplatím mu školné na další škole pro další rok a teď nemůžu svůj slib splnit. Není to proto pro mne vůbec jednoduché rozhodování. Jenže jsme chytli zpoždění ještě před vyplutím a celou trasu bychom bojovali s časem a byli ve stresu.
Pozn.: Nicméně jak se o pár dní později ukázalo, osud by mi to stejně nepřál. Přestal fungovat startér a tedy i celý motor a toto dilema bylo stejně jenom teoretické. Trasu jsme byli nuceni stejně zkrátit ještě daleko více. Ale toto jsem v okamžiku rozhodování pochopitelně nevěděl a proto jsem to jinak prožíval…
A tak: „sbohem Vanikoro“, rozhodnutí padlo… alespoň jsem ale napsal Jardovi Berntovi prosbu, který popluje na S/Y Sayonara kolem Vanikora za pár dní, jestli by nebyl tak hodný a nesplnil slib za mne. Jenže Jarda opravoval motor na Fiji a obávám se, že bude rovněž v časové tísni… Uvidíme…
Nicméně měníme směr plavby na Gizo. Jsem tomu nakonec rád, protože jsem na Gizu ještě nebyl a podle zpráv od ostatních jachtařů je daleko hezčí než Honiara. Plavba utíká dobře, vítr nám přeje. Sice neustále plujeme ostře proti větru, takže to není příliš pohodlné, ale aspoň je to na plachty a ve správném směru. A tak po uplutí 330 Nm (3,5 dne plavby) v neděli 24.6. ráno připlouváme do Gizo.
Je neděle a rozhoduji se, jestli zakotvit mimo město u některého z ostrůvků a užít si neděli anebo zakotvit u města. Nakonec pro jistotu kotvím u města a jdeme jenom zkontrolovat, že opravdu všechny úřady i obchody jsou zavřené. V jediném hotelu si dáváme něco k pití a na tržišti kupujeme krásného tuňáka 60cm za 180,-Kč! A tak si děláme na lodi hody. Jediná nepříjemnost je, že musíme držet noční hlídky, protože jsme byli upozorněni, že se lehce může v noci z paluby něco ztratit. V pondělí jde Hanka na celodenní výlet s přespáním do deštného pralesa a my vyřizujeme přihlašovací papíry, nakupujeme vody a zásoby a píšeme domů. Druhý den se jdeme na celý den potápět. Ponory jsou dost drahé (150 USD/2 ponory) a kvalita spíše standardní, ale Peťa i já jsme rádi, že jsme opět pod vodou. Viděli jsme jen pár žraloků, murénu a korály. Večer vyřídíme odhlášení a původně jsme chtěli již odplout. Hanka z výletu dorazila se zpožděním a nestačila se spojit s domovem a navíc přichází hodně škaredé počasí a prudký vítr, takže nakonec vyplouváme až druhý den 27.6. v poledne z Gizo směr Kosrae.
Bez motoru v rovníkových tišinách
Plavba jde zpočátku hezky a 29.6. máme již upluto 170Nm z celkových 900 Nm na Kosrae. Rychle ale přestává foukat vítr a my se ocitáme ve vyhlášeném bezvětrném pásmu rovníkových tišin ITCZ. Právě pro tento případ ale mám na palubě 900 l nafty, se kterými je lehce můžeme přeplout. Nicméně jako obvykle se mi Neptun rozhodl udělit lekci. Ve 2.00 v noci dochází v jedné nádrži nafta. Přepínám na druhou nádrž, odvzdušňuji motor, zkouším opět startovat motor. A? Nic! Startér se točí, ale zuby nezapadnou do ozubeného kola. Stejná porucha jako na Zélandě. Tam jsem startér také vyměnil, takže nový startér, který byl na motoru nejnovější součástkou, nevydržel ani 1,5 roku! Rázem se ocitáme v nepříjemné situaci. Je jasné, že startér na Kosrae k dispozici nebude a tak opět měníme plán a plujeme na Pohnpei – hlavního města Mikronésie. Snad nám tam budou moct pomoci. Ovšem bez motoru nemůžeme dobíjet baterie a solární panely dobíjet nestačí a vítr nefouká. Takže musíme vyhlásit úsporný režim, vypnout ledničku a začít šetřit. Vody i zásob máme dost. Ale je jisté, že nás čeká dlouhá plavba.
Dny utíkají jeden za druhým a my se ploužíme ve slabém větru či bezvětří pozvolna k cíli. Nejhorší je situace po 1. týdnu. Jeden den jsme upluli jen 20Nm, další den jen o 10Nm více a v jiný den třeba 50Nm. Jde to prostě pomalu. V den, kdy jsme upluli nejméně, posádka začíná mít obavy, jestli máme dost vody. Vody ale máme více než dost: 100 x 1,5 l pitné v plastových láhvích a 300 l v nádržích, kterou používáme na vaření. Vodu vždy počítám 1,5 l /osobu / den + 30% rezerva. A 300 l vody v nádržích do rozpočtu nepočítám a nechávám ji jako speciální rezervu. V Chorvatsku se mi totiž na charterové lodi stalo, že mi praskla hadice a veškerá voda během chvilky vytekla. V Chorvatsku to problém samozřejmě není. Ale kdyby se to stalo tady, což by se stát klidně mohlo, tak to problém je velký.
Pozvolna se rozfoukává a naše rychlost a denní upluté vzdálenosti se zvyšují na 80Nm a i 90Nm. Potom vítr poleví a další den vzroste a my jsme najednou 200 Nm od Pohnpei. Je krásně cítit relativita času, kdy první týden na moři utíká daleko pomaleji než druhý týden. Ráno 11.7. po 14-ti dnech plavby jsme u Pohnpei. Nejdříve se musíme probojovávat proti větru, ale nakonec vítr změní směr a mírně nám pomůže. Už v 11 hod voláme port control, ale bez výsledku. Chceme je požádat o vtažení mezi korály do přístravu. Slyší nás jiná nákladní loď a tak ji žádáme o předání zprávy. Ve 14 hod se stále nic neděje a my pořád křižujeme před vjezdem do laguny. Každou chvíli voláme a pořád nám je opakováno, že máme čekat.
Přemýšlím, co dělat dál, kdyby pro nás nepřijeli.
Varianta 1.: Proplout mezi útesy na plachty nechci riskovat, protože mapa je v MaxSea opět posunuta o 200m a plavební cesta do přístavu je plná různých korálů o kterých vlastně nevíme, kde přesně jsou. Navíc jsou všude hloubky kolem 50-60m, takže po cestě nemůžeme nikde kotvit. A navíc je kus cesty proti větru a museli bychom v úzkém kanále křižovat. Tuto variantu můžu tedy rozhodně škrtnout.
Varianta 2.: Můžeme vzít dinghy a náš 15HP motor a zkusit sami sebe protáhnout mezi korály až do přístavu. Myslím, že by to náš motor i člun zvládly. Jenže… dokážeme naši loď táhnout s bočním větrem? Velký kus cesty potřebujeme i proti větru. Dokážeme to? Pokud ne, skončíme okamžitě rozbití na korálových útesech. Prostor pro „zkusíme to“ není žádný.
A tak čekáme dál. V 15 hodin už jsme už hodně nervózní, ale před 16 hodinou připlouvá vojenská loď, že nás odtáhne. Spouštíme lano do vody a oni si jej vytahují. Říkám Charliemu, že potřebujeme, aby nás táhli 2 minuty proti větru, abych mohl sundat hlavní plachtu. Charlie jim to sice do vysílačky několikrát říká, ale oni nás táhnou rovnou k vjezdu. Jak naschvál se blíží velký černý mrak. A drama je na obzoru. Změny počasí jsou tu extrémně rychlé. Vítr najednou zesiluje na více než 30kn a přichází prudký tropický liják. Naši loď vůbec nejsem schopen uřídit. Visím na kormidelní páce celou svou vahou, ale loď vybočuje. Pomáhá mi Hanka i Sabča, ale pořád nejsem schopen loď dostat do směru. Sprostě nadávám. Nakonec nás asi po 15 minutách a na asi dvacátou výzvu Charlieho otočí proti větru a já můžu konečně sundat hlavní plachtu. To už jsou ale utržení z plachty 2 jezdci. Od tohoto okamžiku loď lehce ovládám a směřujeme do průplavu mezi útesy, plavební cestou do přístavu a tam lano pustí. Připlouvá plastový člun se 75HP motorem, ale není schopen nás dostat k molu. Myslím, že je to především jeho nešikovností než nedostatečnou silou motoru. Přijíždí ocelový remorkér čtvercového tvaru. Ten nás vleče tak prudce, že vidím, že určitě nabouráme velkou rychlostí do mola. Křičím, co můžu, trhnutím nás zastaví a vleče nás zpět. Tentokrát přímo pod přídí asi 200m dlouhé rybářské lodě. Svými sálingy míjíme špičku této obrovské lodě o cca 50 cm. Úplně se mi zastaví srdce. Napíchnutí sálingů a vantů na špici by znamenalo na 100% zlomení stěžně. Připlouvá jiný člun střední velikosti, váže si lano, ale okamžitě se mu zastavuje motor. Tento člun bere do vleku remorkér a jej i nás vleče k molu. Opět velkou rychlostí. Křičím, co můžu, ať zpomalí. On zastaví a my najedeme špicí na člun před námi. Málem kotvou rozbijeme hlavu mechanikovi na člunu a zároveň máme poškrábanou příď lodě. Vzápětí tento člun tlačíme na rybářskou loď před námi u mola, mačkáme ho mezi nás a tuto loď, tím nás zpomalí, takže nenarazíme do mola plnou rychlostí. Výsledkem ale jen odřená naše loď až na kov… nicméně za chvilku už jsme vyvázaní u mola. Škody jsou velké, ale mohly být při troše smůly ještě daleko větší.
Ještě večer se u nás střídají úředníci: immigration office, custom office, karanténa, policie… a večer jsme odbaveni. Druhý den zařizuji doplnění vody a plastový člun z přístavu se nás snaží odtáhnout na kotviště. Nakonec ale musím vzít náš člun a pomoct mu, protože to sám nezvládá. A jsme na kotvě…
Nyní nás čeká sehnání startéru a je jasné, že tady ho nenajdeme a že zde prožijeme nedobrovolně delší dobu…
200 tipů pro jachtaře
Novinka na českém trhu
Rady a zkušenosti pro každou příležitost, protože jachting, to nejsou jenom vítr a plachty. To máte navigaci, elektrotechniku, kuchaření, plyn, posádku, tchyni na palubě, mořskou nemoc, jinou nemoc, lana, uzly, fléry, rafty, vysílačku, VHF, DSC, ETA…