3.12. – 29.12.2012
Posádka: kpt. Jiří Denk, Petra Denková
Filipíny: plavba Davao – Puerta Princessa
Z domova odjíždíme ráno v sobotu 1.12. a jedeme do Brna odevzdat Aidu, sedáme na autobus a po obědě jsme v Praze. Setkáváme se ještě s Mirkem a Ivanou – naší posádkou na plavbu Borneem. Mirek mi předává můj notebook s propojením na AIS, takže bych měl vidět lodě v okolí přímo na mapě v notebooku. Je to příjemné setkání, dáváme si poslední piva na rozloučenou a odváží nás na letiště. Letíme na letiště do Soulu, kde jsou sice jen 2 malé obchody s elektronikou, ale hodně „užitečných“ značkových obchodů typu Luis Vuitton, Prada, atd. Za to je to ale nejpohodlnější letiště, které znám. Má totiž 2 velké odpočívací zóny, kde vždy najdete pohodlná polstrovaná volná lehátka! V takovém pohodlí můžete čekat jakkoliv dlouhou dobu a vůbec nechápu, proč je to jediné letiště, které znám, které je takto pohodlně zařízené.
My za 6 hodin pokračujeme letadlem do filipínského Cebu. Zde jsme před půlnocí a další letadlo do Davao nám letí až v 7.30. Čekání na „domestic“ letišti rozhodně není příjemné, jsou zde kovová nepohodlná trojsedadla. Naštěstí bez opěradel pro lokty, takže si můžeme aspoň lehnout. Za pár hodin jsme opravdu hodně otlačeni a jsme rádi, když brzy ráno otvírají kavárnu. No a v 10 hod jsme konečně v Davao. Bereme si taxik k ferry, ale přestože jsme taxikáři několikrát jasně říkali, kam chceme, očividně si spletl název a veze nás jinam. Po pár km zajížďky jsme na ferry a následuje scéna s placením. Odmítám platit zajížďku a nakonec se domlouváme na ceně někde mezi. Sedáme na ferry a za chvíli jsme na Samal Island. Domlouváme „tricykl“ – motorku s kabinkou a po půlhodině natřásání jsme konečně v marině na naší lodi. Konečně zase doma…na palubě lodi…
Marina Ocean View, Samal Island (Davao), 7°11´N, 125°42´E
Je pondělí 3.12. Ještě není ani poledne a jdeme si na chvíli lehnout a nakonec spíme až do druhého dne a stejně jsme celí zmlácení. Nastává koloběh oprav a příprav lodě. Práce, práce a další práce… pokud si někdo myslí, že mít loď je romantika, je to omyl. Je to hlavně nikdy nekončící práce. Je ale pravda, že ta práce za ty zážitky nakonec stojí. Dá se pracovat pouze od půl 6 hodiny ráno tak maximálně do 9 hodin. Potom je už hrozné vedro a sluníčko neuvěřitelně pálí. A pak se může pracovat od 16 hodin do 17.30, kdy už je zase tma. Potom sprcha, pivo, knížka, někdy film a spát. Každý den, 5 dní za sebou.
Úkoly? Opravit rolfok, dát dovnitř kluzná ložiska a zalepit Loctitatem všechny šroubky. Pověsit rolfok opět na stěžeň a nahoře i dole jej upevnit a zajistit. Tzn. 4-5x nahoru na stěžeň. Po cestě nahoru vyměnit žárovku v motorovém světle a obalit sálingy a radarový odražeč stříbrnou páskou, aby neprodíraly plachty. Pověsit a narolovat kosatku. Přišít 5 utrhlých ok na hlavní plachtě. Vložit a uzamknout spíry. Nainstalovat lazy bagy. Nainstalovat hlavní plachtu. Doplnit veškerou naftu – 800 litrů navozit ve 20 L kanystrech! Vyčistit hlavní nádrž nafty. Utěsnit inspekční otvor v nádrži. (To se mi povedlo až na podruhé. Poprvé to u jednoho ze 20 šroubů netěsnilo a musel jsem opět vyčerpávat 40 litrů nafty L ). Doplnit láhve s plynem, sehnat nový regulátor plynu a jeho instalace. Zalepit 3 díry v dingy. To vše je ve dvou lidech dost těžká práce. Jsme každý den opravdu hodně unaveni. Lidé, co na lodi bydlí celoročně, to mají jednodušší. Můžou si úkoly rozložit. My jsme naopak vždy tlačeni časem, abychom co nejdříve vypluli a dopluli do plánovaného místa. A když tam doplujeme, tak většinou na opravu věcí, které se polámali, už nemáme čas a už zase odlétáme domů. Takže pořád mám s úkoly nějaký skluz…
A také ještě zprovoznit notebook s novým navigačním programem OpenCPN. Mimochodem je bezplatně ke stažení a funguje perfektně. Není sice tak dobrý jako MaxSea, ale má všechny potřebné funkce, včetně zobrazení AIS (to mi ale nefunguje, ale to je spíše přístrojem AIS ICOM). Mne osobně se program při plavbě trošku jakoby zadrhává, ale funguje a je legálně zadarmo. Jako zálohu mám IPad 2 s mapami Navionics. Mapy jsou někdy trochu méně podrobné, ale dají se používat. A hlavně za 60 EUR máte mapy od Zélandu až po Afriku ve Full HD kvalitě.
Ve středu 5.12. nám do toho přišel tajfun. V marině je všehovšudy 8 lodí a jen na 4 lodích jsou posádky. A tak chodíme s Mikem z Austrálie a dotahujeme všem lodím kolem nás lana a chystáme je i sebe na tajfun. Marina je celkem dobře chráněná vlnolamy, ale není moc chráněná před větrem. Kdyby nás tajfun trefil přesně, stejně by všechny lodě skončili vyházené a rozbité na břehu. Večer vítr zesiluje na více než 35 uzlů a přichází liják. Epicentrum tajfunu je necelých 80km od nás. Následující den je ještě pořád větrno a neustále prší. Dozvídáme se, že tajfun má přes 1000 obětí a neustále nám létají nad hlavou záchranné vrtulníky. Nás naštěstí tajfun minul. O kousek. Přitom tady tajfuny nikdy nebývají…
Práce pokračují a příjemným rozptýlením jsou večery s Mikem a jeho ženou Gise. Plaví se na plachetnici přes 20 let. Obepluli svět, Mys Horn, Cape Good Hope, stejně jako my, takže si máme o čem povídat. A navíc nám hodně pomohli. Stejně jako další „sousedi“ Paul a Robyn. Velmi milí a přátelští lidé. V pátek je tradicí každý týden pořádat grilování. Každá loď donese něco na jídlo a povídá se a popíjí. Byli jsme tam posádky ze všech 4 lodí i manažerka mariny Ellen. Moc hezký večer. Zároveň to byla i naše rozlučka, protože v sobotu jsme dokončili práce.
V neděli 9.12. v 9 hodin ráno se loučíme se všemi posádkami a vyplouváme. Vybíráme si cestu kolem východního pobřeží Filipín. Chceme plout do Cebu, kde možná bude potenciální kupec naší lodi. Potíž ale spočívá v proudu 1-2 kn, který je proti nám podél celého pobřeží. Fouká neustále mírně proti nám a tak musíme pořád plout na motor. Plujeme tedy proti větru, proti vlnám i proti proudu. Nicméně, i když nás proud brzdí z obvyklých 6 kn rychlosti na rychlost 3,5–4 kn, protivítr je mírný a moře je klidné. Počasí tedy považujeme za příznivé a snažíme se ho co nejvíce využít. Pravděpodobnost, že by se vítr v tomto ročním období NE větrů otočil na příznivý, je mizivá. Dobrých míst ke kotvení je na pobřeží sice dostatek, ale my si dáváme první zastávku až po 240 Nm.
První zastávku máme až v Caguait harbour (8°56´N, 126°17.7´E). Je to naprosto ze všech stran chráněná hluboká zátoka. Kotvíme u břehu, kde je jen pár domků z palmového listí. Na kanoi k nám připlouvají místní hoši a dostáváme osvěžující 4 kokosové ořechy na pití. My jim za to dáváme fixy a tak je přátelství navázáno. V noci sice pro jistotu držíme hlídky, ale bylo to asi zbytečné opatření. Jachtaři nám říkali, že je třeba si dávat pozor na zloděje, ale my jsme se všude setkali jen s přátelským a milým přijetím.
Druhý den brzy ráno vyplouváme. Čeká nás plavba dlouhá 50Nm do Carrascal bay (9°22.4´N, 125°56.5´E) do stejnojmenného města. Kotvíme před městem. Člun necháváme u místních rybářů a jdeme do města, které tvoří tržnice, jedna hlavnější ulice a spousta vedlejších ulic. Nejsou tady naprosto žádná auta, jen samé motorky a „tricykly“. Lidé jsou příjemní, usměvaví. Všichni mají mobilní telefony, mládež začíná mít moderní oblečení a vzhled a hlavně: mají tady nově otevřenou pizzerii s hamburgery! J Peťa si dává kuře a já pizzu… na to, jaká je to objektivně vzato díra na zapadlém východním pobřeží u oceánu, opravdu v jednom z nejzapadlejších koutů Filipín, tu už vládne civilizace pevnou rukou… pro nás je to po Mikronésii trochu zklamání… ale stejně je to tu fajn.
200 tipů pro jachtaře
Novinka na českém trhu
Rady a zkušenosti pro každou příležitost, protože jachting, to nejsou jenom vítr a plachty. To máte navigaci, elektrotechniku, kuchaření, plyn, posádku, tchyni na palubě, mořskou nemoc, jinou nemoc, lana, uzly, fléry, rafty, vysílačku, VHF, DSC, ETA…