„V noci se k nám do zátoky hrnou velké a nebezpečné ledové kry a musíme držet přes noc hlídky a kry často odtlačovat tyčemi, popř. nastartovat motor a bez odkotvení se jim na řetězu vyhnout. Tato strategie vychází až do rána. Kolem 9.ráno se mi ale nedaří příliš velké kře vyhnout. Dělám chybu, nerozhodnu včas o vytažení kotvy a kra o velikosti fotbalového hřiště zachytí náš řetěz…“
V Narsasuaq nastupují 9.7. opět Peťa a Hanička s novou posádkou a vyplouváme směr Paamiut, Nuuk, Sisimiut, Aasiaat, Illulisat, Upernavik. Těchto 1.150 Nm patří pro nás bezesporu k jedněm nejkrásnějším místům na světě. Nádherná příroda, která se každý den mění, ledovce, malé vesničky, desítky kotvišť, milí lidé… Grónsko na nás zanechalo neuvěřitelně nádherný dojem. Je to prostě koncentrovaná krása.
A až teprve tady, v Upernaviku na samém severu Grónska, po uplutí 14.000 Nm z Ushuaia, jsme na startovní čáře k pokusu o proplutí NWP… Technicky NWP začala 16.7. protnutím severního polárního kruhu 66°34 N, 150 Nm nad městem Nuuk. Prakticky ale pro nás začíná vyplutím z Grónska do obávaného Baffin Sea. Tady je na místě poděkovat všem více než 50-ti členům posádky, kteří s námi pluli Karibikem až do New Yorku a i kolem pobřeží Grónska. Každý z nich svou účastí a pomocí přispěl k realizaci této rekordní plavby. Zvláštní ocenění zaslouží Zdeněk Dybal (z New Yorku), Richard Polzer a Denisa Horníčková (z kanadského Halifaxu), kteří se mnou pluli už studenými oblastmi až do Grónska, což už je opravdu náročná plavba. A speciální ocenění zasluhuje posádka: Ondra Kotáb, Mirek Valášek, Ivan Štěpánek a Barbora Červená se synem Otíkem (10 let), kteří se rozhodli se s námi pokusit proplout NWP – což je opravdu nebezpečná a mimořádně náročná plavba, kde už „NAPROSTO NIC NENÍ JISTÉ“… Ovšem to absolutně nejvyšší ocenění zasluhuje moje milá Peťa, že se rozhodla s Haničkou (5 let) se mnou plout… Nikdo netuší, jestli se nám podaří proplout. A pokud vůbec ano, tak kdy a jakou trasou. Nebo jestli se budeme muset vrátit a pokud, tak kam… anebo, jestli někde zamrzneme či dokonce ztroskotáme… To všechno se může reálně stát. Všichni máme pouze jednosměrné letenky… A všichni mají moje velké uznání za odvahu!
„Severozápadní cesta – The North West Passage“
31.7. večer vyplouváme z grónského Upernaviku (72°47N, 56°09W) směr kanadský Pond Inlet. Čeká nás 390 Nm přes Baffin Sea. Počasí nám přeje a máme klidné moře, ale bohužel nefouká, takže je to motorová plavba. Větru je tady celkově málo a plachty vytahujeme jen výjimečně.
3. 8. připlouváme do Pond Inlet (72°44N, 77°44W). Není zde žádné molo, stojíme na kotvě a vlny i proudy zde umí být velmi nepříjemné. Nastává obvyklé kolečko: policie, imigrační úředník i celník jsou v jedné kanceláři, ale mluvíme jen s jedním člověkem, vyplníme jen jeden papír a za 30 min. je hotovo. Fakt snadné! Jdeme na procházku, navštěvujeme malé, ale pěkné muzeum zaměřené na život Inuitů, doplňujeme zásoby… v celém městečku (1550 obyv.) není nikde ani wifi, ani sprcha. Se štěstím se nám podaří zprovoznit moji starou kanadskou SIM kartu a jsme alespoň na spojení. Po půlnoci se účastníme i s našimi dětmi velké slávy: rybáři dovezli ulovenou velrybu, porcují ji, oslavují a rozdávají jednotlivé naporcované kusy. Je to velký svátek a je vidět, jak ohromně důležitý prvek kultury to pro ně je. Dokonce jsme kus velryby dostali i my a odvezli si jej na loď. Ovšem dobré jídlo se nám z ní uvařit nepodařilo… Zkusili jsme z ní udělat guláš a škvarky, ale dobře to nedopadlo. Nejvíc toho dokázali sníst Ondra a Hanička.
Druhý den nám velká cisterna dovezla na pláž 250 L nafty, kterou jsme načepovali do kanystrů a na člunu je převezly na loď. Teď jsme byli připraveni vyplout.
Po 40Nm plavby jsme 5.8. v krásné zátoce Cape Hatt (72°29N, 79°45W). Užíváme si výlet na břeh i hlavní bod programu – výcvik ve střelbě z pušky i signální pistole. Skoro všechny lodě mají pušku na ochranu před ledními medvědy, kteří se tady můžou kdekoliv a kdykoliv objevit. Pušku i náboje jsme koupili v Upernaviku, ale je potřeba, abychom uměli všichni střílet. Každý si vystřelil 8 ran a překvapivě na 50m i na 100m dosahujeme na amatéry vynikajících výsledků a taky nás to docela baví. Puška je velmi stará, ale má perfektní optiku a je zcela přesná.
7.8. brzy ráno připlouváme do zátoky Tay Bay (65 Nm, 73°30N, 80°44W). Po průzkumu zátoky pokračujeme do další zátoky Dundas Bay (65 Nm, 74°33N, 82°25W). Procházíme se po pláži a navštěvujeme starou stanici RCMP – Royal Canadian Mounted Police. Je pro nás opravdu zajímavé se dotknout historie 100 let staré. Život v té době a v těchto podmínkách si vůbec nedokážeme představit…
8.8. vyplouváme směr Graham Harbour – 100 Nm. Při plavbě je krásné, slunečné a bezvětrné počasí a tak přímo uprostřed Lancester Channel a Parry Channel si užíváme spoustu legrace – skoro všichni se koupeme mezi krami, procházíme se po volně plujících krách, zkoušíme kru vláčet a surfovat na ní za lodí. A samozřejmě hlavně koupání v širokém otevřeném kanále takto daleko za polárním kruhem má i svou sportovní hodnotu☺. Je to krásné a bezstarostné odpoledne…
9.-12.8. Graham Harbour (74°30N, 88°10W) Odpoledne po připlutí máme pořád krásné slunečné počasí a tak bereme plavky, ploutve, potápěčské brýle, šnorchly, ručníky, pár piv a pušku na medvědy a vyrážíme na pláž se „koupat“ a fotit propagační fotky do letního dovolenkového katalogu „Bibione☺“ Je to opět velká legrace, užíváme si krásný den a hodně se nasmějeme…
Dobrou náladu nám vezme zpráva, že S/Y Sněhurka Míry Račana je od nás 25nm a má vážný problém s polámanou převodovkou. Okamžitě nabízíme pomoc, ale fouká mu naštěstí příznivý vítr a Míra dopluje do Resolute bay (74°40N, 94°50W) na plachty, kde bude problém řešit. Držíme mu moc palce. S Mírou jsem byl domluvený už z Martiniku v Karibiku, že se také pokusí o NWP. Setkali jsme se s ním i na St.Marteen, i na Bahamách. Z USA i z Halifaxu v Kanadě odplul dříve a tak byl pořád 1-2 týdny před námi a celou dobu jsme byli ve spojení. Je to opravdu smůla, 2 první české lodě v historii v Arktidě, takový kousek od sebe a nakonec se nesetkají…
O den později je už větrné a nepěkné počasí, ale o den později je už zase pěkně a tak pro změnu pouštíme na pláži s Haničkou draka, kterého dostala k svátku.
Náš jeden z nejtěžších dní z celé plavby NWP je 12.8. V noci se k nám do zátoky hrnou velké a nebezpečné ledové kry a musíme držet přes noc hlídky a kry často odtlačovat tyčemi, popř. nastartovat motor a bez odkotvení se jim na řetězu vyhnout. Tato strategie vychází až do rána. Kolem 9.ráno se mi ale nedaří příliš velké kře vyhnout. Dělám chybu, nerozhodnu včas o vytažení kotvy a kra o velikosti fotbalového hřiště zachytí náš řetěz. Nejsem schopen se jí vyhnout a kotvu už nemůžeme vytáhnout – je pod krou. Kra se na nás namáčkla a nastává doslova boj o záchranu lodě. Hrozí okamžité poškození či zničení hřídele, vrtule nebo kormidla. A kra nás může lehce dotlačit až na mělčinu ke břehu a můžeme doslova přijít o celou loď. Kotevní řetěz se totiž při snaze o manévrování pod vodou omotal kolem ledového výběžku. Vidíme jej pod vodou omotaný dokola, ale nemůžeme naprosto nic dělat. Vítr nás několikrát přimáčkl ke kře a ozývají se hrozivé rány, jak bouchá loď o kru. Nelze už ani manévrovat. Po hodině a půl těžkých nervů a maximální snahy se nakonec s velkým štěstím řetěz daří odmotat ze kry a potom i vytáhnout ze dna kotvu. To jsme už jen pár metrů od břehu… Bylo to doslova o fous. Nastávají ale další nervy s kotvením. Kotva nikde jinde pořádně nedrží a musíme každou chvíli mnohokrát překotvovat. Až na cca 6. pokus máme štěstí a několik hodin stojíme na místě. To už je v zátoce plachetnice S/Y Breskell s Olivierem, Erikem, Leilou a Joshem a mají úplně stejný problém s kotvením jak my. Olivier je 68-letý, velmi zkušený námořník, který v těchto místech v loňském roce udělal o plující led díru do své lodě a málem se s ní potopil. V letošním roce, po opravách lodi, zkouší proplout znovu. Povídáme si a čekáme na každodenní zprávu o stavu ledu v NWP, kterou nám každý večer posílá Josef Holub z ČR. Pepa plul s námi z Nuuku do Aasiaatu i s malou 4-letou dcerkou Viky a poskytuje nám tuto mimořádně důležitou podporu po celou dobu plavby a moc mu za to děkujeme.
Ledové zpravodajství je zde a ukazuje, že led v Peel Sound se pozvolna otevírá. Naši rádci v Kanadě – Viktor a Peter, kteří už mnoho roků pomáhají a radí všem plachetnicím s proplouváním NWP, důrazně doporučují neplout a vyčkat. Nás tady ale jednoznačně, pokud ihned nevyplujeme, zavřou ledová pole a ledové kry. Já i Olivier se rozhodujeme ihned vyplout ze zátoky a nenechat se ledy zavřít. My jsme rozhodnuti vyplout rovnou do nejtěžšího úseku NWP – Peel Sound a pokusit se proplout. Pokud by se toto podařilo, byli bychom krůček od úspěchu. Právě zde jsou největší rizika a nejvíce ledů. Máme ale dobrou zprávu, protože tudy 1,5 dne před námi proplul spřátelený švýcarský pár Amanda a Robin na plachetnici S/Y Morgane a hlásí nám dobré podmínky. Olivier nám později posílá mail, že pluje do Peel Sound také. V NWP v této nejkritičtější oblasti používají plachetnice v principu 2 trasy. První, přes Bellot Strait, která je relativně bezpečnější, protože má po cestě a v okolí několik bezpečných kotvišť, ale je nebezpečnější kvůli silným proudům. Ta je ale v současnosti zcela zamrzlá a neprůplavná. Druhá trasa vede přes Peel Sound, ta je delší a nebezpečnější, protože nemá žádné bezpečné kotviště a musí se nejméně 120 Nm proplout v jednom zátahu, zpravidla mezi ledy. Když se změní ledová situace (a ta se mění zcela nevyzpytatelně neustále), hrozí, že ledy uzavřou loď v ledu anebo se loď musí rychle vrátit až zpět na začátek Peel Sound… V loňském roce se jedna plachetnice v Bellot Strait potopila a to na optimismu nepřidává.
Rozhodování je těžké. Ledové mapy jsou už v okamžiku, kdy je my dostaneme (a k nám se dostanou díky Pepovi ihned, jak je Kanaďané vydají na www), mnoho hodin staré a situace je tedy už na 100% jiná. A také trvá dlouhý čas, než my doplujeme na dané kritické místo. A těch je po trase několik. Snažíme se odhadnout vývoj ledu, ale myslím, že to nikdo nemůže úplně umět – ani Viktor a Peter. A, i když mají mnoholeté zkušenosti, stejně je každý rok zcela jiný. A tak, přestože mají zcela opačný názor, neposloucháme jejich doporučení a vplouváme do Peel Sound (74°N, 95°38W). Nemusím říkat, že všichni, včetně mne, cítíme obrovské napětí, stres i obavy… Nálada je ale na lodi dobrá, jsme odhodlaní to zkusit a všichni věříme v náš úspěch. Rovněž úspěch S/Y Morgane je psychologicky důležitý – přestože prakticky nemá žádný význam, protože pokud někudy propluje jedna loď, doslova za pár desítek minut tam vůbec nemusí proplout loď jiná. Tak, jak se zanedlouho sami přesvědčíme…
Pokračování příště…