„…mapy vůbec nesedí a navíc jsou zde písečné úzké ostrovy a mělčiny, některé těsně pod hladinou, které na mapě nejsou vůbec. 8 Nm plujeme na hloubce 3-5m a kdykoliv můžeme narazit na mělčinu. Proplutí se podaří bez nehody, ale jen co vyplujeme zpět do otevřeného moře, nastává malé peklo. Vítr v rozporu s předpovědí zesiluje na 30+ kn, vlny jsou 3-4 m vysoké, vše přesně proti nám. Po hodině marných pokusů plout, to otáčíme a plujeme se schovat. Bohužel ale není kam…“
Dlouhá plavba…
Plavba nám jde dobře. Bouře, které se všichni bojíme, se nekompromisně blíží a zesiluje. Nám se daří hlavní části bouře ujet doslova před nosem. Po uplutí 420 Nm kotvíme v krásné a bezpečné Pearce bay (69°49 N, 122°41 W) a bouře nás jen lízne. Ostatní lodě se musí schovat v úzkém Dolphin a Unioun Strait, kde je bouře nejsilnější. Ráno je už klidněji a tak vyrážíme směr Cape Parry (40nm), kde je plachetnice Morgane. Plavba nám jde ale tak dobře, že nakonec nezastavujeme a pokračujeme rovnou dalších 100 Nm k Baillie Islands – poslednímu obtížnému úseku, kde je ledový pás… Ledová mapa poslední dny ukazuje zelenou barvou 5-10 Nm široký pás ledu s 10-20% koncentraci ledu. Ovšem přesně v den, kdy sem připlouváme, z map tento pruh zmizel – rozfoukala ho bouře. A tak jsme viděli jen z velké dálky pár kousíčků ledu. Až mne to zamrzelo – ještě jsem se chtěl s ledem setkat a rozloučit se…
V poledne 24.8. proplouváme úžinou Snowgoose – zkratkou mezi ostrovy Baillie. Jsou to zase trochu nervy – mapy vůbec nesedí a navíc jsou zde písečné úzké ostrovy a mělčiny, některé těsně pod hladinou, které na mapě nejsou vůbec. 8 Nm plujeme na hloubce 3-5m a kdykoliv můžeme narazit na mělčinu. Proplutí se podaří bez nehody, ale jen co vyplujeme zpět do otevřeného moře, nastává malé peklo. Vítr v rozporu s předpovědí zesiluje na 30+ kn, vlny jsou 3-4 m vysoké, vše přesně proti nám. Po hodině marných pokusů plout, to otáčíme a plujeme se schovat. Bohužel ale není kam. Nakonec vybírám místo za písečným, 1-2 m vysokým ostrovem, nudlí širokou tak 20m a dlouhou 200m (70°31N, 128°20W). Ostrov je prodloužený ještě mělčinami, takže jsme naprosto bez vln, ale vystaveni 30-35 kn silném větru. Výsledkem je překvapivě pohodlná noc uprostřed vyjících větrů. Kotva na 5 m hloubce a na 60m řetězu se naštěstí ani nehne.
Ráno se vítr zklidnil těsně nad 20 kn a tak vyplouváme. Moře je stále ještě rozbouřené, takže zpočátku jde plavba pomaleji, ale i ono se postupně zklidňuje.
26.8. ráno připlouváme k Tuktoyaktuk (69°27N, 133°02W, 130 Nm). Městečko má 900 obyvatel, 2 supermarkety, restauraci ale hlavně velmi příjemné lidi. Každý se přátelsky zajímá odkud jsme a jak nám šla plavba, poradí nám a popovídá si. Je tu dokonce i „silniční“ spojení – pravda, projedou jen velké 4×4, ale potkáváme i několik expedičních náklaďáků suchozemských cestovatelů. Je pro nás překvapující, že se dostanou tak vysoko na sever Yukonu – možná je to nejseverněji dostupné místo po silnici v Kanadě a Americe…
Jediný stín na této pěkné zastávce zanechává cena nafty, která je 1,8 kanadského dolaru za litr a je to nejdražší nafta, kterou jsme na celé NWP kupovali (předtím jsme platili vždy 1-1,2 dolaru). Při 700 L, které jsme potřebovali, už je to velký cenový rozdíl…
Večer 27.8., po 140 Nm klidné plavby, připlouváme k Herschel Island (69°34N, 138°55W). Je to velrybářská a obchodní stanice, která byla založena r.1893. V r.1895/6 zde bylo 2000 obyvatel a obchodovalo tu stovky lodí. Nyní jsou zde jen 2 rodiny rangerů i s dětmi, kteří udržují toto místo a hlídají národní park. A zároveň nám dělají i laskavé průvodce. Je to nádherná zastávka a krásné rozloučení s Kanadou.
Na hranice s USA je to jen 45 Nm a protože USA zde nemá Point of Entry – místo k přihlášení lodě i posádky do USA – čeká nás 960 Nm dlouhá nonstop plavba do města Nome. Ani ta ale rozhodně není jednoduchá… nejdříve musíme plout 380 Nm Beaufortovým mořem na severozápad a obeplout Cape Barrow (71°24N) – nejsevernější místo od Bellot Strait! Pak se plavba stočí a poplujeme 270 Nm Čukotským mořem na jihozápad a pak následně ještě 200 Nm na jih, tam musíme proplout Beringovou úžinou do Beringova moře a nakonec ještě plout posledních 110 Nm jihovýchodním směrem do Nome… Tam bude oficiálně končit plavba NWP… nicméně my musíme plout ještě 1100 Nm na Kodiak schovat loď na zimu… jsou to všechno pro běžného jachtaře prakticky představitelné vzdálenosti… a vychutnejte si ty názvy: Bering Sea, Bering Strait, Chukchi Sea, Beaufort Sea – už jen ty samotná jména zježí námořníkům chlupy na těle…
Plavba jde ale dobře a 31.8. v 6.30 hod míjíme Cape Barrow – a je to přesně 1 měsíc, co jsme vypluli z Grónska.
Těsně před cílem – „poslední kroky bývají nejtěžší…“
Míjíme Icy Cape, Cape Lisburne, Pt.Hope a stovky Nm přibývají. Štěstí ale netrvá věčně. Situace se výrazně komplikuje před Cape Prince of Wales. Přesný protivítr dosahuje síly 30 kn, k tomu silný protiproud 1-2 kn a my stojíme prakticky na místě. Schovat se není kam. Musíme nastartovat druhý motor, abychom se rychlostí 3kn doslova protlačili kolem mysu. Z předpovědi vím (resp. doufám), že za pár hodin vítr poleví. Ale těch 6 hodin je fakt hnusně!
Měníme směr plavby na jihovýchod a čeká nás posledních 100 Nm. Opravdu hodně těžkých 100 Nm. Neustálý protivítr 30 kn, vlny 3-4m zalévající celou loď, déšť… Počasí se ale postupně uklidňuje. O tom, jak byly obtížné podmínky, vypovídá i to, že cca 10 rybářských a zlatokopeckých lodí (včetně jedné turistické) si netrouflo vplout do Nome a pluli se schovat do 70 Nm vzdálené do Clarence bay.
A 4.9.2019, v 18.30hod, po 36 dnech plavby, 3080 Nm uplutých z Grónska – Upernavik, slavnostně vplouváme do Nome! Jsme 1. česká loď, která v historii proplula NWP! 1. loď, které se to podařilo v sezóně 2019! A 291. loď v historii světa – první byl Amundsen v roce 1906 (do statistiky se ale počítají všechny lodě včetně ledoborců a motorových lodí). Není to špatný pocit, patřit do takové společnosti… Posádko i Neptune, díky!
Konec
