Blíží se večer, čas zakotvit a užít si trochy klidu. Je to snadné. Nastartovat, stáhnout plachty a vklouznout do zátoky. Vezmu si kormidlo a pošlu dopředu člověka, aby nachystal kotvu – jezdíme už pěkných pár let, takže jsme celkem sehraní. Už nemusím vysvětlovat jaký bude postup, kudy lano protáhnout, jak uvázat na vazák. Stačí hlásit jak se blížíme a vydat pokyn „kotva dolu!“.
Jsme na Lipně, loď má cca 8 m, kotva Danforth a přibližně 12 m kotevního lana. Není to úplně optimální sestava, ale už jsme s tímhle kotvili při větru 22 uzlů a kotva držela dobře. Loď má ponor nějakých 1,5m, takže doporučený poměr lana je obtížné dodržet. Raději volím rezervu hloubky a kotvím na hloubce 2-2,5m. Vychází to tedy na poměr přibližně 5:1 – 4:1. Pokud kotvíme na noc, pomáhám si ještě přídavným 10 kg závažím. Nejdřív se ale pochopitelně kotva musí chytnout, což zrovna u Danforth není samozřejmé.
Takže jak na to? Nejdřív si objedu kolečko kolem vyhlédnutého místa abych si prozkoumal hloubku i v jiných směrem než kam zrovna fouká. Pak si srovnám loď, proti větru pomalu najíždím (vyřadím notný kus předem) a koukám na hloubkoměr. A hlásím hloubku, aby člověk u kotvy věděl kdy se nachystat. Hloubka 2,2 m, jsme na místě, „kotvu dolu!“. Současně řadím zpátečku, ale stejně už skoro stojíme. Kotva je za krátký okamžik na dně – výhoda malé hloubky. Dám tedy malý kick zpátečky, aby se loď hnula – fouká opravdu málo a trvalo by hodně dlouho než by nás to sfouklo. Hned zas vyřadím a jdu se dopředu koukat na chování kotevního lana – je to velmi spolehlivý ukazatel jestli se kotva chytla nebo ji vlečeme. Když dorazím na příď, zrovna kotevník vypouští zbytek lana.
Vzápětí se lano napne, přichází velmi jemné „drcnutí“. Lano je klidné. Vypadá to, že kotva drží… ale kolem lana zjevně proudí rychle voda. Sakra! Tak nedrží. No nic, zopakujeme. Cestou ke kormidlu koukám na břeh – nevypadá to, že bychom se hýbali. Hm, že by se kotva zrovna chytla? Jdu tedy zpět na špici…ne, je to jasné, kolem kotevního lana jde hodně vody – kotva nedrží vůbec! Ke kormidlu už spěchám – touto rychlostí jsme za chvíli v rákosí. A tam za vodou v rákosí… čekají nepěkné věci, třeba břeh.
Vrtá mi to hlavou – kde se vůbec vzala taková rychlost lodi? Tak velkej kick zpátečky jsem zase nedal a že by měl vítr takovou sílu..? Vždyť skoro nefouká!?! To je nějaký divný tohleto. Od kormidla to ale fakt nevypadá, že bychom nějak rychle couvali. Jsem zmatený ještě víc. Sednu si a koukám na dva stromy skoro v zákrytu – chvíli mi přijde, že se pomalu hýbeme a pak si zas myslím, že ne, že stojíme na místě. Sleduji to dlouhé desítky vteřin… aspoň myslím. Posádka začíná být trochu nervózní – zjevně se děje něco špatného, nechovám se běžným způsobem.
Jdu se znovu podívat na kotevní lano – pořád to vypadá, že vlečeme kotvu hodně rychle. Podle břehu ale buď stojíme na místě nebo kotvu vlečeme jen velice VELICE pomalu. Tohle tedy opravdu nechápu. Ano, včera jsme už našli na Lipně místo se „silným“ proudem – což ovšem znamenalo, že při úplném bezvětří nám proud pomalu otočil loď na kotvě o 90° jinam… vidět rozhodně nebyl. Čekal by snad někdo na Lipně proud? Viditelný proud?!?
Takže… jaká magie to tu působí? Žádná! Je to vlastně velice prosté: zpátečka zůstala zařazená. Bez ohledu na to, že páka je v poloze neutrálu a že jsem slyšel a cítil jasné cvaknutí při vyřazování. To je celá ta záhada. A voda hnaná šroubem dopředu je to, co vidím proudit kolem kotevního lana.
Nemyslím, že se takové věci budou dít běžně. Já byl při přebírce upozorněn, že je třeba řadit razantněji neb převodovka trochu zlobí a při příliš pomalém posunu plynové páky občas nezařadí. A taky musím připustit, že už předešlý den mi zůstala zpátečka viset při zajíždění k molu. Ale při pohledu na „řeku“ tekoucí kolem kotevního lana mě to prostě nenapadlo.. tedy napadlo, ale až po notné chvíli.
Přeji jachtařům, nejen na Lipně, vyelfené řazení (opak od vytrolení řazením) a aspoň stopu vody pod kýlem!