Le Marin, Martinik, SY Brise
Když jsme 2. března vyráželi s rodinou na měsíc na loď do Karibiku, strašidlo Koronaviru začínalo zrovna řádit v Evropě. Dělali jsme si legraci, že se nám možná výlet protáhne a nebudeme moct domů. Když se o pár týdnů později legrace stala skutečností, už nám to tak zábavné nepřipadalo. Ale vy všichni doma nám to závidíte, tak já vám zkusím napsat, jak vypadá pobyt na lodi v době, kdy se celý svět zbláznil.
Plout někam jen tak pro zábavu je zakázáno. Ono tedy stejně není kam. Všechny ostrovy v dosahu jsou buď úplně zavřené, nebo vyžadují po příjezdu minimálně 2 týdny striktní karanténu. Všude hlídkuje policie a pobřežní stráž. Tak tvrdneme už měsíc spolu se stovkami dalších lodí v přeplněné zátoce.
Pláže jsou zavřené. To nás asi trápí nejvíc, protože není jak venčit děti. Psy je podle úředního nařízení venčit dovoleno, ty ale nemáme.
Jediný prostor široko daleko, kde se venčení dětí toleruje, je betonový plácek v místní marině, tam je ostraha celkem tolerantní. Tak tam chodíme, když už nám to na lodi leze na mozek. Venčí se tam i kamarádi z dalších lodí, takže zároveň porušujeme zákaz sdružování. Někdy se taky nedovoleně sdružujeme na lodích. Hospody nám zavřeli, tak si na sdružování každý vozí vlastní zásoby v batůžku. Aspoň to pití neleze tolik do peněz. Ale stejně se to v tom vedru nějak moc rychle vypařuje. Ještě že tu nejsou povinné roušky, nemusíme aspoň jako někteří naši ústavní činitelé předstírat, že se s rouškou dá jíst a pít.
Z moci úřední máme dovoleno plavat kolem lodě. Kdybychom plavat nemohli vůbec, asi by to bylo už vážně na palici. Jen když si vzpomeneme, co všechno tady všichni do té vody v zátoce vypouštíme, tak se nám do moře trošku přestane chtít. Když už nás to tady ale opravdu vážně přestane bavit, vyplížíme se bez povolení zakotvit aspoň do sousední zátoky, kde je ve vodě víc rybiček než… jiných věcí. Ale nemůžeme být pryč víc než den dva, jinak bychom mohli přijít o bójku, těch je tu nedostatek.
Jít na nákup máme dovoleno. Ale musíme si sami podepsat úřední papír, že jdeme na nákup. Když si papír zapomeneme, prokazujeme se policii bagetou. To jim naštěstí obvykle stačí.
Starší dítě už je školou povinné, tak se občas snažíme o výuku. Výhoda je, že místo nemastné neslané písanky může krasopis cvičit na sprostých slovech. Místo prvouky se učí řídit člun, místo slabikáře si prohlíží Příběhy mořeplavců a plavební příručky.
Máme spoustu času pracovat na lodi. Akorát nám na to většinou chybí nářadí, materiál, případně oboje. Místní jachtařské a kutilské obchody jsou buď zavřené, nebo trošku otevřené. Když už najdeme nějaký otevřený, vystojíme frontu a podaří se nám obsluze (stojící mezi dveřmi, dál nikoho nepustí) vysvětlit, co potřebujeme, tak to obvykle nemají. Když si jedeme něco půjčit na jinou loď, zakecáme se tam tak, že zapomeneme, co jsme vlastně chtěli. Když jsme po týdnu sehnali brusné kotouče, šli jsme to hned oslavit. Ale teď stejně palubu brousit nemůžeme, protože několikrát denně leje jako z konve. A když bychom chvíli pracovat mohli, tak je zrovna moc vedro. A nebo se nám zrovna prostě pracovat nechce, protože jsme přece na dovolené v Karibiku, ne?
Jinak děláme celkem to samé co vy doma. Moc jíme, málo se hýbeme, zkoušíme domácí pečení chleba, čumíme na Facebook a snažíme se nezabít děti a sebe navzájem.
A až nás to tady přestane bavit, můžeme rozbít prasátko, koupit si čtyři nové letenky přes oceán (protože naše lowcost letecká společnost dělá mrtvého brouka), zbytek dojít nejspíš pěšky (protože do Prahy to poletí až na svatýho Dyndy) a nechat se zavřít do karantény doma.
Tak co, ještě nám závidíte? 🙂
Pro Krásu jachtingu Katka Staňková v.r.