V minulém díle jsem vyprávěl, jak jsme vypluli z řeckého Patrasu a s totálním spánkovým deficitem přepluli Jónské moře, obepluli italskou botu a konečně propluli Messinskou úžinou, abychom za úplné tmy hodili kotvu před starověkou Scillou.
26.5.2011
Scilla
Ráno jsme se probudili v široké a klidné zátoce pod skálou, na níž se vypínala historická stavba s majákem, který nám v noci ukazoval cestu. Ve svahu nad pláží se krčili domečky a pokrývali jej kobercem svých střech. Mezi nimi se vinula silnice, která se po výšvihu na první kopec ztrácela dále v horách. Bylo trochu pod mrakem a nikde nikdo.Nasnídali jsme se, nechali Princeznu osudu a provedli Zodiakem výsadek na pláž, kde jsme ho vytáhli mimo dosah vody a vyrazili jsme na prohlídku městečka.
O Scille se zmiňuje už Homér a scillská skála mám své místo v řecké mythologii. Jde udajně o křídla orla, který zde kdysi spočinul. Městečko bylo moc krásné, po Reggiu to byl pravý balzám. Sciila je malebná rybářská vesnice šplhající po svazích, které obklopují záliv a skálu s majákem. Není prakticky zasažená turismem a možná právě proto tam člověk cítí jakýsi genius loci.
Šplhali jsme serpentýnama silničky, která vedla mezi domy až k radnici, kde jsme si dali zmrzlinu. Cestou jsme obdivovali výhledy na Princeznu, která kotvila mírumilovně hluboko pod námi. Nevynechali jsme ani starý hrad na skále, (1,5EUR vstup), který zde stojí od nepaměti a v poslednícj letech, než jej zpřístupnili veřejnosti, sloužil jako vojenský objekt. Výhledy na Sicílii jsou odtud jedinečné. V objektu je také dnes výstavní síň, kde jsme narazili na fotografii, jak to tady také může vypadat, když se moře rozčílí.
Od hradu jsme slezli do druhé zátoky, která omývá skálu z druhé strany a kde jsou kotevní bóje a malý rybářský přístav. Kotvila zde Passarella, což je zdejší speciální loď na lov mečounů. Z lodě vyčnívá asi 20metrů dlouhý čelen v podobě jakéhosi žebříku a stejně dlouhý žebřík je pak vztyčen na místě stožáru ukončený strážným košem. Na konec čelenu se postaví rybář s harpunou a do koše vyšplhá navigátor. Z výšky pak vyhledává mečouny a naviguje loď k nim, kde se je snaží harpunář ulovit. Je to tradiční způsob lovu a Passarell zde loví několik. Každá má svou vymezenou oblast, snad aby se neprali.
Ale to už byl čas vrátit se na loď. Na pláži jsme našli Zodiak tak, jak jsme ho nechali a po nalodění jsme zamávali romantické Scille a směrem na Capo Vaticano jsme nabrali kurs naTropeu.
Panovalo bezvětří, bylo pod mrakem a moře vypadalo jako slapské jezero. Celých třicet mil jsme jeli na motor.
Cesta by nestála za záznam, kdybychom nepotkali velký tanker. Naše trasa se mírně křížila s tou jeho tak, že bylo jasné, že ho mineme bezpečně za zádí. Tanker byl veliký, ale to nás už nijak neohromovalo. Držel jsem kurs přímo, abychom překřížili vlny za tankerem, protože nebyl důvod uhýbat. Navíc vlny slibovali zpestření z nudného motorování. Seděli jsme v kokpitu a všichni, včetně kapitána se těšili, že se trochu zhoupneme. A pak jsem přídí najel na první vlnu. Byla veliká, stejně jako ten trajekt. Princezna se vzepjala a přídí skočila do prohlubně za vlnou. Další vlna šla přes palubu, kde jí, ouha, v cestě stáli otevřené kajutové lukny. Vlna zajásala, skočila dovnitř a já jsem jen od kormidla sledoval, jak si našla cestu ven z kajut a propláchla salón skoro až do kuchyňky. Kurnik. A měli jsme co sušit.
Tropea
Tropea je velice zajímavé středověké město, postavené na útesech, které padají kolmo do moře, odkud je na Tropeu opravdu úchvatný pohled. Našinec něco takového jen tak nevidí. Pod útesy je marína, kde jsme ve 20:30, po mírném zajižděcím hororku, přistáli. Nejdříve jsme se vrhli do sprchy, což bylo opět dokonalé a pak v deset večer, po večeři, vyrazili ještě na chvíli na útes do města. Poseděli jsme v kavárně, i pivko jsme si dali. Noční Tropea rozhodně stála za to.
V maríně jsme strávili klidnou noc, jen ráno jsme museli do sprch a na záchod oknem, protože klíče, které se museli vyzvedávat na vrátnici, na vrátnici sice byly, ale jinak tam nebyla ani noha. Po snídani se jdeme ještě podívat na Tropeu za dne a Tomáš se rozhoduje, že se sbalí a odjede vlakem odsud do Neapole na letadlo. Tak se s ním loučíme a do Tropey jdeme sami. Po návratu ovšem překvapení, Tomáš stojí u lodi a mumlá neslušná slova. Nepovedlo se mu dostat se v Tropee na vlak. A tak jede ještě s námi do Vibo Valencia, odkud ten vlak snad už chytí.
Do Vibo Valencia
A tak opouštíme Tropeu (marina stála 50E), za naprostého bezvětří se v 15:30 vyvazujeme v maríně Vibo Valencia (45 EUR+WiFi, které se mi stejně nepovedlo rozchodit). Tady nás Tomáš opouští podruhé a my s kapitánem čekáme na další posádku, která má dorazit druhý den a se kterou máme vyrazit na divukrásné Liparské ostrovy.
Musel jsem na pevninu najít bankomat, ta nafta a maríny se začali dost prodražovat. Večer pak připlula La Grace, která se nám držela skoro v patách už od Jónského moře, ale vysílačkou jsme jí zachytili až teprve tady, půl hodiny před přistáním. Připlula za tmy a za naprostého ticha se jak přízrak z minulých století vyvázala u velkého mola na severní straně přístavu.
27.5.2011
Druhý den se zjistilo, že u mola, u kterého se La Grace vyvázala, je veletrh lodí a lodních potřeb. La Grace se samozřejmě stala středem pozornosti a nejpopulárnějším exponátem. K velkému nadšení návštěvníků a hlavně dětí, protože každej se chtěl na palubu takové lodi podívat. A tak když jsem šel na návštěvu La Grace, slyšel jsem už zdálky Vikyho, jako ječí z košového ráhna: „Peepóóó, ať mi krucinál nelezou do kajuty, kdo tam má mít furt uklizeno!“
Moje návštěva La Grace dopadla uspokojivě. Pozdravil jsem se s Petrem Scheirichem (Sajrim), vylezl jsem s Vikym do koše a pověsil tam vlajku. Pak jsem se vrátil na Princeznu a poté, co dorazila další posádka, Zdeněk a Jura, v pět odpoledne jsme vyrazili na noční plavbu na Liparské (Aeolské) ostrovy. Začal mi druhý týden na moři. Za sebou jsem měl 365 námořních mil a větší část plavby ještě před sebou.
Vyplouvali jsme do západu slunce a před námi ležely ostrovy boha větru Aeola, na kterých se zastavil i před mnoha věky Odysseus. A taky Stromboli.