V minulém a předminulém díle jsem popisoval naši spánkově dluhovou plavbu z Řecka do Itálie a pak Messinskou úžinou přes Scillu, kolem Charibdy do Tropey a kolem mysu Varikáno do Vibo Valencia. Tam jsme vyměnili posádku, setkali se s La Grace a noční plavbou vyrazili na Aeolské (Liparské) ostrovy.
28.5.2011
Stromboli a Liparské ostrovy
Vypluli jsme do západu slunce a do úplného bezvětří. Před námi leželo 40 námořních mil, na jejichž konci ležel prastarý přírodní maják, dosud činná sopka Stromboli. Motorovali jsme rychlostí asi 5 uzlů a kolem padla tma. Měl jsem hlídku se Zdenkem, což byl zkušený cestovatel, a na plachetnici nebyl zdaleka poprvé, ale jachtař nebyl. Což mělo mít důsledky v událostech, které následovaly.
Pluli jsme mořem, dokola temnota a jen červené číslice kompasu matně osvětlovali své bezprostřední okolí. Bylo poměrně mlžno a viditelnost nic moc. Taky bezvětří a značné vlny, které s námi hezky pohazovaly. V dálce na pravoboku se objevilo bílé světlo. Pluli jsme dál, bylo hodně daleko, nicméně po očku jsem ho sledoval. Bohužel na palubě nebyl dalekhled, a tak jsem čekal, co se z toho vyklube. V poslednch dnech jsme v noci potkávali jenom velké lodě, tankery a cruiseshipy. Vzhledem k tomu, že to nebyl vánoční stromeček, říkal jsem si, že je asi bude tanker.
Za nějakých třicet minut se k bílému světlu přidalo červené. Objevilo se tak podivně pod bílým světlem. Držíc se své teorie tankeru, říkal jsem si, že jede podobným kursem jako my, jen je rychlejší, tak za chvíli zmizí. Jenže nemizel. Zkoumali jsme se Zdenkem situaci, světla se tak jako kymácela, že Zdenek povídá: „To bude asi nějaká bóje.“ Hm, tak bóje, řekl jsem si a upravil kurs více doleva, tak, abych jí bezpečně obeplul. Ale bóje se nějak nechtěla vzdálit, byla pořád na stejném náměru. Upravil jsem kurs ještě více doleva – a pak mi to docvaklo. Co se děje, když se náměr nemění? Jsme na kolizním kurzu. A to už jsem byl schopen rozeznat trup lodí a i rozmístění světel. Žádnej tanker. Plachetnice! A má přednost!
No, nakonec to nebylo tak horké. Přidal jsem otáčky a proplul jí asi sto metrů před přídí. Sice jsem měl spíš změnit kurs, a proplout za zádí, ale bál jsem se začít nějak s lodí šachovat, aby si to oni nevyložili nějak blbě a kdo ví, jak by začali manévrovat.
Změna otáček probudila kapitána a moc se mu to nelíbilo. Nicméně vzdálenost míjení byla slušná a tak zase zalezl spát. Ale já měl o čem přemýšlet.
Když to tak vezmu, chyba byla, že jsem to Zdenkovo tvrzení, že jde o bóji, vzal a nepřemýšlel o něm. Nebyla to Zdendova chyba, já jsem jachtař s papírama, on nikoliv. To byla moje chyba. A pak jsem taky neměl pořád čekat tanker. No ale zaplaťbůh jsem se včas vzpamatoval a mohl děkovat Poseidonovi za cennou lekci bez následků.
29.5.2011
Stromboli
Dál už probíhals cesta bez zvláštních zážitků a když jsem se probudil, poté co jsem šel po vachtě spát, tyčila se před přídí Stromboli a my jsme hledali místo, kde zakotvit. Bylo ais devět hodin. Nakonec jsme se postavili na bójku před San Vincenzem, odkud směřují k vrcholu výpravy vulkanolovných turistů. Jen jsme se vyvázali, objevil se člun se třemi mladíky a zkásnuli nás o deset euro, ještě navíc s tím, že tu budeme stát jen přes den a na večer už ne. Přes noc je to za třicet.
Pro osvěžení jsme dali koupel a já tak ze zvyku vzal brýle a kouknul se na kýl a šroub. A co to nevidím. Na šroubu je pěknej, utaženej a zapečenej hrozen dvou nebo tří lan. Takže pěkne nůž a pod vodu a už se řezalo. Střídali jsme se s kapitánem v potápění a snažili se odřezat namotaná lana. Šlo to blbě a hráli jsme si s tím asi třičtvrtě hodiny. Vždycky nádech, praštit se do hlavy o trup Princezny, chytit se jednou rukou kormidla a druhou řezat. Než se člověk dole trochu usadil, hned zase musel nahoru pro vzduch. Ale nakonec jsme to očistili.
Stromboli měla vrcholek v mracích a nám přišlo blbé tu jen tak okounět a tak jsme se z bójky odvázali a vydali se na plavbu kolem sopky, abychom si jí pěkně prohlédli. Tou dobou se už pěkně rozfoukávalo a tak jsme postavili všechny plachty, které jsme, hned jak jsme vystrčili nos ze závětří sopky, zase pěkně refovali. Docela to foukalo a na hladině byly krátké a vzteklé vlny tak do metru.
Stromboli byla úchvatná. Pravidelný tvar je ze západní strany poznačen obrovským černým lávovým splazem, kudy se kutálí žhavé balvany a teče láva. V tenhle okamžik tedy ne, sopečné erupce začínají až na večer, ale i tak je pohled skoro kilometr vysoký splaz impozantní.
Když jsme obepluli sopku, což bylo k večeru, zjistili jsme, že bójky jsou už všechny plné, a že se sem stahují lodě plné turistů. Zjevně se těšili na sopku. Zakotvili jsme vedle bójkoviště a rozhodli se netlačit se se suchozemci na břehu, ale podívat se na erupce z vody.
Těsně před setměním jsme vyrazili na západní stranu sopky. Foukal vítr přímo proti nám, slušné vlny. Když se před námi otevřel výhled, zrovna byla erupce. Sytě rudě oranžový plamen vyšlehl z vrcholu sopky a i z té dálky, kde jsme byli, bylo vidět, jak jsou rudé balvany vyvrhovány jícnem sopky na lávový splaz a kutálí se dolů. Rachot sopky byl slyšet poměrně špatně, na to jsme byli dost daleko, i tak byla podívaná krásná. Člověk si zrovna představil, jak tu v antických časech pluje galéra a Stromboli jí ukazuje cestu jako gigantický maják…
Asi po třičtvrtě hodince jsme udělali čelem vzad a vrátili se s Princeznou zase na kotviště u San Vincenza, kde jsme konečně usnuli spánkem spravedlivých. Však taky bylo co dospávat.
30.5.2011
Isola di Lipari
Ráno jsme vytáhli kotvu, zamávali Stromboli a jižním kursem vyrazili k ostrovu Isola di Lipary, největšímu a nejlidnatějšímu ostrovu, podle něhož nese souostroví jméno (nicméně jsou ostrovy známé i pod jménem Aeolské ostrovy). Cestou jsme obdivovali i krásné scenérie ostrova Panarea což nás tak nadchlo, že jsme se i vykoupali v krásné a průzračné vodě, kousek za Panarií. Pikantní na tom bylo, že krátce potom, co jsme nelezli zpátky do lodě a vyrazili na další cestu, potkali jsme žraloka. Vzhledem k tomu, že bylo úplné bezvětří a hladina, klidná, už z dálky jsme viděli charakteristickou ploutev trčící z vody a za ní špičku ocasu, co vlnitým pohybem poháněla žraloka kupředu. Zamířili jsme s lodí k němu, ale než jsme se dostali na nějakou rozumnou vzdálenost na focení, žralok nás zmerčil a potopil se. Odhadem mohl mít tak metr, možná metr a půl.
Ale to už jsme se blížili k Liparskému ostrovu a hledali, kde se uchytit. Zdálo se, že místa je dost – mělká zátoka na severní straně liparského zálivu obsahovala několik pírů, u kterých stáli na mooringu plachetnice. Jak jsme se tak motali kolem a hledali, kde to bude nejlepší, zaslechli jsme „Ahoj Češi!“ Na jednom z pírů stála slečna a mávala na nás. Tak jsme k ní zajeli a vyvázali se. Slečna pracovala u provozovatele mola, a když prý tu zůstaneme, udělají nám cenu. Jenže my jsme chtěli zůstat jenom dvě hodiny… Nicméně na otázku, jaká ta cena by mohla být, neznala slečna odpověď. Tak jsme se šli podívat na břeh a zjistili jsme, že za liparským mysem, který rozděluje záliv na dvě poloviny, je to mnohem hezčí. Tudíž jsme se po návratu z nákupů (asi po dvou hodinách) sebrali a že zaplatímě ty dvě hodiny a pojedeme. Podotýkám, že jsme nebrali ani vodu, ani elektřinu. No a slečna povídá: „Dvacet euro“.
To jsem ovšem já, jako pokladník, odmítl zaplatit (za podpory posádky). Nakonec, po troše handrkování, dostala slečna deset euro a my jsme odfrčeli za hezčím.
Jižní část zálivu, za ostrohem, je přímo u malebného centra a disponuje městským molem, ke kterému jezdí takové místní vodní autoubusy. Chtěli jsme se tam postavit, ale zastavila nás velká cedule umístěná na zdi vlnolamu, kde bylo napsáno, že zde nesmí stát lodě, co mají méně než dvacet pasažérů. Hm, to zrovna nebyl náš případ.
Jak jsme tak bezradně kroužili kolem, koukám, že z mola na nás mává takovej klučina, tak 11-12 let, ať jako klidně zastavíme. A tak jsme přirazili, klučina ukazuje palcem nahoru, jako že dobrý a ještě nám pomáhá s lanama. Tak jsme se vyvázali, já vylezl ven a povídám mu, co jako policajti tady na to. Překvapivě uměl docela anglicky a říkal, že policajti OK, a že „good place for boat“. Jo, to víme taky. Hezký místečko, v závětří za vlnolamem. Ale jak se tak, koukám okolo, vidím, jak se k nám žene po mole rybář, křičí italsky a divoce gestikuluje. Nevypadalo to, že nám přišel říct ó vítejte, vznešení cizinci. Ale klučina na mě povzbudivě mrkne, zastoupí rybáři cestu a začne se s ním dohadovat. Rozumím jenom „policíja, policíja“. Chvíli diskutují, a pak se rybář otočí a odchází, zjevně v klidu a klučina mi říká, že je všechno OK, že policie připluje až druhý den v poledne a do tý doby tam máme klidně stát. To bylo hodně pozitivní. Vytáhl jsem z lodní kasy pět euro a klukovi je dal. Doufám, že to bylo dost, protože klidná noc u mola za to stála.
Ten klučina byl vůbec výbornej, jako jeden z mála lidí, co jsme potkali uměl docela anglicky a byl vážně podnikavej. Ten se neztratí. Chtěl bych se na Lipary zase podívat už kvůli němu.
A tak jsme strávili romantický večer na molu, s výhledem na místní korzo a vůbec na celou malebnou přístavní část městečka. Samozřejmě jsme v kavárně u hezké slečny dali zmrzlinu a kafe a já jsem si koupil čepici (za tu, co jsem ztratil před měsícem v Chorvatsku u Žirje). Bylo to vážně pěkné místo.
31.5.2011
Vulcano
Druhý den dopoledne, po nezbytném kafíčku a zmrzlině u hezké slečny na náměstí Piaza di Sain’t Onofrio, jsme se odvázali a vyrazili dál na jih, na ostrov Vulcano, kde se nachází velký, již nečinný vulkán s kráterem, ze kterého ale stále uniká velké množství sirného kouře a kterého návštěvu jsme si nemohli nechat ujít.
Cestou jsem se jednou vykoupali a hlavně v úžině mezi Liparem a mysem Vulcanelo, který Vulcanu patří, jsem mezi skalním jehlami potkali La Grace. Nastavovala se mezi skalami jak mladá slečna před zrcadlem a kolem rejdil na Zodiaku Honza s Kocourem, který pořizoval fotky. Provedli jsme krátké blízké setkání, sdělili si cíle plavby pro ten den a zase se rozešli. My jsme mířili k Vulcanu, La Grace na sever.
My jsme se přemístili do zátoky Porto di Ponente a nad krásným pískovým dnem hodili kotvu. A protože bylo krátce po poledni, bylo v zátoce i dost místa. Dali jsme si oběd a vyrazili člunem na pláž za účelem dobytí vrcholu Vulcana.
Vulcano není tak vysoký a ani tak nepřístupný jako Stromboli a cesta se dá zvládnout v teniskách, ba v sandálech. Stoupá se nejdřív nízkou vegetací po vymleté cestách, která se záhy změní na kamennou. Cestou člověk zaplatí ještě tři eura, což není zas tak mnoho.
Od síry zažloutlá stezka se zvedala poměrně mírně, záhy se však sklon zvětšil a člověk si pěkně zafuněl. Odměnou za námahu bylo však po levici se objevující panorama – výhled na mys Vulcanelo a na velký Liparský ostrov. Jsou to čarokrásné pohledy, zvlášť za odpoledního světla, jak se slunce na obloze chystalo zakončit svou dráhu ponořením do moře. Ráz okolní krajiny se postupem mění. Vegetace zmizí zcela a všude se válejí balvany, které hora kdysi vyvrhovala. Velmi to připomíná fotografie z Marsu, které pořídily sondy z povrchu a také televizní seriál Tajuplný ostrov (dle Julese Verna), který jsem jako kluk fascinovaně sledoval. Podobný pocit jsem měl teď tady.
Stoupání netrvá dlouho, a sirný zápach a hlavně sirný kouř člověku připomene, že okraj kráteru je na dosah. Nedoporučuje se si sirného kouře dýchnout! Na hraně kráteru jsou varovné tabulky, které zapovídají přibližovat se k dírám, ze kterých kouř uniká. Kouř totiž neuniká jen zde dna kráteru, ale hlavně z velkého množství děr, které se nacházejí na jeho východní straně. Protože foukalo z východu, mohli jsme sílu sirného kouře obdivovat docela naturálně a myslím, že by si člověk větší inhalací mohl docela ublížit.
Po vystoupání na okraj kráteru jsme se vydali západní stranou na jeho nejvyšší bod. Pohled z okraje je impozantní. Dno kráteru je ploché a uniká z něj kouř, stejně jako ze spousty děr ve svahu a na okraji východní hrany kráteru. Vrchol kráteru se nachází na jeho jižní straně, kde jsem stanuli a pořídili vrcholové fotografie. Je odsud krásný výhled na sever na Liparské ostrovy a také na jih, na Sicílii. Cesta na vrchol rozhodně stála za to.
Zpátky jsme se vydali východní stranou kráteru a protože foukal východní vítr, mohli jsme se k dírám, ze kterých stoupal sirný dým, dostat k bezprostřední blízkosti. Povrch kráteru je v těch místech teplý a krystaly síry vytvářejí na okrajích děr divukrásné a barevné struktury. Neuvěřitelná podívaná.
Sestupovali jsme stejnou cestou, jen na závěr místo do Porto di Ponente jsme zamířili na druhou stranu šíje, do Porto di Levante, kde jsme chtěli najít a navštívit bahenní lázně. Skutečně jsme je našli. Jsou umístěné ve mělké skalní rozsedlině přímo na šíji mezi oběma „Porty“. Ze svahů rozsedliny uniká sirný kouř podobně jako nahoře u kráteru, ale v mnohem menší míře. Samotné lázně tvoří oplocené bahenní jezírko, bohužel, již ten zavřené. Tak jsme bahenní koupel oželeli, protože přes plot se nám lézt nechtělo.
Dále jsme prokličkovali mezi domky, postavenými na šíji a objevili se na pláži zátoky, kde kotvila Princezna právě včas, abychom stihli krásný západ slunce s loděmi v zátoce v popředí. To byla tak krásná scenérie, že jsme museli najít plážový bar a celou výpravu ukončit dvěma pivy v plechovce (každé za 3E). Pak jsme se přesunuli na Princeznu, dali gulášek a zalezli spát.
1.6.2011
Ráno jsme nakoupili, odkotvili a severním kursem jsme se vydali k ostrovu Panarie, kde jsme odpoledne dojeli La Grace, která stála v jedné ze zátok a zakotvili vedle nich. Pepa zrovna zkoušel wakeboarding, což bylo velice zábavné. Vydali jsme se na návštěvu, a protože Princezna se už nechtěla vracet do Viba, ale chtěla vyrazit dál na sever, dohodli jsme se se, že zítra přestoupím na La Grace, která ve VIbu musí vysadit posádku a nabrat filmaře. Princezna se tak nebude muset do Viba vracet kůli mě.
A tak nastala moje poslední noc na Princezně.
2.6.2011
Ráno pršelo. Bleskově jsem se sbalil (byl to v balení určitě můj osobní rekord) a po snídani pro mě přijel Pepa na Zodiaku. Zamával jsem klukům a pak vyšplhal přes bok La Grace na dělovou palubu. Měl jsem za sebou jedenáct dní na moři a dalších deset mě čekalo.
