Z Lanzarote na Madeiru 2: Cesta na Selvagem Grande

Předchozí díl najdete zde.

Je pondělí 30. ledna a naše plavba konečně začíná. Dnes nás čeká jen takové rozkoukání, obeplujeme Lanzarote k vedlejšímu ostrovu Isla Graciosa, kde strávíme noc. Zítra už to bude větší šlák.

Dostávám kormidlo a určitě neprotestuju. Plánované elegantní vyplutí z boxu opřením se o levé záďové lano dostává trochu trhliny, když se jeho obsluha nedokáže rychle zorientovat v tom, za jaký konec se tahá 🙂 Ale bez škrtance opouštíme molo a zařazujeme se do plavební dráhy.

Kormidelník na LORELEI má k dispozici navigační plotter, kde jsou ale barvy odstupňované naopak než jak jsem zvyklý z Navionics, tj. tmavě modrá barva znamená bezpečnou vodu a bílá už znamená plout hodně opatrně. Na chvíli mě to dost zmátlo, protože bílá, „bezpečná“ hloubka se mi ukazovala na nelogické straně laterálních bójí. Krosčeknul jsem to s osobní navigací a snažil se při tom plout rovně, což taky nebylo úplně triviální.
LORELEI totiž (alespoň ve verzi před plánovaným skotským refitem) nemá autopilota, a to ani v té jednoduché verzi „teď chvíli drž kormidlo“. V kombinaci s velmi citlivým, závodním kormidlem může i vyndání mobilu z kapsy, odemknutí a krátký pohled do displeje snadno zásadně změnit kurz. Na tohle jsme pak museli po celou dobu plavby dávat pozor, s větší či menší úspěšností 🙂

Z „velkého“ přístavu vedle maríny zrovna vyplouvá trajekt, pilotní člun se staví do blokující pozice, kdybychom mu náhodou chtěli vjet do cesty. My samo máme rozum a šineme se plavební dráhou na minimální otáčky, dokud není cesta ven volná. Ještě minout vnější vlnolam a je to. Plujeme na Atlantiku. Taky nám to voda hned dává znát.

Plachty jdou ven. První vytažení samo chvíli trvá, posádka se teprve sehrává. Ale během pár minut už můžu vypnout motor a svištět s LORELEI šesti uzly zhruba kolmo na potřebný kurz 🙂 Aniž to v ten okamžik kdokoli z nás tuší, dneska je jediný den naší plavby, kdy budeme muset křižovat proti větru. Vzhledem k plánované trase docela klika.

Užívám si kormidlo cca do prvního obratu a chvíli za něj, pak ho předávám dál. U téhle plavby zrovna moc nehrozí, že by si někdo kormidlování užil málo, kór s tím chybějícím autopilotem. Na všechny se dostane měrou vrchovatou.

Celkem brzy se objevují delfíni. Přijdou mi menší než středomořská verze, což mi Petr i Anne potvrzují. Chvíli se je snažíme lovit na telefony, ale ty mršky jsou mrštné a jen tak se nedají. Loď je na vlnách docela živá a já raději schovávám mobil do bezpečí suché kapsy.

Hodiny ubíhají. LORELEI pluje svižně, ale křižování nám přidává míle. Slunce už je nízko nad obzorem, když se dostáváme na samotný sever Lanzarote a k průlivu mezi ním a Graciosou. Zde nejdřív vítr zesiluje v řádné trysce (která by mě osobně přiměla k refu, ale náš kapitán má jinačí nervy), aby pak, jak se noříme do stínu vysokých skal většího z ostrovů, začal s ubývajícím světlem slábnout.

Tahle část dnešního úseku jsou mimochodem mocné vizuální orgie. Jestli Lanzarote normálně vypadá trochu jako Mars, tak na tomhle konci je to monumentální, vulkanický Mars. Isla Graciosa je zbarvená zapadajícím sluncem a všechno je to k neuvěření krásné. Toho, že zrovna stojím za kormidlem a nemůžu fotit, lituju jen napůl; tohle bych na mobil stejně nedokázal zachytit.

Se slabým větrem teď už přímo v zádech balíme genu a zvolna se šineme jen s vyloženou hlavní plachtou. Blížíme se k maríně v Caleta del Sebo. Petr předpokládá, že nás tam nepustí – oficiální návštěvní molo je rozbité a hledat pro nás místo jinde by pro anglicky nehovořící hlídače maríny byla práce navíc, které se rádi vyhnou. Předpoklad je po pár minutách zmateného dohadování se ve vysílačce potvrzen a my plynule přecházíme na připravený plán B: se sluncem už pod obzorem a s posledními paprsky světla házíme kotvu v zátoce před Playa Francesa.

Stály tu už tři jiné lodě, což mi poté, co jsme během dne zahlédli někde v dáli s bídou dvě další plachetnice, přišlo až jako nával. Petr mě nicméně uklidnil s tím, že v hlavní sezóně tady napočítal i desetkrát tolik plavidel. Jako, kotvit tu v chumlu třiceti plachetnic, to musí být taky zážitek.

Kochali bychom se setmělou scenérií, ale po západu slunce je dost kosa a navíc se rozpršelo, takže jsme zalezlí dole. Kotva drží dobře, vítr nemá podle předpovědi během noci jít nad Bf 4 a zátoka je dobře krytá. Dovolujeme si tedy nestavět na noc hlídky a spolehnout se jen na kotevní alarm.

Ráno vstáváme celkem svěží, celou noc to s námi příjemně kolébalo. Je to dobře, chvíli se teď pořádně nevyspíme. Dáváme si bohatou snídani a pak už je čas odkotvit. K naší příští zastávce, ostrovu Selvagem Grande, je to nějakých 130 mil a chtěli bychom tam být za cca 24 hodin plavby, zítra ráno.

Kotva jde nahoru a my opouštíme kotviště. Jen o kousek dál, za JZ cípem La Graciosy, obracíme na kurz. Teď už to bude jenom rovně. Fouká SSV, pro nás mírný předobok. Vytahujeme plachty, ale ještě cca půl hodiny necháváme běžet motor, aby se po noci na kotvě dobila baterka.

Za námi se postupně zmenšují obrysy Graciosy, Lanzarote i vedlejší Fuerteventury. Moje první návštěva Kanárských ostrovů byla tedy jen takové velmi nesmělé ochutnání, snad bude někdy příležitost porozhlédnout se tu důkladněji. Teď nás čeká volný oceán.

Postupně slábne mobilní signál. Teď bez něj budeme muset vydržet až do doby, kdy bude na dosah Porto Santo, což je plánováno na páteční dopoledne. Házím mobil do letadla, aby se pomaleji vybíjel, ale s tím zapnutým Navionicsem to popravdě velký rozdíl není. Naštěstí na dobíjení mobilů žádné restrikce nejsou.

Je to příjemná plavba na plné prádlo. Ve svěžím větru plujeme šesti a půl uzly. Kdyby tyhle podmínky vydržely, což nečekáme, byli bychom u Selvagemu za rozbřesku. Vítr teda mění směr častěji, než jsem si na oceánu představoval, takže průběžně měníme nastavení plachet ze stoupání až na zadobok a zpátky. Na obzoru vidíme přecházet bouřky. Doufáme, že se jim osobně vyhneme, ale předpověď nám moc naděje nedává.

A odpoledne to nakonec přichází. Máme to jak z učebnice. Nejdříve se dostáváme ke kraji bouřkového mraku. Vítr jde prudce nahoru a já se za kormidlem LORELEI potím jak u maturity. Pak se k potu přidává vlhkost z vnějšku, jak se na nás začne valit masa vody. A pak už jsme v oku, uprostřed mraku; prší pořád, ale už docela mírně, a vítr lehá tak, že musíme startovat motor, abychom udrželi kormidlo. Přechod druhým koncem mraku už je méně dramatický a pak se podmínky zase normalizují.

Přes den jsme se u kormidla střídali volně, jak se komu zrovna chtělo, ale teď přišel čas to trochu zorganizovat. Vyprávěl jsem Petrovi o kaskádovém systému hlídek, který jsem se naučil u Tomáše Kůdely, když jsme pluli z Norska do Německa, a docela se mu zamlouval, takže jsme si ho měli taky vyzkoušet. Délku hlídky jsme nakonec zvolili na čtyři hodiny s šestihodinovou pauzou. Na mě vycházely časy od osmi večer do půlnoci a pak od šesti ráno do desíti (to už jsme ale podle předpokladů měli být na místě). Nestěžoval jsem si.

Se soumrakem vítr přifukuje. Loď je pořád dobře ovladatelná, ale sichr je sichr a než pak řešit refování ve tmě a ve dvou, raději zmenšujeme hlavní plachtu hned po večeři.

Dnešní noční kormidlování jde snadno. Vítr i vlny tak akorát, připomíná mi to vlastně dost pohodovou plavbu na Islay během RYA kurzu. Měsíc nám aspoň pro teď slušně osvětluje okolí. Párkrát zahlédneme na obzoru poziční světla; LORELEI má AIS monitor dole u navigačního stolku, tak tam pokaždé zaběhneme pro kontrolu, ale žádná loď se k nám nepřiblíží na víc jak pět, šest mil.

Na obloze měla být vidět nějaká ta neandrtálská kometa. Bohužel jsme si včas nenastudovali, kam se máme koukat, a teď už jsme neměli žádný signál, abychom se dovzdělali. V rámci možností jsme sice očumovali oblohu, ale viděli jsme jenom létavice, cca tři za hodinu (taky netuším, co byly zač. Zpětně jsem se koukal na web, ale žádný meteorický roj na přelom ledna a února hlášený nebyl. Na Kvadrantidy bylo pozdě a na Lyridy brzo).

S půlnocí mi končí hlídka, dole si sundávám tak polovinu výstroje, ať s tím pak nemám takovou práci, a zalézám do kajuty. Z těch cca pěti a půl hodiny, co mám do budíčku, se mi daří většinu prospat.

V šest ráno už jsem zase na palubě, střídám kapitána. Během jeho vachty šla plachta zase do plných, vítr je teď celkově slabší. Pořád ale držíme pět uzlů. Vizuálně je teď vedení lodi jednodušší, na obzoru nám bliká maják ze Selvagemu Grande, plujeme přímo na něj.

Se slábnoucí tmou se pod majákem objevují nezřetelné obrysy ostrova. Vycházející slunce nevidíme přímo, na východním obzoru je hradba mraků; ale i tak, jak jimi začíná probleskávat, je to úžasný pohled.

Na palubě už je většina posádky, jenom Míla ještě dohání spánkový deficit. Maják zhasl, ale ostrov už asi nemineme 🙂 Naopak je pomalu na čase začít dávat pozor na hloubku.

Necelou míli od ostrova startujeme motor. Přibližujeme se k útesům, dáváme pozor na mělčiny, kocháme se a fotíme. Pak to točíme ke kotvišti.

Kotviště je v zátoce kryté proti převažujícímu SV větru, přímo proti stanici strážců parku. Podle mapy by tam měla být k dispozici kotevní bóje. Tu skutečně vidíme, bohužel už u ní stojí jiná plachetnice. Kroužením v zátoce objevujeme ještě jednu, no, asi taky bóji? Je to jenom plovoucí fendr, ale drží na hladině bytelně vypadající lano s okem. Podle krátké výměny s chlápkem, co se ukázal na palubě druhé lodi, je tohle taky bójka a můžeme ji použít. Chytání na přídi vychází na mě – je fajn to svým končetinám připomenout, přece jen už roky při tomhle manévru stojím hlavně za kormidlem.

Tak a jsme tady. Je středeční ráno, chvíli po půl desáté. Cesta sem z Graciosy tedy trvala necelých 25 hodin.

pokračování příště

Další články autora naleznete na jeho jachtařském blogu Za vlnou vlna.