Z Lanzarote na Madeiru 5: Na madeirském předměstí

V pátek se probouzíme nepřekvapivě docela pozdě, kolem deváté hodiny. Venku už je krásný, slunný den.


Výhled po probuzení, směr moře

Výhled po probuzení, směr břeh

 

Užíváme si v kokpitu kafe a Petrem připravené snídaňové tortily. Doufáme, že se budeme moci přesunout ke břehu a nemuset šaškovat s dinghy. Paní ve vysílačce nám to chvíli dělá napínavé, ale nakonec vítězoslavně oznamuje, že pro nás mají místo u mola. Akorát jí blbě rozumíme a připravujeme se na přistání bokem, abychom pak zjistili, že vlastně jedeme zadkem do prstového boxu. Neva, opisujeme kolečko a přehazujeme fendry. Stojím za kormidlem a odemykám si tak odznáček přistání s lodí v oceánské maríně 🙂 Před půl jedenáctou je hotovo a LORELEI stojí poprvé od pondělního vyplutí z Lanzarote zase u břehu.

Nějak bychom to zvládli i s tím člunem, ale že můžeme na břeh suchou nohou je dost úleva

Porto Santo je malý bratříček Madeiry a leží kus severovýchodně od ní. Kdo vlastně madeirské souostroví objevil, to je dodnes trochu tajemství. Madeira, Porto Santo i Ilhas Desertas se dodatečně našly zakreslené na mapách ze 14. století, ale bez bližších informací o tom, jak se tam vzaly. Oficiálně tak objevení náleží až prvním mořeplavcům, jejichž akce byla patřičně zaznamenána. Dvojice portugalských kapitánů, João Gonçalves Zarco a Tristão Vaz Teixeira, se v roce 1418 dostala do oceánské bouře. Jako zázrakem se před nimi objevil ostrov s krytou zátokou. Z vděku za záchranu svých zadelí ho pojmenovali Porto Santo (Svatý přístav) a samozřejmě svůj objev hned doma naprášili. Do oblasti se znovu vrátili o rok později, tentokrát ještě s Bartolomeem Perestrelem, a při té příležitosti se jim povedlo objevit i cca 20x větší Madeiru 🙂

Na ostrově žije cca pět tisíc lidí. Je zde jediné městečko, Vila Baleira, a pár větších shluků chalup. Naše marína (Porto do Porto Santo, jako fakt) je jediný a ne až tak starý přístav na ostrově; ještě před půl stoletím tu bylo jen dlouhé molo trčící do moře (je tu stále, ale používá už se jenom pro procházky, randění a frajerské skoky do vody).

Nejznámější je tím asi Horta na Azorech, ale i tady zanechávají lodě na svých dálkových výpravách svoje otisky

Zatímco kapitána trápí na úřadě byrokracií, my si můžeme konečně dopřát některé příjemnosti jako čepovaný půllitr a horkou sprchu. Celý ten večírek cestou sem se najednou zdá hrozně vzdálený.

Dostatečně osvěženi se rozdělujeme do tří skupin a každá vyráží na prohlídku ostrova vlastním směrem a tempem.

Ostrov býval původně zalesněný, ale portugalští osadníci lesy zlikvidovali, aby měli kde farmařit. To samozřejmě z dlouhodobého hlediska nebyl ideální nápad, na ostrově se navíc přemnožili škůdci zavlečení člověkem. Až posledních cca dvacet let probíhají pokusy o opětné zalesnění ostrova, bude to ale běh na dlouhou trať.

Vůbec žít tady byla vysloveně výhra v loterii. Každoroční tvrdý boj o zrno, nájezdy pirátů a korzárů, únosy do otroctví. Několikrát bylo třeba populaci doplnit z pevniny, aby ostrov fungoval dál. Navíc si s místními vytírali zadek pevninští i madeirští obyvatelé. Prý jsou kvůli tomu portosanťané trochu zahořklí a uzavření vůči světu; dlužno ale říci, že já jsem na místě pozoroval pravý opak, samé usměvavé a maximálně ochotné lidi.

Prohlídka ostrova volně podél jedné z místních levád (madeirský pojem pro zavlažovací kanály vedoucí vodu z kopců a míst s vyšším výskytem srážek na místa, kde je jí potřeba pro zavlažování; přeneseně dnes i turistické stezky vedoucí podél těchto kanálů) v několika obrázcích:

Stezky se tu s člověkem nemazlí. Když si vezmete dlouhé kalhoty, nebudete mít, jako já, odřená kolena. Ale jsme nahoře

Naše marína seshora. Poznáte LORELEI?

 

Tady podle kapitána stály ještě před 17 lety staré větrné mlýny. Později se dozvídáme, že jsou jenom v opravě a snad se sem vrátí

Ochutnal jsem volně rostoucí opuncie. Když si člověk dá pozor na maličké ostny, je to osvěžující věc

 

Vila Baleira a molo, předchůdce našeho přístavu

Původně vojenské, dnes i civilní letiště bylo pro ostrov gamechanger. Od jeho postavení šla životní úroveň i počet obyvatel prudce nahoru

 

Když se žízniví a hladoví doplahočíme do vesničky Camacha, najdeme restauraci, která má ale siestu. Obsluha se nad námi ale ustrne, típne cigáro a my si můžeme dát aspoň pivo a bolo do caco, úžasný místní chleba s česnekovým máslem. Za mě je to láska prakticky na první sousto.

V podvečer se roztrhaná posádka schází v městečku Vila Baleira. K večeři si vybíráme příjemně vypadající podnik a nutno říci, že máme šťastnou ruku. Kromě záplavy místních specialit k jídlu i k pití zvládáme i kulturní družbu s místními bandoleros a nakonec nás krásná a celý večer hrozně milá servírka háže vlastním autem do maríny 🙂

Na lodi vaří dobře, ale možností dát si takhle do nosu nepohrdnem

Kytaru měli kluci normální, ale z jejich „ukulele“ se vyklubal nástroj zvaný braguinha. Má to jiné ladění a nezahrál jsem na to ani Ovčáky.

 

Původně jsme měli na Porto Santo strávit jeden den a pak se vydat k Madeiře. Ale zítra má být na moři nevlídno, větrno a vlnno, a my jsme sem z Kanárů dorazili jako šípy, takže máme velkou rezervu. Shodujeme se, že tady zůstaneme ještě jeden celý den a vyplujeme až v neděli ráno.

Na samotný závěr dne ještě pokec s lidma z jiné lodi v maríně: „Vy jste ta loď, co tu ráno přistávala k molu? Všechna čest, to bylo jako do peřiny.“ Čechrám si ego 🙂


V sobotu ráno zvládám vstát, dát si dlouhou sprchu a u dvou káv asi hodinu syslit věci na telefonu, než se konečně začne budit zbytek posádky 🙂 S potěšením zjišťuju, že se mi vrátil hlas. Asi jsem tu indispozici vyřval včera u kytary.

Po ranním osvěžení v přístavním bistru se posádka opět rozděluje, i když s odlišnou permutací než včera. Naše skupinka vyráží do Vila Baleiry, kde Petr neúspěšně shání čtečku SD karet, máváme na sebe se servírkou ze včerejška a nacházíme muzeum Kryštofa Kolumba.

Nejdřív jsem si říkal, co má Kolumbus co dělat s Porto Santo, ale ukázalo se, že na ostrově jednu dobu žil a pracoval; dokonce se tu oženil, vzal si dceru jednoho z výše jmenované trojice objevitelů Madeiry a prvního portosantského kapitána (Portugalci používali tenhle titul, my známe spíš britského guvernéra, ale náplň práce je stejná). Pozůstalost jeho objevitelského tchána prý byla i jeden z cenných zdrojů informací pro jeho pozdější vlastní výpravy na západ.

Na oběd se stavujeme ve velmi místním bistru a zase jsme zvolili skvěle. Výborné a levné ryby, zatím nejsilnější poncha a hlavně: majitel se s námi dává do řeči a když zjišťuje, že jsme připluli na plachetnici, radostně odběhne pro jachtařskou knihu návštěv, do které se mu velice rádi zvěčňujeme. Tohle je moc fajn.

Návštěvní kniha už má dva díly. Některé vzkazy jsme si přečetli…

…a nakonec připojili vlastní

 

Abychom si zvětšili akční rádius, bereme si na jihozápadní konec ostrova taxi. Tam koukáme na útesy, na protější ostrůvky Ilheu Da Cal a Ilheu Do Ferro, prošlápneme se po krajině a dáváme si skvělý západ slunce „na konci světa“.

Neobydlený ostrůvek Ilheu da Cal

Místní dobře vědí, kde mají nejkrásnější západy slunce, a instalovali tam odpočívadla

 

Pak už je čas vrátit se zpátky. Cestou do maríny se stavujeme v místním největším a jediném supermarketu a kromě drobného doplnění lodních zásob taky nakupujeme několik lahví madeirského fortifikovaného vína.

Zítra chceme vyplout celkem brzo a kapitán hledá možnosti, jak vrátit karty od facilit v maríně, každou krytou dvacetieurovým depozitem. Žádné v tuto hodinu nenacházeje, mává nad tím rukou, že je holt vrátí, až se sem za pár dnů zase zastaví s další posádkou na cestě do Gibraltaru.

Na lodi pak pořádáme komentovanou degustaci madeirských vín, která se docela protahuje.


Další články autora naleznete na jeho jachtařském blogu Za vlnou vlna.