Dokončení
Kapitola 6: Krize ve strojovně
Neděle, 28.října
Den poté co Walbridge nařídil změnu kurzu, se Bounty nacházela téměř 200 mil od oka bouře. Rychlost větru stoupla na 60 uzlů (skoro 120km/h) a výška vln až na 6,5 metru. Na kormidlování Bounty bylo potřeba dvou lidí. Silný vítr roztrhl velkou košovou plachtu na předním stěžni. John Scornavacchi se snažil situaci dostat pod kontrolu a povedlo se mu to až s nejvyšším úsilím. V podpalubí zatím trpěla posádka mořskou nemocí a v kuchyni se vytrhly stoly z paluby. Ale nejhorší bitva se odehrávala dole ve strojovně.
Druhý důstojník, Matt Sanders, bojoval v rozpálené strojovně s vodou a horečnatě přepínal řady ventilů, kterými se měla vypumpovat voda z různých prostor lodě. Modlil se, aby generátory a motory vlivem vnikající vody nevypověděly službu. Jeho zoufalství rostlo úměrně se stoupající hladinou. Nejdřív bylo vody ve strojovně po kotníky, teď stoupla až ke kolenům.
Bilgepumpy, nezbytné k záchraně lodě, nedokázaly s vodou bojovat plným výkonem. Kolem plovoucí třísky a piliny, které zbyly po opravách ve strojovně, plavaly všude kolem a ucpávaly filtry čerpadel. Sanders musel každou chvíli některou z pump vypnout a filtr vyčistit. Scornavacchi a Adam Prokosh mu pomáhali a holýma rukama vybírali špínu do plastových pytlů.
„Kolem sedmé hodiny večer přestal běžet první ze dvou motorů.“
Proti bouři bojovala i samotná Bounty a hrdě čelila nárazům obrovských vln a skučícímu větru. Rány trupu bijícího do moře zněly lodnímu strojníkovi Chrisu Barksdalovi jako „tisíce tunových kusů dřeva narážejících do sebe“. Jeden silný náraz poslal Chrise napříč strojovnou – pořezal si při tom ruku. Další odhodil kapitána přímo na rozházené stoly a poranil mu záda. Další náraz vlny udeřil o stěnu i s Adamem Prokoshem. Adam si poranil páteř, zlomil tři žebra a vykloubil rameno.
Claudene Christianová pomohla Adamovi na lehátko a ujistila se, že je v pohodlí jak jen to je možné. Navzdory úsilí dostoupala voda ve strojovně do výše 1,2 metru. Elektrická zařízení ve vodě se zkratovala a přestala fungovat. I přes to, že motory s generátory stále ještě běžely, musel kapitán Walbridge potvrdit to, čeho se všichni obávali: Prohráváme.
V zoufalé snaze dostat vodu z lodi kadet Mark Warner vylomil dveře do strojovny, aby pomohl na palubu vynést přenosnou pumpu poháněnou dieselovým agregátem. Nedokázali ale pumpu nahodit. Podle svědectví nebyl nikdo trénovaný na její použití.
Kolem sedmé hodiny večer přestal běžet první ze dvou motorů.
V osm hodin začala posádka připravovat nouzové zásoby. Jídlo, pitnou vodu, záchranné vesty a dokonce i potápěčskou výstroj. Nikdo to nevyslovil, ale bylo to jasné. Okamžik, kdy bude nutné opustit loď se blíží.
Jessica Hewittová se obrátila na Drewa Salapateka. Jestli půjde loď ke dnu, drž se mě.
Pokusy zkontaktovat Pobřežní stráž zcela selhávaly. Lodní vysokofrekvenční rádio: žádná odpověď. Satelitní telefon: žádná odpověď.
Konečně elektrikář Doug Faunt zprovoznil ruční VHF rádio upravné na posílání a přijímání e-mailů. Napsali tak e-mail do oficiální kanceláře Bounty, která pak obratem kontaktovala Pobřežní stráž. To bylo v devět hodin večer a posádka se dozvěděla, že letadlo C-130 Herkules Pobřežní hlídky již po Bounty pátrá.
Asi o hodinu později vysadil druhý motor s generátorem a na lodi zavládla tma. Lodní čerpadla přestala fungovat a Bounty se stala hříčkou bouře.
Někdy kolem půlnoci svolal Walbridge posádku pod přístřešek navigátora, aby je seznámil s dalším postupem a s tím, co bude možná nevyhnutelné. Všichni byli vyčerpaní neustálým bojem s bouří a teď bylo nutné se koncentrovat na to, jak bezpečně opustit loď. Voda ve strojovně dosáhla ke dvěma metrům.
S nefunkčními motory byla Bounty vydána na milost a nemilost přírodním silám asi 100 mil od Severní Karoliny. V poryvech foukalo odhadem až 85 uzlů (skoro 170 km/h) a moře se zvedalo do výše 9 -10 metrů. Použití plachet se stalo nemožné. Nebylo možné mluvit nebo stát. Walbridge informoval posádku, že Pobřežní stráž plánuje zahájit záchranu vrtulníky kolem šesté hodiny ranní, až se zlepší podmínky. Nechtěl, aby posádka opustila loď příliš brzo. Vrtulníky by je hledaly obtížněji a museli by strávit v záchranném ostrůvku příliš dlouhou dobu. Pak kapitán vydal rozkaz obléci si záchranné obleky Gumby.
Warner a Anna Sprague pomáhali svým kolegům -včetně vážně zraněného kapitána – do objemných plovoucích obleků. Kapitán trpěl značnými bolestmi.
Hurikán Sandy ale nedal příležitost kapitánův plán dodržet. Asi ve čtyři ráno dosáhla hladina výše prostřední paluby a kapitán vydal svůj poslední rozkaz. Opusťte loď.
Třetí důstojník Dan Cleveland a bocman Laura Grovesová pomáhali každému členu posádky vylézt na zadní palubu. Stáli u kormidla a řídili své kolegy, aby se v bezpečí dostali na záď houpající se lodi. Držte se navzájem, rozkazovali, a zůstaňte skrčení, chráněni před větrem a deštem.
Někteří se seřadili u lodního zábradlí. Mnoho z nich – jako Jessica Hewittová a Drew Salapatek- k sobě byli přivázaní pojistnými lany a bezpečnostními úvazy. Jeden člen posádky později připomněl, že to byl právě Walbridgův nápad, aby bylo možno ve vodě předejít rozdělení posádky od sebe. Někteří námořníci nesli pitnou vodu a svoje nouzové lokační bóje PLB. Faunt měl s sebou sadu pro přežití, včetně svého medvídka.
Claudene Christianová se ocitla vedle Joshe Scornavacchiho. Věrná své povaze se usmála. Pak se ale její úsměv změnil v odhodlaný výraz.
Nedaleko od nich se Salapatek otočil k Hewittové, ke které byl přivázán a zjistil, že zcela vyčerpaná prakticky spí. Vypadalo to. že od potopení lodě je dělí jen pár minut.
„Už je to tady,“ řekl Salapatek Hewitové. „Musíme se odtud dostat.“
Asi 80 hodin po rozhodnutí plout Sandy vstříc se posádka chystala vykonat poslední kapitánův rozkaz a nastoupit do záchranných ostrůvků, které bylo potřeba připravit. Ale bylo pozdě.
Kapitola 7: Do chladných vln
Před potopením, pondělí 29.října
Do 400-tunové Bounty udeřila obrovská vlna a loď se naklonila na bok.
Někdo vykřikl: „Jdeme ke dnu!“
Patnáct vyčerpaných členů posádky i se svým kapitánem upadlo na palubu a začali po ní klouzat k okraji lodě. Někteří se navzájem podpírali a vzpírali se gravitaci, jiní raději sami skočili do vířivé ledové vody. Několik jich smetla vlna, která se prohnala po palubě. Stejná vlna uhodila Walbridgem mezi zadní stěžeň a navigátorský přístřešek. Claudene Christianová a Sanders, druhý důstojník, byli společně smeteni z paluby. „Co mám dělat? Co mám dělat?“ křičela v panice Claudene.
Potápějící se loď hrozila vytvořit vír, který dokáže všechno v okolí stáhnout pod vodu. Sanders věděl, že musejí co nejrychleji plavat pryč.
„To zvládneš, neboj“, řekl jí. To bylo naposledy, co viděl Claudene naživu. Všichni začali panikařit. Lanoví a záchranné obleky se vznášely všude kolem lodi. Vzduch byl plný výkřiků a řvoucího hurikánu.
A pak se vše ještě zhoršilo.
„Svedsen plaval sám. Vítr a vlny hurikánu ho odnášely stále dál a dál od vraku a od posádky.“
Zatímco se posádka snažila udržet hlavy nad hladinou, lodní ráhna a lanoví začaly tlouct do vody všude kolem. Bounty se nepotopila, ale zaplavená vznášela se na vlnách s vodou těsně nad úrovní paluby. Jak se zmítala ve vlnách, proměnily se ráhna, lana a celá takeláž na obrovská kladiva a biče, které začaly dopadat na posádku s drtivě smrtelnou energií.
Adama Prokoshe, který už teď trpěl zlomenými žebry a vykloubeným ramenem, zasáhlo hlavní ráhno. Obrovský kus dřeva určený k zavěšení hlavní plachty ho srazil pod hladinu. Další člen posádky bezmocně sledoval, jak se ráhno a lanoví míří přímo na Johna Svedsena, prvního důstojníka. Natáhl se, aby zastavil alespoň letící lana, ale dostal ránu přímo do obličeje.
Bezpečnostní úvaz Jessicy Hewittové, kerým byla přivázaná k Drewu Salapatekovi, se zachytil v troskách lodi a táhl ji pod hladinu. Salapatek zjistil, že je také chycený pod vodou, ale z úvazku se stihl vykroutit. Hewittové se také podařilo uvolnit a vyplavala nad hladinu.
Nedaleko od nich bojoval Scornavacchi o život. Záchranná sada, kterou měl uvázanou k obleku, se zachytila za kus lanoví. Než se stačil nadechnout, stáhlo ho to pod vodu. Nedokázal se uvolnit a víry s ním pod vodou tloukly ze strany na stranu. Jeho plíce zoufale toužily po vzduchu. Pomalu začínal ztrácet kontrolu nad svaly. Je to tady, pomyslel si. Vzpomínal na slib, který dal své matce a svému malému bratrovi. Nebojte se, řekl jim, na tomhle výletě určitě neumřu. Mrzelo ho, že svůj slib nesplní… Ale pak se stal zázrak. Lano, které spojovalo záchrannou sadu a jeho oblek se přetrhlo. Byl volný.
Svedsen plaval sám. Vítr a vlny hurikánu ho odnášely stále dál a dál od vraku a od posádky. Proti podchlazení ho chránil oblek Gumpy, jak doufal, a v ruce držel zapnutou záchrannou bóji PLB, která signalizovala jeho polohu.
Několik dalších trosečníků se chytlo plovoucích trosek, další se drželi spolu, aby vytvořili lidský řetěz. Jak se navzájem potmě hledali, ustoupila panika relativnímu klidu.
Nakonec se podařilo vytvořit dvě skupinky, po šesti a po sedmi lidech, a oběma se povedlo najít záchranné ostrůvky, které se automaticky nafoukly při zaplavení lodě. Vyšplhání do nich ale bylo velmi náročné. Obleky Gumby pod vodou ztěžkly a znemožňovaly skoro každý pohyb. Třeba vážně zraněný Prokosh se sám nedokázal do ostrůvku dostat. Uběhla celá hodina, než se 13 členů posádky bezpečně dostalo dovnitř.
Spraguová byla uvnitř záchranného ostrůvku poprvé. Jeho udržování a dofukování, jak později posádka řekla na otázku vyšetřující komise, nebylo součástí jejich výcviku. Stejně jako Svedsen i Laura Grovesová měla osobní lokalizační bóji PLB, která by mohla pomoci jejich záchranný ostrůvek najít. Matt Sanders na druhém ostrůvku měl také jednu.
Kadet Mark Warner vyhlédl do tmy. Na krátko zahlédl světlo na vrcholu druhého ostrůvku – neviděl ale, jestli je někdo uvnitř. Snažil se zahlédnout někoho ve vodě, avšak nikoho neviděl.
Pak se ozval zvuk letadla kroužícího nad jejich hlavami. To jim dodalo naději. Snad budou brzy zachráněni!
Kapitola 8: Vyšetřování
14 lidí přežilo potopení Bounty. Robin Walbridge a Claudene Christianová mezi nimi bohužel nebyli.
Claudenino tělo bylo vyzvednuto z moře krátce potom, co byli vrtulníky zachráněni ostatní členové posádky. Pátrání po kapitánovi trvalo 4 dny. Nikdy ho nenašli.
O čtyři měsíce později začalo oficiální slyšení Pobřežní stráže v Portsmouthu ve Virginii. Jednání bylo značně emotivní a duch obou obětí katastrofy byl doslova cítit ve vzduchu. Přítomni byly i zastupující právníci rodiny Christianových, rodičů zemřelé Claudine. Jejich otázky byly velmi agresivní.
Dina a Rex Christianovy, zdrceni a stále truchlící pro svoji dceru, sledovali vyšetřování jen z několika metrů.
V sázce bylo hodně. Filmová historie Bounty a její lehce zapamatovatelné jméno z ní udělaly pravděpodobně nejznámější loď na světě. Zasvěcení věděli, že vyšetřování by mohlo mít v oblasti kontroly nedozírné důsledky pro lodě jako byla Bounty. Bounty byla totiž licencovaná jako Uninspected Passenger Vessel (pozn.překl.: UPV – typ oprávnění lodi na převoz šesti a méně pasažérů). Tento typ oprávnění byl odborníky u slyšení popsán jako „území nikoho“. Takový status dovoloval Bounty obejít požadavky vyšších lodních klasifikací – zahrnující například velmi drahou a časově náročnou inspekci trupu od Pobřežní stráže každé dva roky. Toto řešení také umožňovalo najmout méně dobrých a zkušených námořníků na důstojnické pozice.
Díky statusu UPV stačila na schválení lodi k plavbě jednoduchá a krátká prohlídka inspektorů Pobřežní stráže. Kontrolovaly se pouze nejdůležitější bezpečnostní prvky, jako kontrola těsnosti trupu a funkčnost záchranných prostředků. Poslední prohlídku podstoupila Bounty v srpnu, pouhé dva měsíce před katastrofou. Díky statusu UPV také Bounty nevezla žádné cestující – nemusela – posádka a kapitán se podle zákona nepočítají a všichni na palubě mimo důstojnické funkce měli hodnost kadetů.
V noci v té osudné bouři viselo na vlásku spoustu životů. Teď visely na vlásku kariéry.
V emotivní atmosféře odmítl Robert Hansen, majitel Bounty, vypovídat. Mnozí z traumatizovaných přeživších při popisování osudné noci přemáhali slzy. Jednomu po druhém kladli vyšetřovatelé ty samé otázky: Kdy jste naposledy viděli Claudene Christianovou? Kde byl kapitán Walbridge, když jste ho viděli naposledy? Souhlasili jste s kapitánovým rozhodnutím vyplout z Connectictu? Proč Walbrige změnil svůj původní plán a plul na východ od bouře?
Vedoucí vyšetřování, Carroll a Rob Jones z NTSB, velmi naléhali na strojníka Barksdala a druhého důstojníka Sanderse, aby si vzpomněli na všechny detaily ohledně motorů, generátorů a pump. Zavalili prvního důstojníka Svedsena otázkami o opravách v Maine, které Bounty podstoupila, a o všem, co se stalo do jejího potopení.
Myslíte si, že byla Bounty plavbyschopná? Kdy se jasně ukázalo, že Bounty prohrává svůj boj s mořem? Navrhl jste kapitánu Walbridgovi, aby přehodnotil své rozhodnutí opustit Connecticut? Kolikrát jste s kapitánem probírali, kdy je vhodné dát rozkaz k opuštění lodě?
Kupodivu nikdo z vyslýchaných neoznačil žádného viníka. Vypovídalo všech 14 členů posádky. Nikdo neřekl žádnou kritiku ani na své kolegy, ani na kapitána. Všichni milovali svého kapitána, věřili jeho úsudku a vypluli s ním do hurikánu. Loď se potopila a s ní zemřela milovaná členka posádky. Také muž, kterému říkali kapitán Robin, je stále pohřešovaný.
Ale nikdo z přeživších neuvedl nic jako kritiku. Téměř jako by se zdálo, že katastrofa byla nevyhnutelná. Námořník by možná řekl: Víte, to se na moři stává…
Se závěrem svědectví čeká vyšetřovatele nelehký úkol – zvážit všechny důkazy a určit, co se stalo a jaký bude další postup.
Který z bezpočtu faktorů nejvíce přispěl k tragédii? Jak velká je odpovědnost kapitána? Byl Walbridge pouze nešťastnou obětí smrtících zásahů přírody? Potopila se Bounty i přes jeho bohaté zkušenosti a výborný úsudek, nebo podstoupil nepřijatelné riziko? Přehlížel snad vážné zanedbání údržby? Mohl by lepší výcvik a více zkušeností v posádce zabránit katastrofě nebo ušetřit životy?
Vyšetřovatelé u soudu také citovali i video z YouTube, ve kterém se Walbridge chlubí doháněním hurikánů. Na druhou stranu ale Walbridgův bývalý nadřízený Richard Bailey, kapitán velké dřevěné lodě Gazela, byl velmi překvapen, že Bounty vyplula vstříc Sandy. „Walbridge nebyl ten typ, co dělá věci bezmyšlenkovitě“ prohlásil.
Bezpochyby nejtvrdší kapitánův kritik na slyšení byl Jan Miles, jeden ze světově uznávaných kapitánů plnoplachetních lodí a – jak sám sebe popsal – Walbridgův přítel. Miles, kapitán lodě Pride of Baltimore II, shrnul Walbridgovo chování do jedné věty. „Lehkomyslný v extrémních situacích.“
Ptal se, co nutilo Walbridge tolik spěchat do St.Petersburgu, že vyplul i přes nebezpečí do jednoho z největších hurikánů v dějinách?
Odpověď se ale nikdy nedovíme. I když si po staletí si námořníci vyprávějí dobrodružství z širého moře se šťastným koncem o návratu dávno ztraceného námořníka, tak tohle bohužel není ten případ. Kapitána již moře nikdy nevrátí a Claudene už nikdy nestane na palubě plachetnice. Tento smutný mořský příběh končí ztrátou dvou životů a podle Milese i tím nejhorším. Otázkami, které nemají odpovědi.
Kapitola 9: Moře láká dál
Pinnacle
Svět a příroda vtiskly do tváře Joshe Scornavacchiho úsměv – jako by to byly nejlepší léčebné lázně na světě. První místo, které chtěl 25-letý kadet navštívit po potopení Bounty, byl nádherný horský vrchol Pinnacle poblíž Appalačské stezky v kraji Berks, Pennsylvania. Josh potřeboval cítit pevnou půdu pod nohama a tak se vydal na tento 8 mil dlouhý výstup.
„Připomíná mu, jaká vražedná zbraň se té noci stala z lan a součástí Bounty a že on přežil.“
Ta noc, kdy šla Bounty ke dnu, Joshe poznamenala. Již předtím silně věřící křesťan se teď cítí spjat se svým osudem ještě silněji. Ten den byl přesvědčený, že zemře. I nyní nedokáže pochopit, že přežil. Josh je přesvědčen, že nejdůležitější a velké otázky jsou skryté v přírodě.
Úchvatný výhled z Pinnaclu posunul jeho hranice jak fyzicky, emocionálně, tak i duchovně. Ale hlavně ještě více podpořil jeho touhu objevovat. Na krku nosí Josh symbol svého přežití – napodobeninu části lodního lanoví – malou, dřevěnou kladku.
Připomíná mu, jaká vražedná zbraň se té noci stala z lan a součástí Bounty a že on přežil. Je to také symbol jeho nekončící vášně pro plachetnice a moře. Má s sebou také také 6-palcový železný kříž, který chce poslat rodičům své ztracené přítelkyně, Claudene Christianové.
Přestože Claudenin život na plachetnicích teprve začínal, zdá se tak nějak správné, že její nespoutaný život skončil právě na moři, kde nejsou žádné hranice a horizont se táhne donekonečna. Dina a Rex Christianovi, truchlící rodiče, plánují se svými právníky podat žalobu ohledně smrti jejich dcery, pravděpodobně přímo v New Yorku u federálního soudu. Claudeniny rodiče také dali na radu svých advokátů a odmítají veškeré žádosti o rozhovor.
Když si Claudia McCannová, vdova po Robinu Wabridgovi, vzpomene na bohoslužbu pro Bounty konající se v prosinci 2012 na Fall River v Massachussets, vybaví se jí tváře těch, kteří ji podpořili a obklopili ji svou láskou. Někteří z nich byli i ti, kteří ztroskotání Bounty přežili. Ty samé tváře si Walbridge prohlížel na palubě v New Londonu, jen chvíli předtím, než se rozhodl vyplout. Bohoslužba se konala na palubě vyřazené bitevní lodi amerického námořnictva. Sešli se tam stovky truchlících, jejichž život byl poznamenám Robinem Walbridgem. Claudia McCannová doslova cítila jejich pozitivní energii. Pomohlo jí to začít se zotavovat, jen pět týdnů po tom, co ztratila manžela.
Kněz vyzdvihoval Robina Walbridge jako „citlivého a pevného námořníka, který byl vždy věrný své lodi a miloval ji až do konce.“
Teď, o další čtyři měsíce později se bolest ze ztráty pomalu mírní. Ale Claudia ví, že má před sebou ještě dlouhou cestu. Nakonec bude muset čelit závěrům z vyšetřování. Ať už rozsudek Pobřežní stráže ukáže cokoliv, Claudia ví, že nastanou těžké časy.
V námořní komunitě se debaty o Bounty staly tak kontroverzní a nevypočitatelné, že na palubách některých lodí byly neoficiálně zakázány. Někteří tvrdí, že kapitánovo rozhodnutí opustit Connecticut ohrozilo životy posádky. Jiní obhajují kapitána. Ale všichni, kdo na Bounty té noci byli, a drželi se jeden druhého ve snaze zachránit si život, kapitána neobviňují. A i nadále na sebe dávají pozor.
„Jsou jako moje rodina,“ říká elektrikář Doug Faunt. „Možná bližší než moje rodina.“
Nedávno se Doug a dalších pět bývalých členů posádky Bounty sešlo, aby si ještě jednou společně zaplachtili. Tentokrát na 14 stopé plachetnici Sunfish. Setkání uspořádala kadetka Anna Spragueová v malebném městě Georgia beach na ostrově Tybee, jen kousek cesty od města Savannah. Tam, kde se poprvé zamilovala do Bounty.
Přijel Josh Scornavacchi, stejně jako lodní kuchařka Jessica Blacková, kadet Mark Warner a Jessica Hewittová. Celý den se střídali na malé plachetnici a užívali si krásného počasí. Bylo slunečno a foukal příjemný slabý osmi uzlový vítr. Jessica přiznala, že ti co přežili z Bounty se kontaktují skoro každý den. Semklo je to dohromady tak moc, že se rozhodli říkat si Posádka.
Ale všichni ze změnili. Nedávno během surfování v San Diegu spadla Jessica do vody a prožila hrůzostrašný okamžik, během něhož měla pocit, že je zase v moři vedle potápějící se Bounty. Anna Spragueová, nejmladší člen posádky Bounty, přiznala, že ji katastrofa také poznamenala. „Nejednám už tak bezhlavě jako dřív, jsem více opatrná.“ Lásku k plachtění ale rozhodně nepozbyla. „Nehodlám se celý život vyhýbat nebezpečí a bát se smrti,“ řekla Anne, „hodlám si svůj život užít.“
Pro ni a mnoho dalších právě to znamená život na moři.
Někteří z Posádky uvažují o tom, že by se dali dohromady a koupili společně loď. „Posádku už máme,“ poznamenal Faunt s úsměvem. „Teď jen sehnat tu loď.“
Josh Scornavacchi teď hledá práci na lodi pro sebe a svou přítelkyni, které plnoplachetníky učarovaly stejně jako Claudene Christianové před lety. Jessica Hewittová se stala první členkou z Bounty, která se vrátila zpět k námořnímu životu. Pracuje na palubě dřevěného škuneru jménem Amistad, repliky nechvalně známé otrocké a obchodní lodě se sídlem v Mystic v Connecticutu.
Přes všechny záhady a nejistoty okolo potopení Bounty je jedno jisté: Posádka ztratila svého kapitána, ale ne svou vášeň.
A dokud budou plachetnice plout, námořníci vždy vyslyší volání moře a budou riskovat své životy v touze po dobrodružství.
Protože takové je moře.
Zdroje:
CNN (http://edition.cnn.com/interactive/2013/03/us/bounty/)
Wikipedie.com
US Coast Guard
KFAI Public Radio
Facebook.com