Můj táta byl vyučený elektrikář vysokého napětí, ale protože to byl „muž se srdcem kovboje“, objevil se několik let po převratu v našem obýváku balík hovězí kůže, klubka nití, jehel, obroušených srnčích parohů a plástve včelího vosku. Samozřejmě k obrovské radosti mojí mamky.
Aby neměla pocit, že táta zanedbává zbytek našeho panelového mini bytu, začal v hrnci na plotně rozehřívat včelí vosk a plácat z něj koule a v ložnici se brzy objevilo laminátové kopyto na westernové sedlo.
Táta samozřejmě neměl koně, ale v našem okolí vždy nějací koně byli a kdo se kdy o koně staral, ví, že to je dost práce, takže každá pomoc je vítaná. Táta ale prostě chtěl být u koní a vždy si našel způsob, jak se k nim dostat. Nakonec zahodil kombinačky a odjel do Krkonoš na státní statek Janova hora, ke koním. Vídávali jsme ho jenom čas od času, z Krkonoš do Tábora cesta dlouhá, ale já jsem tam strávil dvoje nebo troje prázdniny, mezi koňáky, studenty zoologie, a hlavně uprostřed těch krásných hvozdů.
Vždycky nás tam dětí pár bylo, a když byl volný kůň při projížďkách s platícími hosty, mohli jsme i my děti vyrazit. Mírné klisničky Huculů se o nás vždycky dobře postaraly.
Nakonec si táta odrovnal záda, když jednou z koně spadnul, a s prací na statku byl konec. Od té doby ale už vyrobil dvě tři sedla a několik oprátek a opasků a nic mu proto nebránilo, aby si založil živnost sedlářskou.
Můj táta nebyl nikdy žádný obchodník a jeho zákazníci byli pochopitelně lidi, kteří byli zbláznění do koní a přírody, kovbojové, skauti a trampové. Prostě lidi, kteří dělali to, co dělali s láskou, a můj táta dělal taky to, co ho bavilo a pro lidi, které měl rád, a proto to prostě nemohl být žádný výnosný kšeft. Táta žil pro koně a lidi kolem koní a měl odvahu nechat se přetáhnout tím vábením a dělat srdcem až do konce.
Než jsem odrostl a chytila mě puberta, stačil jsem se něco málo přiučit, a jak se mi to teď hodilo!
Připravovali jsme se s Janičkou vyrábět dodger, stříšku nad vstup do kabiny, a seznámili jsme se s místním řemeslníkem, který se živí výrobou podobných věcí. Nakoupili jsme od něho nějaký materiál, nitě, suché zipy, apod. Zmínili jsme se mu o kůži, protože on jí určitě taky používá. Ukázalo se, že kůži samozřejmě používal, ale že se dnes nahrazuje syntetickými materiály. To ovšem znamenalo, že má kdesi ve skladu ještě balík staré kůže a že jestli bysme jí nechtěli. No jasně, že bysme jí chtěli! Nedávno jsme si nechali na kůži udělat nabídku od jedné firmy, kde kupujeme hadice, a cena byla nehorázná. Nechali jsme si tedy na kůži zajít chuť, když tu najednou nám spadl do klína celý balík. Jakost byla různá, ale určitě z toho dokážeme leccos vyřezat.
K Janiččině radosti se náš kokpit tedy opět proměnil v dílnu, pouze s tím rozdílem, že tentokrát se v něm namísto dřeva, plastu či kovů objevil balík kůže a velké klubko nitě z Dacronu. Jehly stejně jako plástve včelího vosku jsme už měli. Vyložil jsem na stůl svoje dědictví po tátovi: šídla, sekáčky na díry, srnčí paroh na vytlačování reliéfů do kůže a několik sedlářských jehel a klubko bavlněné nitě.
Brzy jsem zjistil, že tátovu řemeslnickou trpělivost a perfekcionismus se mi tak nějak podědit nepodařilo. Naštěstí mým cílem nebylo vytvářet umělecká díla jako on, ale prostě jenom kůží obalit několik kovových součástí našeho plovoucího domova.
Po celé lodi se brzo válely kousky odřezků kůže a navoskovaných nití. Ruce mě bolely od propichování kůže šídly a od svírání jehly, i přestože jsem si pomáhal rukavicí pro plachtaře (sailmaker‘s palm) a kombinačkama. S kůží se ale tak hezky pracuje. Když jí namočíte, dá se velice dobře tvarovat a tvar pak drží – k tomu je právě dobrý ten srnčí roh. Tupější je na tvarování kůže, ostřejší na vytlačování vzorů a ozdob. Na to jsou samozřejmě taky raznice, ale ruční práce je ruční práce.
Já jsem se samozřejmě nechtěl pouštět do žádných velkých akcí, moje řemeslnické aspirace jsou skromné. Hlavně, že to bude dobře sloužit a bude to vypadat přiměřeně esteticky. A podle prvotních reakcí kolemjdoucích se zdá, že Janně ta kůže moc sluší!
