Blížící se uzávěrka na dva překlady, které jsme nedávno přijali, a na hlavu postavené počasí nás přinutily zatnout zuby a ještě jednou nasednout do letadla a vyrazit do Hongkongu. Hlavním cílem bylo přivézt si novou hlavní plachtu, která na nás čekala v krejčovně UK Halsey, prodloužit si tchajwanská víza a vyzvednout z univerzity můj diplom, který se už několik měsíců válel založen kdesi v šanonu bujné hongkongské byrokratické džungle.
Samozřejmě, že jsme návštěvu Hongkongu spojili tradičně s návštěvou milých přátel – chudáci, oba pracují v časových pásmech vzdálených několik hodin tím či oním směrem. Ale i tak se dokázali na pár minut mezi jednotlivými cally (skloňujeme podle hradu?) utrhnout a postarat se o nás přímo královsky. Snad budeme mít brzy možnost stejným jim oplatit. Ještě jednou díky!
Naposledy jsme navštívili mojí univerzitu, kde jsem se v oddělení pro vědu dotázal na svůj diplom.
„Diplom?“ zvedla obočí slečna za pultíkem. „Ty asi myslíš pergamen, viď?“
Ano, slyšíte správně, oni té čtvrtce říkají pergamen. Dobře uznávám, gramáž má ta čtvrtka dobrou, ale pergamen?
Hlavním úkolem bylo vyzvednout novou hlavní plachtu spolu se špírami (laminátové výztuhy plachet, nejdelší měří asi tři metry) a to vše naložit do letadla, pokud možno aniž bysme museli platit za nadváhu či nadrozměr.
Do Hongkongu jsme se vypravili obtěžkáni dvěma krosnami naplněnými cca 40kg čínské a tchajwanské literatury, pozůstatky po Janiččiných studiích, které jsme hned z letiště poslali po moři domů. Z Tchaj-wanu totiž lodní poštu zrušili kvůli vysokým poplatkům kdesi na evropském území. Tajně jsme doufali, že do prázdných batohů narveme alespoň tu plachtu.
Po příjemném obědě v univerzitní restauraci (moje alma mater má na své půdě totiž také hotelovou školu, takže když jsme zasedli k obědu, byli jsme vybaveni arzenálem tří párů příborů) jsme se vydali metrem do haly našeho plachtaře. Výtahem jsme vyjeli do dvacátého prvního patra průmyslového komplexu. Otevřeli jsme nevýrazné dveře s nápisem UK Sailmakers, do očí nás udeřilo ostré světlo velké haly vydlážděné navoskovanými parketami, na kterých byly rozloženy plachty velké i malé, bílé, barevné, z šedého laminátu, černého kevlaru, hlavní plachty a spinakry a pytle z dakronu, špíry a všude plno nití a šicích strojů.
Hned u dveří nás uvítal Barry, místní manažer, který si nás už dříve získal starostlivým přístupem a trpělivostí, které nám prokázal při komunikaci emailem. Nejprve jsme mysleli, že naše plachty budou ležet někde u dveří, že je popadneme a půjdeme. Barry nás ale nejdřív provedl celou halou a v podstatě nám vysvětlil celý výrobní proces od plotrů, které nařežou plátno na panely, které se pak strojově sešívají, až po ruční práce, kterýma se výroba plachty zakončí.
Novou hlavní plachtu a přešitou bouřkovou hlavní plachtu jsme šoupli do jednoho pytle, který jsem si hodil na záda. Naštěstí máme malou loď, takže obě plachty vážili jenom 25kg. Janička popadla bednu se špírami, které v ní byly stočeny. Ta byla sice lehká, ale dost objemná. Z Barryho výrazu bylo vidět, že jen málo zákazníků si odnáší jeho tovar domů na zádech.
„Já bych vám to klidně poslal,“ nabídl se pobaveně. Obtěžkaní jsme vyrazili na autobus. Krosnu jsme měli víceméně poloprázdnou, ale i tak jsme měli trochu obavy, co na naše zavazadla řeknou letušky.
U přepážky jsme hodili hlavní pytel na pás s váhou. Display zablikal a ukázal 24,5kg. Nervózně – já totiž mám někdy ve zvyku dělat z komára velblouda – jsem se podíval na letušku, která ani nemrkla a řekla si o pasy. Chvíli ťukala do terminálu a listovala v našich pasech, kde už zbývají sotva dvě volné stránky. Vysvětlili jsme si, že víza na Tchaj-wan nepotřebujeme. Letuška pokývala hlavou a dotázala se na naše zpáteční letenky. Nemáme, odpověděli jsme. Letuška znervózněla. Tuto situaci už jsem předtím zažil několikrát. Někdy mě nechali projít, ale asi dvakrát jsem musel ukázat kreditní kartu a jednou dokonce podepsat reverz, že si cestu z Tchaj-wanu zaplatím, nepustí-li mě imigrační. Janička ale nenechala letušku ani vydechnout a vysvětlila jí, že my letenku nepotřebujeme, protože máme loď.
„Myslíte jako lístek na loď? Můžu ho vidět?“ vytřeštila letuška oči.
Pak jsme letušce předvedli lodní průkaz a pro jistotu i lodní vizitku s Janninou fotkou a za chvíli už kolem nás byl letušek celý roj, všechny nevěřícně kroutící hlavou. Nakonec se objevila jejich kolegyně, která už asi zažila leccos a bez mrknutí oka prohlásila:
„Jó, to znám. Oni cestujou na lodi. A kam pak jedete?“ otočila se nakonec na nás. Letušky si oddychly, pokývaly hlavou, aby bylo vidět, že jim už je všechno taky jasný a rozprchly se každá ke svému pultíku.
Ta naše letuška z toho byla tak mimo, že úplně zapomněla zvážit i naše druhé zavazadlo. Náš pytel s plachtou prohlásila za příliš velký, že prý to musí přes nadrozměrná zavazadla, kam nás taky osobně zavedla. Stále jsem měl ještě chmurné představy, že budeme něco doplácet, ale ukázalo se, že nadrozměrná zavazadla jsou prostě úplně normální a že se za ně nic neplatí.
Pak už nás čekalo jenom bludiště kaohsiungského metra a cesta na skútru k lodi. Tu jsme museli absolvovat nadvakrát. Na skútr se toho dá naložit opravdu hodně, člověk by nevěřil, ale i naše bujná fantazie čas od času narazí na omezení trojrozměrného prostoru, který je naším bydlištěm. Teď už se pochopitelně nemůžeme dočkat, až si naši novou plachtu vyzkoušíme v praxi!