Ráno druhého dne bylo stále ještě téměř bezvětří. Kolem desáté jsme ale už mohli vypnout motor. Ó to ticho! Zkontrolovali jsme stav nádrže a vypadalo to, že motor stále žere kolem 3,5l za hodinu. Naftou tedy budeme muset šetřit. Máme ještě téměř jednu plnou nádrž, to znamená cca den a půl plavby. V poledne se vítr zvedl na deset, pak na patnáct uzlů a Janna se začala přehupovat přes stále se zvětšující vlny. Předpověď z Navtexu odpovídala našim očekáváním: Severovýchodní vítr, stupeň 7-8, vlny 4-6m. Odpoledne jsme už měli plochu plachet sníženou na minimum. Střídali jsme se u kormidla, aby si každý vyzkoušel, jak přes tři až čtyři metrové vlny ladně přejíždět. V osm večer jsme rozhodli, že bude lepší na noc zastavit. Vlny byli dost ostré a abychom se alespoň trochu drželi kurzu, museli bychom jet k vlnám téměř bokem. Zaparkovali jsme Jannu do větru pomocí manévru „heave-to“ [hýftu]. Jednoduše se nastaví hlavní plachta a kormidlo tak, aby loď nemohla ani doleva ani doprava, čímž se udrží asi na padesát stupňů vůči větru. Loď je pomalu tlačena větrem, většinou rychlostí půl až jeden uzel. Ve vodě se tak vytváří mírná turbulence, která bortí příchozí strmé vlny a snižuje tak hrozbu, že by se nějaká vlna zlomila přímo na palubu, nebo že by loď převrátila. Vlastně jsme tenhle manévr znali spíš z knížek, než že bychom s ním měli mnoho praktických zkušeností. Párkrát jsme si takhle zastavili, ale nikdy v počasí, kde by se všechny výhody heave-to projevily.
Celou noc jsme se dále střídali po dvojicích. V pět hodin ráno vypadalo moře stále stejně, ale už se pomalu rozednívalo, takže jsem šel na příď připravit na vytažení malou kosatku, ve které byli ještě s předchozí noci stažené dva réfy. Ondra kosatku vytáhl nahoru, já zkontroloval, zda se nic nikde nedře. Odvázali jsme kormidlo a Janna opět nabrala rychlost.
Celý třetí den jsme ale stále čelili velkým vlnám, a tak musel celou dobu jeden z nás kormidlovat. Většinu dopoledne se střídali u kormidla Péťa s Ondrou, Janička s Miškou odpočívaly po vyčerpávající noci. K obědu jsme se konečně odhodlali k větším výkonům než jen chlebu se sýrem či čokoládě. Přeci jenom jsme se opět pohybovali kupředu k našemu cíli a snad povzbuzeni tímto faktem, dostali jsme opět všichni chuť k jídlu. Nejprve jsme stáhli přední plachtu a jenom na hlavní jsme se pomalu sunuli vpřed. Kormidelník měl za úkol zabránit přílišnému houpání. Zatímco Janička připásána popruhem ke sporáku statečně ohřívala polévku z konzervy, kapitán znenadání vykřikl: „Počkat! Já chci tuňáka!“ Když už nebyl čerstvý, postačila i konzerva. Hned po otevření ryba až příliš libě zavoněla. Všichni jsme se na ni vrhli, jako bychom nejedli týden a ne pouhý den a půl (mezitím jsme samozřejmě konzumovali müsli tyčinky, sušenky, banány, snickers apod.). K tuňákovi jsme zakusovali chleba a nakonec padly konzervy dvě. Celé jsme to spláchli polévkou a spokojeně popustili zpět plachty a nabrali rychlost.
Odpoledne zasedla Janička ke kormidlu. Chvíli si na kormidlování ve velkých vlnách zvykala, ale pak už jen vesele výskala, jak loď nabírala na rychlosti, když sjížděla strmé stěny vln a vzápětí zase šplhala nahoru, kde se o příď rozbil přepadající vrcholek vlny a jako gejzír se rozstříkl přes palubu. Sranda to byla, ale stejně jsme neustále vyčkávali, kdy už konečně vlny trochu opadnou. Za tím účelem jsme neustále sledovali předpovědi na navtexu. Slibované oslabení zesíleného monsunu se však nějak nekonalo… Když se začalo stmívat, bylo jasné, že nás čeká další noc ve vlnách. Také vítr trochu zesílil. Janička byla u kormidla, ale s přibývající tmou bylo na vlny stále hůře vidět, a jelikož jsme měli v hlavní plachtě a kosatce pouze po jednom réfu, loď letěla po vlnách jako splašená. Stále častěji se stávalo, že kormidelník na vlnu nestihl včas zareagovat a příď se s pořádným otřesem propadla do vlny, až celý trup zaduněl. Míša se vůbec odmítala kormidla za takovéto situace ujmout. Za chvíli vyběhl rozčílený kapitán, že dole v lodi se nedá spát a co že to s tou ubohou lodí provádíme. Janička si postěžovala na tmu a příliš vysokou rychlost lodi, načež se opět réfovalo.
Jak se ukázalo, že jedeme moc rychle, narazil jsem si kapucu a pořádně stáhl všechny manžety. Čelovku, kterou jsem měl staženou kolem krku, jsem přepnul na červené světlo, abych nepřišel o veškeré noční vidění, přecvakl jsem si postroj do lana, které je natažené po celé délce lodi a vydal jsem se na příď. Dříve jsem měl z pohybu na palubě v neklidném moři dost respekt a nikdy se mi do předu moc nechtělo. Během pobytu v Hongkongu jsem měl ale možnost několikrát obsluhovat příď při závodech na 13m plachetnici a chození po palubě, která v metrových skocích lítá nahoru a dolu se mi stalo oblíbenou zábavou. Nejlépe, když má člověk přes rameno ještě mokrý spinakr, který s ním hází ze strany na stranu… Kdybych na té přídi vždycky tak nepromokl, byly by ty procházky nestálou gravitací naprosto bezchybné.
Dokolíbal jsem se tedy na příď, kde jsem se pohodlně usadil, zapřel se nohama o okraje paluby a dal se do stahování přední plachty, kterou někdo v kokpitu mezitím povoloval. Do jaké míry je člověk zmáchán je z velké části v rukou kormidelníka, ale někdy se prostě nezadaří, takže se přes mě občas převalila pěkná vlna. Prostě jako když na vás někdo vylije kýbl slané vody – vlastně spíš vanu nebo dvě. Tíha vody člověka trochu rozplácne a to, jak moc zateče pod bundu kolem krku, záleží na jisté míře předvídavosti a rychlé reakci.
Když jsem měl kosatku staženou, převázal jsem otěže do vyššího réfu, zauzloval špagátky, které stahují plachtu uprostřed a zahulákal jsem pokyn k vytažení plachty. Přitom jsem si svítil čelovkou (v mém případě vlastně krkovkou) na ruku, kterou jsem signalizoval to samé. Čelovka má jednu velkou nevýhodu. Když na vás někdo zavolá, chce to velkou míru sebeovládání, aby se člověk nepodíval za hlasem a volajícího neosvítil. Krkovka sice nesvítí stále směrem, kam se právě díváte, ale většinou svítí směrem přiměřeným a svůj úkol splní. Pomohl jsem plachtě nahoru, zkontroloval, že není nikde nic zamotáno a vydal se zpět. Oklepal jsem se, shodil ze sebe mokré svršky, tedy mokré pouze svrchu, a šel si ještě na chvíli lehnout.
Píše Jana Benešová:
Abych si trochu vylepšila reputaci u kapitána a zbytku posádky, rozhodla jsem se připravit k večeři rajskou s kolínkama. Nepředstavujte si žádné zdlouhavé vaření omáčky, v těch vlnách a s lodí nakloněnou víc jak 20 stupňů by to byl stejně nadlidský úkol. Připoutala jsem se ke sporáku a nejprve uvařila kolínka. Pak jsem připevnila hrnec na sporák, rychle se sehnula do skříňky s konzervami, odkud jsem vylovila dvě konzervy rajské polívky a konzervu hovězího masa, a poté obsah konzerv nalila do přeceděných těstovin. Původně jsem chtěla vše ještě povařit, ale polévka s masem se dostatečně prohřály od uvařených těstovin, a tak se mohlo hned na místě servírovat. Všichni už byli beztak pořádně hladoví. A jak jsme se, páni, olizovali!!
Po večeři jsem opět pookřála, a jelikož Míša s Ondrou byli unavení, přihlásila jsem se dobrovolně zpět ke kormidlu. Péťa se rozhodl, že Míša s Ondrou se musí vyspat, aby na nás po přistání dočista nezanevřeli, a tak je poslal na kutě a sám se usadil v rohu kokpitu, že si jako schrupne a bude mi dělat společnost na hlídce. Najednou se z nitra lodi ozvala pořádná rána. Lekli jsme se a volali dolů, jestli je vše v pořádku. Péťa se chopil kormidla a já šla dolů zkontrolovat posádku. Míša seděla na sedačce a držela si hlavu. Jak se loď prudce naklonila, ona se nestačila chytit a praštila se do hlavy. Chvíli jsme u ní s Ondrou seděli, ale když se zdálo, že vše je v pořádku, vrátila jsem se do kokpitu a Ondra s Míšou šli spát. Kromě vlnobití a občasného vysílání z jakési americké vojenské lodi opodál se pak již přes noc nic významného neudálo.
Píše Petr Šimon:
Čtvrtý den jsme si konečně začali trochu to plachtění užívat. Když jsme Míšu s Ondrou na plavbu lákali, mazali jsme jim kolem huby hodiny nečinnosti, romantiku východů a západů slunce, i ty bohaté rybí úlovky a vůbec pohodu a odpočinek. Od začátku plavby nás místo toho sužovaly velké vlny a nepohodlí, což jsme s Janičkou komentovali „takhle to normálně není“, „to je jenom na pár hodin“, „normálně je to pohodička“. Bohužel jsme také zjistili, že náš bowsprit bouchání do vln nepřežil, respektive prkenná mřížka na bowspritu, kterou vlny nejprve rozlámaly a pak ji celou odnesly. Byl to ale spíše jen estetický doplněk, který se dá nahradit výpletem z lan, takže nás to zas až tak moc nemrzelo. Snad jen trochu… vzpomněl jsem si totiž, že už kdysi v Malajsii v Lumutu nás jeden starý mořský vlk varoval, že náš bowsprit je sice krásná věc, ale že plavbu v Jižním oceánu, kde jsou vlnobití a bouře na denním pořádku, by jistě nepřežil. Dnes už bychom mu odpověděli, že ani přeplavbu Tchajwanské úžiny.
Pomalu jsme přivykli novému rytmu. Kolem poledne začaly konečně opadávat i vlny. Janna byla víceméně krásně vyvážená a téměř se nemuselo kormidlovat. Trochu jsme tomu ještě pomohli gumovým lankem nataženým přes kormidlo, které ty občasné výkyvy z kurzu dobře napravovalo. Když do přídě strčila větší vlna, někdo se prostě natáhl ke kormidlu a Janně trochu pomohl. Po obědě pookřála i Míša a téměř celé odpoledne statečně kormidlovala. Janička s Ondrou téměř celé odpoledne prospali a já jsem dělal společnost Míše v kokpitu.
Taky se ukázalo, že ruční podpalubní pumpa tak nějak přestala pracovat. Životnost membrán pump Whale je tedy cca 2 roky. Když jsme ji rozmontovali ukázalo se, že je membrána zevnitř celá popraskaná a jednou z těch prasklin se guma natrhla. Ale, že se tahle pumpa něco napumpovala! Naštěstí jsme měli celou novou náhradní pumpu, takže jsme měli membránu asi za půl hodiny vyměněnou.
Navečer se Míše udělalo najednou špatně, bolela ji hlava a říkala, že je jí dost nevolno. Večeři odmítla s tím, že si půjde raději lehnout. Jen ještě Janičku zaúkolovala, aby ji každou půl hodinu chodila kontrolovat, zda se jí rozšiřuje panenka, znamení, že nemá otřes mozku, od toho jak se den předtím bouchla do hlavy. Naštěstí se ale vše zdálo být v pořádku a i přítomnost amerického námořnictva v našem okolí, o které jsme věděli z jejich občasných hlášek z vysílačky, nás uklidňovala, že by bylo na koho se obrátit, kdyby se Míše udělalo hůř. V noci jsme potkali pár tankerů, ale jinak byl na západní i východní frontě klid. Pouze na severní frontě bylo trochu rušno, jak jsme se dočetli ve zprávách z navtexu – jistá jihokorejská loď byla potopena. Teprve po návratu na Tchaj-wan jsme se dozvěděli, že vinu na tom údajně nesla Severní Korea…
Píše Jana Benešová:
Pátý den ráno nás už opět probudilo sluníčko. Bylo pondělí a Velikonoce. Místo vajíček a beránka jsme si dali müsli s mlékem. Péťa s Ondrou dopoledne vyspávali a my s Míšou jsme se rozhodly, že se po snídani „dekadentně“ odměníme a umyjeme si hlavu! Byly přece Velikonoce. Když se kluci konečně vzbudili, měli už v kokpitu místo Míši a Janičky dvě Turkyně v turbanech! Poté co se i kluci posilnili müsli, rozhodl kapitán, že když mi hlavy, tak že oni taky a nakonec z toho bylo velké sprchování. Na pravém boku lodi jsme u stěžně přivázali naši sluneční sprchu a postupně se jeden po druhém umyli. Vždyť dnes večer už bychom měli být konečně v našem cíli, a tak jsme chtěli přijet odsolení. Péťa ještě zasvětil Ondru do „kýblování“, to jest polévání se kýbly s mořskou vodou, což není sice nic náročného, ale k nabírání vody to chce správně kyblík do vody hodit, aby se tento hned potopil a pořádně se zapřít, aby plavčík nenásledoval za kyblíkem. Pak se polít, namydlit, znovu se polít a nakonec opláchnout sladkou vodou ze závěsné sprchy. Po vykoupání jsme se všichni čtyři rozvalili v kokpitu a pátý den plavby si konečně užívali krás plachtění, tak jak jsme o nich Míše a Ondrovi vyprávěli!
Píše Petr Šimon:
Náš cíl byl již dostatečně blízko na to, abychom opět pustili Brumlíka. Foukalo sice docela obstojně, ale vlny nás stále snášely příliš jižním směrem a s Brumlíkem jsme nejen nabrali na rychlosti, ale také jsme byli schopni lépe čelit vlnobití. Čas nás trochu tlačil. V pondělí jsme určitě chtěli dorazit do Kaohsiungu. Míša musela do školy, Ondra do práce a Janička letěla na druhý den do Německa na konferenci. Nakopli jsme tedy motor a s pomocí plachet a jeho koňských sil se začali rychleji blížit našemu cíli. Sluníčko svítilo, ptáčci zatím nezpívali (byli jsme přeci jen příliš daleko od pevniny), ale i tak nám bylo blaze. Malá komplikace přišla až někdy kolem pozdního odpoledne.
V klidu si jedeme, když tu náhle se ozvalo varovné pískání, načež Brumlík zaškytal a bylo ticho. Co teď?! Co se děje?! Pískání a rozsvícená kontrolka chlazení, byly znamením, že motor je přehřátý. Začali jsme se dohadovat čím to může být. Nejprve jsme ale museli nechat motor vychladnout a pokračovali jsme pouze pod plachtami. Asi tak za hodinu, když motor vychladl, doplnili jsme do něj chladicí kapalinu, jejíž nižší hladina mohla být důvodem přehřátí a zkusili jsme ho znovu nastartovat. Naskočil, ale když jsme koukali na vodu, která stříká z výfuku, připadalo nám, že jí ven stříká méně než obvykle. Sladkovodní chladící systém našeho motoru je ochlazován mořskou vodou, která je nasávána pomocí malé pumpy přímo z moře a potom je vyvedena výfukem zpět do moře. Slyšeli jsme různé historky o igelitových pytlících nasátých pumpou, které chlazení ucpaly, a tak nás napadlo, jestli se nám něco podobného nestalo. Nejprve jsme ale chtěli zkusit, zda pumpa vůbec nějakou mořskou vodu saje. Horší možností bylo, že pumpa je prostě rozbitá. Náhradní nevozíme. Ještě v Singapuru jsme si pořídili „Robůtka“, neboli filtr na mořskou vodu nainstalovaný za pumpou, kterým se voda filtruje předtím, než jde do motoru. Robůtek mu říkáme proto, že jde o takovou skleněnou nádobu, která má nahoře dvě bronzová ramínka, na kterých jsou uchyceny hadice. Celý filtr tak připomíná malého robůtka.
Když jsme Robůtka odmontovali, vylili z něj vodu a vrátili ho zpět na své místo, nastartovali jsme znovu motor, abychom pozorovali, zda se naplní vodou. Kdyby zůstával prázdný, znamenalo by to, že pumpa nefunguje. Robůtek se však za chvíli naplnil. Přesto nám připadalo, že nějak pomalu. Když jsme rozšroubovali i pumpu a zjistili, že je v pořádku, začalo to opravdu vypadat na nasátý igeliťák. Péťa se tedy svlékl, nazul se do ploutví a skočil do vody, aby otvor, kterým se čerpá mořská voda do chlazení motoru prozkoumal.
Je to takový zvláštní pocit skočit do moře hlubokého přes jeden kilometr. Jak je hloubka moře větší než pár desítek metrů, člověk má najednou pocit nejistoty, v té hloubce už se může leccos schovávat a jak není vidět až na dno, fantazie se bezuzdně rozletí. Ale ta čistota! Byli jsme vzdáleni víc jak 100 kilometrů od tchajwanského pobřeží a voda byla prostě křišťálová. Když jsem se potopil, celý trup jsem měl najednou jako na dlani.
Když jsem vyplaval na hladinu, oznámil jsem, že v přívodu vody je obrovský vilejš, který téměř celý otvor ucpal. Zajímavé, že dosud voda tekla bez problémů. Vyžádal jsem si tedy šroubovák, a když jsem vilejše odškrábl, znovu jsme nastartovali, Brumlík si odflusnul a pak už jenom pravidelně plival a jelo se vesele dál. Uff, ale že nás vylekal!
Pak už jsme jenom párkrát pro klid duše přepočítali vzdálenost a spotřebu, ale bylo jasné, že nafty máme víc než dost. Pár mil jsme ale ještě měli před sebou a tchajwanské pobřeží jsme zahlédli až za šera. Před půlnocí jsme se začali proplétat mezi zakotvenými tankery a oči jsme měli upřené na záplavu světel na vodě i na pobřeží ve snaze identifikovat vjezd do přístavu. Po chvíli jsme ho spatřili, ale po další půlhodině jsme si uvědomili, že to je vjezd jižní, vzdálený necelých pět mil od vjezdu severního, kterým jsme museli vplout do Kaohsiungského přístavu my. Pozměnili jsme kurz, opět zafixovali naší polohu a konečně jsme s naprostou jistotou věděli, kde přesně jsme. Další a další náměry naší polohu potvrzovali. GPS a počítač jsme už vypnuli, protože navigace elektronickými mapami je prostě strašná nuda. Člověk přijde o ty vzrušující chvíle nejistoty, to tam je úpěnlivé hledání nějakých identifikovatelných objektů a světel. Kaohsiung je přeci jenom významný přístav a i přes záři města v pozadí, ve které se navigační světla ztrácejí, se podle majaků a bójí dá velice pěkně navigovat.
Když jsme se přiblížili z Severní bráně do přístavu, zavolali jsme vysílačkou správu provozu. Velice rychle se nám ozvali a požádali nás o předpokládanou dobu příjezdu a polohu. „ETA deset minut,“ odpověděli jsme. „Naše poloha, asi půl míle tím a tím směrem od červeného majáku.“ Obsluha se nás opět dotázala na polohu. Odpověděli jsme, že jsme stále na tom samém místě. „My vás ale nemůžeme najít,“ zaznělo zmateně z vysílačky. „Jaký je váš volací znak a jaké máte přidělené kotviště?“ „Volací znak nemáme a kotviště také ne. Jsme malá, 30ti stopá plachetnice…“ A pak mi to došlo. Vždyť oni nás hledají na obrazovce počítače, kde nás ale nikdy nenajdou. „Nemáme AIS,“ zahlásil jsem do mikrofonu vysílačky, nebyli jsme totiž vybaveni automatickým identifikačním systémem, jehož signál obsluha marně hledala na svém monitoru. „Kotvit budeme v kotvišti malých lodí. Jsme malá plachetnice. Nemáme AIS!“ Obsluze to také došlo a povolili nám vjezd.
Celou tu dobu nás doprovázel člun pobřežní stráže, který nás již několik minut osvětloval nepříjemně silnou lampou a jehož posádka se nás megafonem vyptávala, co tam děláme a co chceme. Klidně jsme odpověděli, že jsme přijeli z Hongkongu a že jsme už ve spojení se správou přístavu. Pak už jsme si jich nevšímali, ale oni nejspíš stejně neměli co dělat, tak nás doprovázeli a občas nás tak pro kontrolu oslnili tím protivným světlem.
Konečně. Chvíli po půlnoci jsme projeli mezi dvěma majáky na vlnolamech Severní brány a po několika minutách se uvázali u stanice pobřežní hlídky, která měla vyřídit vstupní formality.
Než jsme se na Tchaj-wan vypravili, mluvili jsme samozřejmě s naším starým „trenérem“, který nám přislíbil, že se o nic nemusíme starat, že nám vše zařídí jeden jeho bývalý student, kterého jsme ostatně také znali. Věřili jsme mu. Kus před přístavem, když už jsme byli v dosahu mobilních sítí, jsme našemu „agentovi“ zavolali z Janiččina telefonu. Omlouvali jsme se za pozdní hodinu, ale on, že to prý nevadí. Faktem je, že na Tchaj-wanu se žije hodně v noci. Domluvili jsme se, že se s ním setkáme na stanici pobřežní hlídky. Když jsme přirazili k molu, seběhli se k nám zmatení mladíci v oranžových uniformách, příslušníci pobřežní hlídky a začali se nás vyptávat, co jsme zač a co chceme. Pro příjezd na Tchaj-wan bylo dříve třeba se nejprve nahlásit. To náš kontakt jaksi zapomněl udělat. Oranžoví orgánové začali mumlat, že to je prý velký problém a že to bude trvat hrozně dlouhou a že budeme přes noc přivázáni u jejich mola – betonová zeď s černočernými pneumatikami místo nárazníků, boční vlny od projíždějících rybářů a tankerů. Tak to teda ne! A pak to najednou šlo jako po másle. Hodně nám v tom pomohl náš kamarád, který šel jaksi do sebe a když si s pobřežní hlídkou vyříkali, kam že nás to všude měl přihlásit, ukázalo se, že vlastně potřebujeme jenom imigrační a hygienu, to ostatní, že se udělá druhý den ráno. Zavolali tedy pána z imigračního, který přijel, hrozně důležitě se tvářil a pak na nás začal požadovat vyplněné příjezdní doložky.
„My jsme pane přijeli po moři, kde bysme ty doložky asi tak vzali?“
„Aha… já jsem ale s sebou žádné nevzal. Tak to musíte se mnou do kanceláře.“
Nemohli jsme odejít hned, protože měl přijít ještě ten hygienik zeptat se nás, jestli nemáme nějaké choroby, jako třeba prasečí chřipku. Pán z imigračního tedy odešel, že na nás počká ve své kanceláři. Když konečně asi po hodině přišel hygienik, nejprve si s námi podal ruku a kdyby to bylo na Tchaj-wanu zvykem, jistě by nás i zulíbal. Pak se nás zeptal jaké máme nemoci. Řekli jsme, že žádné. Pán to zapsal, třikrát orazítkoval, já jsem to jako kapitán třikrát podepsal a stejně mile jsme se rozloučili. Abych nezapomněl, ten roztomilý pán se s námi ještě vyfotografoval. Náš kamarád si nás pak naložil do auta, bylo už asi kolem třetí ráno, a zavezl nás na imigrační. Tam jsme způsobili další rozruch, protože ten protiva, co se na nás byl prve podívat, pojal jakési podezření a jel nás chytat, že prý kde jsme. No a než se nasupený stačil vrátit, vyplnili jsme zatím formuláře, dostali razítka a popřáli jsme si ve spolek dobrou noc.
Náš kamarád byl ještě tak hodný, že nás odvezl zpět k lodi, i když jsme ho přemlouvali, že už jsme se ho naotravovali dost a dost. Míšu s Ondrou pak ještě vzal na nádraží na autobus, i přesto, že jsme ho opět přemlouvali ať už jede domů, že si vezmou taxíka. Zlatá duše. Míša s Ondrou totiž potřebovali být ráno už v Tchaj-peji, a tak se rychle sbalili. Místo klidného posezení a výměně dojmů, jsme se museli rychle rozloučit.
My jsme s Janičkou hned zalehli a probudili se až kolem osmé. Vycídili jsme loď, osprchovali prosolené foulies (námořnické pláštěnky do nepohody), lana i plachty a vše pak nechali ve větříku a záři tropického slunce uschnout. Nakonec jsme ještě dolili naftu, abychom neměli nádrž plnou zkondenzované vody až se za měsíc vrátíme. Odpoledne jsme si sbalili těch pár svých švestek, Jannu poplácali po přídi jako ztepilého oře a pomalu jsme se vydali na dálkový autobus do Tchaj-peje. Stále jsme mysleli na Míšu s Ondrou. Snad jsme je od jachtingu neodradili trochu náročnější a nepohodlnou plavbou?
Janička na druhý den odjela na konferenci do Německa a já jsem osaměl v našem tchajpejském kamrlíku a snažil jsem se pokračovat v práci na dizertaci. Když se Janička za čtyři dny vrátila, uspořádali jsme s Míšou a Ondrou slavnostní večeři v sushi baru. Když už jsme toho tuňáka nechytili během plavby, dopřáli jsme si ho alespoň na souši. Na schůzku s naší posádkou jsme šli trochu nervózní. Stále nás ještě stíhaly chmury, že mají z plavby nějaká ta traumata. Žádná traumata se ale nekonala.
„Tak kdy zase nějak pojedeme,“ uvítala nás Míša.