14. července 2008, V neděli se nedělá a v pondělí někdy také ne
Dneska jsme byli oba tak trochu unavení a do ničeho se nám nechtělo. Ráno v 5 nás ke všemu zburcovala bouřka a po chvíli bláznění kolem plachet jsme na truc zalezli zpátky do spacáku. Navíc naši lenoru lze jednoduše svést na to, že jsme byli prostě unavení po těch plachetnických výkonech předešlého dne…
Ani si nepamatuju, co jsme dělali dopoledne, ale jo, už si vzpomínám – já jsem konečně umyla loď (nakonec mě ve finále zahnala do úkrytu další bouřka), prali jsme
ještě jednu várku velkého prádla a v poledne během oběda jsme se pokoušeli neúspěšně spojit přes Skype s rodiči. Po obědě a relaxaci bylo rozhodnuto, že naši letargii může zachránit jenom výlet do města na další nákupy.
Tím ovšem vypukl „poplach na laguně“. Přeměřit šrouby na záseky pro lana kikingu, uchycení navigačních světel a LPG bomb, délku a průměr hadic pro podpalubní pumpy, kolínka pro napojení hadic na odtok vody z kokpitu. Musíme taky propašovat LPG bombu do města a zpět. Zmatek nad zmatek. A navíc už byly skoro tři odpoledne. Čeká nás ještě téměř dvouhodinová cesta do města… má to vůbec smysl tam jezdit, honilo se mi hlavou. Nakonec své pochyby sděluji Péťovi a nákupy jsou odloženy na další den.
Péťa začíná uklízet nářadí. Po delší chvilce mě napadá, že bych mohla zajet na Boon Lay nakoupit nějaké zásoby na cestu a jako prémii dvě piva v našem termo-obalu na jednu velkou láhev (jedna z mála věcí, kterou jsme zdědili po předchozím majiteli a je skutečně užitečná). Můj výlet nakonec přinesl mnoho úlovků – 250g strouhaného čedaru, velké balení našich oblíbených sucharů, náklad konzerv nejrůznějšího obsahu a jako prémii balení plesnivého sýra a 200g šunky – zítra je totiž úterý a tudíž i den, kdy chodíme na pivo, a bude třeba „pořádného základu“. A propos, zítřejší večeře je jasná – francouzské brambory. Péťa mezitím napojil levou část lodi na elektriku (v kuchyni už tedy máme opět světlo) a zorganizoval loď.
Po večeři jsme spokojeně otevřeli dvě zakoupená piva a relaxovali při západu slunce. Večer povinná návštěva vířivky a bazénu a pak už hurá do postele. Zítra totiž musíme brzy vstát, abychom odjeli v 8:15 tranzitem z maríny na poslední kolo nákupů.
Večer také došel email od mojí maminky – peníze, které nám přeposlala naše polská kamarádka Kasia z Tchaj-wanu, nedošly a nedojdou. Zklamání, ale ne neočekávané. Naštěstí se naše drahé maminky mezitím smluvily a nějaké peníze nám poslaly. Ještě, že je máme.
15.července 2008, Pašeráci plynu
Dnes byl další nákupní den a za chvíli hurá na pivo! Ale postupně.
Po snídani jsme odmontovali prázdnou LPG bombu a narvali na ní náš oranžový batoh – padl jí jako ulitý. Musíme bombu propašovat nejprve metrem (kde se za převoz LPG bomby platí pokuta 5000 singapurkých dolarů, což je asi 3500 USD) a pak ji dostat zpět taxíkem. Taxikářovi musíme zalhat, protože by nám bombu nevzal. Z cesty metrem jsme měli docela obavy. Na obrazovkách na stanicích stále běží upoutávky na obezřetnost proti teroristům a rozhlas neustále nabádá, aby cestující informovali o podezřelých osobách s velkými batohy… Kdyby nás s bombou chytili asi by to byla naše poslední jízda SMRTí, tj. Singapore Mass Rapid Transit. Poslední váhání utlumilo zjištění, že za naplnění bomb v maríně bychom zaplatili 50,- (ve městě pouze 20,-), přičemž taxíkem nás to všechno vyjde jenom na 43,- a navíc si přivezeme i všechny další nákupy. Takové vydřiduchy podporovat nebudeme! Ale co si stěžujeme, my tady ani nemáme co dělat. Lidé, které tady potkáváme, nevypadají, že by nějak dlouze přemýšleli o nějaké té stovce. Prostě jsme v místě pro bohaté a máme hluboko do kapsy. Vlastně je to tak trochu zázrak, že nás tady nechali za tak nízkou cenu. Hvězdy jsou nám nakloněny.
Na Jurong East jsme opět s obavami, že budeme přistiženi, nastoupili do metra, ale poté, co jsme zjistili, že náš batoh není ani zdaleka ten největší a nejpodezřelejší, uklidnili jsme se. Na stanici Farrer Park jsme s úlevou vyskočili ze SMRTi a vyrazili do ulic. Celkem poklidný průběh nakupování (u Jessie jsme nechali další 2000,-
…) narušil telefonát na správu námořní plavby, kde nás postrašili ohledně našeho proclení ven ze Singapuru. Péťa začal mít hned černé myšlenky, že budeme muset platit daň z koupi lodi, že naše víza nás neopravňují k opuštění Singapuru lodí apod. Obavy to byly opodstatněné, ale jak se ukázalo, ne v našem případě. Od této chvíle se ovšem jeho mysl zatemnila, trpělivost s místními obchodníky vzala za své a jen abychom byli už zpět v maríně a začali vyřizovat náš odjezd.
Když jsme konečně pokoupili všechny šroubky, plastikové bedny na nářadí a zásoby, hadice a dokonce i kolínka na budoucí samo-odvodňovací systém kokpitu, zašli jsme ještě na poslední velký zásobovací nákup do Shop & Save, načež jsme se obtěžkáni taškami, batohem a ostatními zavazadly odplazili na křižovatku u Jessie, kde Péťa vyzvedl LPG bombu (a nechal si ji zvážit, abychom měli jistotu, že je skutečně plná), zatímco já jsem hlídala náš úlovek u silnice. Péťa ještě zaběhl pro nákup k Jessie. Vše jsme to úspěšně nacpali do taxíka. Cestou do Raffles maríny jsme klimbali a choulili jsme se v chladu klimatizace.
Zpět v Raffles jsme si rozdělili úkoly: já zaběhla pro buggy a Péťa zatím vyložil věci z taxíku. Následovalo další vykládání, tentokrát už poslední, z buggy do lodi. Jakmile byl celý ten kolosální nákup na palubě, začala jsem přebírat a uklízet a Péťa vyrazil do kanceláře vyjasnit si, co nás při odjezdu čeká. Asi za půl hodiny se vrátil ujištěn, že vše by mělo být OK. Jediné, co nám může odjezd zkomplikovat, je chybějící seznam posádky, která na lodi přijela do Singapuru. To prý marína zařídí. Stálo ti to nervování zato? Povídám mu. Ale to se mně, kliďasovi, lehko řekne. Faktem je, že na ten úřad volal Péťa a že prý byli neuvěřitelně neochotní, skoro až sprostí, že s ním se bavit nebudou, že to má zařídit marína.
Po večeři (slibované francouzské brambory), po které se nám oběma nadělaly boule za ušima, jsme vyrazili na dlouho očekávané pivo. To vám mělo říz! Když už jsme dopili, kde se vzala, tu se vzala, objevila se ta australská Korejka a za chvíli po ní dorazil i její rusko-australský přítel. Po chvíli povídání nás vzali na prohlídku jejich katamaránu. Neuvěřitelné monstrum. Takového prostoru! Pořizovací cena údajně 360 000 australských dolarů, kolik ho stojí údržba a stání v maríně ani nechceme vědět.
Pozvali jsme naše nové známé na návštěvu k nám, a pak jsme si popřáli dobrou noc. Naše vyplutí už se blíží mílovými kroky!
16.července, LPG bomby
Ráno jsem se probudil s nejistou vyhlídkou na další den. Hlava to včerejší pivo nějak nevzala. Zatím nebolela, ale varování dávala jasné. Rozhodl jsem nevšímat si jí.
Vytáhl jsem šrouby a dal se do přidělávání LPG bomb. Šlo to pomalu, protože hlava mě pořád rušila v práci. Najednou se u lodi objevili naši včerejší hostitelé, tak jsme měli na chvíli odreagování. Jak odešli, hlava začala naplno pulzovat. Vzal jsem si prášek a usnul v kokpitu. Probudila mě vůně vařící se čočky. Hlava povolila. Snad alespoň odpoledne bude pracovně úspěšnější. Už nám nezbývá moc času a pár neodbytných úkolů ještě čeká na vyřízení.
Dodělal jsem bomby, Janička pak vyprala poslední várku povlaků. I když to ráno tak nevypadalo, škrtali jsme jednu položku za druhou a seznam úkolů se rychle tenčil: záseky na dvojitý kiking (původní centrální kiking jsme odstranili, čímž jsme získali spoustu místa pod ráhnem), zapojení elektrického autopilota (to provedla Janička, aby se pocvičila ve věcech elektrických, a doslova výskala, když venku v kokpitu zastrčila vodotěsnou zástrčku do zásuvky a autopilot poslušně zapískal).
Ještě že alespoň ten funguje. S větrným kormidelníkem to vypadá špatně. Původní majitel ho totiž nechal celý vystrčený na větru, slunci a dešti bez jakékoli údržby minimálně dva roky. Většina jeho hliníkových komponentů je korozí svařená dohromady, umělohmotné části jsou v pokročilém stupni trouchnivění. Nějaký automatický systém kormidlování by byl vhodný. V záloze ještě máme kormidlování systémem „otěž-na-kormidlo“, napojením otěže hlavní plachty přímo na kormidelní páku. Princip je to velmi jednoduchý, ale chce to trochu cviku a najít správný poměr sil.
Janička ještě přešroubovala navigační světla, která jsme měli prozatímně přidělaná elektrikářskými pásky (takové ty co zabzučí, když se utahují). Já jsem přišrouboval panty dvířek na skřínce na kotevní řetěz a spolu jsme přišroubovali staré rozbité okýnko v šatníku, doufejme, že skrze něj moc nepoteče. Natáhli jsme vytahovací lano na drifter a spinaker, který při posledním plachtění vyletěl z kladky. Většina z toho byly víceméně drobnosti, ale i tak jsme měli z jejich splnění radost. K obědu byl zapékaný špenát s čočkou a sýrem. Večer ještě přišel Alex s dary. Dal nám svoje staré VHF rádio, menší než máme my, tak si ho nainstalujeme, a celý obsah jejich mrazáku.
Janička vlastně ještě vyčistila a připravila postroje na špatné počasí, abychom zůstali s lodí v případě pádu přes palubu. Do vyplutí zbývají dva dny…
[…] Další díl:24. Janna: Singapur- Langkawi PAŠERÁCI PLYNU […]