3. Janna: Langkawi- Hongkong USPOKOJENÍ MUŽE

26.dubna 2009:  Je kolem šesté, jsem po večeři a u třetího piva. Čtu Caldera a snažím se přijít na to, co je s motorem. Pravda stál tu osm měsíců, ale předtím byl opuštěn i na delší dobu a přesto naskočil…

Ráno jsem vstal v osm, hned na šesté zazvonění budíku. Pořád se nějak dospávám z toho shonu v Hongkongu před odjezdem do Malajsie. Probudil jsem se už dřív, ale chtělo se mi trošku se vyválet. Posnídal jsem chleba z pátku a čaj ze včerejška. Stále se nemůžu dostat do pořádného pracovního rytmu. Začal jsem tedy přehrabovat loď, abych si připomněl, kde co je. Vyházel jsem nějaké prošlé potraviny, přeskládal plachty. Konečně je tady trochu k hnutí. Útulno hned působí lépe na psychiku, ale stejně tady chybí Janička. Všechno tak nějak postrádá smyslu, když jsme oddělení, ale to se už brzy změní.

I tak jsme zase udělali další malý krůček směrem k tomu stále se vzdalujícímu horizontu, za kterým všechny sny dojdou naplnění. Už žádná smradlavá hongkongská budova, malá stísněná komora, brloh bez okna, žádné davy, umělé osvětlení od rána do večera, kdy je člověku jedno, jestli je den nebo noc, konec je s klimatizací. To vše rádi vyměníme za horko, potoky potu, komáry a spálená ramena.

K obědu jsem si udělal těstoviny se sýrovo-česnekovou omáčkou, kterou máme ještě z darů od Mico Verde. Nepodařilo se mi určit, zda je to už prošlé, tak jsem to pro jistotu uvařil, aby mi nebylo líto, že takovou dobrotu vyhodím. Vonělo to dobře, chutnalo taky, zatím bez následků.

Jako obvykle jsem toho udělal dvojnásobek. Zachoval jsem se ale statečně, nepodlehl obžérství, naložil jsem si jenom půlku a zbytek přiklopil poklicí papiňáku. Krásně se přisála, teď je to zakonzervováno, do večera to i v těch 30 stupních vydrží. Půlku konzervy mletého hovězího jsem dal do podpalubí, kde je poměrně chladno.

Po obědě jsem se chtěl pustit do vylepšení hadice podpalubní pumpy, která se v jednom místě trochu moc lámala, ale zjistil jsem, že mi chybí kolínko. Trošku mě to rozmrzelo, mělo tady přeci být. Ještě více mě ale rozrušilo pomyšlení na to, že další „velký údržbářský“ projekt je motor. Po chvíli přehrabování jsem našel novou palivovou trubku, kterou jsme si objednali už před několika měsíci, protože nám teklo kolem vstřikovačů a vypadalo to na ochozený nálisek, který má zajišťovat těsnění. Opatrně jsem se pustil do montování a kupodivu mě to bavilo.

Pořád mám z motoru trochu husí kůži. Ne že bych se nějak štítil olejů a kolomazí, že bych se bál hasáků a klíčů, ale to naše Volvo Penta má ukrutně drahé náhradní díly, vždyť i tahle malá trubička stála skoro sto dolarů, a tak mám vždycky největší strach, že když se něco stane, nebudeme si to moci opravit sami a bude to stát majlant. Koneckonců jsme si s motorem už užili své, když se nám nejprve polámal a když nám pak mechanik do dna lodě vyvrtal díru, zkrátka k motoru máme respekt.

Po nainstalování trubky jsem prošel celý motor. Olej v pořádku, chladicí kapalina také. Jenom v prvním filtru byla pěkná bažina. Celý filtr jsem rozmontoval, vymyl a filtrovou vložku vyměnil. Před startem jsem se ještě rozhodl sundat igeliťák, kterým jsme zakryli ložisko hřídele, aby nám tam nenalezli mořské potvory, jako jsou například vilejši a řasy. První zklamání: praskla mi obruba u potápěčských brýlí. Normálně by stačilo zavolat: „Janičko, podej mi izolepu!“ Ale teď jsem musel ven a vyšplhat na poměrně vysoké molo není zas taková sranda, protože je třeba udělat pořádný gymnastický přítah, pak vzpor, přešvih jednou nohou a zdvih nebo půlobrat s dosedem na zadek a vytrčením levé ruky. Po tomto výkonu je třeba okapat, najít izolepu, najít kudlu, zalepit a doufat. Skočil jsem zpět do vody, nasadil si brýle a uviděl to Neptunovo dopuštění. Místo lodního šroubu jsme měli koláž mušlí a pestrobarevných řas ve tvaru koule.

„Janičko, podej mi něco jako šroubovák!“ Jo, to víš, to by se ti líbilo! Takže zpět ke gymnastice, nářadí jsem měl naštěstí na dosah v kokpitu. Dokonce i šikovná šňůrka se mi připletla do cesty, alespoň šroubovák neztratím, kdybych ho v zápalu práce upustil.

Většinu mušlí se mi podařilo oškrábat od hladiny, takže jsem mohl dýchat přes šnorkl. Nějaké ty dodělávky jsem dokončil se zatajeným dechem, včetně igeliťáku na hřídeli. Příště nesmíme zapomenout obalit celý lodní šroub.

Osprchoval jsem sebe i nářadí hadicí a chvilku se vyvaloval ve stínu na palubě. Byla asi jedna dvě hodiny. Pak jsem ručně napumpoval naftu do oběhu a udělal pár pokusných startů. Startovalo to, ale nechytlo. Zkoušel jsem odvzdušnit přívod paliva u primárního filtru, pak i u vstřikovačů, ale nic nepomohlo. To bude nějaký nový problém, který ještě neznáme. Asi nízká komprese. Pustil jsem se do studia moudrých knih a odložil motor na zítřek.

1.května 2009: Australan Peter

Předchozí čtyři dny byly zachmuřeny starostmi o motor. Rutina posledních dnů: ráno vstanu, stáhnu si výsledky počítačové simulace z univerzitního serveru, zjistím, že mi to stále nevychází, změním parametry a spustím další pokus. Těch mi běží několik zároveň, protože to zabere dva až tři dny, než to ten malý server, který mám k dispozici, spočítá… Pak otevřu manuál k motoru a knížku o lodních dieselech a snažím se přijít na to, proč to nefunguje. Stále se mi nepodařilo tu potvoru nastartovat. Soused Allen mě opakovaně přesvědčoval, že to musí být problém s přísunem paliva. Vše tomu nasvědčovalo, protože motor vesele startoval, ale nechtěl se chytnout.

K tomu ještě napsala kolegyně z univerzity, že můj profesor se hrozně diví, že se vrátím až v červnu. Moje univerzita totiž požadovala, aby výzkum doktorandů probíhal na její půdě. Když chcete někam jet, musíte si požádat o dovolenou nebo zdůvodnit, proč chcete vycestovat. Od začátku mi to přišlo jako pitomá byrokracie a moc jsem tomu nevěnoval pozornost. Je přeci jedno, kde tvořím, hlavně že tvořím. Zeptal jsem se proto svého profesora, jestli by mu nevadilo, že bych byl asi tak dva měsíce mimo. Skončil totiž semestr, začaly prázdniny a já jsem pro něj zrovna nic nedělal. Mým jediným úkolem bylo dát dohromady koncept dizertace. Hned jsem mu tedy napsal ve snaze předejít komplikacím a z něj pěkně po čínsku vypadlo, že si nebyl vědom, že chci odjet na tak dlouhou dobu a bla bla bla. V podstatě mě obvinil, že jsem mu to dostatečně jasně neobjasnil. „Vrátím se na konci června, budu pryč skoro dva měsíce. Nevadí to?“ Nevím, jak jasněji jsem to měl říct. Vyměnili jsme si pár emailů a já se snažil udržet vztek na uzdě. A udržel jsem se. Nakonec mě přinutil, abych si vzal dovolenou. Mám ovšem právo jenom na 20 pracovních dní. To ale nestačí na cestu lodí dlouhou skoro 3000 mil. Kašlu na ně. Trošku si hraju s ohněm, ale jenom proto, že si někdo vymyslí pár nesmyslných pravidel hned neznamená, že se podle nich budou všichni řídit. Koneckonců většina takových nařízení je obranou proti lidem, kteří by bez dohledu nic nedělali. Já mám opačný problém: dohled mě irituje, dusí, je to prostě zabiják inspirace.

Včera jsem požádal o pomoc s motorem Australana Petera, který na Langkawi žije a živí se pracemi na jachtách. Hned mi řekl, že mám problém s nedostatečnou kompresí. Zdůraznil, že je důležité, aby ve výfuku nebyla voda. Výfuk, což je vlastně tlustá gumová hadice, jsme odpojili a vodu vylili do podpalubí. Pár sekund škytání a motor naskočil. Osvícení. Buddhismus má pravdu. Realita se nemění. Mění se jenom to, jak ji vnímáme. Další lekce skončila.

Ve skutečnosti se Peterovi nepodařilo motor rozjet perfektně hned napoprvé. Trochu se pokusil i o utěsnění tekoucího vstřikovače. Opatrnost mě zachránila. Peter mi naúčtoval 70 ringitů, za hodinu bere 100, a usadil se v kokpitu s hrnkem vody, který jsem mu podal. Chvíli jsme si povídali o expartriotech, cizincích žijících mimo svou vlast, a jak je možné, že někdo žije několik let v cizí zemi a nenaučí se ani slovo v místním jazyce (Peter malajsky uměl). Ještě si ten motor jednou nastartuju, napadlo mě. Motor naskočil, ale asi po deseti vteřinách začal kuckat a chcípnul. Peter byl hned na nohou: „To jsem z toho blázen!“ Vypadalo to na vzduch v palivovém systému. Za chvilku už motor opět běžel, ale ukázalo se, že prostřední vstřikovač stále teče. Peter se to snažil vší silou utahovat, hlavou kroutil sem a tam, vrásky na čele. Jó, takhle jsem vypadal předchozí tři dny. Pravda nevěděl jsem, proč motor nejde nastartovat, ale tekoucí vstřikovač se zdál být skutečnou výzvou. Popsal jsem mu, co jsme se se vstřikovačem, respektive palivovou trubkou k němu, snažili dělat v Lumutu. Shodli jsme se na tom, že trubkou to být nemůže. Podezření padlo na vstřikovač samotný, asi ochozený závit. Ani to se ale Peterovi nezdálo. „Něco zkusím. Kam jste původně dávali tu teflonovou pásku?“ „Kolem závitů,“ odpověděl jsem. „A to je právě blbě.“

Peter omotal spodní část závitů na vstřikovači, čímž přikryl také návratovou trubičku, kterou je odváděna přebytková nafta zpět do nádrže. „Vytéká to pod malým tlakem, takže to nebude přímo z palivové trubky.“ Měl pravdu. Zatím to drží. Uvidíme, jak dlouho.

Celý zbytek dne jsem byl jako u vytržení. Večer sedím vzadu v kokpitu, tetelím se. Když procházel kolem Allen s Marry, prohodili.

„Hle! Uspokojení muže, kterému běží motor.“

Další díl: 4. Janna: Langkawi- Hongkong PLAVČÍK