Vstávání nám moc nejde a tak vyrážíme ze Skradinu až kolem poledne. Jsme přeci na dovolené, tak co bychom se honili. Čekají nás tři týdny kočování Jadranem a tak nemusíme nikam spěchat. Míjí nás posádky různých čártrovek, které sotva co přijedou, už se balí domů. Lente znamená pomalu, v klidu. A to plně vystihuje i tuhle loď.
Je to Phobos 21 a není to žádný přeplachtěný závoďák, co by šel rychle do náklonů. Naopak se rozvážně pohupuje a když přijde její čas, vystřelí po hladině a krájí jí svou kolmou špicí. Později se ukáže, že je i velmi stabilní ve větru kolem 30 uzlů, ale to bych už předbíhal.
Kanál do Šibeniku lemují sádky na škeble a ustřice. Přijedeme k jedné takové sádce a zapískáme na chlapíka. Vezme si člun a za chvilku přiráží k našemu boku s plnou taškou. Zaplatíme a těšíme se na čerstvou večeři. Vítr vane příznivý a tak doplachtíme k výjezdu z šibenického kanálu na moře. Stojí tam pevnost a ta nás právě zajímá. Přistaneme u vykládacího mola na hloubce kolem jednoho metru. Jdeme na průzkum pevnosti.
Úplně sami se procházíme velkými klenutými prostory. Rušíme jenom holuby a racky, kteří vylétávají střílnami ven. Modré moře hučí a vlny se tříští o zdi pevnosti. Fascinuje mě ta opuštěnost místa, nikde žádné kasy, průvodci ani prodavači, jenom pevnost, my, Lente a moře. Když jsme si pevnost prolezli, odpluli jsme do protější zátoky.
Noc na kotvě nebyla úplně podle mého gusta. Vítr, který k nám přinesla v dálce doznívající bouřka, s námi houpal celou noc. Občas se v dálce blýsklo, zřejmě na lepší časy.
Vyjíždíme tedy konečně na moře a podél pobřeží plujeme směr na sever, do Tribunj. Je to malinkaté městečko s kotvištěm na ostrově a my ho chceme vidět. Připlujeme k městskému kotvišti a špičkou přirazíme k nábřeží. Všechny plachetnice sice kotví zádí ke břehu, ale pro nás je pohodlnější vystupovat na vysoká mola z čelenu vpředu. Výběrčí na nás houkne jak dlouho se zdržíme. Dvě hodiny! Tak po vás nic nechci, ale dodržte to a včas odplujte.
Doplnili jsme tedy vodu, vyhodili odpadky a nakoupili chleba. Vyšplhali jsme se křížovou cestou nahoru na kopec ke kostelíku. Rozhlíželi jsme se po blankytném obzoru plném moře, slunce a ostrovů. Byl čas vyrazit a tak jsme znovu odvázali Lentilku a vyrazili směr Kaprije.
Slunce už povážlivě sestoupilo ze svých výšin, když jsme dorazili do nádherně blankytné zátoky. Na hloubce 7 metrů jsme hodili kotvu a zadek pro jistotu vyvázali ke břehu. Všichni jsme si vzali šnorchl a obdivovali jsme ježky, hvězdice i ryby. Já jsem vyrazil na kontrolu kotvy. Ponořil jsem se dokonce až k ní. Poprvé jsem viděl náš vysunutý kýl! Je to tu prostě paráda.
Děti na člunu brázdí okolí a já se Stáňou připravujeme večeři. K jídlu jsou ryby, prozatím zakoupené v supermarketu, ale to se s příjezdem kamarádů Krušků brzy změní.
Bloudění na Vrgadě
Ráno jsem stáhnul počasí a ujistil se že nás čeká klidný den. Vyrazili jsme tedy na sever. Cíl byl jasný, Vrgada. Ostrovů, kde jsou písečné pláže tu moc není a Vrgada má i krásný písčitý převis. Plachtili jsme celý den ve slabém větru až do 18 hodin, kdy se s námi vítr rozloučil úplně. Kolem rybích sádek jsme dopluli do kryté zátoky už na motor. Přizvedneme kýl a protlačíme se do první řady. Kotvu házíme na dvou metrech. Toužíme se po celodenním sezení projít a tak i když už se blíží soumrak, vezmeme dvě čelovky a podnikneme člunem výsadek na břeh.
Za posledního světla postupujeme dál a dál po tajemných zídkách z vyskládaného kamene, které jsou místy dva metry široké. Ten ostrov na nás působil tak zajímavě a tajemně. Rozhodli jsme se pokračovat dál a dál. Byli jsme doslova lační po další zatáčce a po tom, co se skrývá za ní. Cikády řvaly a my jsme po sotva patrných stezkách došli na druhý konec ostrova do rybářské zátoky. Děti se houpaly na houpačce a my sledovali různé fáze oprav trupů, které ležely na břehu.
Není tu žádný resort, prostě jen chudá, krásná rybářská díra. Ani jsme si nepomysleli, že i taková místa bez turistů zde jsou. Děti se vydováděly a tak jsme šli zpátky. Lukášek se mě neustále ptal na krakatice a jiné obludy a raději se držel za ruku. Stáňa s Verčou také o něčem klábosily a tak jsme si nikdo ani nevšiml, že jdeme sice po pěkné pěšině, nicméně to není ta, po které jsme sem přišli. Když jsme si toho konečně všimli, zhodnotil jsem velmi chybně, že to stejně povede na pobřeží a tak nějak dojdeme. K pobřeží jsme skutečně došli, ale promenáda kolem břehu se nekonala. Kde nic, tu nic a pusto, ani ten buřtostánek… Jen na stromě visel provaz. Výborně a teď bychom si mohli vyprávět třeba o tom, jak byl toho večera strýc poněkud neklidný…
Blbý nápad dojít k pobřeží po téhle stezce nahradil časem ještě blbější a sice, že půjdeme hustým lesem a trnitým porostem směrem do naší zátoky. Cesta připomínala opičí dráhu a když jsme přelezli snad dvacetkrát kamennou zídku, začali jsme pochybovat, zda to tudy půjde.
Měsíc moc nesvítil a čelovky povážlivě začaly klesat na výkonu. Navíc osvětlovaly pouze nejbližší dva metry vzdálené roští a za ním se dala tušit jen další zeď. Jestli nám ty čelovky exnou, jako že k tomu nemají daleko, tak jsme skončili, pomyslím si. Děti mají radost z bojovky a mě se Stáňou dochází, že se musíme vrátit zpátky na tu blbou pěšinu a pokusit se najít, kde jsme se spletli.
Jenže orientace je velmi obtížná, protože z důvodů terénních překážek často měníme směr. Začínám pomýšlet na to, že budeme muset v nejhorším zabivakovat. Zkrátka tam, kde zdechnou baterky, budeme muset zůstat do svítání i my. Představa spaní v tričku na kamenech a roští není věru moc lákavá. Děti pochopily, že si nehrajeme na bojovku, ale držely se statečně. Jdeme tedy zpátky k pěšině, ale už také přestáváme mít představu, kde to přesně je. Konečně ji najdeme a vydáme se po ní zpět k rybářské vesnici. Pak odbočíme a jdeme po pěšinách, které jsou nahoře na kamenných zdech.
Poznáváme ty “kozí” stezky po kterých jsme večer šli nahoru. Spěcháme a svítíme jen jednou čelovkou. Najednou se před námi rozevře zátoka s pískovou pláží na níž odpočívá náš člun. Jaká to nádhera. Doveslujeme na Lente a cítíme se jako vítězové. Je 1:30 ráno a mi konečně můžeme šťastni do pelechu.
Po náročné procházce Vrgadou jsme se do růžova vyspali. Spali bychom až do oběda, kdyby to sluníčko nezačalo tak děsně pálit. Vyvalit se z postele a hupsnout hned do blankytné vody, která člověka trochu probere. Po snídani odkotvíme a vyrážíme hledat ty písčité pláže, které tu někde jsou. Skutečně na druhé straně ostrova jsme našli krásný písčitý útes a pod ním pláže.
Před pláží je pole bójí a tak uvážeme Lentilku na bóji, naložíme člun a veslujeme směr pláž. Dnešní úkol je jasný, vylodit se na pláži, koupat se a čekat na loď Sole Mio s českou posádkou, která má dnes dorazit. Důležité heslo pro dnešek je: hlavně se nepředřít.
Válíme se v písku, koupeme se a občas vyhlížíme na horizontu, zda se úplně stejně malá plachetnička, jako je ta naše, neobjeví. Po poledni Sole Mio doráží k bóji vedle a za chvilku parťáci přiráží s člunem na břeh vedle nás. Tomáš, Věra a dvě děti, Lenka a Šimon.
Sole Mio se se všemi dětmi přeplavila do jižní zátoky, kde jsme stáli už včera. Já se Stáňou jdeme dokoupit jídlo. Nechce se mi nahazovat motor a tak veslujeme na člunu do rybářského přístavu. Na oblázkové pláži necháváme člun a jdeme do konzumu.
Vesnice vypadá více než zapadle a to se mi na ní právě děsně líbí. Rybáři posedávají na lavičce před krámkem a zvědavě nás pozorují. Dokonce objevuji krásnou a levnou hospodu. Bohužel, žena mi říká, že prý není čas a děti už čekají. Co se dá dělat, tak někdy jindy, mám jí v mapě neodškrtnutou. Chleba a čerstvá zelenina přibyla v naší zásobárně a tak vyrážíme také do zátoky. Tomáš už staví stěžeň a já ho pro jistotu sklápím. Potřebuji vyměnit žárovku na kotevním světle. Vypadá to asi komicky, ale libuji si, jak člověk nemusí nikam šplhat. Prostě si stěžeň sklopím, vlezu na břeh odkud na něj dosáhnu a za pět minut ho zase tahám nahoru.
Pokračování příště…