31.7.2008: Ráno přišli naši mechanici s úsměvem. Vysvětlili jsme si problém se sifonem. Hadičku jsem tentokrát vytáhl úplně z kokpitu a zachytil ji ve výšce za čelní štít kokpitu.
Nakopli jsme motor. Voda z hadice vylítla při neutrálu podstatně výše než je nejvyšší úroveň výfuku. Zdá se, že Caldrova kniha nebude úplně neprůstřelná! Když se přidal plyn voda z hadice vesele stříkala ven na palubu a alespoň umyla trochu té špíny, která se na celé lodi za těch pár dní u mola nakupila. Jak se přidala rychlost, voda z hadičky přímo chrčela. Vypadá to, že se v chladící hadici vytváří poměrně velký tlak. Jak jsme se dozvěděli, většina lodí má hadičku od ventilu sifonu napojenou přímo na výfuk.
Bez problémů jsme vyjeli a asi tak půl hodiny jsme kroužili kolem maríny. Vše bylo v pořádku, ale ukázalo se, že máme asi ohnutou hřídel. Ohnutí bylo zřejmě venku, a tak na něj nebylo možno přijít dříve. Nejspíš jsme někde narazili na kládu. Janička si jednu takovou ránu pamatuje. Řešení ohnuté hřídele ale necháme až na Langkawi. Mike Supertramp nás ostatně ujistil, že narovnání je otázka několika minut, ale je třeba jít z vody. Ve skutečnosti je možno hřídel vytáhnout i ve vodě: jeden se potopí a tahá, druhý je připraven se zátkou. Představa takového kouzelnického čísla nás ale moc nepřitahovala. Po vytažení dvou palcové hřídele, to už je pořádná díra…
Když jsme se vrátili ke břehu, vyplatili jsme mechanikům zbylou polovinu peněz a motor jsme ještě nechali běžet, dokud se Mike nevrátí s teploměrem, protože se jim nezdála jeho teplota. Mezitím jsem vytáhl dokumentaci, kde bylo psáno, že vyšší teplota našeho motoru je normální. Inu, můžeme na něm smažit vajíčka.
Vyzpovídali jsme Mika a doplnili si naše znalosti o Zelené bestii a dieselových motorech vůbec. Ukázalo se, že toho nevíme zas až tak málo. Pouze praxe a zkušenosti nám chyběly. Nejdůležitějším poznatkem bylo, že musíme udržovat vysokou hladinu oleje, protože motor je nakloněn a stává se, že část motoru, která je nejvýše, je úplně suchá.
Když Mike s jeho protivným kumpánem odešli, oba jsme si kecli na zadek a břímě několika předchozích dnů jsme odhodili do bahnité řeky pod námi. Loď jakoby se najednou vynořila o několik milimetrů.
Chvíli jsme poseděli a přemýšleli jak naplánovat zbytek dne. Co musíme a chceme dělat, bylo jasné, nejisté bylo pouze pořadí. Nakonec moudře rozhodla Janička, že první na řadu přijde práce a potom zábava. Dali jsme si lehkou svačinu a začali drhnout loď. Tedy Janička drhla, já jsem přerovnával, montoval zpět celou kuchyňku a schody, což se mi podařilo lépe než kdy předtím, však v tom mám už dost zkušeností, kuchyň jsem rozebíral už minimálně desetkrát. Když jsme skončili, i Janička měla pocit, že Janna ještě nikdy nezářila tak jako dnes.
Hotovi jsme byli až kolem třetí. Napustili jsme si sladkou vodu a nastartovali motor. Zezadu na nás foukal dost silný vítr. Janna nerada couvá a velmi špatně se při couvání ovládá. Zleva nás zakrývala velká železná loď, a jak jsme vystrčili zadek, vítr nás popadl a začal nás tlačil na molo. Janička statečně tlačila a na pomoc přispěchal i jeden malajský plavčík za závodní lodi vedle nás. Otočili jsme se kolem konce mola a jen tak tak jsme čnělkou minuly ocelovou loď na levoboku. Přidal jsem plyn a už to vypadalo, že jsme z úzkých venku, když jsme zachytili nástavbou pro solární panely za konstrukci na zavěšení člunu na našem ocelovém sousedovi. Jednalo se o přibližně 50 stop dlouhý ledoborec a náš náraz s ním ani nehnul, jenom konstrukce na člun trochu zadrnčela.
Oddechli jsme si a začali plánovat kotvící manévry. Chtěli jsme se vrátit na původní místo, kam nás původně dotáhl Mike. Bylo tam mělko a bylo to blízko jak Mika, tak Phintona. První zakotvení vypadalo dobře, ale měli jsme pocit, že jsme příliš blízko Phintona. Nahodili jsme opět motor, vytáhli kotvu a vyjeli trošku dál. Teď jsme ale byli zase moc vystrčení do kanálu, kudy projížděly tahače s nákladními valníky. Znovu nakopnout motor a znovu pumpovat pákou navijáku a vytáhnout 20 metrů řetězu, které jsme v dvou a půl metrové hloubce vypustili. Napotřetí jsme zase zjistili, že nám kotva klouže po dně. Teprve napočtvrté se nám podařilo uspokojivě zakotvit. Čekali jsme ještě asi hodinu, abychom měli jistotu, že držíme.
Druhá část dnešních úkolů už sestávala pouze ze zábavy, mysleli jsme si. Vysprchovali jsme se a příjemně si pochutnali na biriani s různými přísadami včetně příjemně pálivého hovězího guláše. A dnes to bylo dokonce levnější. Možná sleva pro štamgasty. Zalili jsme to limetkovým džusem a šli na internet. Potom jsme se začali shánět po pivu, ale nemohli jsme si vzpomenout, kde jsme koupili to levné ve flaškách. Janička se nakonec upamatovala, že to bylo v indickém obchodě uprostřed ulice. Rozhodli jsme se, že si to vypijeme až na lodi a za jeden ringit jsme si koupili sáček ledu a pivo dali prozatím k němu.
Trošku jsme se asi ještě báli, jak si Janna vede na kotvě a cestou zpět jsme trochu zrychlili. Z centra Lumutu to ostatně není k jachtklubu daleko. Světlo naší lodě bylo tam, kde jsme ho očekávali. Hned jsme si radostně oddechli.
Pomalu jsem vesloval zpět a asi v půli cesty začala Janička zkoumavě natahovat krk. „S tou lodí něco je,“ řekla zamračeně. „Co?!,“ začal jsem se otáčet a snažil se zahlédnout víc. „Je nějaká nakloněná,“ povzdechla si unaveně Janička. „Už né. Už toho bylo tenhle tejden dost!“ Brzy jsme jasně zahlédli vystrčené břicho našeho domova.
Přivázali jsme člun ke skloněnému boku lodě a vyšplhali do kokpitu. Janička bylo posmutnělá. Snažil jsem se jí uchlácholit, ale i mě to trochu hryzalo. Nebylo to žádná tragedie, ale klidná odpočinková noc byla ta tam. Vytáhli jsme počítač a zjistili, že je právě nejnižší odliv. Alespoň víme, že víc už se nenakloníme. Přesně v okamžiku, kdy jsem svoje zjištění sdělil Janičce, sebou loď cukla a ještě víc se naklonila na bok. Janička vyjekla. „Víc už to nepude, neboj.“ A i kdyby, naše loď je na takové kousky stavěná.
Vylezli jsme si na pravobok, který trčel do nebes, a otevřeli pivo. Janička měla stále trochu obavy, abychom loď ještě víc nenakláněli, ale potom se docela uklidnila, když sešla do podpalubí pro spacáky. Loď se už ani nepohnula. Potom musela Janička použít kyblík, ale jak ho vylévala, zapomněla, že jsme v takové výšce, a když se kyblík okamžitě nedotkl vody, spouštěla ho dál, až si uvědomila, že už ho nedrží v ruce a kyblík padá do bahnité vody a okamžitě klesá ke dnu. Ke spánku jsme se naskládali mezi zvýšení kabiny a zábradlí. Byli jsme tam sice jak sardinky a museli jsme ležet na boku, ale brzy jsme usnuli jak batolátka.
Probudil jsem se asi v půl dvanácté a loď byla už téměř vyrovnaná. Velký rozdíl oproti původnímu náklonu cca 40°. Vzbudil jsme Janičku a přesunuli jsme se do kokpitu. Budík jsme měli nařízený na sedmou, kdy už bude světlo a bude ještě dost vody. Nejvyšší příliv byl v pět ráno, ale chtěli jsme se pořádně prospat. Máme malý ponor, měli bychom bez problémů odplout i v sedm.
Takhle jsme si tedy náš odpočinkový den po všem tom stresu nepředstavovali!
1.8.2008: Rodney a Kapitán Mike
Úderem sedmé jsme se pustili do překotvování. Ukázalo se, že je nejvyšší čas. Stále jsme měli ještě alespoň metr a půl vody pod kýlem, ale v místech, kde byla kotva, bylo jen asi půl metru navíc. Nechtěli jsme riskovat nové uvíznutí v bahně, a proto jsme připravili druhou kotvu na 20m laně, kterou jsem vyvezl na člunu do strany do větší hloubky, abychom se za ní mohli vytáhnout. Navinuli jsme řetěz s hlavní kotvou zpět a udělali elegantní zhup na připravené kotvě. Pak už jsme mohli klidně tuto kotvu vytáhnout a na motor jsme přejeli do hlubší vody pod ocelový škuner kapitána Mika. Měli jsme tam asi sedm metrů a zakotvili jsme bez větších problémů.
Usadili jsme se, já se dal do dopisování deníku a Janička vymýšlela, co uvaří pro hosty, které jsme měli pozvány na večeři. Zbytek dne jsme už víceméně odpočívali.
Posledních pár dní se vždy odpoledne zvedl silnější vítr. Stejně tomu bylo i dnes. V lanoví jenom svištělo. Janička pekla banánovou buchtu a já seděl v kokpitu a psal. Ze stran jsme byli zakryti plachtami, protože sluneční záře je tu oslepující. Čas od času jsem vystrčil hlavu a kontroloval, zda neujíždíme. Kolem třetí hodiny se mi začalo zdát, že jsme dál od Mikovi lodě. Chvilka pozorování a bylo jasné, že pomalu ujíždíme dozadu. V tu chvíli na nás začal volat Mike s jeho ženou Koko. Pustili jsme se hned do nápravy situace. Stáhli jsme plachty kolem kokpitu, abychom pojezd zpomalili a Janička se jala startovat motor. Samozřejmě, že motor zaškytal a nenaskočil. Přiskočil jsem k Janičce a společně jsme kontrolovali, co s motorem je. Ještě jeden pokus nastartovat. Nic. Poslal jsem Janičku připravit lano na vytažení hlavní plachty a sundat obal plachty, který ji chrání před UV zářením, abychom byli připraveni vytáhnout kotvu pod plachtami.
Mezitím co Janička připravovala hlavní plachtu, jsem rychle zkontroloval napojení baterie a skříň na motor, ale vše vypadalo v pořádku. Nemáme naftu, napadlo mě. Ale včera jsme hladinu nafty v nádrži kontrolovali a nádrž by měla být stále minimálně ze dvou třetin plná. Pak mě napadlo, že to asi bude náš starý problém se vzduchem v palivovém systému. Několikrát jsem zapumpoval ruční pumpou na palivo. Šlo to velice zlehka, známka že pumpa nic nesaje. To bude ono! Pumpoval jsem dál, dokud jsme necítil, ze pumpa zabírá. S novou nadějí jsem zavřel víko od motorové skříně. Cvaknutí páčky od startování, nahřát žhavící svíčky a start. Motor naskočil. Zavolal jsem Janičku zpět do kokpitu, aby se ujala řízení a běžel jsem na příď k navijáku. Za chvilku byla kotva venku a pod Mikovým dohledem a na jeho doporučení jsme se přesunuli do mělčí vody za jeho a Rodneyho lodí. Tentokrát jsme vypustili 40 metrů řetězu. Když jsme si byli jistí, že loď je pevně na jednom místě, začali jsme rozmýšlet co dál. Foukal silný vítr a spolu s odlivem vybičoval vodu kolem nás a veslovat na břeh se nám moc nechtělo.
Také jsme nechtěli nechat Jannu na pospas větru a vlnám. Stále jsme se báli, aby kotva znova nepovolila. Janička by mohla veslovat sama na břeh, ale to jsme zase měli obavu, aby jí proud neodnesl. Sama na lodi také zůstat nechtěla. Rozhodli jsme se, že alespoň navštívíme kapitána Mika a Koko a poděkujeme za rady. Ukázalo se, že veslovat se docela dá. Fuška, ale jede to.
Mike s Koko asi spali, protože vykoukli rozmrzelí, ale vzápětí se zase rozzářili, pozvali nás na palubu a asi půl hodiny jsme si s nimi poklábosili. Ukázalo se, že žijí také velice jednoduchým způsobem, s kyblíkem místo záchodu, bez ledničky apod. Potom jsme ještě odveslovali k Mikovi Supertrampovi a nechali mu v kokpitu kus banánového koláče. Mike s Koko nás uklidnili, že nyní jsme zakotvení dobře. Z hlubokým a se zatajeným dechem jsme tedy posbírali věci a vypravili se do Lumutu dokoupit, co nám chybělo k dnešní večeři. Nejdůležitější byly nějaké pohárky a talíře. Dobře jsme pořídili a loď po návratu našli tak, jak jsme ji opustili, pouze se na kotvě s odlivem zhoupla jiným směrem. Hned jsme se pustili do vaření. Karbanátky z červené čočky s bramborem, salát z fazolí a jablek a jako zákusek banánová buchta. Příprava nezabrala ani půl hodiny a koláč už byl hotový od odpoledne.
Po sedmé přivesloval Rodney. Stále nemáme v lodi schůdky, a tak hosté museli na naší cca metr vysokou palubu šplhat. Přeci jenom to pro ty starochy už není tak snadné jako pro nás.
Rodney nás za smažení karbanátků zasvětil do politické situace v Malajsii a Indonésii. Probrali jsme taky jeho loď, protože jde o typ lodě jaký měli Peter a Annie Hillovi, a knížka Annie Hillové Voyaging on a Small Income je jednou z našich velkých učebnic. Když jsme byli asi v půli večeře, zahlídli jsme Mika s Koko, jak bojují proti proudu k nám. Mikova korpulentní osobnost mu trošku ztížila výstup na naši palubu, ale zabojoval a odměna byla sladká. Než se stačil posadit, strčili jsme mu pod nos tác s banánovým chlebíkem. Janička mezitím dosmažila karbanátky, zazněl praskot otevírajících se pivních plechovek, zachrastil led, zátka od vína opustila hrdlo láhve se slibným mlasknutím. Jenom vodka, kterou nám před dvěma dny přinesl Rodney (považujíc nás za Rusy, což nám vlastně vůbec nevadilo) se líně převalovala v lahvi do rytmu kymácení lodě a kostky ledu dutě zvonily o plastikový kyblík (ne ten toaletní), ve kterém se nápoj bratrů Rusů chladil.
Taky nám došlo, proč jsou Mike s Rodneym často vidět pohromadě. Angličani. O Mikovi jsme se dozvěděli, že je to původně profesionální námořník, který dělal inspektora a plavil se na lecčems, co si jen člověk umí představit. Rozvedený, se současnou manželkou už je pět let. Žijí na ohromném ocelovém škuneru s volně stojícími stěžni, který Mike postavil pro plavbu po Jižním oceánu. Rodney je úplně odlišná postava. Loď má teprve 7 let, přijel z Austrálie, je tichý, trošku až splachovací, ale my ho máme moc rádi.
Během večera mluvil hodně Mike. Už je to taková povaha. Ale jeho historky stály za to.
Jednou dělal kapitána na luxusní motorové jachtě jakéhosi texaského milionáře, který měl na palubě svou milenku, mrchu na první pohled. Celou posádku neustále komandovala, ten drink mám málo vychlazený a pojď sem a vypadni a kdesi cosi. Na jachtě byl nainstalován toaletní systém s vakuovým splachováním, jaký je běžný v letadlech. Jaksi došlo k tomu, že systém někdo špatně zapojil právě v ložnici té milé dámy, který si poručila, aby se splachování zapnulo, že ona nebude na toaletu chodit někam do tramtárie (v přístavech je běžné chodit na toaletu na břeh, aby se neplnila zbytečně sanitační nádrž na lodi). Dáma vykonal potřebu, a když chtěla spláchnout, obsah záchodové mísy byl prudce vymrštěn ven. Široko daleko se ozýval její jekot. Majitel lodi jenom poklepal Mikovi na rameno: „Don’t do that again Mike… on the other hand she might shut up for a while,“ a pokračoval v kouření doutníku.
Jindy zase potkali při plavbě sedm vodních tornád, v Manile jak vytáhli kotvu 100 stopé luxusní jachty celou obalenou v igelitu a odpadcích, o letišti v Manile a davech lidí, kteří tam čekají, jak zde v Lumutu dvě lodě několikrát ujely z mooringu a nakonec o páru na hliníkové lodi, která v Malackém průlivu potkala tahač s tím obrovských valníkem. Tahač údajně nebyl osvětlen a oni vjeli přímo do lana mezi tahačem a valníkem, chytili se stěžněm do tažného lana a valník na ně najel. Byli takhle taženi několik mil, než se jim podařilo vycouvat. Dorazili pak do Lumutu, někde v okolí sehnali svářeče na hliník, loď opravili a pokračovali v plavbě.
Skončili jsme kolem půl jedné. Trošku jsme s Janičkou poklidili a potom jsme usnuli v kokpitu a spali až do rána. Ani mě se nic nezdálo. Jenom jsem Janičku zpočátku budil pokašláváním, které mě ještě neopustilo. Mike projevil o můj kašel velký zájem, abych šel co nejdříve k lékaři, prý jeho syn zemřel na tuberkulózu.
2.8.2008: Greg
Ráno jsme vstali kolem osmé. Tedy já, Janička byla na nohou už od sedmi. Prospali jsme se do sytosti. Vždyť jsme to taky potřebovali.
Kolem deváté jsme se vydali do města pro ovoce a zeleninu a zašli jsme na internet a pro vyprané prádlo. Celý den jsme pak nic moc nedělali. Já psal, Janička vařila, a vůbec jsme všelijak aktivně odpočívali. Konečně jsme měli možnost pořádně dobít baterky.
Za chvíli jdeme na slezinu s Gregem, amerických učitelem angličtiny, který je na mooringu těsně u jachtklubu. My dodáme večeři, on dodá pivo a salát a pak se půjdeme podívat na film. Jak dlouho už jsme žádný film neviděli. Docela se těšíme.
(Janička) Večer s Gregem se docela vydařil, i když musím přiznat, že mu chybělo něco z přirozenosti a spontánnosti atmosféry večera předešlého. Nejprve jsme s hotovou večeří v zapékací míse odveslovali do maríny a šli se bleskově vysprchovat. Misku s večeří jsme zatím nechali v člunu. Čistí a natěšení na slíbené pivo, odveslovali jsme kousek proti proudu a přirazili ke Gregově lodi. Těšili jsme se, že budeme mít možnost prohlédnout si ji i zevnitř, vždycky jsme zvědaví, jak lidé bojují s omezeným prostorem na jachtách a co bychom u nich mohli okoukat. Greg je ale asi starý samotář, který nerad pouští lidi do svého soukromí, nebo, jak podotkl Péťa, se prostě jen stydí za nepořádek, který vládne uvnitř. Stav kokpitu a paluby napovídal tomu, že na tom asi něco bude.
Večeřelo se tedy v kokpitu a jen co jsme zasedli, vytáhl Greg z lednice nejen dvě piva ale i dva nádherné přechlazené pullitry. Slibný začátek, říkali jsme si. Naše zapékaná mísa a Gregův salát se dobře doplňovaly. Při večeři se hodně povídalo o plachtění, zkušenostech z různých míst, plachtách, zdrojích elektrické energie, a když bylo téměř sedm, posbírali jsme prázdné talíře, skleničky a nasedli zpět do člunu s tím, že se s Gregem za čtvrt hodiny sejdeme na molu. Greg chtěl ještě umýt nádobí a připravit notebook a filmy. Naši pomoc odmítl.
Zatímco Greg poklízel, rozhodli jsme se, že využijeme onu čtvrt hodinku a podíváme se po nějakém pivě. Jedna (malá) plechovka k večeři nám nějak nestačila. Zamířili jsme do restaurace hned vedle jachtklubu, kde sice pivo měli, ale ukrutně drahé, a tak jsme si řekli, že zkusíme štěstí v jachtklubu samotném.
Cestou na molo jsme ještě narazili na Juliana, který nás znovu nabádal, abychom teak do kokpitu určitě koupili na místní pile, neboť levnější široko daleko nenajdeme. Trochu jsme se styděli, že jsme Juliana dosud nepozvali či jinak neodměnili za jeho ochotu. On ale skromně namítl, že si nemusíme dělat starosti. To už jsem ale přes Péťovo rameno zahlédla Grega veslujícího k molu, tak jsme se s Julianem rozloučili a spěchali Gregovi naproti.
„Kino“ neboli promítání na notebooku, se konalo v prvním patře jachtklubu v místnosti s názvem Library, kde kromě hromad starých jachtařských časopisů a několika paperbaků, bylo kanape a pár křesílek a hlavně, jak zdůrazňoval Greg, klimatizace, kterou my ovšem moc nemusíme. Bohužel ve zmatcích kolem přípravy večeře jsme zapomněli přibalit košile, a tak mi byla během promítání celkem velká zima. Nicméně titul, který jsme vybrali hlavně kvůli délce, protože jsme museli v deset odejít, jsme celkem trefili Příběh pracovníka atomového komplexu, je ozářen, firma se samozřejmě zřekne zodpovědnosti. Hlavní hrdina tedy ukradne plutonium a snaží se ho prodat. Pěkný film o tom, jak se obyčejní lidé snaží přežít. Jediné, co trochu kazilo celý večer, bylo předražené pivo, takže jsme nakonec skončili v místním automatu na kole.
Celou dobu nás taky trochu rušily myšlenky typu: Co loď? Neuvolnila se zase kotva? Nesedí loď zase v bahně? Nebudeme litovat, že jsme odešli a nebyli na místě, abychom loď přesunuli. Naštěstí se všechny naše obavy ukázaly jako zbytečné a poté, co jsme poslední půl hodinu filmu dokoukali na terase před klubem, kde nás samozřejmě pořádně stačili poštípat komáři, vyzvedli jsme si u Grega plech a prkýnko a odveslovali jsme zpátky domů vedeni rybářským blikacím světlem, které používáme místo kotevního světla na doporučení ostatních. Ulehli jsme na V-letišti, ale bylo nám moc horko, tak jsme se přesunuli do kokpitu. Já jsem spala tvrdě, zato Péťa zase šílel a vrcholem bylo, když mě ve dvě nebo ve tři vzbudil, jak přeměřoval hloubku pod kýlem naším ručním sonarem. Ne, oprava, prý „pouze“ zapínal GPS a kontroloval polohu… prostě zase kobylil!
[…] Další díl: 30. Janna: Singapur- Langkawi JE TO S NÁMA NAKLONĚNÝ […]