11. srpna 2008: Na obzoru Langkawi
Posnídali jsme housky s čokoládovým nápojem Milo a jablka a pak se rozhodli, že by neuškodilo před vyplutím provést menší hygienu. Péťa udělal od prostředního vazáku jednoduchý žebřík z lan (musíme si brzy vyrobit pořádný žebřík) a postupně jsme se vystřídali ve vodě. Naše očista měla několik fází: nejprve bylo třeba se namočit ve slané vodě, pak zpátky na lodi se namydlit, znovu do moře smýt mýdlo a nečistoty a nakonec opláchnout se sladkou vodou. Už máme vyzkoušeno, že přibližně litr a půl vody stačí na dobré opláchnutí pro nás oba. Vodu vždy napustíme do velké plastikové láhve od vody a vzájemně se políváme.
Oblečeni do čistého a posíleni spánkem spravedlivých, odvázali jsme se od bóje, plachty nabraly vítr a my vyrazili kolem jižní části ostrůvku směrem na západ. Hned krátce po vyplutí nás tak trochu vystrašila bouřka pohybující se severozápadně od nás podél ostrůvku Paya. Navlékli jsme se preventivně do nepromokavých bund a sledovali, co se bude dít. Bouřka ale odcházela pryč a navíc, jak nízký tlak pod bouřkovými mraky vysával okolní vzduch, vzniklý vítr nás příjemně postrčil naším směrem. Rázem začalo foukat příjemných patnáct uzlů, s maximálním oplachtěním, tj. hlavní plachta a velká kosatka, se Janna naklonila na levobok a vystřelila jak šíp.
Za chvíli vítr opět opět zeslábl, ale naše velká genoa nás přesto táhla stále rychlostí 4-5 uzlů. Navíc jsme doufali, že po jedné odpoledne vítr opět zesílí a kolem čtvrté hodiny bychom mohli být v Rebaku. Opět svítilo sluníčko, a tak jsme si střídavě předčítali v kokpitu, upravovali plachty, navigovali a prostě si užívali idylického plachtění. Dobře bylo na světě.
K obědu jsme si ohřáli mušlový chowder z konzervy, zakusovali to krekrami a okurkou a začali snít o tom, co si dáme k večeři a hlavně kolik piv vypijeme… Už od Singapuru nám každý říká, že Langkawi je ráj na světě, pivo za hubičku.
Krátce po obědě jsme již obeplouvali první ostrůvek patřící souostroví Langkawi. V jednu se opravdu zvedl svěží větřík a stále pod velkou kosatkou jsme pluli rychlostí 5-6 uzlů. Vše nasvědčovalo tomu, že můj odhad o doplutí na čtvrtou se potvrdí. Plachtili jsme naplno a snažili se chytit každý poryv, dostat z Janny co nejvíc. Bylo to úžasné.
Ještě kousek na západ kolem támhletoho mysu, a pak ostře na sever. Jeli jsme jen asi dvě míle od pobřeží a těšili se pohledem na místní rybáře a krásné svahy ostrovů. Někdy kolem třetí jsme konečně na sever od nás zahlédli ostrov Rebak. Jak jsme se přibližovali, začali jsme dalekohledem pátrat po vjezdu do laguny, kde se nacházela Rebak Marina, cíl naší dnešní plavby. Podle mapy by měl být velice úzký. Ať jsme ale napínali zrak sebevíc, stále jsme žádný vjezd nerozeznávali. Přímo před námi byla pouze hráz ze suti, žádný náznak kanálu, který by nás navedl do laguny. Najednou přímo z kamenného náspu vyjel motorový člun. To musí být ono. Sice jsme vjezd stále ještě neviděli, ale prostě to musí být někdo přímo před námi, mezi těmi dvěma majáky, jeden zelený druhý červený, víme přeci, co to znamená. Zamířili jsme mezi ně. Stáhli jsme plachty a nahodili motor. Já kormidlovala, Péťa se chopil VHF rádia. Na rozdíl od Lumutského jacht klubu, kam jsme se nemohli dovolat, z Rebaku jsme dostali okamžitou odpověď. Jen jedno menší faux pax nastalo, když Péťa místo „Rebak Marina, Rebak Marina“, zavolat do rádia „Raffles Marina, Ra…“ (Tam, v Singapuru, jsme Jannu na podzim roku 2007 koupili). Koho by taková volovina ale pálila. Vždyť za chvíli bude horká sprcha a večeře a vychlazené nápoje! Z mariny nás navedli k molu E, kde již čekal pomocník, který byl připraven nám pomoci z vyvázáním. I v Singapuru se nás stále ptali, jestli chceme pomoc při vyvázání lodi. My ale žádnou pomoc nechceme, přeci musíme být schopni zaparkovat vlastní loď.
Naše první kroky mířili do kanceláře maríny, kde jsme se informovali na to nejdůležitější – ceny za stání a travellift (jeřáb, který měl vytáhnout Jannu do loděnice na další sérii oprav), datum, kdy by se toto mohlo uskutečnit, zda a kde je v maríně pračka, restaurace, kde se nakupuje, apod. No a pak už jsme nedočkavě zamířili do sprch. Odsolená a spokojená, oblékla jsem si svoje bílé šaty, které jsem doposud nevytáhla z „peřiňáku“ kam ukládáme mapy a vyrazili jsme na do místní nóbl restaurace na slavnostní večeři. Hvězdy i ty padající nám byly nakloněny – zdrávi a bez komplikací jsme dopluli – to je důvod k oslavě!
Restaurace byla hned naproti bazénu a pláži obklopené palmami a pokojovými, vlastně tropickými, rostlinami všech barev. Opravdový tropický ráj z pohlednice. Bez váhání jsme si objednali pivo, ani nás nenapadlo zeptat se na cenu. Na Langkawi je přeci levné pivo, každý nám to říkal. Pak nám došlo, že jestli je tady někde levné pivo, tak to nebude v této restauraci. Ale dnes slavíme, to přežijeme. Začali jsme studovat jídelníček. Ceny byly dost vysoké, trochu nás přešla chuť a museli jsme si párkrát připomínat, že dneska slavíme. Servírka nás potom informovala, že v sedm se otevírá jakýsi mezinárodní bufet, 60 ringitů na osobu. Rozhodli jsme se počkat. Když už, tak už. Za chvíli se začaly linout libé vůně, které mučily naše čichová ústrojí. Stále jsme byli v restauraci sami. Potvrdilo se to, co říkal Rodney – hotely jsou tu opravdu prázdné. Náhle se objevil číšník a vyzval nás, že bufet právě začal. Vešli jsme do restaurace, kde se stoly prohýbaly pod desítkami různých delikates. Koukali jsme jak spadlí z višně. Už jsme lecjaké hostiny s Číňany zažili, ale tohle bylo opravdu exkluzivní. Pustili jsme se do práce. Rýže Biryani, treska v bazalkové omáčce, skopové kotlety, salátový bar, tři druhy polévek, krevety, krabi, dorty a venku ještě gril a stánek, kde dělali arabské placky.
Je to opravdu skutečnost nebo se mi to všechno jenom zdá? Jídlo bylo vynikající, dokonce i sýrový minibar. Jenom škoda, že jsme po plavbě měli oba scvrklé žaludky a nemohli jsme ochutnat všechno. Když už jsme dojedli a požádali o účet, dorazil pár starších cizinců, kteří, jak se ukázalo, budou asi místní štamgasti. Před spaním jsme ještě zašli do kavárny-odpočívárny před kanceláří maríny, kde jsme si dali na dobrou noc každý po jednom pivu. Cena úplně stejná jako na pevnině. Kde jen je to slibované levné pivo?
Na závěr ještě pár prvních dojmů z Rebaku: bezpochyby je to takový ten kýčovitě krásný ostrov z nástěnných kalendářů či reklamních plakátů cestovních kanceláří. Na druhou stranu tady chybí domovská atmosféra, jaká panovala v Lumutu. Koneckonců momentálně je tu uvázáno kolem 150 lodí, takže je to spíš takový „lodní“ autokemping, kdežto Lumut byl něco jako trampská osada. Tak trochu se nám po Lumutu stýská.
12. srpna 2008: Objevování Langkawi
První dva dny v Rebaku jsme strávili objevováním okolí a vyřizováním formalit. Původně jsme chtěli čas, který nám zbýval před vytažením z vody a další sérií prací, využít k odpočinku, válení se po pláži, četbě… Dopadlo to ale samozřejmě úplně jinak.
Rebak je totiž jenom jeden z celkem 104 ostrůvků souostroví Langkawi, kde kromě maríny a luxusního resortu není ale vůbec nic – tj. žádný obchod s potravinami (když nepočítáte předražený bufet v jachtklubu), žádné železářství, mechanik, natož celníci, imigrační a kapitanát! Jakmile tedy člověk něco potřebuje, je třeba vydat se „trajektem“, tedy respektive malým motorovým člunem pro asi dvacet osob, na hlavní ostrov Langkawi, kde zase nejsou autobusy, a proto musíte mít už dopředu zamluveného taxíka nebo pronajaté auto, které vás zaveze do městečka Kuah na druhé straně ostrova. Na procházku pěšky to rozhodně nebylo… Zapomněli jsme si na Tchaj-wanu řidičák, a tak pro nás možnost půjčit si auto v úvahu nepřicházela, jak nám řekli v kanceláři maríny. Později jsme ale zjistili, že některé firmy auto půjčí a na nic se neptají.
První den, kdy jsme potřebovali vyřídit celníky a kapitanát, jsme se přepravovali taxíky. Nová místa, nové vůně, plantáže kaučukovníku (gumovníku, jak jsem tomu říkal, než mě Janička poučila, že čeština má pro tyto stromy jiný název… Jsem už z Čech tak dlouho, že začínám zapomínat vlastní jazyk…), golfové hřiště, rýžová pole, vodní buvoli, druhé golfové hřiště ve výstavbě, tradiční malajská obydlí na kůlech, moderní vily a za tím vším se tyčily hory porostlé sytě zeleným tropickým pralesem. Modrá obloha, spalující žár slunce.
Jak jsme se začali přibližovat k městečku Kuah, objevily se náhle řady obchodů, obchoďáků a tržnic, billboardy hlásily „Bez cla“, „Bezcelní zboží“, „Slevy“, „Velké slevy“ a „Výprodej“. Alkohol, cigarety, kubánské doutníky, čokoláda, hodinky, kufry, oblečení, látky. Obchod za obchodem, stánek za stánkem, všude jedno a to samé zboží. Jinak je Kuah ale docela pěkné městečko.
Jestli papírování v Lumutu probíhalo bezproblémově, v Kuahu se téměř divili, že se vůbec chceme nahlašovat. Slečna na kapitanátu byla ještě na tolik zodpovědná, že nás požádala o vyplnění jednoho formuláře, celníci, když jsme je konečně našli, se s námi moc nepárali. U dlouhé lavice seděl očividně naštvaný tlustý Arab. Ajaj, říkám si v duchu, toho bude lépe nenaštvat ještě víc. „Přijeli jsme z Lumutu na plachetnici, komu máme dát tydle papíry?“ Celník se na nás ještě víc zamračil a pohodil hlavou směrem, kde stál další oficír a lenivě se opíral o zeď. Když jsme k němu přišli, jenom nám vytrhl obě kopie z ruky a zahuhlal „okej“. „Nemáme si nechat jednu kopii?“ „Ne, my si bereme obě.“ Tím naše proclení do Langkawi skončilo. Koneckonců je to „duty-free island“, takže se nepředpokládá, že sem člověk přijede s vlastním nákladem!
Nakoukli jsme do nedalekého Royal Langkawi Yacht Clubu, pak jsme se lehce naobědvali v místním supermarketu, nakoupili a vydali se hledat obchod s látkami, kde údajně měli mít plátno na moskytiéru. Zatím neúspěšně. Snad budeme mít při naší další výpravě do města větší štěstí!
Zpět u mola, kde se nasedá na člun do Rebaku, je malá hospůdka. Široko daleko není vůbec nic, úplná pustina, tedy až na nedalekou pláž. Usedli jsme a konečně jsme si dali levnější pivo, za 2.50 ringitů třetinka. Po dlouhé době jsme se opět ocitli v kraji, kde je pivo levnější než limonáda. Myslím, že se nám tady nakonec začne opravdu líbit…
13. srpna 2008: Skútr
Následující den jsme měli v plánu objet městečko a lokalizovat nejdůležitější obchody ze seznamu, který jsme dostali v kanceláři maríny. Od taxikaře, který nás vezl do Kuahu na kapitanát, jsme se dozvěděli, že na letišti je možné pronajmout si skútr bez řidičáku, a tak jsme se ráno vydali trajektem na Langkawi a odtud pěšky na letiště. Neušli jsme ani dvacet metrů, když nám zastavilo auto se dvěma staršími Novozélanďany, kteří nás kousek popovezli, protože si jeli na letiště pro noviny. Hezky nám ten den začíná, libovali jsme si. Ne však na dlouho – na letišti byli totiž jenom agenti, kteří pronajímali auta a navíc ještě pěkně draho, což Péťu samozřejmě řádně dopálilo. „Příště zase budu věřit nějakýmu ukecanýmu taxikářovi!“ ulevoval si. Nakonec nám ale nezbylo, než využít služeb jednoho z nich a nechat se odvézt na nedalekou pláž Chenang, kde prý skútry určitě mají.
Taxikář nám zastavil hned u prvního obchodu, před kterým stálo zaparkovaných několik motorek. Potřebovali jsme skútr s prostorem pod nohama řidiče, jaký máme na Tchaj-wanu, abychom na něj mohli naložit plánované nákupy. Zatím jsme si všimli, že v Malajsii jsou populární skútry, které vypadají víc jako normální motorka. Na takový by se toho moc nevešlo. Tato půjčovna ale měla i „tchajwanské“ skútry. Vše vypadalo slibně, ale jen do doby, než nás slečna požádala o zálohu 100 ringitů a my zjistili, že máme sotva těch 20 ringitů na půldenní pronájem skútru. Nikde jsme neviděli terminál na kartu, a tak jsme se slečny zeptali, kde je nejbližší automat. Odkázala nás k „prý“ nedalekému podmořskému parku. Slunce žhnulo a ještě více rozpalovalo už tak dopáleného Péťu, který už hodinu nadával jako špaček. Cestou zpátky jsme zkoušeli štěstí v několika jiných půjčovnách, protože se nám nechtělo pochodovat až na kraj Chenangu do té původní. Všude ale po nás chtěli řidičák. Péťova žluč začala pomalu přetékat přes okraj. Celé dopoledne lítáme jak nadmutý kozy.
Nakonec jsme skončili zpět u té první půjčovně, kde nás původně vysadil taxikář. Ujala jsem se vyplňování formulářů, protože Péťa měl před očima temno, takže by na to stejně neviděl. Slečna v půjčovně nás naštěstí zachránila, když řekla, ať do kolonky pro číslo řidičského průkazu napíšeme, že jsme si ho zapomněli v hotelu. Uff. Zaplatili jsme a velkomyslně jsme přehlédli, že slečna vytáhla čtečku kreditních karet pro jiného zákazníka, ale nás hnala k automatu. Asi jí nedošlo, že k automatu taky budeme potřebovat kreditku a že bychom s ní tedy mohli zaplatit rovnou… To bychom ale po ní chtěli asi příliš. Vlastně to byla naše chyba, nezeptali jsme se přímo, zda můžeme platit kartou… Ale hlavně že teď máme konečně skútr, mraky, které dosud halily úspěšné vyhlídky dnešního dne, se rozestoupily, a my můžeme vyjet na průzkumy.
Objevování ostrova na skútru bylo přesně podle našeho gusta. Mnohem lepší než auto. Jak čas utíkal, pomalu jsme plnili prostor pod nohama řidiče nákupy: malý přenosný box na led, speciálně koupený kvůli jogurtům, pivu z velkoobchodu (jedna třetinka za jeden ringit – konečně jsme narazili na pramen) a vínu (dobré chilské za patnáct ringitů), dále všelijaké potraviny, včetně sýra, slaniny, nějaké nástroje, dvacet metrů těsnění na ledničky (na utěsnění lukny) a další drobnosti.
Kolem páté jsme vrátili již značně přetékající skútr, ověšeni taškami přesedli do taxíka a zanedlouho už jsme popíjeli vínečko na lodi. Dlouho jsme ale náš večer v kokpitu neprotahovali, druhý den ráno nás totiž čekalo vytažení na břeh a další dva týdny dřiny v loděnici…
[…] Další díl: 34. Janna: Singapur- Langkawi NA OBZORU LANGKAWI […]