Opustili jsme Kaohsiung, alespoň na pár dní. Už jsme to tam nemohli vystát. Dost jsme si užili života na veřejnosti. Chtěli jsme to udělat už dávno, ale vždy nás zastavila nějaká ta výmluva. Pravda je, že naše místečko v Kaohsiungu je velice pohodlné. Všechno je na dosah ruky. Jak jídlo, tak nářadí a materiál na ty nekončící opravy.
Jenže my už toho zas tak moc na lodi dělat nechceme, respektive, většinu materiálu na finální opravy bychom už měli mít. Jannina vodoryska se mírně zanořila, což o tom jen dosvědčuje (před čtrnácti dny nám doručili asi 30 litrů barev, epoxy, naložili jsme pár zbylých a bezpochyby užitečných prken, koupili rezervních 20l nafty).
Taky jsme si už moc nepamatovali, jak vypadá ticho. Žijeme v čínské společnosti, takže se není čemu divit. Číňané jsou prostě hravě hluční, což je chvíli roztomilé, ale my, co jsme vyrostli na českých lukách, v českých hájích a na periferiích malých českých měst, prostě potřebujeme trochu víc klidu.
Nejhorší vánoční dárek, který jsme kdy dostali, bylo prosincové zrušení veřejných záchodů hned vedle mola a my jsme museli začít chodit přes most ke stanici trajektu. Ta procházka nám nevadila, ta byla příjemným zpestřením, ale velice brzy jsme začali mít pocit, že každé ráno procházíme zlatou bránou otevřenou – kdo do ní vejde, tomu hlava sejde – tu nevytvářelo několik dětských ručiček předškolní drobotiny, ale vytřeštěné oči a polootevřené pusy místních dědků povalečů a jejich kámošů taxíkářů, kteří tam čekají na ryto. Každý den ta stejná banda. Já jsem kolem nich chodil se vztyčenou hlavou a ze všech sil jsem si jich nevšímal. Janička to každodenní civění nesla o něco hůře.
A tak jsme si jednoho dne konečně řekli, že to by stačilo. Plánovaný páteční odjezd ale nečekaně zkomplikoval plyn. Žádná závada na bombách, sporáku apod., naše problémy byly mnohem prostší – prostě jsme potřebovali dopálit plyn ve druhé bombě a obě bomby doplnit předtím než opustíme Kaohsiung, protože bylo jasné, že by nám plyn došel hned po našem příjezdu do naší nové oázy klidu.
Celý týden jsme tedy zuřivě pekli, smažili, vařili, kromě dvou bochníků jsme zvládli ještě pizzu i zapékané těstoviny a plyn pořád ne a ne dojít. Místo abychom skákali radostí, začali jsme pomalu zuřit – máme snad bezednou bombu?
V pátek večer jsme se konečně dočkali! Pochopitelně zrovna uprostřed přípravy večeře, takže nezbylo než vypravit se s kručícím žaludkem pro tchajwanskou bombu, kterou jsme pak v sobotu dopoledne během asi dvou hodin přelili do našich amerických bomb. Inu, gravitace funguje, ale jde to pomalu.
Mezitím jsme tedy zašívali potrhaný lem na velké přední plachtě, dokončili lazy-jacky a baggywrinkles a jako další lekci šití na šicím stroji Singer, který jsme si před nedávnem koupili, jsme si vyrobili z přebytkového pytle na plachtu nový obal na plynové bomby. Sice jsme stále ještě plně neovládli techniku stejně dlouhých stehů a dokonalých střihů, ale jak se říká, žádný učený z nebe nespadl.
Nakonec jsme tedy strávili ještě jeden víkend pod bedlivým dohledem hystericky zvědavých čínských turistů. V pondělí ráno jsme zašli na trh dokoupit ovoce a zeleninu, sbalili všechny krámy, které jsme měli vyskládané na molu, a vyrazili na moře vyzkoušet nejen upravený lodní šroub, ale především novou hlavní plachtu.
Na problémy s lodním šroubem už jsme si stěžovali. Po posledních úpravách jsme si byli téměř jistí, že vibrace zmizely, ale pro jistotu jsme si pozvali odborníky z Volvo Penta, aby se nám na to podívali. Do telefonu jsme se ještě zeptali, kolik si budou účtovat. Pan Sung se zasmál a řekl, že když s tím nic nebude, tak přeci nemůžou nic chtít. Tchajwanská štědrost nás i po letech stále dokáže překvapit.
Ukázalo se, že motor je v naprostém pořádku, jenom nám ti dobří mužové doporučili, abychom si nechali lodní šroub ještě zmenšit. Takže jsem musel opět do vody (naštěstí byl kaohsiungský přístav v těch dnech neuvěřitelně čistý), sundat šroub, ferynou na Čičin a doufat, že brusič to trefí.
V pondělí ráno jsme se vzbudili do příjemného větříku, ale jak jsme vše sbalili, foukat přestalo. Trochu otráveně jsme se šli projít k výjezdu z přístavu, kde se do nás ale opřela příjemná bríza. Okamžitě jsme pookřáli. Téměř doběhli zpět k lodi, odvázali se a konečně vypluli.
Hned jak jsme minuli stanici pobřežní hlídky, přidali jsme na otáčkách a nevěřícně jsme se na sebe podívali. Ten motor je daleko tiší! Nový lodní šroub fungoval bezvadně. Měla by se nám i snížit spotřeba.
Pak šla nahoru nová hlavní plachta. Několikrát jsme si ji už vytáhli v přístavu, abychom vyzkoušeli outhaul a otestovali nové lazy-jacky, které jsme si vyrobili. Plachta je o dost těžší než ta stará a posledních metr dva je třeba použít vinšnu. Janička byla jako tradičně u kormidla, a jak byla plachta nahoře a já zahlásil „dobrý, můžeš“, opřela se lehce o kormidelní páku, plachta chytila vítr a krásně se vydula. Zaplesali jsme. Vlastně jsme plesali ještě několik hodin potom.
Rozvinuli jsme genou a ve slabém větru pomalu bojovali dál na otevřené moře. Moc to nešlo, a tak jsme si ještě asi půl hodiny pomohli motorem. Pak se rozhostilo ticho. Byli jsme ven ze stínu Kopce klestí, který nám očividně kazil vítr, dělá to ostatně vždycky, a po téměř hladké hladině jsme klouzali rychlostí přes tři uzle směrem víceméně severním, north by west, do našeho nového kotviště, malého přístavu Sing-ta, vzdáleného asi patnáct mil.
Na plachty jsme celou cestu v podstatě nemuseli sáhnout. Větřík až slabý vítr foukal ze severozápadu a my jsme tedy mohli pohodlně kopírovat pobřeží Tchaj-wanu, jen asi dvakrát jsme se museli vyhnout rybářské lodi.
Těsně před naším cílem do moře zabíhá ohromná konstrukce, dlouhá dobrou míli, u které se vyvazují mohutné tankery. Nejspíš jde o plyn, protože na pobřeží jsou obrovské dómy, které vypadají jako plynojemy.
Pomalu jsme se k tomu obřímu molu blížili a stále jsme se snažili odhadnout, jestli to dáme. Sklouzávali jsme níž a níž. Hráli jsme si s Jannou na okraji protivětru, té ošemetné no-go zone, ale brzy bylo jasné, že jsme začali bojovat moc pozdě. Udělali jsme obrat směrem západním a asi deset minut se vzdalovali od pevniny. Vítr se začal měnit. Najednou se stočil ještě víc na západ, takže kdybychom ještě chvíli vydrželi na původním tacku, mohli jsme to molo přeci jenom obeplout.
Obrátili jsme se zpět směrem k pevnině a pozvolným obloukem zapluli mezi vlnolamy, ze kterých nás s otevřenou pusou pozorovali místní rybáři.
Namířili jsme si to rovnou k molům, která jsou však ještě necelou míli od vlnolamů, protože nám bylo řečeno, že pobřežní hlídka za námi sama přijde až k lodi. Za chvíli už ale na nás mávali příslušníci v oranžových uniformách a my se přeci jen museli přiblížit ke stanici hlídky, kde si pomocí vysílačky ověřili, že máme všechno papírování v pořádku. Inu, procedury pro zahraniční lodě se očividně liší od těch pro místní.
Za chvíli už jsme byli opět na cestě k molům, kde na nás již čekali naši tchajwanští kamarádi a bývalí sousedé z kaohsiungského přístavu, aby nás vzali nejprve na prohlídku okolí, ukázali, kde je nejbližší trh, lékárna, atd. a potom nás ještě pozvali na vynikající večeři do korejské restaurace. Večer jsme zakončili ještě návštěvou nové maríny v Tchaj-nanu, městě hned vedle Sing-ta, kde nás na jednom katamaránu pohostil jeho tchajwanský majitel nějakým drahým čajem pchu-er.
Následující dny byly prostě přesně podle našich představ. Nikde nikdo! Ticho. Přes den jsme revidovali překlad románu Čarovná zahrada tchajwanské spisovatelky Li Ang, kolem čtvrté to zapíchly, rozložili kola a vydali se na průzkum okolí. Naší oblíbenou zastávkou se stal místní odpolední trh s rybami. Procházíte kolem stánků a prodavači vám do ruky podstrkují na spejlích napíchnutou mořskou havěť všeho druhu a upravenou na všechny možné způsoby. Stačí projít trhem tam a zpět a právě jste povečeřeli!
Zítra se vracíme na otočku do Kaohsiungu, kde nás čeká další přednáška a setkání se švýcarskými cruisery, kteří právě přijeli z Filipín. Jestli nedojde k nějakým neočekávaným událostem, rádi bychom se ve středu či čtvrtek vrátili sem do této oázy klidu a pokračovali v revizi překladu.