3.-6. června 2009: Druhý den ráno pršelo, což trochu pozdrželo několik maličkostí, které jsem chtěl udělat na lodi, jako doplnit vodu, přeříznout řetěz, upéct chleba.
Teprve kolem poledního jsme se dostali k doplnění nafty. Sprcha, zamávat a poslední průjezd Singapurským lodním provozem. Při přejíždění dálnice u majáku Hornsburg jsme míjeli jeden tanker dost blízko, ale bylo jasné, že ho předjedeme, takže jsme se z asi kilometrové vzdálenosti podívali na jeho příď a zase jsme byli v bezpečném území.
Hned jsme napnuli plachty a konečně vypnuli motor. Ta krása, to ticho. Vítr foukal nevhodně pro náš zamýšlený kurz, jak jinak, takže jsme zamířili více k jihu.
Kolem 4 ráno, jsem se probudil a koukám, že za námi visí pěkný mrak. Snad nás to mine! Chvíli jsme mudrovali a najednou se zvedl pořádný vítr. Rychle stáhnout genu! Nešlo s ní ani hnout. Stáhli jsme proto alespoň hlavní plachtu, ale genoa ne a ne povolit. Myslel jsem, že se něco vepředu zaseklo, ale nic jsem nemohl najít. Vzali jsme tedy lanko od roleru přes naviják a velká plachta se konečně začala navíjet. Museli jsme si ale pomoci motorem, na který jsme pak jeli po zbytek noci.
Bouřka vybičovala pořádné vlny. Náš kurz se nedal držet, takže jsme zamířili na sever, což bylo v podstatě také naším směrem. Chvíli mi trvalo, než jsem odhadl směr vln, které s námi zuřivě pohazovaly. Držet 30 stupňů a vlny nám šly skoro odzadu. Tři hodiny jsme takhle surfovali a čekali, až se rozední. Světlo ozářilo tu mocnou scenérii. Pěkná spoušť. Zezadu se na nás valily dvoumetrové vlny, chvílemi jsme odhadovali dva a půl i tři metry. Problematická nebyla jejich výška, ale frekvence a tudíž i strmost, s jakou se na nás valily. Jen občas se některá zlomila, ale většinou až pod lodí. Jenom jedna nám poslala trochu tříště do kokpitu.
Celé dopoledne jsme se snažili korigovat kurz více na východ, ale víc jak 60 stupňů se nám nepodařilo s mořem usmlouvat. Jak jsme si troufli tuto mez překročit, vždy nás po pár minutách nakopla strmá vlna z boku a naklonila Jannu dobrých 50-60 stupňů na bok.
Teprve kolem oběda se podařilo držet Jannu přesně východním směrem s tím, že nás vlny strkaly trochu severněji od ideální trasy. To ale nevadilo. Následující dva dny jsme na plachty téměř nemuseli sáhnout.
Dlouhou dobu jsme měli průměrných 14 uzlů větru a Janna se hnala rychlostí 6 uzlů, občas i 7.
Noci byli klidné, záblesky v dálce, přes den jsme se vyhnuli dvěma menším bouřkám.
Třetí den v poledne vítr zmírnil, až ustal úplně. Dolili jsme naftu za mírných vln, což nebyla snadná práce. 25L kanystry se nedaly pořádně držet, nafta tekla všude. Musím si pořídit pumpu! Sakra! Paluba uklizena, motor opět brumlal.
S nocí se rozprostřel divný opar, což jsme chvíli považovali za mlhu, protože kolem nebyly žádné lodě, podle kterých bychom byli schopni odhadnout viditelnost.
K ránu se jich pár objevilo, načež jsme si oddechli, protože viditelnost bylo dost dobrá.
Konečně jsme s rozedněním zahlédli i zemi. Ještě nás ale čeká skoro 80 mil. Rychlost jsme přes noc neměli moc dobrou, tak 5-6 uzlů. Takhle bychom kotvili až v noci. Nejhorší bylo, že nás čekal vjezd do řeky se dvěma písečnými dunami v cestě a zákeřnými útesy všude kolem.
Po snídani nám ale rychlost naskočila zpět na 6,5-7 uzlů. Takto bychom se měli k ústí řeky Santubong dostat kolem čtvrté odpoledne.
7.června 2009: Santubong, Borneo
Pobřeží se přiblížilo a navigačních bójí bylo poskrovnu. Vjezd do řeky Santubong byl lemován útesy a mělčinami. Na naší straně ale byl ovšem vysoký příliv. Perfektní načasování. V dálce jsme zahlédli i tři jachty. Jsme tedy dobře. Nová kotva se krásně zaryla do bahna v řece v asi 10 metrové hloubce. K molu jsme to měli asi 500m. První rozčarování přišlo, když se ukázalo, že místo sprchy je u mola jenom kohoutek s vodou a hadice. Měl jsem strach, že se mi vzbouří posádka, ale Pavlík to vzal sportovně. Padli návrhy, že bychom se na den dva mohli odměnit a zajít do nedalekého resortu, ale nakonec jsme zůstali na lodi. Za prvé byl resort dost drahý, ale hlavně se ukázalo, že na kotvě je skvěle. S odlivem se sice odhalily lány bahna a přejít ze břehu na molo znamenalo prodrat se závěsem komárů (mlha hustá, že by se dala krájet, napadlo mě). Ale na loď jich zavítalo jen pár a potom, co jsme se nastříkali novým a kupodivu docela dobře vonícím repelentem Off, komáři otráveně zabzučeli a odtáhli.
Já spal v kokpitu, Pavlík vevnitř, prý to nechtěl riskovat. Pravda, dvakrát mě komáři v noci probudili, ale v tom krásném chladném větříku jsem hned zase zabral. Ráno jsme se vydali na celníky, námořní správu a imigrační, abychom svůj příjezd do malajské provincie Sarawak náležitě oznámili. Na molu jsme se potkali s rodinou z katamaránu, se kterými jsme se už včera večer zdravili. Společně jsme si odchytli minibus. S kapitánem Ronem, jak se skutečně pilot jihoafrického katamaránu jmenoval (pro ty, co nechápou, co je na jeho jméně tak zvláštního: „Captain Ron“ je velice známý americký film o střeštěném kapitánovi s Kurtem Russellem), jsme usmlouvali jiný minibus, který fungoval jako taxi, aby nás zavezl do Pendingu na úřady.
Řidičem byla Malajka středního věku s pořádně proříznutou pusou. Nejprve nás zavezla na špatné místo, kde měli zavřeno. Chvíli to vypadalo, že budeme muset vše odložit až na pondělí, až když jsme už byli na odchodu, řekl nám místní hlídač: dnes byste mohli jít jedině na úřady v Pending Port. No jasně, to musí být ono! Nakonec jsme imigrační našli. Čtyři formuláře, podezíravé otázky, ale jinak moc milý úředník, který nám navíc nabídl studenou limonádu. Bohužel nám podal milné informace, že kapitanát tu už není, že musíme do jiného městečka.
Ještě si tady můžete zajít na clo, je to přímo u brány. Řekl to malajsky naší taxikářce. Klidně jsme nasedli do auta a naše dobrá a neustále namíchnutá šoférka vystřelila z areálu jako šíp. Blížil se čas oběda, začínala být čím dál nevrlejší. „Zastav!“ zařvali jsme s Ronem jedním dechem. Šoférka začala něco podrážděně mumlat a zastavila až na kruhovém objezdu za areálem. „Musíš jet zpátky k hlavní bráně!“ Anglicky moc neuměla, tvářila se ale, že ona ví, co dělá, že my jsme ti blbí. „Jeď zpátky k hlavní bráně, OK?“ Jasně, jasně, jsem snad blbá, koukala na nás do zrcátka a vyrazila. Mysleli jsme, že to chce otočit kolem kruháče, ale když pokračovala vesele dál, opět jsme s Ronem vyjeli: Co děláš? „Just cigarettes,“ zamávala prázdnou krabičkou. Zaraženě jsme seděli. Říkal jsem si, že si prostě chce zajet na nejbližší pumpu pro cigarety, protože na imigračním na nás dlouho čekala a asi jí došly. To jsme jí ale dost přecenili. Najednou jsme se opět ocitli u původní celnice, která, jak jsme všichni dobře věděli, je zavřená. Pár minut překřikování, než se nám podařilo přinutit jí, aby nás zavezla zpátky k celníkům. Vlastně jsme nejeli hned zpět, ale pořádnou oklikou přes jiné městečko, kde také měla být celnice, ale tam nás proclít nechtěli, že musíme ještě do dalšího městečka, ale tam prý už budou mít zavřeno. Tak to by stačilo. Šoférce jsme zadali kurz do komplexu, kde bylo imigrační a kde jsme samozřejmě také narazili, u hlavní brány, na celníky. Chvíli jsme s milou paní celnicí klábosili. Naše původní informace říkali, že všechny tři úřady jsou kousek od sebe. Všichni předchozí úředníci nám to vyvraceli, ale přesto mi to nedalo a zeptal jsem se ještě této paní. „Ale jó, musíte akorát objet támhletu budovu, ale teď už je pozdě, teď už tam nebudou.“ Nu co, alespoň jsme se pobavili. Takže zítra sem musíme znova.
Nechali jsme se vyhodit v centru a Ron odjel na Nedělní trh za svou rodinkou. Prádlo jsme nechali v pořádně drahé prádelně, ale neměli jsme toho moc a o jiné jsme nevěděli. Hned vedle prádelny jsme zasedli na dobré čínské jídlo.
Dalších pár dní jsme si užívali turismu. Asi půl hodiny autobusem od Santubongu leží Kuching, krásné a etnicky velice bohaté městečko, kde se, na rozdíl o poloostrovní Malajsie, jednotlivé rasy vzájemně vesele mísí, všichni jsou veselí a přátelští. Sarawak je prostě jiná Malajsie.
