Píše Lucie Žáček
19.4.2013
Od plavby na Vlieland utekla spousta času, plavba expedice skrz Evropu pokračuje dál a máme za sebou další míle a kilometry.
Z Vlielandu se naše cesta stáčela k jihu, po pořádné zimě jsme jen mohli doufat v oteplení. Počasí je ale nevyzpytatelné a jaro stále nikde.
Plujeme směr Urk, kde máme domluvenou noc zadarmo v lodi našeho českého kamaráda Vladimíra Šolce. Doufáme, že jsme naší přítomností zpestřili klukům od Vládi pobyt v Holandsku. Přes den všichni pracovali na lodi a večer se konala společná večeře. Právě procházejí tou samou situací, jakou jsme si my sami prošli v r. 2012. Rekonstruují loď a dělají to pořádně a z gruntu. Víme, kolik je to práce a oni vědí, že je ještě minimálně rok práce čeká. Držíme moc palce, aby jim to šlo od ruky. Strávili jsme tu nakonec tři krásné dny.
Z Urku vyplouváme směr Amsterdam, kde vyzvedáváme Dášu, dalšího člena posádky. Jako na zavolanou s sebou Dáša přivezla vytoužené jaro. Prožili jsme bezvadný týden plný plaveb (dle plánu expedice ), krásné město Haarlem, kde jsme se potkali s českou třicetičlennou posádkou loďařů a strávili tak společně večer. Ten večer akorát městem procházel slavný květinový průvod – Blumencorso. Ulice plné mažoretek, živých kapelníků a alegorických vozů představující téma roku – Buon Apetit.
Vozy byly neskutečné, citróny vyzdobené žlutými narcisy, velká růžová bábovka samými tulipány a každý z vozů voněl tak intenzivně, až se nám z toho zatočila hlava. Stáli jsme u silnice, žasli, mávali a samozřejmě pořádně řádili. Na náměstí průvod skončil a ráno další den zde byla výstava všech vozů. Šli jsme si je tedy ještě jednou v klidu prohlédnout.
Rozhodovali jsme, jestli si projít město Haarlem anebo navštívit největší květinový park Keukenhof. Nakonec vyhrál Haarlem a bylo to dobře, protože jsme si užili parádní dva dny.
Odjeli jsme po nejkrásnějším holandském kanále jménem Vecht do měst Gouda a Rotterdam.
V Rotterdamu nás Dáša, než opustila palubu a odjela domů, provedla Muzeem lodí, kde jsme se seznámili s další českou rodinou.
Po Dášině odjezdu se bohužel neozval zájemce o plavbu z Rotterdamu do Antwerpen, tak jsme měli pár dní volno. Když nepřijede posádka tak je hlavní náplní práce dát co nejméně peněz za přístav a stání. V Rotterdamu se nám tedy podařilo zakotvit u zdi v přístavu Delfshaven bez elektřiny a vody. Zapadli jsme mezi místní lodě, nikdo nás nekontroloval a tak jsme vyřešili náš problém financí.
Nakonec jsme byli denně v kontaktu s českou rodinkou ( Milada, Mario, Sofinka a pejsek Kevin ), díky kterým jsme přežili zimu na palubě. Z Čech hlásili teplo, zatímco my jsme v Delfshaven zažívali zimu a déšť. Nikdo na lodi neměl právě pozitivní náladu, ale to už je za námi. Tato zkušenost nás utvrdila v tom, že není důvod bát se cestování, pomoc odjinud přijde vždy v pravou chvíli.
Nebe se po těch deštivých dnech roztrhlo, což je dobré znamení, že další posádka – Pepa a Béďa- si užijí na palubě hezké dny.
Vyrazili jsme z Delfshaven a po krátké cestě jsme zakotvili na odlehlém místě, kde přišlo na řadu broušení paluby a vrstvy olejování. Už se nám po tom sluníčku stýskalo.
Cesta do města Antwerpen proběhla poklidně, o to větší šok jsme měli když jsme viděli Antwerpen samotné – obrovské přístavy, doky, lodě velké jako mrakodrapy z různých koutů světa (Panama, New York.. ) převážející kontejnery třeba banánů Chiquita. Začali jsme si říkat, jestli tu vůbec jsme s 12 metrovou džunkou správně. Bez navigace a znalostí místa se tu člověk vůbec nikam nedostane a velmi rychle zabloudí.
V Antwerpen nastoupila další posádka o 2 členech a v neděli ráno se vyrazilo do Belgie. Jaká bude Belgie a co nás ještě čeká za dobrodružství teprve uvidíme.