Jak funguje takeláž moderní plachetnice a jaké typy vantů, sálingů a hlavních plachet se dnes používají? Ve druhé části našeho přehledu se podíváme na boční výztuhy stěžně, klasické i rolovací hlavní plachty, plachty typu square-top a fathead i méně obvyklá řešení, jako jsou samonosné stěžně, džunkové oplachtění nebo AeroRig.

Vanty

Vanty jsou součástí pevného lanoví a jejich hlavním úkolem je bránit pohybu a průhybu stěžně do stran. Anglicky se obecně označují jako shrouds. Nejdůležitější jsou cap shrouds, tedy vnější (taky hlavní) vanty, které vedou od paluby přes konce sálingů k horní části stěžně. U vrcholové takeláže sahají prakticky k vrcholu, u frakční obvykle k místu uchycení předního stěhu.

Velmi důležitý je úhel, který hlavní vant svírá se stěžněm. Tzv. shroud angle bývá zpravidla alespoň přibližně 12°. Čím širší je základna vantů, tedy čím dále od osy lodě leží kotevní body na palubě, tím výhodnější úhel vanty mají a tím menší tah potřebují k vytvoření stejné boční opory. Konstrukce tak může používat lehčí lana i lehčí profil stěžně.

Vedle hlavních vantů existují lower shrouds – spodní neboli dolní vanty. Někdy se jim říká i podsálingové vanty. Upevňují se ke stěžni přibližně pod spodními sálingy a kontrolují zejména střední a spodní část stěžně. Mohou být rozděleny na přední a zadní spodní vant. V takovém případě už nejen brání bočnímu průhybu, ale zároveň pomáhají stabilizovat stěžeň v podélném směru.

U stěžňů s více páry sálingů se přidávají intermediate shrouds – střední vanty. Ty podporují vyšší jednotlivé „panely“ stěžně. Mohou pokračovat až k palubě, nebo končit na nižším patře takeláže.

Šířka základny vantů

Šířka základny vantů (shroud base) má vliv na hmotnost stěžně i na velikost a možnosti předních plachet. Široká základna vantů přináší několik výhod: zvětšuje jejich úhel vůči stěžni, dovoluje použít lehčí vanty a subtilnější stěžeň a kotevní body lze často konstrukčně jednodušeji napojit přímo na boky trupu.

Současně může být malá kosatka umístěna uvnitř vantů, takže její otěž zůstává blízko podélné osy lodě, což může být za určitých okolností výhodné. Při použití velké geny ale široká základna naopak omezuje úhel otěže vůči ose lodě a tím i možnost vyostřit proti větru.

Pro stabilitu stěžně nestačí vanty pouze „utáhnout“. Při správném trimu musí stěžeň při pohledu zezadu tvořit rovnou linii a jednotlivé úseky mezi sálingy nesmějí vybíhat do stran. Nejprve se takeláž nastavuje staticky v přístavu a následně se kontroluje pod zatížením při plavbě. Čím více pater sálingů a vantů systém obsahuje, tím složitější je jeho nastavení. Nastavování a správné dotažení vantů je pravé riggerské umění a přesahuje možnosti tohoto článku a pravděpodobně i potřeby většiny rekreačních jachtařů. Pokud by vás ale toto téma a celkově takeláž moderních lodí zajímaly podrobněji, doporučujeme knihu Plachty.

Sálingy

Klíčovou součástí systému jsou sálingy – spreaders. Jejich úkolem je odtlačit vanty od stěžně, zvětšit jejich úhel a podepřít stěžeň v několika bodech. Konstrukce tak rozdělí dlouhý stěžeň na kratší úseky neboli „panely“. Čím více pater sálingů konstruktér použije, tím kratší tyto úseky jsou a tím subtilnější může být samotný profil stěžně. Plachetnice může mít jedno, dvě nebo až tři patra sálingů. Samotné sálingy přitom přenášejí značné tlakové síly.

Horní sálingy obvykle nesměřují přesně vodorovně. Mírně stoupají vzhůru tak, aby přibližně půlily úhel, který vytvářejí vanty při změně směru přes jejich konce. Tím lépe přenášejí tlakové síly do stěžně a omezují nežádoucí namáhání konců sálingů.

Pro moderní sériové plachetnice jsou charakteristické dozadu vychýlené sálingy – swept-back spreaders (také tzv. šípovité sálingy). U současných frakčních takeláží jde prakticky o standard. Vant pak nepůsobí pouze jako boční, ale i jako zadní výztuha stěžně, umožňuje vytvořit jeho předprůhyb a v některých konstrukcích dovoluje výrazně omezit nebo úplně odstranit klasický zadní stěh.

Dozadu vychýlené sálingy mají i nevýhodu. Při plavbě na zadní vítr se hlavní plachta dříve opře o vanty, takže ji nelze vypustit tak daleko jako u takeláže s rovnými sálingy. Což v případě, že potřebujete loď pod plachtami zastavit a hlavní plachtu zcela vyvlát, může být problém.

Hlavní plachta

Hlavní plachty dnešních sériových jachet se mohou konstrukčně výrazně lišit. Rozdíl není jen ve tvaru nebo materiálu. Zásadní je také způsob jejich vytahování, refování a ukládání.

Nejjednodušší a stále velmi rozšířenou variantou je konvenční hlavní plachta. Přední lík vede po stěžni pomocí jezdců nebo vozíků. Spodní lík bývá veden v ráhně nebo může být volný – takzvaný loose-footed main.

Při spouštění se plachta skládá na ráhno, kde ji dnes většinou zachytí lazy jacky (lanková konstrukce, která zamezuje, aby plachta při skládání sklouzla mimo ráhno)  a vak typu lazy bag. Hlavní výhodou tohoto systému je jednoduchost. Plachta může mít výrazný pozitivní zadní lík neboli roach, může být dobře profilovaná a při refování lze udržet poměrně dobrý tvar.

Částečné a průběžné spíry

Klasickou hlavní plachtu můžeme dále rozdělit podle spír – všitých plastových výztuh. Jednodušší plachty mají krátké spíry, které podpírají pouze zadní část plachty. Ty omezují vytahování zadního líku, ale přitom ponechávají plachtu relativně měkkou a snadno skladnou.

Modernější hlavní plachty často používají průběžné spíry, které vedou od zadního líku téměř až ke stěžni, tzv. celospírové plachty. Pomáhají stabilizovat profil plachty a zlepšují její výkon.

Tvar plachty: klasický trojúhelník

Tradiční hlavní plachta má relativně úzký vrchol a bývá označována jako pinhead. Její tvar se blíží klasickému trojúhelníku. Takové provedení je jednoduché a vhodné pro takeláž s pevným zadním stěhem. Jde o tradiční řešení, které se také snadno obsluhuje.

Nevýhodou je menší plocha v horní části plachty. Právě nahoře přitom bývá díky vyšší rychlosti větru možné získat další výkon.

Fathead a square-top

Na sportovněji zaměřených produkčních jachtách se proto stále častěji objevuje rozšířená horní část hlavní plachty. Podle míry rozšíření se používají označení fathead nebo square-top (může být i kombinace).

Místo ostrého trojúhelníkového vrcholu má plachta nahoře širokou hlavu. Výsledkem je větší plocha zejména v horní části plachty.

Takový tvar má i další výhodu: horní část plachty se může při poryvu otevřít a „twistovat“, čímž se část výkonu automaticky vypustí. U moderních multihullů a výkonnějších jachet je proto square-top dnes běžný.

Na běžném cruiserovém monohullu má square-top jednu praktickou komplikaci: zadní stěh. Široký vrchol plachty se s klasickým pevným stěhem může dostávat do kontaktu. Proto se square-top často kombinuje s takeláží bez zadního stěhu nebo s jiným řešením (viz I. díl článku).

Rolování plachty do stěžně

Na charterových jachtách se dnes běžně setkáme s rolováním plachty do stěžně (in-mast furling). Hlavní plachta se nestahuje dolů k ráhnu, ale horizontálně se navíjí na profil ukrytý uvnitř stěžně.

Obsluha je snadná. Posádka může plachtu vytahovat, stahovat i zmenšovat prakticky přímo z kokpitu. Navíc není odkázána na několik pevných refovacích bodů. Teoreticky lze vysunout libovolnou část plachty. Platí se za to ale výkonem. Nejjednodušší rolovací hlavní plachty nemají spíry a mívají i menší plochu než klasická hlavní plachta. Systém je také citlivý na manipulaci a plachta se může v rolovacím mechanismu zaseknout, což se podle zákona schválnosti stane v okamžiku, kdy potřebujete refovat, protože se blíží silný vítr. 

Rolování do ráhna

Méně rozšířeným, ale technicky zajímavým řešením je rolování do ráhna (in-boom furling). Hlavní plachta se zde roluje dovnitř ráhna.

Výhodou je, že si plachta může zachovat klasickou konstrukci s horizontálními spírami a relativně velkým roachem (Roach je vyklenutí zadního lemu plachty). Další výhodou je určitá bezpečnostní vlastnost systému: pokud mechanismus selže, plachtu lze obvykle stále spustit dolů podobně jako klasickou hlavní plachtu. U in-mast systému může být závada uvnitř stěžně komplikovanější.

In-boom systém je ale citlivý na správnou geometrii. Zejména úhel mezi stěžněm a ráhnem musí při rolování odpovídat nastavení systému. Mechanismus je také dražší, a na běžných charterových lodích se proto objevuje podstatně méně než rolování do stěžně.

Materiál

Samostatnou kapitolou je materiál. Základní produkční a charterové jachty stále často používají tkaný polyester – obecně označovaný jako Dacron. Je relativně levný, odolný a dobře snáší dlouhodobé používání.

Vyšší třída používá laminátové plachty. Jsou vyrobené z více vrstev materiálu spojených do tenkého kompozitu, často s nosnými vlákny z polyesteru, aramidu nebo karbonu. Oproti klasickému Dacronu se méně vytahují, lépe drží profil a jsou výkonnější, bývají však dražší a citlivější na poškození a stárnutí. Ještě dále jsou membránové konstrukce, kde se nosná vlákna orientují podle očekávaného zatížení. 

Pro běžného majitele cruiserové jachty ale neplatí, že technologicky nejpokročilejší plachta je automaticky nejlepší. Dacron může mít kratší období optimálního profilu, ale často vydrží mnoho let hrubšího zacházení. Výkonnější materiály lépe drží tvar, jsou ale drahé.

Také by vás mohlo zajímat:

• Moderní takeláž a její různé podoby – I. díl
• Vliv záklonu a průhybu stěžně na plachty
• Spinakr I. – Typy, střihy a materiály