Ája a Filip: Sailing Italia

Máme za sebou něco přes 900 námořních mil, necelých 1700 km. Průměrná rychlost 5 uzlů (lehce přes 9 km/h). Napřed jsme podnikali denní plavby, potom 24hodinovky. Večer se rozloučíme s Itálií a přeplujeme do Řecka.  Taky za sebou máme noční přeplavbu s vichrem a následnou buřinou. Pořád čekám na delfíny. Zatím můžeme sledovat hlavně to, jak racek racku pochcal packu.

Pořád dokola studuju knížku Jachting v bouřích. Kromě užitečných praktických informací je plná optimistických historek o tom, jak plachetnice zdolala dvanáctimetrové vlny a třídenní vichřici, pád stěžně na palubu atd. a ještě to dva námořníci přežili. Z popisů různých typů jachet vím, že tvar trupu a celkové provedení Carmen je ideální pro špatné počasí. To dodá klid. Také je známo, že nebezpečné nejsou velké vlny, ale jenom ty vlny, které se zalamují. To mi na klidu nepřidalo vůbec, protože to vypadá, že kolem nás se lámou vlny téměř všechny. Tolik knižní teorie. Nijak jsme se nehnali do toho si všechno otestovat v praxi.

Je znát nízká počáteční stabilita lodi (tzn. snadno se rozhoupe i v malých vlnkách). Třeba při projetí rychlého člunu. Okolní plachetnice se sotva na vzniklých vlnách pohnou, Carmen se okamžitě rozkymácí do všech směrů jako nějaký pán, co jde z návštěvy ruské ambasády. O to větší má ale loď stabilitu koncovou.

Při jednom nočním přejezdu nás zastihl silný vítr a moře se pořádně vlnilo. Ležela jsem v lodi a snažila se spát, než půjdu na hlídku. Vevnitř byl šílený rámus, ozývaly se nemožné zvuky. Každou chvíli jsem jasně identifikovala, co se nahoře děje. Teď se utrhl stěžeň. No, možná teda jenom spadlo ráhno. Nepravidelné kývání spánek taky nepřinášelo. Byla tahle šlupka nějaká velryba nebo co? Kolik tady těch velryb sakra je? Zas to práskání, to ten stěžeň, ten nevydrží, to poznám. Co chvíli jsem slyšela, jak Filip leze na příď. Nedalo se přeslechnout, jak do lodi mlátí karabina, kterou byl přichycený k vodící lajně. Najednou bouchání přestalo. Přepadl, to je jasný. Takže vlaje někde vedle lodi. Snad se moc nepraštil, sama ho nevytáhnu. Klidný spánek nepřicházel. Pak mě Filip zavolal (seděl normálně v kokpitu) na pomoc.

Kosatka byla dávno stažená, narychlo jsme stahovali hlavní plachtu. Takhle napoprvé to bylo docela napínavé. Spíš ale pro to, že to bylo poprvé, než že to bylo napínavé. Pak jsme pokračovali naším kurzem. Kolem třetí šel Filip spát, já hlídala dál. Musím podotknout, že všechny ty divné zvuky dostaly jasný původ a najednou to nebyl problém. Hm, teď bych možná i usnula. Daleko před námi jsem viděla, jak se blejská. Původně jsme chtěli zastavit u ostrova Tremiti, v tomto počasí to ale nebylo možné, tak jsme pokračovali dál.  Když jsme po čase byli z dosahu světel ostrova, byla taková tma, že nebylo vidět za zábradlí lodi. Přísahala bych, že byly tak třímetrové vlny, občas jsem viděla vodu i nad solárníma panelama (samozřejmě třímetrové nebyly).

Jen se těžko určovalo, odkud vlny jdou, každopádně jsem trochu upravila kurz tak, aby šly co možná nejvíc odzadu. Plavba začala být i celkem pohodlná. Taky si Filip dole pěkně chrupkal. Pak konečně jsme se potkali s bouřkou, prudký déšť a blesky ze všech stran. Poměrně často bylo vidět i dál než za zábradlí. Seděla jsem v kokpitu jak dědeček hříbeček s hlavou skloněnou, aby mi voda netekla přes obličej za límec, občas jsem se rozhlídla, co všechno zase neuvidím. Za hodinu se déšť uklidnil. Musím říct, že jsem se předem děsila chvíle, kdy se nějakému špatnému počasí nevyhneme. Viděla jsem se, jak plaším, brečím, chci utéct, zvracím a já nevím co ještě – nic takového nekonalo. První chvíli, než byla dole plachta a mohli jsme si vybrat cestu přes vlny zase podle svého, se mi trochu klepalo kormidlo v ruce, ale pak už jsem lodi naprosto důvěřovala a žádné napětí nebo snad strach jsem necítila.

No někdy po páté přišlo svítání. Jestli máte nějaké okouzlující představy, tak nemějte. Únava, všechno šedé, sem tam klimbání, pak cuknutí a úlek a probuzení, hlad, žádní delfíni, klimbání. Romantickou báseň bych o tom nenapsala.

Jih Itálie je daleko malebnější, než severovýchod. Voda začala být průzračná a hlubší, města krásná, přijíždět do mariny je tu daleko větší radost. To Italové jsou všude stejní. Mají výbornou šunku a špek, skvěle se oblékají – jen teda pánské plavky, to je horor. Jako módní doplněk často pes. Asi jsem už viděla všechny rasy, vždy na vodítku.

Jezdí tu v příšerných autech. Celou dobu, co jsme v Itálii, šílíme z obsluhy v restauracích – často vyrazíme na pizzu nebo těstoviny, to taky umí. Obslouženi jsme rychle. Jídlo hotové rychle. Snědený je to za chvíli. Odnesou talíře. Najednou propast. Bez pití s prázdnýma sklenicema deset minut, dvacet. Konečně přivoláme někoho, rádi bysme účet. Sí, sí. Deset minut. Dvacet. Půl hodiny. Přinesou účet, většinou rovnou se započítaným dýškem (1,50 až 2 eura za osobu, i za Matěje, ač si dáváme třeba jen dvě jídla všichni tři dohromady). Dáme do desek peníze. Počkáme pár minut, než si je číšník odnese, a vykoná jednoduchý úkon vrácení peněz. Na to dál čekáme, deset minut. Nepomáhá ani Matěj, který toho už po dvou hodinách má dost a dělá bordel. S Italem to nehne.