Pokračování z minula, první díl je zde
Plavba úterý 16.01.2024
Raiatea BaieTuatau Raiatea Ile Toamoro, 13 NM, A
Každý den plaveme, každý den se potápíme k trsům korálů. Je neuvěřitelné, co různých druhů rybek žije na jednom místě. Vypadá to jako samostatné ekosystémy. Ostrovy života.
Ráno vyrážíme passem Naonao poprvé na volný oceán, s tím že asi po pěti mílích zajíždíme zpět do laguny a to passem Toamaro. Objet jižní stranu Raiatei lagunou totiž nelze.
V průběhu plavby se salónem rozšiřovala vůně čerstvě pečené dobroty. Šéfová kuchyně si dovezla z Čech „tu správnou“ mouku a za pomoci banánů a vajíček za hodinu umně vytvořila delikatesu, která nám ve spojení s kávou tak poskytla skvostný kulinářský zážitek.
Celé pozdní odpoledne kroužil okolo lodě žralok černocípý. Prý nic nedělá, jen je zvědavý, ale nikdo z nás se k němu nepřipojil. Jak se později ukázalo, tito žraloci opravdu vesele plavou mezi koupajícími se dětmi a nikdo to neřeší.
Vyhledáváme místo vhodné ke kotvení. Bóje bohužel nikde. Najdeme kotviště na zlomu. Už víme že je ošidné, ale nic vhodnější nebylo. Kotva naštěstí dobře držela.
Plavba středa 17.01.2024,
Raiatea Ile Toamoro – Bora Bora Yacht Club, 41 NM, B
Krásný stálý vítr, už od ranních hodin. S ohledem na větší plánovanou vzdálenost vyrážíme po půl sedmé ráno. Na plachty za 17ti uzlového větru ze zadoboku pohodlně překonáváme 41 NM a projíždíme bezpečným passem do laguny Bora Bora. Pass je opravdu široký a hluboký. Není tak úplně přírodní, protože původní pass za druhé světové války prohloubili a rozšířili američtí námořníci pomocí trhavin. Nyní jím mohou projet i ty největší cruisery a zakotvit v rozsáhlé laguně. Pohled na ně ale není nic hezkého.
Projíždíme zátokou Bae Tehou okolo prstence rezortů. Domečky jsou velmi úhledné a velmi si podobné. Domeček, terasa a schůdky do vody, toť vše. Tedy domečky na větší hloubce mají ještě záchranný kruh. Podle místních cena za jednu noc v chaloupce činí 14 000Kč.
Oklikou míříme ke slavné restauraci a baru Bloody Mary. Už z dálky to bylo divné, nikde žádná loď a na břehu jeřáb… Rekonstrukce a zavřeno. Snad v letní sezoně už bude restaurace v provozu. Ale už bude mít standardizovanou podobu. Historie místa už je pryč. My pokračujeme směrem k Bora Bora Yacht Clubu.
Potřebujeme koupit lepení na dinghy. Nějak nám uchází. Asi po nájezdu na břeh u Tapuaputatea. Bereme tedy bóji v blízkosti benzínové pumpy a vysíláme tříčlenný tým na břeh, aby se pokusili koupit záplaty. Bylo možné koupit jen opravárenský set. Cena tomu odpovídala.
S cíle vylepšit si prostředí a přejíždíme na bóji před Bora Bora Yacht Clubem. Návštěva baru byla se zapadajícím sluncem skvělým zážitkem, zejména po dvou koktejlech se svět zdál takový vyrovnaný. No jen do doby, než jsme se vrátili na loď a při servírování vína se začalo řešit kdo pije co. Respektive kdo co může. Nevím, jak to řešíte vy, ale my u jídla a pití vždy tak, že je všechno všech a náklady se dělí podle počtu členů posádky. Tento večer v tom několik členek posádky nemělo jasno. Asi už ve svém věku začínám být popudlivý. V loňském roce to bylo jídlo, letos pití, ach jo. V řešení, a hlavně předcházení sporů je stále co zlepšovat.
Plavba čtvrtek,18.01.2024,
Bora Bora Yacht Club – Maupiti, 33 NM, A
Je to jako Bora Bora před padesáti lety. Je to Bora Bora bez civilizace. Četli jsme spoustu podobných vět a všechny byly pravdivé. Maupiti je nejzápadnější ze Společenských ostrovů. Jeho jediný pass je průjezdný pouze za specifických podmínek. Pilot charterovky říkal vítr max 15 knt, vlny 1,5m, V příručce se ale lze dočíst , že maximální hodnoty, které umožňují relativně bezpečné proplutí jsou: dvoumetrové vlny a vítr do 20 knt. Vjezd povoluje charterová společnost individuálně a odpovědnost je jen na skiperovi. Je třeba si také vybrat čas kdy není silný příliv nebo odliv. Když se nevhodně sejdou vlny, příliv a vítr, může téci passem proud o síle až 8knt. Vjezd není rovný a vjíždí se na tyčové značky, jaké znáte např. ze skotských zátok. Pro vjezd do pasu jsou vytyčeny dvě linie a je nutné se jich držet. Což při silném a současně nepravidelném vlnění může působit potíže. Všude okolo je spousta korálových hlav, které si prý každý rok vyberou svou daň.
Povolení jsme získali ve středu večer. Vyrážíme v šest ráno a máme před sebou více než 30 NM. Máme štěstí, fouká středně silný východní vítr. Může se zdát, že jsme vyráželi příliš brzo, ale jsou tu dva důležité aspekty, které je potřeba respektovat. První je, že vjezd do laguny se nemusí podařit a my bychom se museli vrátit. To by znamenalo křižovat zpět a doba plavby by se tím výrazně prodloužila do pozdního odpoledne. A v tom je ten druhý aspekt. Když chcete bezpečně kotvit a vidět pod hladinou korálové hlavy musíte tak učinit nejpozději do tří hodin odpoledne. Pak už ani s polarizačními brýlemi nic nevidíte.
Blížíme se o ostrovu a začíná se na nás dívat bůh Oro. Je to ale skála, která je přímo proti vjezdu do laguny a která zdálky vypadá jako maska z filmu Maska. Zelená, tajemná a odstrašující.
Měli jsme štěstí a podmínky pro vjezd jsme zvolili správně. Kormidelník najíždí do levé části pasu a přicházející vlna nás umístí do osy vjezdu, nacházíme obě sady náměrných, černobíle natřených tyčí a během pár minut jsme uvnitř laguny. Podle značek jedeme na severovýchodní konec laguny. Když skončí značky, nasazujeme pozorovatele na přídi. Nacházíme volnou bóji, ale je nevhodně umístěna velmi blízko mělčiny s korálovými hlavami. Jedeme ještě více severně a na zakotvíme 30metrů od dalšího katamaránu na písku na hloubce 3,5 m a dáváme 17 metrů řetězu. Může se to někomu zdát hodně, ale předchozí zkušenost nás poučila.
Maupiti nám konečně ukázalo tu pravou Polynésii. Voda měla barvu jak na fotografiích, tropický les pokrýval celý viditelný ostrov a okolo byly bílé pláže. Kam se hrabe celé Tahiti s černým pískem. Kam se hrabe Bora Bora. Tady ještě najdete tu opravdovou pohodu bez průmyslových rekreačních center. Tady jsme našli jen jedno, a to ještě bylo zavřené, bez návštěvníků.
Celá posádka okolo deváté večer začíná usínat a vytrácet se do kajut. Zůstávám spát na přední palubě a v noci jsem odměněn zářícím Jižním křížem. Konečně byl vidět. Pro jistotu budím kormidelníka, aby si to také užil. Překvapivě na mě nekřičel, co že to dělám a proč, a měl nefalšovanou radost.
Plavba pátek, 19.01.2024,
Maupiti – Maupiti, 1NM, A
Pátek byl den určený pro výpravu na 350 metrů vysoký vrcholek ostrova, ze kterého je prakticky kruhový výlet. Cyril při brífinku o něm pěl ódy. Polovina posádky tomu uvěřila a v ranních hodinách, prakticky bez snídaně, vyrazila. Zbytek posádky se rozdělil na povaleče na lodi (čtenářský kroužek) a objevitele ostrovních krás.
Naše kroužení na zapůjčených elektrických kolech (pronájem na dobu trvanlivosti baterky 2000 CPF) okolo celého ostrova jsme si zpestřili sběrem povalujícího se manga. Bylo ho asi patnáct kilo a uložili jsme ho do košů na kolech.
Díky dobrému materiálovému zajištění jsme byli vybaveni pozemní vysílačkou. Ta nás při sběru ovoce vyruší a čtenářský kroužek na lodi hlásí, že jeden člen vrcholového týmu se zrakvil a prý ho budeme muset snášet. Při kroužení okolo ostrova jsme objevili stanici první (možná i poslední) pomoci. Podařilo se nám dojet do míst, kde jsme mohli použít vysílačku pro spojení s vrcholovým týmem. Ukazuje se, že se rozdělili a postupují k místu, kde bychom mohli zraněného nabrat. Mělo to být u vysílače BTSky, kam vedla zpevněná cesta. Když jsem na místo dorazil, tak se po dvaceti minutách ve vysílačce ozvalo: „jsem od tebe 25 metrů a dorazím za půl hodiny“. To mi nedávalo smysl, protože les tak hustý nebyl, v podstatě to byl mangový les…. Vysílačka se zase odmlčela. Po dalších minutách čekání a volání odjíždím do přístavu, kde ke svému překvapení nalézám nezraněného zraněného. Tedy trochu špinavého, ale jinak chodícího. Až druhý den, kdy se zhmožděniny přihlásily bolestí započalo posluhování posádky zraněnému. Na záchod si ale naštěstí došel vždy sám.
Když jsme to večer probírali u skleny stařeného červeného dozvídáme se celý příběh. Na počátku všeho bylo nachlazení, nebo Covid, nebo nějaký jiný moribundus. Nezraněný zraněný si přivezl něco nakažlivého s sebou a čtyři dny se kurýroval (nakazil při tom dva další námořníky). Pak měl pocit, že je úplně v pořádku a vyrazil na vrchol pořizovat fotografie. Nepřekvapivě se mu ale již cestou na vrchol udělalo blbě. Statečně vystoupal, ale dolu si cestu zkracoval po spádnici. Mangový les je kluzký… a padal a padal. A křičel a křičel. A tak si zbytek družstva myslel, že je v podstatě mrtvý. Bez nálezu těla a oživovacích pokusů volali vysílačkou o pomoc. Zbytek už jsme znali. Z mangového lesa ale vrcholové družstvo přináší dalších dvacet kilo manga. Tak jim paniku odpouštíme.
Na lodi jsme pak konstatovali, že s ohledem na transport máme spoustu mangového džusu. Byl to úspěšný den.
Před cestou na loď jsme se zastavili v místní malé restauraci. Skvělé jídlo za 1200 CPF v podobě tataráku, carpaccia a Poisson cru, vše z tuňáka. Byla to nejlepší hospoda s poměrem cena/výkon.
Na večer se přesouváme jižně směrem k passu, kde by mělo být několik míst, kde se očišťují Manty obrovské. Nacházíme vhodné kotvení na písku a na osmi metrech posíláme dolů kotvu a třicet pět metrů řetězu. Manty nikde…
Plavba sobota, 20.01.2024,
Maupiti – Bora Bora, 32 NM, B
Odjet z Maupiti se mi opravdu nechtělo, ale podobně jako příjezd je nutné s opatrností řešit i výjezd. Tak využíváme příznivé předpovědi a míříme zpět na Bora Bora. Chceme se podívat na východní stranu laguny, kde je Lagunárium a na jihovýchodním cípu laguny využít bójové pole.
Neptun nám dopřává slabý severozápadní vítr, a tak za pomoci plachet a občasně i motoru posouváme naši loďku směrem na východ.
Prakticky po celou přeplavbu byl jemný a vytrvalý déšť. Při vjezdu do laguny Bora Bora začal déšť sílit a my si rychle vybíráme bóji v blízkosti benzínové pumpy. Už nám to naštěstí jde docela dobře, a tak před průtrží mračen se mohou schovat všichni do kajuty. Když jde taková to přeháňka, přestává být vidět. A to dost výrazně. Dohlednost může být pouhých dvacet metrů, jak jsme sami zažili. V kombinaci s nárazovým větrem a plavbou úzkými kanály je to vražedná kombinace.
Delší, klidné přeplavby mají tu výhodu, že je prostor experimentovat v kuchyni. Proto jsme měli možnost ochutnat salátové tousty, těstoviny s červenou omáčkou a burgery.
Po obědě jedeme nakoupit do místního supermarketu. Po návratu zásobovacího komanda přeplouváme na bojové pole u Bora Bora Clubu. Tentokrát koktejly nebyly. Tma, únava a pocit bezpečí na bóji posílá všechny do kajut.
Plavba neděle, 21.01.2024,
Bora Bora; Bora Bora/Motu Te Hura, 8,6 NM, B
Dnes pokračujeme v průzkumu laguny. Jedeme nejdříve na sever. Kanál je zde tak úzký, že se musíme vyhýbat, respektive si v ohybech dávat přednost s protijedoucími. Dvě lodě se vedle sebe prostě nevejdou.
Projíždíme kolem bungalovů do severní části laguny, kde pod letištěm zahýbáme směrem na jih. Míjíme lagunárium a v nejjižnější části laguny v blízkosti Motu Te Hura, nacházíme bójové pole. Vybíráme si jednu s nejlepším výhledem a po vyvázání vyrážíme na ostroh, kde mají být výborné podmínky pro šnorchlování. To se potvrzuje a všichni co jsme se byli potápět, jsme viděli rejnoky, žraloky a další rozličnou mořskou havěť.
Nějak jsem zapomněl napsat, že Bora Bora je jediné místo, kde se platí za pobyt. Denní sazba je 4000 CPF. V ceně je odvoz odpadků, a to libovolného množství a druhu. K placení se nemusíte nikde přihlašovat. Výběrčí si vás sami najdou, protože o vás vědí… Museli jste přeci požádat o povolení vplutí do laguny. My měli štěstí, protože jednou na nás zapomněli, a tak jsme 4000 CPF, respektive 2000 Kč ušetřili.
Plavba pondělí, 22.01.2024,
Bora Bora/Motu Te Hura – Tahaa/Ilot Maharare, 39 NM, B
Ráno vyplouváme deset minut před sedmou, protože nás čeká nejméně 10 NM motorování kanálem laguny k passu. Dále pak 25 NM po otevřeném moři na Tahaa. Plavbu si zpestříme vyhlídkovou jízdou okolo bungalovů.
Po výjezdu z laguny fouká čerstvý severozápadní vítr, a tak vytahujeme plné prádlo a radujeme z tiché plavby.
Náš dnešní cíl je Coral Garden. Petra Bošková nám toto místo doporučila se slovy uvidíte rajské zahrady, ale jeďte tam jen když bude svítit sluníčko. Máme kliku (asi to bude tím, že pravidelně uctíváme Neptuna) a počasí je parádní. Jedeme podle Navionicsu na odzkoušené kotviště. Cca na 2,5 metrech házíme kotvu. Kotva leží na hraně zlomu mělčiny a hloubky a já se jdu raději podívat, jak drží. Ukazuje se, že ač nad hladinou vypadá vše pohodově, když by se otočil vítr budeme na korálových hlavách. Raději posouváme kotviště na jiné místo. Je potřeba vědět, že písek v lagunách je velmi lehký (je z korálu) a kotva se z něj při změně směru větru snadno uvolní.
Sundáváme dinghy a pět z nás se vydává k ostrůvku Te Hura. Respektive do „řeky“ mezi dvěma motu. Složitě proplouváme mezi korálovými hlavami a občas o ně lehce škrtneme. U břehu nás vítá žralok černocípý. Chvilku si nás prohlíží a pak odplouvá do hloubky. Dinghy vytahujeme na břeh. Podle návodu jdeme po pravé straně mořské řeky směrem k útesům, které tvoří lem okolo laguny. Nacházíme si vhodné místo ke vstupu mezi korály a jízda začíná. Je to jako když letíte nad krásnou krajinou a nahlížíte do údolí. Při letu musíte dávat pozor, abyste neodřeli o vyčnívající části korálů. Hloubka je velmi proměnlivá od pár centimetrů až do jeden a půl metru. Množství druhů ryb překonává očekávání. Když máte štěstí a narazíte na „bydliště“ jednoho druhu, jde počet rybek do tisíců. S potěšením absolvujeme každý pět letů a máme toho dost. Proud je dost silný a bere všem sílu.
nKdyž se všichni sejdeme u dinghy, je vidno, že většina z nás měla důvěrný kontakt s korály. A ne jeden. Odřeniny máme na různých místech. Potkáváme se s podobně postiženou lokální Francouzkou. Ta nás důrazně informuje, že je potřeba dezinfikovat rány. Korál je živý organismus a ph naší krve je prakticky totožné s ph mořské vody. O následcích radši nepřemýšlíme a doporučení na lodi realizujeme. Potírání ran limetkou je exkluzivní zážitek. Asi to má souvislost s poslední větou té milé slečny „užijte si to“.
Zbytek dne, respektive večera, trávíme plánováním další doporučené atrakce – Vanilla Tour.
Plavba úterý, 23.01.2024,
Tahaa/Ilot Maharare – Tahaa/Pointe Toamaro, 10NM, B
Ráno potvrzuje, že důvěra v kotvu umístěnou do korálového písku byla přehnaná. Na tabletu je krásně vidět, jak se kotva v noci uvolnila a po dvaceti metrech tažení se opět zasekla.
Že bylo ráno okolo lodě dost mělko bylo patné, když po skoku stylem námořník (paže jsou podél těla a voda se rozráží hlavou), se kormidelník postaví a vodu má sotva po prsa. Využívejte vždy kotevní alarm a skákejte s rukama před sebou, nebo slezte po schůdkách.
Díky intenzivní telefonické komunikaci vyrážíme krátce před sedmou do Baie Hurepiti. Zde se nachází základna francouzské námořnické rodiny, která pěstuje vanilku a provádí turisty po ostrově. Vjezd do zátoky nevypadá komplikovaně, ale bez asistence Noaha, našeho budoucího průvodce, bychom skončili zapíchnutí v bahně. Voda, podobně jako v Baie Faaroa, je hnědá a neprůhledná. Jako by sem ani nepatřila. Dětem to ale asi nevadí, protože na břehu jsou skluzavky do vody. Po několika dlouhých minutách opatrného kličkování mezi vyvázanými loděmi, nacházíme tu správnou Noahovu bóji.
Po vyvázání zamykáme loď a jedeme na etapy na dinghy na břeh. Zamykání lodě je nutné. V ráji se bohužel krade.
Výlet, a hlavně výklad francouzského Polynésana Noaha neměl chybu. Začali jsme na jeho doslova botanické zahradě, kde každá květina, keř, nebo strom měly nějaké užití. Vlastně nám vysvětlil že to je v tradici Polynésanů, kteří byli také velcí praktiční botanici. Standardně šlechtili, co jim dávalo nějaký užitek. Semena si brali na cesty a proto najdete podobné druhy na všech obydlených ostrovech v okolí. Botanický výklad dál probíhal na vanilkové plantáži. Včetně instruktáže, jak přesvědčit liánu, aby dala vanilkové lusky.
Díky Noahovi jsme se dozvěděli i něco o jeho otci, zakladateli plantáží a staviteli krásného roubeného domu v zátoce. Tatínek jezdil v šedesátých letech na devítimetrové plachetnici okolo zeměkoule v době, kdy motor na palubě byl ojedinělá záležitost. Cestou přes Panamský průplav potkal a svedl (svezl) mladou dámu, která jela s nějakou jinou partou, na jiné lodi. Pak už pokračovali spolu přes Polynesii na Nový Zéland a zpět na Tahaa. Pořídili si časem Noaha. Na něm je šikovné popsat místní vzdělávání. Na základní školu chodil do blízké vesnice. Učili se pouze ve francouzštině. Když někdo mluvil polynésky, byl potrestán. Žáci až do dnešních dnů nosí nějakou formu uniformy. Střední škola je ale jen na Raiatei. Na Tahaa jsou prý ale skvělé učební obory. Na univerzitu – Sorbonu chodil v Paříži a vystudoval letecké inženýrství. Osm let pak pracoval pro Airbus industry. Pak se vrátil zpět a přidal se k rodině a k pěstování vanilky. Co se týče místní flóry, měl encyklopedické znalosti. A uměl to skvěle prezentovat. Seznámil nás se zdejší superpotravinou Noni. Z plodu stejnojmenného stromu dělají výluh, který úspěšně používají k léčení i vážných chorob.
Jedna z lodí, které jsme se museli vyhnout, byl sportovní katamaran, který byl Noahův. Jezdí s ním místní regaty a dosažitelná rychlost je 23 knt.
Okružní jízda po pobřežní silnici, mnohdy připomínala safari, nebo rally. Občas jsme ji přerušili zastávkou k nákupu perel, nebo ovoce. Nebo lehkého občerstvení. Místní mistr street foodu měl podnik, který se jmenoval MC China. Bageta plněná smaženými nudlemi s masem a zeleninou byla jeho perlou. Na rozdíl od budoucího zážitku se streetfoodem na v Papeete to byl doslova kulinářský zážitek za 40 Kč.
Nesmím zapomenout na ovocné orgie, které zažíváme na zastávce u místní rumerie. Po celou cestu se v Range Roveru schovávali papáje, manga, ananasy, passion fruity a caramboly. Náš průvodce nás jimi pohostil. Přidal otevřený King coconat plný osvěžující tekutiny, kterou jsme pili brčkem – stonkem, které Noah nasekal nedaleko auta. V rumerii prodávají nejen stejnojmenný nápoj, ale i kokosový olej a olej Tamanu. Ten se hodí k léčení jakýchkoli kožních defektů a zranění. Opravdu to funguje, tým pracující v kuchyni prakticky odzkoušel jeho hojivé účinky na popáleninách a řezných ranách.
U velkého množství domů jsme viděli cosi jako marae – keramickými dlaždicemi obložené „sokly, Když jsme se vyptali znalce, co ty „marae jsou, tak jsme se dozvěděli, že na ostrovech nejsou pohřební služby, a tak to vlastně jsou hroby.
Večer jsme měli další seriózní problém – dodržování námořnických tradic. Jako třeba připití si ťuknutím přes prsty, aby cinkot skleniček nebudil duše utonulých námořníků. Nebo ranní uctění Neptuna při výjezdu na moře. Rozumím tomu, že se to zdá některým lidem hloupé, jako americkým ženám Velikonoční pomlázka. Ale jsou to tradice, které vznikly z nějakého důvodu. I ta ranní oběť a modlitba pro Neptuna a malý hlt alkoholu má svůj důvod. Třeba ten, že od té chvíle všichni vědí, že se mají soustředit na plavbu a další panák bude až večer.
Pokračování příště