V minulém díle jste četli: Jiří a Jura jsou již na lodi uprostřed Atlantiku 25. dní. Po takové době se již značně projevila patřičná ponorková nemoc umocněná nutností oprav na lodi. Naštěstí již nemuseli bojovat o život v bouřkách, nastávalo občasně bezvětří a tak bylo konečně možné se vykoupat. Po cestě potkali rodinku velryb, Jurovi se podařilo nožem ulovit rybu a tak se atmosféra na palubě trochu pročistila. Bohužel po třech klidných dnech se zase objevila bouřka a nepřestala následující tři dny. Kormidlování v takových podmínkách vysálo oběma námořníkům zbytky sil.
26.den
Přes den jsme šili plachtu a Jura udělal na stěžni zlepšovák. Z provázků vyrobil koridor pro plachtu, aby při spouštění se sama skládala na ráhno (jmenuje se to lazyjack; pozn.red). Fungovalo to bezvadně a konečně odpadlo padání plachty přes palubu. Stále jsme jeli na zadní vítr, což se nám hodilo, protože hlavní plachta byla nepoužitelná. Počasí bylo nádherné a tak jsme si dopřáli koupel. Překvapilo nás, jak je obtížné při rychlosti šesti uzlů vylézt z moře na palubu. Podařilo se nám to s vypětím všech sil a za pomoci druha.
Došla nám zásoba pitné vody v nádržích. Měli jsme ještě vodu v plastikových lahvích. Kdyby s námi plul Ladin, asi by byl s vodou problém. Vypral jsem velké prádlo a doufal že přijde déšť, aby z něj vyplavil sůl. Jura přetěsnil okno v kajutě a vysál snad už posté vodu z vany motoru. Byla to hnusná práce, protože to bylo ve stísněném prostoru a celé smíchané s olejem. Já jsem mezitím řídil loď a střídavě vařil. Odpoledne se ve vzdálenosti padesáti metrů na levoboku objevila velryba. Doufali jsme jenom, že to není samec toužící po milostných hrátkách a že mu nebudeme připomínat samičku. To bychom asi nerozchodili.
Byli jsme nuceni vyhodit velmi dobrou směs na špagety, jelikož chytla plíseň. Před obědem jsme si jako předkrm dopřáli slaná očka. V životě bych se toho doma nedotkl, ale tady jsem Juru žárlivě střežil, jestli si náhodou nebere o očko víc. Byla to chuťová delikatesa a jedinou chybou bylo, že ta plechovka byla strašně malá. Hlad je nejlepší kuchař. Jediné co jsem dosud nemohl pozřít i když jsem se o to snažil, byly olivy. Ty tedy zůstaly Jurovi. Tento den byl velmi úspěšný a loď zvesela uháněla vstříc Evropě.
27. den
Pohoda z krásné jízdy trvala celou noc. Nad ránem přišla bouřka a tak jsem pomohl Jurovi stáhnout všechny plachty. Všiml jsem si, že je vyčerpaný a jeho pohyby byly zoufale pomalé, až malátné. Podepsala se na něm náročná noc a hlavně boj se „spinakrovým pněm“.
To byla čtyři metry dlouhá kovová tyč, která se jedním koncem upevnila ke stěžni a druhým ke konci kosatky. To vše dělal jeden člověk na kluzké palubě za hrozných náklonů a větrů. Tento způsob jsme používali při jízdě na zadní vítr. Pokud se dílo podařilo, tak loď připomínala motýla s rozevřenými křídly. V noci Jura krotil divokou plachtu a „ peň“. Proto byl tak unavený. Řízení lodi na „motýla“ jak už jsem popisoval, bylo velmi náročné.
Po obloze pluly nádherné mraky a já jsem konal malou potřebu přes palubu lodi. V tom jsem zažil obrovský šok. Těsně u boku se vynořila mohutná velryba, která byla větší než naše loď. Málem jsem si leknutím utrhl své malé mužství. Než Jura doběhl pro fotoaparát, byla pryč. Mohu odpovědně prohlásit, že jsem jediný z naší party, kdo počůral velrybě záda!
Po tomto zážitku Jura umyl nádobí a vyčetl mi, že to dělal za mne. Takže za trest vařím já. Opět jsme se pohádali o to, co kdo kdy umyl či neumyl apod. Měl jsem chuť se s ním porvat, ale na to zde byl příliš malý prostor. Každý z nás si myslel, že ten druhý dělá míň práce. Takže klasická ponorková nemoc. Po takovýchto hádkách jsem měl chuť se vším praštit a nehnout ani prstem. Ale to by nikam nevedlo. Byli jsme závislí jeden na druhém. Nakonec naše názorové klání skončilo smírem, jako mnohokráte předtím. Nechal jsem Juru o hodinu déle spát jako projev dobré vůle. Bylo to o to snazší, že loď řídil autopilot. Jura jej nechtěl , protože měl pocit, že se tím vybíjí baterie. Já jsem byl toho názoru, „že baterky sice budou podle něj nabitý, ale my budeme vybitý“. Takže když bylo nejhůř, neváhal jsem jej využít.
28.den
Celou noc jsme dřeli jako koně. Musel jsem několikrát během služby využívat automat, neboť jsem kvůli ustavičnému usínání nebyl schopen řídit. Ráno mne nevzbudil budík. Měl jsem ho pod hlavou a on mi deset minut pípal přímo do ucha. Přesto jeho snaha o moje vzbuzení byla marná. Měl jsem toho opravdu dost. Naplno u mě propukla ponorková nemoc a na Jurovi mi začalo vadit všechno. Počínaje pleší až po rozepnuté knoflíky. Chtěl jsem zoufale domů!!!
Na Azorské ostrovy jsme teoreticky měli doplout za čtyři dny a já jsem se už nemohl dočkat. Z Azorských ostrovů do Evropy je to „ pouhých“ tisíc dvě stě námořních mil, což bychom mohli zvládnout tak za deset dní. Netušil jsem, jak hluboce se ve svých odhadech mýlím.
Od rána se nekonal žádný kloudný zážitek, jenom kolem lodi plulo stádo delfínů, ale to už bylo okoukané. Navíc začalo bezvětří, pokazil se autopilot a krůtí konzerva smrděla rybinou. Zkrátka den jako „vymalovaný“!
Po pár hodinách bylo už všechno jinak. Svítilo sluníčko, krůta nebyla rybou a autopilot šel opravit. Mapu, kam jsme zaznamenávali denně svoji polohu, jsme měli několikrát přeloženou. K dnešnímu dni jsme se konečně dostali za ohyb, kde byly vidět Azorské ostrovy. Každé střídání u kormidla jsme pečlivě vedli v lodním deníku. Tento zápis obsahoval čas, polohu, tlak a počet uplavaných námořních mil. Po každých dvanácti hodinách jsme zakreslili do mapy svoji polohu. Byl to malý obřad a podle vinoucí se čáry naší plavby jsme viděli, jak to jde zoufale pomalu. Mapa byla tak obrovská oproti kresleným čarám! Pozvolna jsem se oddal meditacím.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že vůbec nelituji svého odchodu od armády. Nebýt toho, tak jsem takovéto dobrodružství nikdy neprožil. Nevěděl jsem sice jak to dopadne, ale neúspěch jsem si nepřipouštěl.
Přemýšlel jsem, jak se budu dostávat z Gibraltaru domů. Bylo to sice trochu předčasné, ale byl zde problém co s lodí. V přístavu na nás sice měla čekat posádka, se kterou měl Jura doplout až do Itálie, ale pokud by tam nikdo nebyl, chtěl Jura plout sám. Byl jsem napevno rozhodnut v Gibraltaru opustit loď, děj se co děj, ale rozhodnutí jsou na to, aby se měnila. Nemohl jsem v tom Juru nechat samotného. Při těchto úvahách se mi chtělo zoufale kouřit. Ale nebylo co. Ladin nám na lodi nechal obrovskou tašku, která nám neustále překážela v pohybu. Tušil jsem, že v ní mohou být cigarety, ale bylo mi proti mysli hrabat se v cizích věcech. Později jsem se dozvěděl, že tam byl celý karton Camelek a že jsem si klidně mohl vzít.
Napadlo mě, kam pojedeme v zimě na hory s rodinou, a že už nikdy nebudu tak dlouho pryč. Představoval jsem si, jak budu zodpovědně vychovávat své syny. Už aby to bylo!
29.den
Normální jachtaři by touto dobou již dávno seděli doma a přijímali gratulace od přátel, zatím co my neviděli ani náznak Azorských ostrovů.
Získal jsem poznatek, že v Atlantiku jsou takové bouře, že zvrací i ryby.
V noci přestal foukat vítr a já jsem ráno našel Juru, jak spokojeně spí u kormidla. Plachty byly dole a byl jsem rád, že se mohu také vyspat.
Před finálním útokem na dobytí ostrovů můj zdravotní stav nebyl nejlepší. Tělo byla jedna velká bolest a hlava byla zralá na návštěvu u psychoanalytika.
Jura zašil plachtu, která se opět roztrhla. Už jsme se tomu ani nesmáli. Vodící háček plachty zůstal na vrcholu stěžně a tak nezbývalo, než tam vylézt. Byla to nepříjemná událost a vyřešil to Jura. Já jsem ho jistil. Stěžeň ve své horní polovině měl ohromné výkyvy. Dopadlo to dobře a do odpoledne jsme všechny problémy zdárně vyřešili. Vítr se smiloval a začalo vydatně pršet. Pluli jsme sice jinam než jsme chtěli, ale alespoň něco. Potkali jsme nákladní loď Shanon, která plula tři sta metrů kolem nás, ale na moje volání do vysílačky nikdo nereagoval. Buď to byl bludný Holanďan, nebo všichni spali… Škoda, chtěl jsem je poprosit o vodu a cigarety. Pokoušel jsem se opět chytat ryby, ale bezvýsledně. Jura uvařil rýži na sladko, což je jedna z věcí, co naprosto nesnáším. Bylo to odporné, ale vzhledem k množství potravin jsem si nemohl vybírat.
30.den
Noc proběhla klidně a ráno jsme nahodili motor. Moře bylo jako zrcadlo a vítr nikde. Řízení jsme mohli svěřit automatu a tak zbyl čas na lenošení. To jsem si zpestřil vařením. Uvařil jsem bujabézu a tu zahustil kaší ze včerejška. Jako druhý chod byly špagety se zbytkem bujabézy. Aby to trochu vypadalo, použil jsem koření jako barvivo. Jídlo bylo značně stereotypní a nepůsobilo kromě zasycení žádné potěšení. Rovněž i podpalubí, kde bylo všechno vlhké a studené, nepřispívalo k dobré náladě. Proto, když někdo z nás vymyslel nějaký kulinářský zázrak, bylo to přijato s nadšením.
Sotva jsem stačil umýt hrnec, rozfoukal se vítr. K tomu se přidaly velké vlny. Chvíli jsme pluli na zrefované plachty, ale potom došlo k roztržení hlavní. Všechno jsme museli skasat. Jura zašíval a já jsem našel pod umyvadlem dva záhadné kabely, které nám měly údajně dobíjet baterie. Odpočíval jsem, neboť jsem se od rána nezastavil. Nasadili jsme bouřkovou plachtu a loď se opět stala hříčkou vodních živlů. Zajímavé bylo, že na tu malou plachtu loď plula rychlostí sedm uzlů. Bylo to k nevíře. Střídali jsme se po hodině a byl to vyčerpávající boj. Večer jsme byli oba vysílení, takže ke slovu přišla vodní kotva.
Propadal jsem trudnomyslnosti. Zbývalo nám trochu vody a několik konzerv. Plechovky s pivem se v podpalubí působením mořské vody rozpustily. V nádrži bylo pár litrů nafty. Jurovi se málem podařilo zapálit loď. Když opravoval motor, vyběhl na palubu pomoci mi s plachtami. Když se vrátil zpět, byla v podpalubí spousta dýmu od hořícího koberečku. Ve spěchu tam omylem odložil zapnutou halogenovou lampu a ta byla příčinou požáru. Já jsem o tom vůbec nevěděl, neboť jsem měl plné ruce s řízením lodi. Nakonec jsme nasadili vodní kotvu a šli spát.
V noci se ozvala strašná rána. Všechno se sypalo na hromady. Akumulátory se vytrhly ze svého uchycení a poličky neudržely materiál. Jurovi spadla na hlavu těžká vysílačka. Před úrazem jej zachránily ruce, které dal instinktivně před sebe. Toto vše se odehrávalo v naprosté tmě. V první chvíli jsem byl přesvědčen, že jdeme ke dnu. Kupodivu jsme si zachovali chladnou hlavu. Zjistili jsme rozsah škod a provedli provizorní opravy. Zbytek jsme se rozhodli řešit ráno. Pravděpodobně nás z boku nabrala obrovská vlna. Tlak během malé chvilky klesl z tisíc dvacet čtyři na tisíc. Bouře zesilovala a tak jsme se pokoušeli znovu usnout.
31.den
Ráno jsme se probudili do sluníčka. Vítr byl optimální. Moře stále bouřilo, ale rozhodli jsme se plout. Na ostrovy nám zbývalo tři sta námořních mil a naše rychlost byla šest uzlů. V podpalubí to v denním světle vypadalo jako na bojišti. Provedli jsme pokus o úklid a já jsem umyl nádobí. Nasadili jsme hlavní plachtu, ale ta se po chvilce roztrhla. Zkusili jsme tedy plout na motýla, ale když jsme složitě vše nainstalovali, tak se změnil vítr. Museli jsme zase všechno zrušit. Strašně mě bolela záda v oblasti ledvin a Juru ruce. Tlak mezitím stoupal a po chvíli se dalo jet na kosatku. Jura opět zašíval a já jsem vařil a kormidloval. Službu jsem měl celý den a ujeli jsme pouze třicet dva námořních mil. Načali jsme odporný americký salám, který se v syrovém stavu nedal jíst. Zlaté české uzeniny!
V noci bylo bezvětří, takže zbyl čas na odpočinek. To neustálé střídání extrémů s absolutním klidem nás vysilovalo hlavně psychicky.
Autorovy stránky www.radarka.cz
Pokračování příště
200 tipů pro jachtaře
Novinka na českém trhu
Rady a zkušenosti pro každou příležitost, protože jachting, to nejsou jenom vítr a plachty. To máte navigaci, elektrotechniku, kuchaření, plyn, posádku, tchyni na palubě, mořskou nemoc, jinou nemoc, lana, uzly, fléry, rafty, vysílačku, VHF, DSC, ETA…