V minulém díle jste četli: Jiří, Jura i Maruška úspěšně odletěli do New Yorku, i když kontrola na letišti se neobešla bez komplikací. Po půjčení auta a dlouhém rozhodování Marušky, koho se zeptá na cestu, dorazili do 80 mil vzdáleného motelu, kde přespali a ráno se vydali na 1300 mil dlouhou a únavnou cestu na Floridu. Po cestě navštívili rodinu Žákových, což jsou Jiřího známí a žijí zde již od roku 1969. Ti jim vyprávěli o českých námořnících, kteří se také vydali na plachetnici z Ameriky do Evropy přes Atlantik, a o tom, jak neslavně jejich cesta dopadla. Nakonec všichni tři pokračovali v cestě a úspěšně dojeli na Floridu, kde se mají sejít s kamarádem Zdeňkem a koupit plachetnici.
Ráno svítilo pravé Floridské sluníčko a my se probouzeli Maruščiným prokašláváním k životu. To má z toho kouření. Venku jsem objevil nádherný modrý bazén a tak do něj nořím své plnoštíhlé tělo. Pravda, mám na sobě pár kil tuku, ale to je čistě účelová věc. Podle autora knihy o přežití pana Pavlíčka. Když jede na nějakou extrémní akci, zásadně tři měsíce před tím nesportuje a jenom se cpe. Z vytvořených tukových zásob pak přežívá. Tato myšlenka se mi zalíbila a tak se cpu také, neboť nikdy nevím, kdy přijde extrém.
Jak si tak plavu objevil se chlap jako hora a pozdravil česky. Byl to Zdeněk. Byl jsem nadšen jak všechno vychází podle Jurova plánu, takže teď už zbývá koupit jachtu a hurá přes Atlantik! Seznámili jsme Zdeňka s naším úžasným plánem a on se nás zeptal jaké máme jachtařské zkušenosti. Jura odpověděl, že staví lodě a několikrát jezdil po Jadranu a já že hodně čtu. „Aha”! Řekl na to Zdeněk a loknul si piva z plechovky. Dál jsme tuto debatu nerozváděli. Pozval nás k sobě domů a rozložil před nás odborné časopisy s nabídkami jachet. Venku bylo třicet stupňů ve stínu a Marušce byla zima. Listovali jsme v katalogu a počítali kolik má Jura dolarů. Jachty byly nádherné, ale cenově nedostupné. Jura musel slevovat ze svých přestav. Nakonec jsme si vybrali tři a Zdeněk začal telefonicky s majiteli sjednávat čas prohlídky jachet. Mezitím mě též roztřásl chlad a asi to bylo tím, že jsem si uvědomil, že toto není sen a já přes ten Atlantik opravdu pojedu.
Pořád jsme počítali náklady, když tu přišla nádherná Američanka. Byla to Patricie, manželka Zdeňka a byla z Uherského Hradiště. Doposud jsme jen viděli tlusté, mladé slečny a navíc velmi nehezké. Dost mě to udivilo. Odchován porevolučními, divácky náročnými seriály z Ameriky, jsem tady na Floridě čekal něco jiného. Například ona sladká děvčata z pobřežní hlídky. Dokonce jsem měl sen, že se topím a ze spárů krutého moře mě zachraňuje Pamela Anderson. Od jisté smrti mě zachránila její vlhká ňadra a nekonečný pohled do jejích modrých očí. Jak to dopadlo nevím, protože mne probudila Maruška, když šla kouřit.
Po úvodním seznámení s Patricií jsme se dozvěděli, že jsme blázni, když chceme plout přes Atlantik a zda nemáme hlad. Měli jsme, ale vtom Zdeněk domluvil po telefonu prohlídku jachty. Jeli jsme se na ni hned podívat. Majitel nás přivítal s doutníkem v ústech a cosi Zdeňkovi vysvětloval. Nevěnovali jsme tomu pozornost a prohlíželi si loď. Byla nádherná a majitel mě rozčiloval, že klepe popel na palubu. Dělal jsem jako že vím na co se koukat, ale nevím zda to bylo přesvědčivé. Byl jsem totiž poprvé v životě kupovat jachtu. Shodli jsme se s Jurou, že ji koupí, ale chybí mu pět tisíc dolarů. Takže jsme poděkovali a odjeli zpět ke Zdeňkovi s tím, že si to jako rozmyslíme, protože nabídek máme víc. Američan řekl O.K. a skočil i s doutníkem do bazénu. Rozhovor se točil neustále kolem toho, jak přesvědčit Američana, aby slevil pět tisíc dolarů. Večer jsme se ubytovali v motelu nedaleko Zdeňka a den završili červeným vínem, při kterém se problémy samy řeší a tok myšlenek plyne jako dravá řeka.
Ráno nás bolela hlava a Maruška si chtěla povídat. Podíval jsem se na hodinky a na nich bylo půl šesté. Maruška záhy pochopila, že z konverzace nic nebude a tak se jela projet autem. Naštěstí nezabloudila a přijela když už jsme byli vzhůru. Trpělivě jsme vyslechli, kde všude byla a co prožila. Den byl jako vymalovaný a tak jsem se vykoupal v bazénu. Mezitím jsem vypozoroval, jak se zachází s automatem na led. Tuto informaci jsem později velmi zužitkoval při poučování Marušky, která šla pro led a přišla s prázdnou. Na zítřek jsme měli domluvenou další prohlídku jachty a to v sedmdesát mil vzdálené Miami. Jeli jsme za Zdeňkem, který usoudil, že dneska není vhodný den k dělání byznysu a pozval nás na bifteky. Měl neuvěřitelnou spotřebu piva a bifteky byly fantastické. Patricie mě vzala do second handu, kde jsem si pořídil bermudy a tropický klobouk. Byly zde v zastoupení různé národy, ale většinou převažovaly ty, které známe i z našich tržišť. Párty u Zdeňka pokračovala do večerních hodin a já jsem se trochu opil z americké whisky, takže jsem šel spát do auta.
Uběhlo již sedm dní co jsme byli na cestách a pořád bez jachty.Ráno nás Zdeněk odvezl do Miami, kde jsme si prohlédli další jachtu. S tou první se nedala srovnat. Byla dost ošuntělá. Přijeli s ní tři kluci z Austrálie, kteří si ji tam postavili a již šestým rokem tady přežívají. Abychom získali přehled, jdeme se podívat do bazaru jachet na ceny. Byly zde sice jachty za přijatelnou sumu, ale v otřesném stavu. Jeli jsme zpět ke Zdeňkovi na oběd a jako hlavní jídlo byl špenát, který nesnáším. Na moři si asi nebudu moci vybírat a tak jsem jej s přemáháním snědl. Když už jsem se stal Pepkem námořníkem a jedl špenát, začal jsem po třech měsících zase kouřit. Takže už mi to u Marušky nevadilo a chodil jsem poctivě s ní. Ve speciálním obchodě Jura koupil námořní mapy za spousty peněz.
Odpoledne jsme se Zdeňkem a jeho synem jeli zpět do Miami na hokej Stanley Cup. Hráli nějací Panteři proti Boston Bruins. Byl to nádherný zážitek. Byly tam rodiny s dětmi a u vchodu do haly každý návštěvník dostal froté ručník, kde byl vytištěn emblém Panterů a údaje o dnešním zápase. Těšil jsem se, až tento suvenýr přivezu svému jedenáctiletému synovi, který hraje hokej a chce být Jágrem. Já ho v tomto podporuji, neboť se těším jak budu utrácet jeho milióny. Ani nevím kdo vyhrál, protože jsem zíral s pusou dokořán a nasával fantastickou atmosféru. Pro Američany je návštěva hokeje společenskou událostí. Každý může fandit komu chce, bez nebezpečí, že bude atakován od jiných fanoušků. Cítil jsem se skvěle a pozoroval lidi, jak pijí colu, cpou se popcornem a všechno házejí pod sebe. Po skončení zápasu jsme šli k autu a já konečně viděl houmelesáky spící na krabicích a novinách. Naštěstí byla kolem spousta lidí a policajtů, takže jsme se nebáli. Byl jsem rád, že mám u sebe své tři nože.
Přijeli jsme ke Zdeňkovi domů, kde se mě všichni ptali jak se mi to líbilo a kdo vyhrál. Byl to trapas, protože jsem to nevěděl. Seděl tam jakýsi Štefan a po pár drincích jsme zjistili, že jsme spolu sloužili v osmdesátých letech na pardubickém letišti. Jak je ten svět „malej“ !
Párty se opět protáhla, takže s usínáním nebyl problém.
V půl šesté jsme šli s Maruškou kouřit a probudili Juru, že si chceme povídat. Poslal nás do spodní krajiny zad a otočil se na druhý bok. Nakonec jsme ho dostali z postele a jeli za Zdeňkem, abychom jej zastihli v použitelném stavu. Podařilo se a on nás odvezl do speciálního jachtařského obchodu. Byla tam spousta nádherných věcí za „ super ” ceny. Bohužel nám chyběla „ super ” hotovost. Nakonec jsme přece jen pustili nějaký ten dolar. Zdeněk opět usoudil, že dnes není vhodná konstelace ke koupi jachty a my byli dost naštvaní, protože dovolená není nekonečná. Jura rozhodl, že do New Yorku odvezu auto já i s Maruškou. Byl jsem pořádně naštvaný, neboť v Čechách byl plán jiný. Nakonec jsem ale uznal, že by to nezvládla. Dohodli jsme se na plánu číslo dvě.
V pátek odvezu Marušku do New Yorku tak, abychom tam byli v neděli, kdy přiletí Láďa, což je třetí a poslední člen posádky. Jelikož ale Maruška odlétá až ve středu a sama by se v tom velkém městě bála, budeme se do odletu s Láďou o ni starat. Tento plán se mi šíleně zajídal, protože jsem to považoval za ztrátu času. Naštěstí jsme vymysleli, že ty tři dny než Maruška odletí pojedeme na exkurzi k Niagarským vodopádům.
Jura koupil anglické knihy o jachtingu a tak jsem viděl fotografie z bouří, jež se vyskytují v Atlantiku. Asi si ten” prst z nosu” budeme muset občas vyndat. Objevil jsem vytoužený nůž, který je zároveň kombinačkami a tak na něj padly veškeré moje finance. Udělal jsem si velkou radost.
Po pečlivém prostudování nabídek jachet k prodeji Jura zjistil, že by potřeboval čtyřicet tisíc dolarů. Za tuto cenu jsou lodě v perfektním stavu a se špičkovým vybavením. Měl jenom dvacet pět tisíc a Američan s doutníkem o slevě nechtěl ani slyšet. Zdeněk to telefonicky zkoušel, ale on se mu vysmál. Nezbylo, než koupit jachtu od Australanů, což znamenalo další zdržení než vyplujeme.
Den byl plný zážitků a tak jsem si dal na dobrou noc pár drinků. Měl jsem debatu s Jurou a s Maruškou na téma teploty v našem pokoji. Já jsem spal pouze pod prostěradlem a oni pod dvěma dekami a ještě jim byla zima. Jsou přece jenom staršího data výroby. Nenechali se přesvědčit o zdravém způsobu spánku, kdy bacily umírají chladem a tak jsem vždy počkal až usnou a tajně zapínal klimatizaci. Ráno jsem potom byl vždy pokárán.
Zkoušeli jsme se dovolat do Česka, ale to bylo zhola nemožné s naším jazykovým vybavením. Muselo se totiž komunikovat se spojovatelkou a ta bohužel neuměla česky. Navíc naházet do automatu deset dolarů v drobných je velmi obtížné, protože se nedaly sehnat.
Konečně nastala vhodná konstelace a po devíti dnech jsme koupili jachtu od australských mořeplavců. Zdeněk s námi nemohl jet, protože musel do práce a tak obchodní jednání vedla Maruška. Australáci nás svezli asi hodinu po umělém kanálu na motor s tím, že na otevřeném moři jsou velké vlny a tak jsme ani nerozvinuli plachty. Ke konverzaci jsme používali ruce, nohy a na detaily Marušku. Nakonec to k ničemu nevedlo a tak jsme po zakotvení všichni odjeli ke Zdeňkovi, že byznys domluví on. Zdeněk byl ještě v práci a tak konverzace zbyla na Patricii. Australané na ní mohli oči nechat, protože byla oblečena ve velmi slušivých růžových šatečkách s vyrýsovanými ženskými detaily. Zajel jsem koupit víno, abych mohl australáky naučit česky. Za hodinu jsme si již povídali vtipy a byla pohoda. My s Jurou slavili svátek a já navíc výročí svatby. To mě tak dojalo, že mi Patricie dovolila zavolat do Česka mojí rodině. Jelikož ale v Čechách byly tři hodiny ráno, má milovaná choť mé dojetí nesdílela.
Když byl večírek v nejlepším, přišel Zdeněk. Po hodině uzavřel koupi jachty. To byl další důvod k oslavě a tak jsme šli spát velmi pozdě.
Autorovy stránky www.radarka.cz
Pokračování příště
200 tipů pro jachtaře
Novinka na českém trhu
Rady a zkušenosti pro každou příležitost, protože jachting, to nejsou jenom vítr a plachty. To máte navigaci, elektrotechniku, kuchaření, plyn, posádku, tchyni na palubě, mořskou nemoc, jinou nemoc, lana, uzly, fléry, rafty, vysílačku, VHF, DSC, ETA…