Vzájemná nenávist Turků a Řeků je všeobecně známá, i její důvod. Osmané Řeky ovládali čtyři století, vykáceli jim všechny stromy atd, Řekové se v povstání osvobodili, Turky vyhnali a obsadili jejich majetky. Pěkně se Turkům pomstili na Kosu – udělali z mešity hospodu – viz obrázek.
Další den dopoledne jsme minivláčkem dojeli ke zříceninám Asklepia – největších antických lázní, Hippokratova působiště. Výlet jsme moc neprotahovali, protože jsem se chtěl podívat do Bodrumu. Nó bóže, říkáte si mnozí, nějakej Bodrum. Jeho antické jméno ale zní Halikarnassos a to už někomu něco napovídá! No jasně, Mauzoleum, jeden ze sedmi divů světa. A kdeže to tedy vůbec je? No právě naproti , támhle! Myslím, že nějakejch osm mil, ale možná i míň. Řecké charterovky vám budou tvrdit, že se tam s řeckou lodí nemůže plout, ale to jim nevěřte, není to vůbec žádný problém. Akorát si musíte pořídit tureckou vlajku (v maríně za 3 eura) a zhruba v polovině vzdálenosti mezi Kosem a Bodrumem ji vyvěsit pod pravý sáling.
Chvíli jsem váhal, jestli si najít stání v přístavu (ušetřené peníze) nebo využít marínu. S vlastní lodí bych určitě dal ten přístav ale s půjčenou to přece jenom bude lepší být za plotem. Před vjezdem do přístavu jsem tedy použil kanál 73 VHF jak doporučoval nápis na vlnolamu. V minutě se přiřítil gumák, který nás dirigoval ke stání, do kterého nás doslova nastrkal. Delší lodě v nacpané maríně nemají na nějaké samostatné manévry žádný prostor. Ještě jsme nebyli pořádně vyvázáni a u lodi už stála krásná Turkyně v elegantním kostýmku. S oslnivým úsměvem mě požádala o lodní papíry a pozvala do recepce. Šel jsem za ní se skloněnou hlavou jako tele na porážku. To proto, že jsem nemohl odtrhnout pohled od jejích úžasných nohou.
V recepci byly ještě dvě její kolegyně ve stejných kostýmcích. Pochopil jsem, že chodit k lodím pro doklady je úkol té nejošklivější z nich. V rozlehlé recepci maríny se dalo z naleštěného černého mramoru na podlaze svačit, obědvat i večeřet. Tři Grácie mi pomohly vyplnit formuláře k entry a poradily, abych na příslušných úřadech (kapitanát, pasovka, celnice a hygiena) tvrdil, že vyplouváme brzy ráno (Turci dělají od 10 hodin, moje krevní skupina) a udělal si hned i exit. Ušetřím tím čas. Poté ta nejhezčí zaševelila něco svým erotickým altem do vysílačky a vzápětí přisvištěl před recepci gumák. „Odveze vás do přístavu“ rozloučily se se mnou mandlové rtíky a já se řítil přes rozlehlý přístav ke kancelářím. Health office, Police, Custom a Harbour Master zabraly dvě hodiny a tak jsem v duchu ocenil naše členství v EU, kde tohle už neexistuje.
Marína pro loď naší velikosti stála 52 euro, transitlog a přístavní poplatek dalších cca 42. Na jednoho člena posádky asi 16 euro. Den strávený v Bodrumu stál za to, je to přece jen jiný svět a posádka byla Tureckem nadšená. (Jehněčí sish kebab byl vynikající a porce obrovská), pivo Efes nedosahuje kvalit řeckého Mythosu ale ještě pořád ční vysoko nad Gambrinusem. Možná si ještě pamatujete (v předchozím díle) povídání o lovcích mořských hub na Kalymnu. Bodrum bylo také jejich hnízdo.. V přístavním parku mají pěkný památník, bronzovou sochu potápěče ve skafandru.
Nějak jsem zamluvil to Mauzoleum. Samozřejmě už tu dávno není. Zničilo ho zemětřesení a z jeho kamenů a cihel postavili rhodští Johanité (ještě o nich bude řeč) největší pevnost ve středomoří. Z té později vznikl hrad a uvnitř hradu je teď mešita. Jinak jsou antické památky v Malé Asii, dnešním Turecku mnohem zachovalejší, než stejné stavby v Řecku. Ty si řečtí bratři rozebrali na kozí a prasečí chlívky.
Bodrum je rovněž proslulý loďařským uměním. Po staletí se tu stavěly a dodnes ještě staví dřevěné lodě. Objednávají si je hlavně cestovky. Turisté milují iluzi, že se plaví na prastaré plachetnici i když pod plachtami vrčí silný motor. Cestovky je vozí kolem pobřeží nebo na řecké ostrovy. Turkům totiž žádné nezůstaly, i když by na ně ze svého břehu dohodili kamenem. To musí být na nervy, což?
Při procházce městem mě zaujal tenhle kaktus, který už skoro přerostl dům, u kterého je zasazen. Povšiměte si na fasádě upevněných modrobílých očí. Tento skleněný amulet Nazar je pro Turecko velmi typický a je to myslím nejoblíbenější suvenýr. Má za úkol ochraňovat svého nositele nebo dům před zlými pohledy a uřknutím. Velmi potřebné dnes, řekl bych.
Z Bodrumu jsme vypluli ráno v 1000 a po 45 mílích hezké plavby kolem výběžku tureckého pobřeží při průměrném větru 12 uzlů zakotvili v přístavu Symi stejnojmenného ostrova. Loď na obrázku si to asi chtěla zkrátit tunelem. Přístav Symi je úzký a poměrně hluboký. Musíte se přídí dostat co nejblíže protilehlému nábřeží (tam jak je vyvázána ta velká loď), začít couvat a vypouštět kotvu na hloubce 20 metrů. Než docouváte k nábřeží, vítr vás trochu snese, takže váš kotevní řetěz křižuje na dně řetězy dříve zakotvených lodí. Ti co připlují po vás to mají stejné, takž když pak někdo potřebuje odplout, vznikají zajímavé rébusy.
Na maličkém Symi je 63 kostelíků. Jak už víte, postavily je rodiny lovců mořských hub svým svatým patronům, aby ochraňovali jejich živitele při potápění. Symi stejně jako ostatní ostrovy trpí tím, že jsou tu jenom omezené možnosti obživy a tak mladí odcházejí, staří umírají a ostrov pustne. Žije jenom „přízemí“, kde přistávají lodě a čluny s výletníky. Než čluny k večeru návštěvníky odvezou, jsou taverny a obchůdky plné. Výše, do dalších pater ostrova zabloudí jen málokdo a peníze tam nenechá. Z celé naší posádky jsme nahoru vylezli s Vlaďkou sami dva a odměnili se v jedné kavárničce skvělou kávou metrio elliniko z džezvy. Na obrázku dole vidíte jeden z mnoha opuštěných domů, které jsme po cestě vzhůru míjeli. To mi vnuklo myšlenku si tady nějaký opuštěný dům koupit a jezdit sem pravidelně. Naštěstí mě ten nápad brzy opustil.
Po návratu na loď jsem s obdivem pozoroval tenhle (viz obr. dole) britský škuner. Tři mládenci, kteří s ním připluli, předvedli tak elegantní a hladký přistávací manévr , že jsem si jenom povzdychl. Holt Britové to na moři umí. Spuštění plachet, obrat, kotvení a vyvázání proběhlo hladce samo, bez zjevného úsilí posádky.
Symi nás okouzlilo a tak jsme na druhý den se závěrečnou etapou na Rhodos ani nepospíchali. Vypluli jsme až ve dvě odpoledne, abychom těch 23 mil urazili do šesti, kdy jsme byli očekáváni v přístavu Mandraki. Šlo o to, abychom tam měli místo, protože jinak je malý historický přístav kolem dokola zcela zaplněn. Do bazénu v Mandraki jsem vplouval přesně v 18:00. Přes jediné volné místo bylo nataženo lano. Začal jsem k němu couvat, nějaký chlapík lano odvázal, podal mooring a byl konec plavby.
Domluvili jsme se na předání ráno v 09:00. V tu dobu přijela cisterna a doplnila nádrž naftou. Protože jsme už tankovali na Symi, vešlo se tam jenom pár litrů nad kterými chlapík mávl rukou. Naši opravu vrátku se zahvízdnutím pochválil. Prohlédl loď, zavolal nám půjčovnu aut a rozloučil se. Chlapík z půjčovny nás nechal naskládat bágly k sobě do kanceláře a s Fiatem Doblo (pro 7 lidí, 50 euro/den) jsme vyrazili za pokladem. Kvůli zastávce v Turecku nám totiž nezbyl čas na to, abychom do pirátské zátoky dopluli a tak tam musíme dojet po souši.
Myslel jsem si, že nebude problém zátoku s ukrytým pokladem najít, ale jak se ukázalo, bylo to dost tricky. Věděl jsem, že jsme tam sjížděli od malého kostelíka na skalní plošině a že v zátoce byla skála ve tvaru koně. Jo a po cestě dolů byla vpravo skála s troskami hradu. Musí to být na severozápad od nejjižnějšího konce Rhodu, kterému se říká Prasonisi. Ten obrázek dole je diák z roku 1989. Takhle to tam vypadalo.
Po cestě na jih jsme samozřejmě museli zastavit na Lindosu. Toto nejnavštěvovanější místo na Rhodu mě tentokrát upřímně vyděsilo. Ráno v 10 hodin už před ním parkovaly desítky autokarů a pro davy turistů se uličkami ke hradu nedalo vůbec projít. Raději jsme před nimi prchli. Pro mě se spousta zajímavých míst na světě stala nedostupná. Tím, jak přibývá lidí, mají se líp, zlevňují letenky, přibývají cestovní kanceláře atd. se mnohá místa podobají kořisti pokryté kobercem hladových mravenců. S těmi se já nebudu přetlačovat. Naštěstí zůstane na světě mnohem víc úžasných míst přístupných jenom z moře. Jenom jachtařům.
Prasonisi je malý ostrůvek s majákem spojený s Rhodem krátkou písečnou kosou. Ze západní strany je několik stovek kilometrů otevřeného moře vystaveného větrům, které způsobují trvalý příboj dorážející na kosu. Tím pádem je to nejvyhlášenější surfařské místo v Evropě, doslova surfařský ráj. Na východní straně kosy je hladina jako Tálinskej rybník. Protože kousek naproti je turecké pobřeží. Před 19ti lety jsem tam při pokusu přejet k majáku s mojí dvanáctsetrojkou zahučel do písku jako ponorka. Vytáhl nás majitel tehdy jediné taverny traktorem. Dnes tam jsou dva supermarkety, hotely, taverny a přímo na pláži pojízdný bufet.
Našli jsme si místečko za větrem a přespali pod širákem. Víno, Metaxa, vítr a únava nás spolehlivě ukolébaly. Cesta na sever po západní windy side připomíná kalifornskou National No.1. Vine se vysoko nad pobřežím borovými háji s neuvěřitelnými výhledy na moře. Ostrůvky, zříceniny středověkých hradů, malá políčka v údolích a hory po pravé straně. A nikde žádní turisté!!! Našli jsme kostelík! Tehdy měl bílou střechu, ale je to on! Hodili jsme do kasičky euro, zapálili svíčku a zapíchli ji do podnosu s pískem. Tak teď pořád dolů, tam někde musí být hrad! A naozaj, za zatáčkou se hrad vykulil. Pod ním parkoviště a taverna. Tak to tady tehdy nebylo.
Sjíždím čím dál horší cestou a míjím tři ještě horší odbočky. Nevím kudy dál a tak se vracíme k hradu pro radu. Líčím majitelce taverny jak ta zátoka vypadá. U vjezdu na skále kamenná pyramida a ve vodě skála ve tvaru koně… „Né né, to tríto okélos“ kývá hlavou a usmívá se. (Ano ano, třetí odbočka.) Vracíme se a sjíždíme dolů. Cesta už cestu nepřipomíná, i offroad by tu měl problémy. Posádka se bouří, mají strach jet dál. Zbývající kilometr dojdeme pěšky. Je vidět, že Pirátskou zátoky (tak jsem ji tehdy pojmenoval) využívají rybáři. Jsou tu kousky sítí, plováky, železné zátěže, množství lastur.
Nadšená posádka se vrhá do teplé vody a já se škrábu na skálu. Vidím, že velká část kamenné pyramidy, právě ty kameny zčernalé kouřem signálních ohňů, se zřítila do moře. Pamatoval jsem si, že jsem poklad ukryl pod kámen v základně pyramidy a tak obracím jeden po druhém. Nic. Jenom malý štír vyrušen ve svém úkrytu přeběhl do jiné škvíry. Při některé z divokých zimních bouří zmizel můj poklad i s částí pyramidy ve vlnách Egejského moře. Zůstal tam, kde je jeho domov. Asi je na čase, abych prozradil, co to bylo. Základem pokladu byla prastará mince s nečitelnými reliéfy pokrytá měděnkou, kterou jsem tehdy někde na ostrově našel. Přidal jsem nějaké turecké liry a řecké drachmy, v mincích samozřejmě a určitě ještě nějakou drobnost, ale už si nevzpomínám jakou. Prohlásil jsem tehdy, že kdo z rodiny se na Rhodos dostane první má právo poklad vyzvednout. Přijeli jsme pozdě.
Zhruba v polovině cesty na sever jsme se zastavili v taverně ležící pod nejvyšší horou ostrova – Atavirem (1215 mnm). Když jsem na něj 32 let před dnešní návštěvou vylezl, nebylo na jeho vrcholu nic. Tedy kromě základů nějaké stavby a pidikapličky zasvěcené sv. Jiří. Dnes je tam z dálky viditelná bílá obří koule. Kdo hádáte, že to je americký radar, máte pravdu. Místní lidé to ale nijak neřeší. Rhodos má pro návštěvníky spoustu atrakcí. Na západním pobřeží je to především Kamiros, rozsáhlé antické vykopávky a potom Údolí motýlů. Svoje kouzlo mají také vesničky v horách, ale tam se většina turistů nedostane, ti se válejí na plážích na severní a východní straně ostrova.
Ještě než se s Rhodem rozloučíme, musím vám popsat jednu scénku, ze které Honza těží dodnes. Když jsme se k večeru vrátili do Starého města, posádka rozhodně odmítla spát opět pod širákem. Na Prasonisi jim byla zima. Přeci jenom byl konec září… Bylo tedy domluveno, že si seženeme nějaké ubytování. Procházeli jsme starou čtvrtí Mandraki, kde je jedna restaurace vedle druhé. Před jednou z nich byl naháněč, který lákal kolemjdoucí k návštěvě restaurace. Minul jsem ho a šel dál, když slyším Honzu jak mě volá: „Pocem vole, tady ten říká něco vo penzionu za deset éček, poď to domluvit!“ Vrátil jsem se k nim , ale ještě než jsem stačil otevřít ústa, Jana už jela: „Neposlouchejtetohošupákademujenomvojehokšeftypotřebujenásnahnatdotýhospodynavečeřistejnětomajpředraženývonjezatoplacenejvožádnýmnoclehunevítojejenomchytáknatakovýpitomcejakosmemykdebyvonmohvědětvoňákýmnoclehuvonnemážádnýnoclehynastarostialepotřebujenahnatoslydotýjehohospody“
„Whats this terrible women rattlingabout?” (O čem to ta strašlivá ženská třepe) Ptal se mě náhončí vyděšeně. „Toho si nevšímej, řekni mi radši o tom noclehu“ já na to. Tak mi řekl, že má známé, starší pár, a ti že mají baráček na hlavní ulici ve Starém městě a mají volné pokoje, 10 euro za postel se snídaní. Jak jsme se tak domlouvali, Jana jela bez nádechu dál. Chlápek jí nerozuměl ani slovo, ale z intonace jejího projevu mu bylo jasné, že je to negativně zaměřené proti němu. Podíval se na Honzu a doslova mu řekl: „To je tvoje? Vyhoď to a vem` si jinou!“ Málem jsem se smíchy rozsypal. Uložil jsem si lístek s adresou penzionu do kapsy a vedl posádku do města. „Co říkal ten šupák, že ses tak smál?“ chtěla vědět Jana. Škodolibě jsem to tlumočil. Doslova. „To nemůže bejt pravda, tos mu špatně rozuměl, já tam pudu a rozbiju mu hubu“ No a od té doby, když Jana Honzu vytočí, uslyší od něj: Vzpomeň si, co mi radil ten chlápek na Rhodosu ! A má klid.
Po snídani v penzionu milých stařečků už zbýval jenom trajekt do Atén, letadlo a vlak domů.
Resumé: V Řecku, zejména na malých ostrovech, ještě nejsou lidé z turistů otrávení jako v Chorvatsku a nepovažují je za chodící peněženky. Nikde se nám nestalo, že by za vyvázání u městského mola chtěli peníze. Marína stála třetinu toho, co v Chorvatsku. V Egejském moři pořád fouká vítr a to celé dny z jednoho směru, takže plachtění je příjemné. Na ostrovech se nekrade a s výjimkou Rhodosu jsme nic nezamykali. Lodě jsou nadstandardně vybavené a platí to, co se domluvilo.
Dodekanesie je jiná než ostatní Řecko. Tato skupina dvanácti ostrovů ( ve skutečnosti jich je mnohem více) byla ovládána rytířským řádem Johanitů z Rhodu pomocí mohutných pevností vybudovaných téměř na všech ostrovech na dominujících vršcích. Johanité si Rhodos zvolili za sídlo již v roce 1306 a vybudovali zde důkladné opevnění. Vousatí následníci proroka Mohameda se město pokusili dobýt hned o čtyři roky později a od té doby ještě mnohokrát, leč neúspěšně. Od roku 1523 Dodekanesii ovládli na téměř 400 let Turci a do r. 1947 patřila Itálii. To vše se projevilo na architektuře měst a přístavů a řekl bych i na celkové atmosféře, geniu loci. Já udělal jedinou chybu, že jsem pro svojí první plavbu v Řecku zvolil právě Dodekanesii. Protože jsem si nevědomky nastavil hodně vysokou laťku a později navštívené Kyklády, Sporády ani Kréta se mi nelíbily. Tedy, opravuji, nelíbily tolik.
Papito Wendy
Foto: autor