Záliv s oblázkovou pláží Baia dei Campi na italském poloostrově Gargano jsme navštívili víceméně náhodou přesně před deseti lety, a nyní se nám konečně podařilo se vrátit na vysněné místo, a to dokonce se svou „megajachtou“.
Poloostrov Gargano je hornatý, z velké části zalesněný a podzemní vodou oplývající výběžek uprostřed nízké a vyprahlé krajiny – „ostruha“ italské boty. Přirozeným centrem poloostrova je historické přístavní městečko Vieste; na sever od něj je pobřeží mělkých písečných pláží s řetězem letovisek, na jih se prakticky až po přístavní město Manfredonia rozkládá divoké pobřeží s útesy děrovanými desítkami mořských jeskyní jako ementál a malými zátokami s oblázkovými plážemi pod útesy. V samotném Vieste žijí skuteční Italové, kteří v historickém centru až někdy po půlnoci svolávají své malé uličníky domů.
Jedná se o pobřeží nechráněné a otevřené s tím, že výběžek se severu na jih omývá proud okolo 0,7 uzle jako nejsilnější část jadranské cirkulace, u pobřeží ovšem zejména plavci mohou ucítit proud různých směrů a proměnlivý v čase; silné jugo je schopno proud zastavit či otočit. Jediný jakž takž chráněný kus pobřeží ke kotvení normální jachty je právě v zálivu Baia dei Campi za větším z ostrůvků Isole dei Campi. Pokud fouká u Neapole silný západní vítr, vítr obtéká poloostrov Gargano současně ze severu a z jihu a tvoří vlny; někde u našeho kousku pobřeží je zóna konvergence, a do toho padají z vrchů poryvy.
Po dvaceti hodinách cesty autem (včetně intervalového spaní) přijíždíme v sobotu po poledni do kempu v zálivu; nejhorší část cesty byla přes Písek do Budějic a potom v samotném Garganu, kde je potřeba počítat s průměrem 30 km/h. Jsme schopni se jen vykoupat, postavit stan, najíst se a dát nabíjet do plna baterie od lodního elektromotoru (skladujeme a převážíme nabité na 50%).
V neděli brzo ráno rychle převážím na pláž loď (DingyGo Orca 375), nafukuju a nastrojuji ji do konfigurace bez plachet s elektromotorem, od rána slunce peče, musíme stihnout navštívit co nejvíce jeskyní do té doby, než počátkem týdne do Středomoří vlítne tlaková níže, která způsobí silný mistrál a pak extrémně silné bouřky na Jadranu a v Iónském moři. Vyplouváme po snídani v 9:30 směrem na jih a jakmile vystrkujeme příď ze zálivu za menší z ostrůvků, dostáme přímo do čenichu krátké ostré vlny a vodní tříšť, do toho vlnění z projíždějících motoráků a speciálních lodí pro exkurze po jeskyních (úzké dlouhé otevřené motoráky). Na začátku plavby šetřím baterie elektromotoru Torqueedo a jedu jen na 140 W, což dává za těchto podmínek rychlost 1,6 uzlů vůči dnu (údaj z GPS motoru) při které je výzva vůbec kormidlovat, naštěstí naplno spuštěná ploutev i za tak malé rychlosti pomáhá směrové stabilitě. Jedná se o plavbu ne nepodobnou procházce na koni.
Prakticky hned za rohem je první jeskyně, ale jakmile už už chceme do ní vjet, přivalí se exkurzní loď a raději jim rychle mizíme z cesty, za což nám děkují. Driftujeme u vjezdu do jeskyně, houpeme se na vlnách, ale když loď s turisty vycouvá zpět z jeskyně, hbitě nás předjede malý motorák, takže máme smůlu. Takže raději pokračujeme plout dále podle útesů, všechny útvary obdivujeme spíše z dálky, ale baví nás vlnky, postupně přidáváme rychlost na více než 2 uzly při 180 W. Pobřeží je krásné, voda tyrkysová a vítr a vlny se postupně uklidňují a mění směr, respektive my měníme kurz, protože pobřeží zahýbá do oblouku. Po třech a půl hodinách plavby už je nám vedro a jsme hladoví, takže rezignujeme na původní plán doplout do Baia Del Zaggare a přistáváme na pláži pod útesem v zálivu Baia dei Gabbiani (Záliv racků), koupačka a výborný oběd s koktejly a skvělými pannini, v tom kiosku snad nejlepší v Itálii.
Baia Del Zaggare je ale pak už za rohem, plujeme tam a proplouváme rozkrokem mezi nohama skalního oblouku, který je asi sto metrů v moři. Pak se obracíme zpět na sever.
Zpátky už plujeme rychleji a vjíždíme do různých (už opuštěných) jeskyní, paráda. Ledva zaplujeme do krásné jeskyně s ohromnou dírou ve stropě, uslyšíme houkačku a vjezdem do jeskyně vidíme na moři bílou loď, je to pobřežní stráž. Po vycouvání z jeskyně si strážníci prohlížejí naši loď, vybavení (mezitím jsme si oblékli kajakářské vesty) a českou vlaječku nalepenou na zádi, ptají se, jestli rozumíme italsky a vysvětlují nám, že vplouvat do jeskyní je zakázáno, protože je to nebezpečné. Asi kvitují, že se nehádáme, že tudy už dnes propluly desítky lodí se stovkami turistů, a proč oni vlastně stráží právě v přestávce mezi ranním a večerním turnusem turistů…
Asi půl míle před naším zálivem vyměňuji baterii (spotřebováno 95% z 915 Wh) a z druhé, 600 Wh baterie spotřebováváme nakonec 30%, za den napluto necelých 12 nm za 6 hodin, no, je to srovnatelné s pádlováním nebo veslováním, ale mnohem pohodlnější.
V pondělí nasazuji takeláž se zrefovanou hlavní plachtou a vyplouváme, v zátoce stačíme vyvažovat, ale jakmile vystrčíme nos ze zátoky jakýmkoli směrem, propleskají nás vítr a vlny tak, že to vzdáváme. Tlaková níže se blíží…
Úterý jen nejhorší, poryvy lomcují i stanem uprostřed borového háje. Autem míříme směrem na jih nad pobřežím k horskému městečku Monte san Angelo, po cestě jsou krásné výhledy.
Na moři ani jedna loď a hladina je zvrásněná, white horses, autem zmítají poryvy větru. V městečku se pohybujeme v teplých bundách s nasazenou kapucí, solidní hrad a nesmírně zajímavá kaple přímo v jeskyni, která je obestavěna chrámovým komplexem. Kousek od hradu nacházíme ve dvoře mírně omšelou restauraci pro místní, kde nejen pozorujeme scénky jako z filmu, ale za dvacet euro na osobu dostáváme na oběd předkrm, těstoviny, hlavní jídlo, víno a sýr a ovoce na závěr tak, že jsme schopni přijímat potravu až další den ráno.
Ve středu plachtíme na sever. Míjíme nejdříve zátoku Cala dei Campi s jeskyněmi, pak útes Hlava Gargana (Testa del Gargano) s nebezpečným neoznačeným ostrůvkem tvaru malé pyramidy několik set metrů od pobřeží, zátoku Cala san Felice se skalním obloukem, doplouváme až na dohled od Vieste k ostrůvkům Scoglio di Portonuovo. Po přeplutí konvergenční zóny ale je cítit takový protivítr a tak nepříjemné ostré a krátké vlny proti (a navíc může podle předpovědi přijít bouřka), že neváhám loď obrátit zpět.
Doplachtit do Vieste se nám podaří až ve čtvrtek po více než čtyřhodinové stoupačce, která byla nejdříve radostná a ke konci úmorná – stoupat kolem nekonečných pláží se slunečníky, když na horizontu nejsou žádné referenční body, za slábnoucího větru a většího a většího vedra a hladu… Naštěstí jsme připluli rovnou k restauraci a čepované pivo a mořské plody nás uklidňují. Pak pohodová plavba na zadák a mezipřistání v zátoce Cala san Felice (ta zátoka se skalním obloukem), která je na konci hodně mělká, písečná, a je v ní výron podzemní říčky se sladkou vodou a malý bar. Spokojeni doplouváme do kempu. Za 6,5 hodiny napluto asi 13 mil, opět průměr 2 uzle. VMG na stoupačku opět necelý uzel.
Vsuvka: Pro účely plánování jsem si zkonstruoval pro naši loď DinghyGo Orca 375 polární diagram (pro loď bez kosatky), čistě odhadem. Na stoupačku od určité rychlosti dobře hydrodynamicky zafunguje ploutev, ovšem pak se začne prohýbat stěžeň, hlavní plachta má velký twist a je velký drift větrem a snos vlnami. Plavbu ve skluzu sedmi uzly na zadák za bory už nechci opakovat… Rychlosti větru v digramu nejsou skutečné naměřené rychlosti větru, ale rychlosti větru v 10 metrech dle předpovědních modelů; skutečná rychlost větru bude ve skutečnosti menší.
Poslední den na Gargano sundávám takeláž a na elektromotor prozkoumáváme jeskyně v okolí (nejvíce se nám líbí jeskyně Dvou Očí – Due Occhi s dvěmi dírami ve stropě v Cala di Campi) i pár mil na druhou stranu. Nechce se nám odjíždět.
Příjemným překvapením je v kempu místo na oplachování gumáků s hadicí a betonovou vanou.
Celkově jsme se shodli na jednom: Plavba podél pobřeží nás tak nebere, raději nějakou plachetní přeplavbu. Po cestě autem zpět koukáme závistivě na ostrovy Tremiti. Zvládli bychom na ně doplout? Toť otázka. Zpátky by to ale asi šlo… do italské pevniny bychom se někam trefit měli.