Články o tom, jak jsme na Gaie přišli o stěžeň, jak i jiné lodě přišly v Řecku o stěžeň a co z toho kvůli neskutečné řecké byrokracii bylo, se těší značné oblibě. V rámci pátrání po obětech řeckých úřadů jsme narazili i na příběh britského jachtaře, který kvůli zakopnutí kýlem o kámen skončil u soudu s hrozbou odnětí svobody na 1-2 roky. Díky trpělivé práci našeho spolupracovníka Jardy Komínka se onoho britského jachtaře povedlo vypátrat a získat jeho svolení k publikaci celého příběhu. Jarda také článek přeložil – za což mu patří velký dík.
A tak ho tady máte. Gideonův příběh.
Víte, kdysi jsem četl spoustu článků v jachtařských časopisech se směsicí zděšení a samolibosti. A děkoval jsem svým šťastným hvězdám, že nejsem ve stejné situaci jako někteří jiní čtenáři, a přemýšlel, jak bych reagoval já! Články, které mě vždycky dostanou, jsou ty, kde je noc, bouře, kanál La Manche a vyhlídka, že z temnoty každou chvíli připluje obrovský supertanker! No a vidíte. Nakonec jsem i já zažil takovou malou katastrofu, no, mohla to být docela velká katastrofa, ale kterou jsme přežili, abychom o tom mohli vyprávět!
Vyhlídka na to, že se stane něco strašného, je důvodem, proč nikdy nebudu plout na “velké” plachetnici ve Velké Británii. Moře kolem Británie je děsivé, se všemi těmi přílivy a odlivy a proudy! Nicméně od svých deseti let jsem se plavil na malých plachetnicích, takže jsem nebyl úplně bez zkušenosti! Můj poslední člun byl Hobie 16, na kterém jsem léta plachtil v okolí Brighton Sailing clubu, ale jak jsem stárnul a ztrácel kondici, a chtěl jsem něco klidnějšího “na válení”. A začal jsem jezdit do středomoří na charterové plachetnice.
Moje malá katastrofa se vůbec nestala za bouře, vln a vichru na otevřeném moři. Stala se za bílého dne, pod krásným středomořským sluncem v pozdním odpoledni a v plavecké vzdálenosti od pevniny!
Já, můj bratr a pár kamarádů jsme v té době plachtili společně už pět nebo šest let. Dva z nás měli jachtařskou kvalifikaci (ICC a RYA Day Skipper) jak je dnes při charteru potřeba, a já jsem se plavil na velkých jachtách od roku 2003. Po letech strávených na okruhových plachetnicích jsem poměrně snadno přešel na velké plachetnie, i když jsou pro mě spíše dopravním prostředkem na dovolenou než něčím, s čím bych chtěl přeplout Atlantik nebo závodit o nedělích!
Jachty jsme však v Řecku a Karibiku vraceli bez problémů (no, pár drobných škrábanců v marínách, ale nic vážného ani drahého), takže celá tahle záležitost pro mě byla hrozným probuzením a šokem!
Bylo to poslední odpoledne báječné dovolené. Právě jsme si užívali kotvení v krásné zátoce asi 15 mil od Lavria v Řecku. To je důvod, proč mám rád plachtění, to objevování, to, že jsme na místech, kam se dostane jen pár lidí! Vždycky je to ale zmírněno myšlenkou na to, jak může být plavba nebezpečná. Uklouznutí na palubě, zachycení prstů v něčem, pád přes palubu, je nespočet věcí, které by mohly být skutečným problémem.
My jsme se však na cestě zpět do našeho přístavu Lavrion vraceli rychlostí 5 uzlů na motor (nefoukalo) a užívali si poslední odpoledne. Byl tu prvek aktivity, uklízení, sbírání věcí, které byly rozmístěny po jachtě, a všeobecná atmosféra uvolnění a očekávání před posledním zakotvením.
Byli jsme na jachtě Harmony 47′, což nebyl náš nejlepší charter v historii. Jachta samotná byla „renovovaná“, protože pocházela z roku 2004, ale měla pěkné nové plachty a byla to jedna z nejlépe vyvážených lodí, na kterých jsem kdy plul. Měla však několik významných nedostatků, včetně netěsnícího kanystru na benzín pro přívěsný motor, ze kterého unikl asi litr benzínu do levé bakysty – není nad nebezpečí požáru na plastové jachtě!!! Dále chybělo kotevní světlo a mapový plotr tvrdošíjně ukazoval naši polohu na pevnině (výrazně), když jsme byli v přístavu, a různé další drobné závady, kterých jsme si nevšimli (a ani jsme snadno nemohli), než jsme opustili přístav.
Každopádně jsme objížděli výběžek ostrova a v dálce jsme již viděli náš přístav. Na tomto místě bych měl podotknout, že oba kvalifikovaní členové posádky se dělili o různé povinnosti spojené s plavbou, ale můj přítel je puntičkář a velmi dobře se hodí pro navigaci. Stejně jako při této příležitosti obvykle upozorňuje na všechna nebezpečí s dostatečným předstihem a i obecně je mnohem opatrnější dokonce než já, ačkoli se považuji za velmi opatrného!
Už předtím zjistil, že na konci Makronisosu jsou skály v podobě šelfu a že se táhnou asi půl míle, s čímž jsem souhlasil, a tak jsme zvolili kurz, o kterém jsme si mysleli, povede dostatečně daleko od skal. To vše bylo v kontextu stovek a stovek mil společné plavby, včetně 400 mil dlouhé plavby v Karibiku bez jediného navigačního zádrhelu! Nemohli jsme se spoléhat na mapový plotr, protože se ukázalo, že je nepřesný, ale oba jsme si mysleli, že dáváme skalám dostatečný odstup!
Tentokrát to však nešlo úplně podle plánu! Rozhodl jsem se, že půjdu dolů, a nechal jsem svého přítele v kokpitu, kde mluvil s mým bratrem na hlídce. Pak se to stalo, ta strašná rána a škrábání, když jsme narazili na podvodní šelf asi dva metry pod hladinou. Vyhlédl jsem z jednoho z oken kabiny, abych se podíval, co to bylo, ale ze své pozice jsem skály číhající pod hladinou neviděl.
To odporné uvědomění, že se stalo něco zásadního a že už není cesty zpět, žádný návrat v čase, žádné probuzení ze snu! Vrhl jsem se do kokpitu, abych zjistil, že loď pevně vězí na skále a balancuje tam jako elegantní bílá plastová baletka co čeká, až bude moci pokračovat ve své sestavě! Navrhl jsem zkusit se vyprostit zpětným chodem, což se s plným plynem povedlo, a my opatrně vypluli zase na volnou vodu.
Pak mě napadlo, že… dobře, všechno se zdá být v pořádku, pravděpodobně jsme jen poškrábali kýl, a až se na konci pronájmu ponoří povinný potápěč, aby provedl kontrolu, přijdeme o kauci! Ale nemohl jsem se více mýlit! Kolega sešel dolů, aby zkontroloval, co se děje pod podlážkou, já šel do kokpitu a všiml jsem si, že z odtoku bilge pumpy stříká silný proud vody, jak automatické bilgové čerpadlo pracovalo na plný výkon. Nabírali jsme vodu.
Takže jsme rozebrali podlážky tak rychle, jak to jen šlo, a hledali díru. Z nějakého důvodu, na který si teď nemůžu vzpomenout, jsme nemohli zdvihnout podlážku nad kýlem. Ale voda vnikala dovnitř velkou rychlostí, takže jsme věděli, že máme na krku vážný problém!
Požádal jsem zbylé dva členy posádky, aby začali kýblovat, a to pořádně! Zdálo se, že voda přitéká směrem od přídě. Používali jsme velké hrnce na vaření, jeden vyléval vodu do dřezu a druhý ji vyhazoval do kokpitu, aby odtekla tudy.
Rozhodli jsme se, že bude lepší vysílat Mayday, a začali jsme zjišťovat aktuální pozici. Vzpomínám si, jak jsem si naivně říkal, že to možná trochu přeháníme. Koneckonců jsme byli blízko pevniny, byl krásný den a my jsme mohli problém vyřešit. Možnost, že by zpoza rohu přijel záchranný člun, aby nás zachránil, byla trochu nepravděpodobná. Ale když se podívám zpětně, potápěli jsme se a neměli jsme tušení, co můžeme očekávat, a potřebovali jsme pomoc!
Vyhlásili jsme tedy standardní signál Mayday na 16. kanálu a doufali, že dostaneme odpověď – ale nic. Volání jsme zopakovali třikrát, a pořád nic. Nakonec se nás nějaký řecký volající zeptal na naši polohu, přestože jsme ji v našem volání udávali. Tomuto volajícímu jsme pozici zopakovali a od nikoho dalšího jsme už nic neslyšeli!
Poté jsme prošli možnosti, které jsme měli. Nejdříve jsme se obávali, že nemáme dost času dostat se zpět do přístavu, ale dva kýblující udržovali hladinu vody na přijatelné úrovni, což s dalším kýblujícím mohlo mohlo udržet hladinu vody dostatečně nízko, abychom se dostali těch několik mil do přístavu! Prošli jsme si další možnosti, jako je opuštění lodi nebo nasednutí jachty na pláž, ale ani jedna z nich nebyla příjemná a vedla by k velkým komplikacím – například ke znečištění – ten den jsme doplnili naftu, olej z motoru a veškeré vybavení, které by přišlo nazmar, kdybychom ji prostě opustili a nechali potopit!
Jednou z důležitých okolností bylo, že motor běžel, mohli jsme se pohybovat, přístroje byly napájeny, a tak dlouho, dokud jsme udrželi vodu pod motorovým prostorem jsme měli šanci. Takže plán byl zavolat majitele lodi, dát plný plyn a motorovat nejvyšší rychlostí směrem k přístavu.
Jednu věc jsem pak udělal: požádal jsem bratra, aby šel odvázat člunek, který ležel na přídi. V duchu jsem si říkal, že kdyby bylo potřeba, evakuovali bychom se pomocí člunku s přívěsným motorem. Také jsem nechal odvázat záchranný ostrůvek.
Poznámka: Kontaktovat majitele byla legrace i předtím, protože když jsme přijeli vyzvednout plachetnici na začátku pobytu, pokyny které nám poslali, nás nasměrovaly do špatného přístavu a snažit se to vyřešit byla noční můra hned na začátku dovolené! Majitel s námi v podstatě mluvil jednou a dál nám nebral telefony. Nakonec jsme se díky pomoci velmi milého pracovníka mariny dostali na správné místo, kde nám zástupce majitelů jachtu předal.
Byl to velmi příjemný chlapík, měl obvyklou omezenou, ale ne špatnou angličtinu (značně lepší než naše řečtina) a byl velmi užitečný. Konec poznámky.
Zatímco se tedy jachta potápěla, zkoušel jsem majitele a ten mi to samozřejmě nezvedal. Pak jsem zkusil zástupce společnosti, který to také nebral, takže jsme se octli tak trochu v koncích. Představa, že bychom s potápějící se jachtou vjeli jen tak do přístavu, zakotvili ji vedle všech ostatních jachet šťastných rekreantů a nechali ji pomalu klesat, nebyla dobrá. A alternativa, že bychom s ní jen tak jezdili a usilovně kýblovali, zatímco bychom čekali, nebyla dobrá stejně tak.
Ale zatímco jsem se stresoval všemi těmito představami, zavolal mi zástupce majitele. Velmi dramaticky jsem mu vysvětlil, že jsme narazili do skály a potápíme se…a následovala krátká pauza, kdy se snažil zjistit, jestli si dělám legraci, nebo ne! Nicméně zvuky v pozadí ho nakonec přesvědčily, že to myslím vážně. Motor běžel na maximální otáčky a bylo to slyšet, a navíc se ozývalo nezvykle hlasité, ale nemístné šplouchání, jak se voda vylévala do umyvadla a ven vstupem do salonu.
Nakonec mu to došlo a mluvili jsme o detailech, kde jsme, co můžeme dělat, jestli můžeme jachtu opustit, nebo ne, a já mu vysvětlil, že jsme se rozhodli vrátit se do přístavu. Pak řekl, že se s námi setká po cestě a že máme vyhlížet 40′ katamarán, na kterém za námi přijede.
Bylo to zvláštní, ten pocit „tohle se přece neděje mě“. Ten absolutní přerod z nic se děje, na všechno se děje, ale pořádně nechápu co! Ta nová zkušenost, ten smutek, ten lehký pocit, že jsem úplně mimo, ale e problém je stoprocentně můj, že se vlastně nemohl stát.
Pak nás zástupce majitelů minul v protisměru a až dalším telefonátem jsme zjistili, že je teď asi čtvrt míle za námi a jede opačným směrem!
Každopádně jsme za poměrně krátkou dobu (jak se mi zdálo) dorazili do přístavu. Posádka se čas od času zastavila, aby si zabalila a můj bratr, který je velmi „váhavý“, si sbalil batoh tak rychle, že jsem při tom pomyšlení málem omdlel. Dostali jsme zavazadla do kokpitu a mě najednou napadlo, že by bylo dobré sbalit to moje!
Samozřejmě jsem později zjistil, že jsem některé věci nechal ve skříních a na policích, a bratr laskavě udělal druhou prohlídku v kabině a posbíral většinu toho, co jsem tam nechal. Také (jak je jeho zvykem) posbíral většinu použitelného jídla a pití, které tam zůstalo, což se později ukázalo jako velmi užitečné.
Jachtu jsem nechal v přístavu jezdit v kruzích a vyhýbal se ostatním šťastným jachtám, které se po dovolené vracely nepoškozené!
Náš zachránce se mnou mezitím hovořil z bezpečí svého katamaránu a v jednu chvíli volal dvěma mobilními telefony současně a mluvil s lidmi o tom, co mají dělat.
Plán byl vymyšlen a my jsme byli požádáni, abychom zajeli podél mola pod obrovský jeřáb, daleko od všech ostatních (naštěstí) a připravili se na vytažení jachty z moře. Naši zachránci zavolali také hasiče, kteří vezli několik velkých benzinových čerpadel, aby odčerpáváním vody drželi loď na hladině.
Vyvázali jsme se a pak přes vysokou přístavní zeď i vylodili. Když jsme házeli zavazadla na hromadu, zaslechli jsme sirény hasičů, kteří byli na cestě. Ale byli jsme na pevné zemi a zdálo se, že ani loď už ke dnu nepůjde.
Tak tady to máte, moje vlastní verze jachtařské katastrofy (tedy první část), která se, doufám, už nikdy nebude opakovat. Bylo to něco, co navždy změnilo můj pohled na jachting. Odradilo mě to? Ne! Ale budu si v budoucnu věci dvakrát ověřovat…!
Ale tím to, bohužel, neskončilo.
Pokračování příště