Kniha Martina Dolečka právě vyšla, a zde je třetí část nulté kapitoly, která se do knihy nevešla.
Samotnou knihu si můžete zatím předobjednat se slevou 25% – sleva platí do 31. ledna 2020. Knihu najdete v našem eshopu tady.
Psal se rok 2004 a já si dal předsevzetí pokračovat ve svém snu. Dostat vylepšený katamarán na moře. Opět jsem se do toho pustil s těmi lidmi, kteří chtěli opravdu jet, tedy se svou první opravdovou, kvalitní, spolehlivou, ale i odvážnou posádkou. Nejdříve jsme ale museli opravdu zabrat. Někdo by tomu totiž mohl říct i ,,výroba lodi den před odjezdem“.
Těch příprav a změn jsme měli v plánu opravdu hodně a času málo. Nejhorší nepřítel je vždycky čas. Naše heslo znělo: ,,Teď už to půjde rychle!“ Potřebovali jsme: sehnat silnější nosníky, zapasovat je a sestrojit – svařit kvalitnější středovou konstrukci z lepšího materiálu. Přidělat závěs na motor a zabudovat palivovou soustavu, vyříznout okénka a nalepit plexiskla, nechat vytvořit kloudné masivní nerezové závěsy kormidel a namontovat je, správně napasovat zapůjčený velký stěžeň z ELIS, zkontrolovat plachty…
Co byl jeden z dalších hlavních úkolů: trošku drasticky upravit dva vleky, protože v jejich originálním stavu by se nám naše plováky na jejich korbičky 1 x 1 metr nevešly. A v neposlední řadě připravit i naše dvě stejná auta Renault Rapid, nářadí a vše, co bychom mohli potřebovat.
Mou konečnou posádku tvořil můj brácha Jirka a kamarádi Michal, David a Lucka. Mělo nás být ještě o dva víc, ale bohužel jeden můj, i když dobrý pracant, neuměl mluvit pravdu, tak jsem si za něj nevzal zodpovědnost, a druhý zase stihl otočit auto na střechu a zrušit ho zrovna, když mi jeli pomoci. Přivezl mi neuvěřitelně zohýbanou nerezovou tyč, původně určenou na spřáhnutí kormidel. Hlavně že oni byli celí. Ale jeho rodiče jsme už nepřemluvili.
Naše plavidlo muselo také dostat pořádné jméno. Původně jsem si myslel, že to bude jednoduše na dvě půlky „Pat a Mat“. Nakonec ale dostala loď jméno Elis 2 jako má druhá opravdově vysněná láska. Po náročných a zdlouhavých přípravách a už i ignorování slov mých rodičů, abychom se vzdali a jeli jen s nafukovacími čluny, ale stále s jejich pomocí i s pomocí ostatních rodičů mé posádky a známých, se nám přece jen podařilo vyrazit. Bylo to dost divoké, protože brácha měl asi týden řidičák na auto a my mu připřáhli 7m vlek, který měl kolečka jako od tůčka, a já sobě také. Udělali jsme testovací jízdu kolem Pastvin a jen jsme si říkali: ,,Zítra musíme ujet 1000 km bez nehody, navíc nemáme mezi sebou jiného řidiče!“
Na Istrii, od nás nejblíže k moři, jsme ale dojeli, i když jsme se ocitli úplně náhodně v rakouských Alpách. Při naší velké snaze se vyhnout dálnicím jsme svěřili mapu naší blonďaté Lucince…
Když jsme se objevili na břehu přístavu, vesničané si mysleli, že se tam bude točit nějaký film či co. Vše vypadalo spíše jako kulisy. Když jsme během cesty nestáli s auty vedle sebe, lidé přemýšleli nad tím, jak se taková špičatá loď může udržet rovně, když nemá kýl, a jak se tam můžeme vejít.
Před spuštěním lodi na moře jsem nás byl nahlásit na místním kapitanátu v Rabacu, zaplatit poplatek a vyslechnout si, jak mám mladou posádku a ať se držíme břehu. Když jsem se vrátil se všemi informacemi, a to hlavě pro SOS, mohli jsme začít montovat našich tisíc šroubků, vypakovávat se a druhý den konečně vyplout. Společnost a další část posádky nám dělala má sestra se svým přítelem Tomášem. Oni spali v místním kempu, kde nám poskytovali zázemí.
Užili jsme si deset krásných a dobrodružných dní. Určitě všichni si dodnes vzpomenou na to, jak jsme za bílého dne ve velkých vlnách s hrůzou v očích hledali nůž a rychle odřezávali naši nepromokavou celtu, která byla mezi plováky na přídi myšlená na pohodlné chození a spaní na palubě, na což se všichni těšili už doma na zahradě. Nikdo netušil, že by nás právě ona mohla ohrozit. Tedy do chvíle, než se začala plnit vodou jako velký pytel a nořit celou loď až po dekly pod vodu. Hned nám bylo všem jasné, proč tam mají ostatní katamarány sítě.
Také jsme jednou utíkali z otevřeného moře a krásné zátoky před bouřkou. Nejdříve ukrutně foukalo. Tak, že nám málem Elis 2 sama odplula. Poté hustě pršelo, kolem nás šlehaly blesky do vody a já jsem své posádce jako zkušený kapitán řekl: „Vše bude v pohodě, jen se hlavně nedržte ničeho železného!“ Jenže čeho jsme se pak tedy měli držet, když celá vrchní konstrukce byla ze železa, a navíc prosolená vlnami a uprostřed trčel stěžeň? Spíše to vzbudilo paniku, nežli ji zmírnilo. Přece jen jsem ale slyšel, že lepší je nemít žádné uzemnění nežli špatné, a zároveň radu: při takové bouřkové situaci omotat kotevní řetěz kolem vantů stěžně a spustit kotvu do vody… Všichni jsme se raději v duchu začali modlit a rychle pádili s plným plynem závěsného motoru do krytého přístavu a vše dobře dopadlo.
Na zpáteční cestě, po ujetí asi 2000 km, se mi pod naší zahradou podařilo velice lehce vlek překlopit, ohnout voje a loď poškodit, v tu chvíli jsme věděli, že další cesta k moři bude vyžadovat bezpečný, bržděný vlek a k tomu silné auto. To se asi dlouho u moře jako studenti neukážeme.
Začal opět ubíhat rok další, a to 2005. Celou dobu po návratu jsem měl v hlavě otázku: Jak jen se na to moře opět a co nejlehčeji dostat? Ten rok byl pro mne maturitní. Po zdárném vyučení jsem totiž přestoupil pomocí rozdílových zkoušek hned do druháku čtyřleté střední automobilní školy s oborem silniční doprava v Ústí nad Orlicí. Měl jsem tuto školu moc rád. Člověk tam potkal plno cvoků a mladých vynálezců. Stále se bylo čemu smát a byla tam možnost poznat plno super učitelů a mistrů. Navíc jsme všichni zdarma dostali řidičák jak na osobák, tak i na náklaďák. Jeden zádrhel jsem tam ale přece jen po ta tři léta měl. Opravdu mi nešel cizí jazyk! K maturitě jsem byl připuštěn jen díky tomu, že jsem nejmenované paní profesorce Vašátkové doslova slíbil, že se nikde nebudu zmiňovat o tom, že mluvím německy, nebo že mě právě ona učila němčinu, a já se čtyřkou prošel… V tomto případě jsem se ani nemohl moc nahlas zmiňovat o svém velkolepém pomaturitním plánu.
Po ukrutném učení a zdárně složené maturitní zkoušce, a to naštěstí ne z němčiny, každého z nás čekalo velké rozhodnutí: Co dál? Někteří se rozhodli pro vysokou školu, jiní hned založili rodinu či hledali práci. Já jsem byl rozhodnutý pro něco úplně jiného. Za předpokladu, že prolezu, poslechnu dědečka a nejdříve se rozhlédnu a vycestuju, když už je ta možnost. A jak jinak, než se svou vysněnou láskou Elis 2. Během těch několika měsíců a návštěv u mého bratrance Pata jsme dospěli k rozhodnutí: Dostat do stejného místa k moři jako loni, ale úplně jinou cestou. Přímo po Labi, umělých kanálech a řekách Německa, Holandska, Belgie, Francie a pak prostě jednoduše už jen levně na plachty kolem Itálie až do Chorvatska…
Co bylo dál: https://krasajachtingu.cz/martin-dolecek-zacatky-a-historie/