Můj dnešní příběh začíná na konci. Na konci jedné běžné plavby v Chorvatsku, kdy jsme si spolu s přítelkyní Luckou a skupinou kamarádů řekli, že potřebujeme příště trochu dál a jinam. Už během plavby jsme si říkali, že by bylo fajn se podívat třeba do Karibiku nebo na nějakou exotiku, to jsme ještě nevěděli, jak k tomu za pár dní budeme mít blízko.
Na lodi se obvykle izoluji od všech zpráv, sociálních sítí a dalších moderních vymožeností. Chci svůj klid. V autě, po cestě z plavby domů, teda doháním svůj „dluh“. Jeden z prvních příspěvků, co vidím je akce dopravce Level na letenky z Paříže na Martinik. Za pár minut házím oko na Lucku a začínám slovy „Lásko, já jsem asi něco provedl…“. Myslím, že Lucka už dobře ví, co bude následovat, takže její slova „Kam letíme tentokrát?“ mě vůbec nepřekvapují. Dodám tedy, že v lednu letíme na 14 dní do Karibiku a nejspíš se budeme plavit. Na nejbližší zastávce, kterou byl notoricky známý zavřený hotel s posledním výhledem na chorvatské moře, tento plán povídám kamarádům z druhého auta. K mému překvapení ještě, než se dostaneme na slovinské hranice, tak máme skoro všichni letenky na leden do Karibiku!
Cesta začíná na pražském letišti. Nemůžu se dočkat na diskuze ohledně samo nafukovací vesty, kterou si s sebou vozíme a kterou na každém letišti mají tendence prověřovat. Tentokrát to řeší pánové u kontroly tak, že jdu spolu se security eskortou až k bráně se zeptat kapitána letadla, jestli je s tím v pohodě, že mám s sebou tuhle vestu. Vlastně jsme díky tomu přeskočili celou frontu, jen stejně potom čekám na zbytek skupiny. Let probíhá v klidu, jen se bavím hlášením letušek, že tento let není vybaven záchrannými vestami, takže máme ty svoje jako jediní v letadle.
V Paříží máme několik hodin na přestup na jiné letiště. Kvůli počasí, plán výletu přes centrum města nevyšel a jedeme tedy přímo na druhé letiště. Tady se nestačím divit. Při kontrole musím vyndat naprosto všechno ze svého příručního zavazadla. Z toho nemám moc velkou radost, protože cestujeme všichni jen s příručními zavazadly. Důvod k prohlídce je prý čelovka, zabalená v ponožkách, které jsou schované v jachtařské botě hluboko v zavazadle. Zajímavé je, že takto jsme byli prohledání z naší skupinky všichni (kromě dvou členů), ale zároveň nikdo okolo z fronty, a to jsme nešli nijak zvlášť pohromadě, ani na sebe neupozorňovali, jak my, z cesty rozjaření Češi, umíme. Po krátké diskuzi na téma vesta, pokračujeme bez problémů dál.
Po nočním letu se stále ještě v noci probouzíme nad Martinikem. Plán po vystoupení z letadla je chytit místní Uber, kterému říkají Coco a dostat se na ubytování a vyspat se ještě, než se další den vydáme k našemu katamaránu. Plány vždycky nevychází, a tak na místě zjišťuji, že ono to Coco zas tak moc nejezdí a jelikož jsme potřebovali dvě auta, čekali bychom hodiny. Místní Taxikáři se nabízí za cenu 100€ za 15 km, které potřebujeme ujet, to se nám moc nelíbí, tak se uprostřed noci snažím najít jiné řešení. Po půl hodině mi dojde, že jiné řešení není, tak dohodneme alespoň, že když si vezmeme dva, bude to po 80€. Do té doby mé nejdražší taxi, ale jak další dny ukáží, nevydrží tento rekord na dlouho.
Ráno se probouzíme po pár hodinách spánku a hodláme si den náležitě užít. Loď můžeme přebrat až večer, tak jdeme projít místní vesnici a najít místo, kde se dá najíst. Vstávání je odměněno krásnými pohledy na okolí, a i když dalo práci nějaký obchod najít, nakonec se nám to povedlo. Byl sice zavřený, ale stejně jak u nás, i v Karibiku jednou obchody zase otevřou.
Lucka i kamarádi dobře vědí, že trasy a cesty vždy naplánuji. Dnešní plán zní, půjdeme podél pláže, než dojdeme na autobus nebo do Le Marin. Pár kamarádů se mnou projelo USA a několikrát upozorňují ostatní, že skoro každé vzdálenosti říkám „tři bloky“ a reálně to může dát i pár hodin chůze. Půlka to proto vzdává a stopují si projíždějící auto. Ti odvážnější se mnou pokračují. Retrospektivně myslím, že ta procházka za to rozhodně stála. Ale i my odvážnější jsme se nakonec rozhodli přiblížit se cíli pomocí nějakého dopravního prostředku. Žádný autobus ovšem nejel. Díky tomu jsme šli se zavazadly asi 12 km pěšky, ale odměnili jsme se v každém plážovém baru po cestě vychlazeným nápojem.
Po náročném dni se večer konečně dostávám do kanceláře charterové společnosti. Mám radost, že konečně narážím na někoho ochotného se mnou mluvit anglicky, nikoliv francouzsky. Po vyřízení formalit jsem byl odkázán ke kontrole lodi. S Luckou všechno zkontrolujeme a později si s technikem vyjasňujeme nejasnosti. Naše loď je katamarán Lagoon 38 vyrobený v roce 2019. Podle záznamů jsme vlastně druzí, kdo se na něm plaví. Dostáváme jiný, než bylo původně domluveno s trochu jinou výbavou. Celý je dělaný na short-hand ovládání a všechny lana jsou svedena ke kormidlu. Moc se mi to nelíbí, ale s tím nic nenadělám. Obecně velmi krásná nová loď. Ke konci prohlídky se domáhám
vysvětlení a ukázaní značek na řetězu. Koukají na mě jak na blázna, nechápou proč mě jako taková věc zajímá. Nakonec řetěz vytáhnu na loď a značky si udělám sám.
Pokračování příště.