Další den vyrážíme na sopku a vodopády. Náš místní chlapík z průvodce, který se o nás stará doráží přesně v domluvenou hodinu. Odváží nás na molo, kde už čeká velké taxi. Vše probíhá hladce. U sopky si platíme vstup spolu s průvodcem, jedná se o drobné a výklad za to stojí. U kráteru si děláme ve společných tričkách fotku. Následuje ozdravná koupel v sopečném bahně. Vyrazili jsme velmi brzo ráno, ale i tak je zde už dost narváno zejména staršími ročníky. Všichni na sebe plácáme různé druhy bahna až z toho barvou zapadáme mezi místní.
Ne tak milé překvapení nastává v momentě, kdy zjistíme, že tu nejsou žádné sprchy s čistou vodou. Základová vrstva bahna jde vyčistit „bahenní vodou“, ale o čistotě se mluvit nedá. Na to jsou místní průvodci připravení a za drobný (skutečně drobný až zanedbatelný) příplatek nás vezmou k vodopádům s přírodními bazény, kde se můžeme dokonale očistit. Očividně i taxikář o tomto scénáři věděl a hbitě nám před nástupem do jeho auta dává připravené bahenní ručníky. Navíc k našemu velkému údivu jsme si vzpomněli, že jsme barmanku z předešlého večera pozvali ať se k nám přidá a skutečně na nás s kamarádkou čeká, že jede s námi.
Vodopády jsou naprosto úžasné. Jedná se o komplex propojených jezírek a potůčků, ke kterému se navíc jde džunglí. Krásný zážitek. Po spoustě selfíček a pořádném vyráchání se dostáváme hlad – aby ne, je čas oběda. Ptáme se naší kamarádské barmanky na doporučení a vyrážíme do restaurace pro místní. Konečně výborné jídlo, a navíc za skvělou cenu. Jsme nadšení.
Během toho, co zbytek posádky tráví výborný oběd, vydáváme se s Luckou na lov pohledů, známek a hlavně pošty. Přes veškerá úskalí jako „nemáme pohledy“, „známky? Na co jako?“ a „kartou fakt ne“ seženeme vše a na místní poště píšeme řadu pohledů. Místního poštmistra jsme tím množstvím dobře bavili, tak se dáváme na tradiční řeč o našich zemích a jak se komu kde líbí.
Nikdo nebyl ve stavu na nějaký velký noční program, tak se už brzy odpoledne vracíme na loď odpočívat. Část z nás vyráží na šnorchlovací výlet, kam nás bere „chlapík z průvodce“. Poměrně brzy se vracíme. Ráno chceme odplout, tak se domlouváme na finálním zúčtování za poskytnuté služby – všechno probíhá dle očekávání, ceny za taxi a vstupy jsou pevné, ptám se, kolik očekává za zbytek, co pro nás dělal. Odpověď nečekám nic, dej mi, kolik si myslíš, že si zasloužím je mi více než sympatická. Odevzdávám sumu, co mi přijde adekvátní. Nabízí se, že nám ráno přijede pomoct s odplutím (to není potřeba, stojíme jen na bójce), ale neodmítám, aspoň bude příležitost se rozloučit.
Ještě toho večera máme nečekanou a nežádanou návštěvu. Přijíždí „náš taxikář“, který nás z našeho pohledu nekřesťansky obral a tvrdí, že jsme si objednali několik kg ryb. Vysvětlujeme mu, že to je omyl a žádné ryby od něj nechceme. Diskuze se dost vyostří a z člověka, který nás označoval předešlý večer všechny za „Brother from another mother“ se vyklubal člověk, co nás proklíná a přeje nám potopení a utonutí. Do té chvíle, než došlo k tomu výroku jsem diskuzi nechal na posádce, ale po tomhle přání jsem se do diskuze vložil i já – takhle se na moři nemůže chovat nikdo, ani místní. Po důrazném vysvětlení že po tomto přání si od něj nevezme nic ani zadarmo odplouvá. Během odpoledne a večera ještě krouží okolo s nadávkami. Zvažuji, jestli v noci neuděláme hlídky, aby nás neodvázal od bójky, ale nakonec volím jen kotevní alarm. Bohužel se později ukázalo, že jsme v tom nebyli zas tak nevinně a jeden člen posádky skutečně v alkoholovém opojení vysloveně neodmítl nabídku ryb, a tak si to vyložil jako objednávku. Situaci hodnotím jako, že jsme se kvit, vzhledem k předešlé taxi službě.
Noc už probíhá v klidu. Alarm se neozval. Ráno mám nečekaný budíček, jedna slečna z posádky vyděšeně ječí mé jméno. Vyběhnu na palubu a už jen vidím, jak nás asi o metr míjí skoro 2x větší katamarán než jsme my v plné rychlosti. Na kotvišti plném lodí na oficiálních bójích to musel být velký myslitel – prý napřed mířil přímo na nás a stočil to na poslední chvíli. Už se těším na moře.
Blíží se „den D“ – moje narozeniny, proto tomu říkám narozeninová plavba. Tuhle jedinou noc chci mít možnost co nejvíce vypnout, a proto volím marinu. Už měsíce dopředu jsem dělal rezervaci v marine v Rodney Bay, proto trochu nelogicky vyrážíme sem. Cesta není dlouhá, vítr fouká příjemný i nedaleko od pobřeží. Za několik hodin jsme na místě. Snažíme se vysílačkou kontaktovat marinu. Je to trochu boj, od charterovky máme jinou loď, než jsme měli mít, tak rezervace nesedí. Informace, které si říkáme do vysílačky nesedí s AIS, tak to trochu trvá. Nakonec se domluvíme.
Do mariny vede velmi úzký průplav a je naprosto neuvěřitelné o kolik je kvalita vody horší. Přistání proběhne bez problému jen místní nechápou, proč k molu couvám a já nechápu proč bychom měli chodit přes příď. S katamaránem se couvá samo. Jedná se o velkou výborně zařízenou marinu. Po 10 dnech chceme poprvé připojit elektřinu a teprve nyní mi dochází, že loď máme z francouzského ostrova a jsme na „anglickém“ ostrově, a tak máme smůlu, leda si koupit drahou redukci. Vlastně nevím, na co bychom elektřinu potřebovali, tak dále neřešíme.
Všichni vyrážíme na různé procházky a výlety. Po dlouhých dnech i já kompletně pouštím starosti pryč z hlavy, počasí se nemá zhoršit a vyvázaní jsme důkladně. Večer mě kluci z posádky berou pryč něco vypít na pláží. Uznávám, že během plavby nejsem nejlepší společník a moje dodržování pravidel a dobré námořní praxe spolu s péči o všechny může být až otravné. Nyní jsem fakt rád, že mě vzali s sebou. Večer si fakt užívám. Po pár hodinách se vracíme na loď a k mému překvapení mi holky přichystaly k narozeninám dort – do teď nechápu, jak to udělali, ale je to úžasné (ještě jednou díky!). Večer jsem si já a snad i všichni ostatní užili. Další den jsme šli ještě do civilizované restaurace na snídaní, užívali si pevné sprchy a pak vyrazili zpět na moře.
Dalším cílem je Marigot Bay. Jedná se o mangrovníkovou hurikánovou díru (když přijde hurikán, lodě se vyváží k mohutným porostům a vyhází kotvy co mají – nejčernější scénář je, že skončí na hustém porostu, který pravděpodobně loď nepoškodí moc). Byl jsem zvědavý, jak taková díra vypadá ve skutečnosti. Vůbec jsem nečekal, že tu najdu resort, spoustu bójek a další marinu se superjachtami. Zátoka je moc pěkná, již tradičně nás loví místní ať využijeme jejich bójí. Chci být v samém srdci díry, takže nabídku takové bóje přijímám.
Po vyvázání jsem trochu nervózní. Nemělo by v noci foukat, takže točení bude dost náhodné a při jistém natočení s vedlejší lodí se dle mých měření od oka musíme potkat. Vyvážeme fendry na možná místa styku (možná vypadáme jako blbci, ale nechci na lodi ani škrábanec) a s myšlenkou, že stejně je pohyb extrémně pomalý, tak i kdyby na tu dost nepravděpodobnou variantu došlo, nic se nestane. Jíž předchozí den se mi podařilo opravit motor na dinghyho, takže na něm vyrážíme na pláž, užít si krásného dne. Na lodi zbylá posádka provádí nějaký druh honěné nebo bitvy nebo co to je. Hodím na ně pohled a už proaktivně reagují ať se nebojím, že vše uklidí. Den je krásný a je to fajn Relax.
Další den ráno se opět nelogicky vracíme do Rodney bay, kde jsme byli v marině. Ale tentokrát jen na kotvu. Marigot Bay je k mému údivu port-of-entry, jdu se teda zkusit dohodnout, že náležitosti vyřešíme dnes, ale zemi opustíme až následující den – kupodivu neprotestují. Ještě se snažíme vyhovět jinému kapitánovi, který potřebuje dostat nějakou součástku na Martinik, ale nakonec se domluví s lodí, která jede přímo.
Hurá do Rodney Bay. Cesta je krátká a skoro nefouká, tak jedeme motosailing. V Rodney bay se naopak rozfouká na kotvišti přes 20 uzlů, s kotvou jsem spokojený až na třetí pokus. Ještě máme menší diskuzi o vzdálenosti na pobřeží. Když jsem se potopil ke kotvě, zjistil jsem, že chycení není ideální, ale drží za velkým balvanem, od kterého se nepohne. I tak se ale s posádkou domlouvám, že vzhledem k rostoucímu větru někdo zůstane na lodi – dělíme se na půlky. S Lucii vyrážíme v první skupině, protože chceme do nedaleké zříceniny pevnosti.
Vyhlídky jsou vskutku famózní a místo stoji za návštěvu. Po návratu se potkáváme se zbytkem a domlouváme se, že se projedeme na vodních skútrech. Je to náš poslední den na ostrovech, kde se platí východokaribskými dolary, takže je to fajn způsob, jak utratit zbytky. Vyjížďka super, jen nás nechají jezdit poloviční čas, než byl domluvený a když si to uvědomíme, pronajímatele jsou už dávno pryč a nechali tam jen jednoho kolegu, který si to za všechny od nás tak trochu slíznul.
Po skvělé zábavě je na čase se vyměnit s druhou půlkou posádky, která je ještě na lodi. Myslím, že se taky bavili dobře, protože možná i trochu na truc, vypili zbytky alkoholu. Vzdálenost mezi břehem a lodí není malá a přesně ve chvíli, kdy jsem sedl do člunu si říkám, že hned na lodi musím doplnit benzín. Samozřejmě díky této myšlence a vlnám motor chcípá už v půli cesty na nedostatek benzínu. Po pár minutách, díky šetrnější jízdě na vlnách, naskočí a jede se dál. Po doplnění benzínu, a i přes utopení motoru funguje lépe, než když jsme loď přebírali.
Další den ráno nás čeká už jen přeplavba zpátky na Martinik. Moře je daleko klidnější než cestou tam. Plachtíme jen na genu a s bočním větrem se daří plavbu držet v klidu (za cenu velkého snosu nevyvážené lodi). Celá posádka jde spát. Cestou konečně potkáváme nějaké delfíny, přesněji jednoho.
Do mariny se blížíme s obrovskou rezervou (jsem až moc opatrný) a ještě pro nás nemají místo. Kotvíme tedy v přilehlé zátoce a užíváme si poslední den. Při přiblížení se k marině nabízí charterovka, že si loď převezmou a zakotví s ní – neodmítám, i když mi to přijde zbytečné. Nakonec sem rád za ušetřené manévry okolo benzínky.
Večer a ráno už bylo standardně charterové. Balení, uklízení. Zajímavé mi přišlo, že pokud loď uklidíme sami, nemusíme za to platit a ve francouzské definici uklidit dle obsluhy bylo jen nenechat totální bordel a ošplouchat vodou.
Měli jsme pozdně večerní let, takže jako program jsme zvolili výlet místním autobusem a místním trajektem do hlavního města ostrova spolu s procházkou a valením na poslední pláži. Pláž ale patřila zejména místním, bydlelo na ní spoustu ještěřích kamarádů.
Na letiště jsme opět jeli místním autobusem a kupodivu všechno bylo jednoduché, levné a bez problémů. Na letišti posledních pár drinků a „hurá“ domů. Letěli jsme stejnou cestou s přestupem v Paříží, jen tentokrát bez cesty mezi letišti, a i let do Prahy nám vycházel z Orly.
Celkově pochopitelně musím plavbu hodnotit na výbornou. Všichni jsme plni nových zážitku a zkušeností. Drobné problémy byly spíše dobrodružství než skutečné problémy. Těším se až se vrátíme na stejné místo činu a příště se podíváme ještě dál.