Leden a únor 2023
Rozkaz zněl jasně, dovézt Kitmara z Obanu do Largsu a nebyl čas lámat si hlavu kdo je kdo. Nojo, dvě dávky. Až napodruhé se to povedlo, soudruhu kapitáne.
Dne 9. ledna 2023 jsem i přes stávky železničářů a další omezení silniční dopravy dojel do Obanu a dostal se na loď.
Kitmar je Bavaria 37, nejlepší léta má už asi holka za sebou, ale pořád je to dobrá a šikovná loď. Dotankoval jsem, vše dvakrát zkontroloval, a po důkladných přípravách v úterý dne 10.1. vyplul. Věřil jsem si převelice a proto jsem vyjel singlehanded. Vesta, harnes, baterky, vysílačka, dalekohled i horn po ruce. Sváča a teplá termoska připravená. Passage plan, mapy, dva telefony s navionicsem, dole v lodi plotter. Abych stihl jet s proudem mezi Scarbou a Luing, musel jsem vyplout už po šesté ráno, přičemž v těchhle končinách se tou dobou rozednívalo až kolem čtvrt na devět.
Průliv mezi pevninou a o. Kerrera je značený jako pro slepce, takže to šlo dobře. Hned po proplutí kanálem jsem vytáhl půlku hlavní a půlku geny a jelo to. Stress ze mě spadnul po asi 4 hodinách plavby, foukalo sice ostřeji, ale dobře a už bylo světlo. Úplně mi otrnulo, když jsem krásně s proudem vplul do úžiny Sound of Luing. Tedy překvapilo mě, že je tam – pravděpodobně mimo sezónu – tolik rybářských bójí, ale za tmy jsem na žádnou nenajel a ve dne jsem všechny viděl a vyhnul se.
Předpověď hlásila, že tlaková níže se zastaví kus před pevninou, jenže to byla předpověď. Takže jak mi otrnulo a začal jsem se věnovat blbostem jako je fotografování, psaní zpráv a žvýkání svačiny, tak se náhle změnil ráz počasí a vítr v průlivu značně zesílil a stočil se přesně do nosu. Jel jsem i s proudem asi 8 nm, už jen na motor, ale rychlost značně klesala s rostoucí výškou vln, které šly s větrem přímo do přídě. Vítr byl kolem 28-30 uzlů, pak přes 35, v nárazech to přelezlo 50 a bylo dost obtížné vrátit loď zase tam, kam jsem chtěl
Občas mě stočil nějaký zbloudilý proud bokem k vlnám a opravdu dlouho mi trvalo stočit se zase na jih. Musel jsem naprosto přesně trefit vlnu proti větru, jinak mě to stáčelo vlevo, vpravo. Ale šlo to. U Scarby se počasí nelepšilo, přidal se drobný deštík. Ten mi nevadí, s tím se počítalo, ale dost se snížila viditelnost a vítr pořád do nosu. Věděl jsem, že když zdolám tenhle úsek, tak na úrovni Jury to bude předobočák a s několika réčky by se dalo plout dále na jih. Měl jsem namířeno do zátoky Craighouse, věděl jsem, že bójky tam jsou i mimo sezónu. Další místečka, kam se případně schovat byly Craobh, Ardfern, zátoka u Crinanu. Původně vybranou chráněnou zátoku Carsaig Beach, mi místní rozmluvili, že tam kotvit opravdu jen při dobrém počasí.
Vítr nepolevoval, už bylo skoro pořád 35-40 kt a moje chuť na to, že se budu probíjet dál na jih, se začala zmenšovat. Poslední míle směrem ke Corryvreckan jsem jel s minimální rychlostí, dolů mě nesl jen proud. Viditelnost se dále zhoršovala, vítr nepolevoval a vlny taky nabraly nějakou výšku. Byly to prdy, každá druhá vlna šla přes, ale s tím se taky počítalo. Nějak jsem si v ten moment nedovedl představit, že se touhle rychlostí v nějaké rozumné době dostanu do Craighouse, přecijen to bylo ještě asi 20 mil. Měl jsem pečlivě nastudovaný vjezd, bylo mi jasné, že tam budu až za tmy, stmívalo se zde tou dobou už kolem páté odpoledne. Tímhle tempem bych tam byl někdy po půlnoci, možná později.
Představa, že budu v té fujavici lovit baterkou bóji a chytat jí, mě přestala lákat. Změna plánu – kde jsme – aha tady – takže změna kurzu na NE a pár mil k marínce Craobh. Vyplatilo se mi, že jsem měl v notýsku skicy všech míst, kde bych býval potřeboval zajít dolů k mapám a pilotům. Cestou do Craobh, tím jak se vítr změnil na zadobok a vše se zlepšilo, jsem se zastyděl a řekl si „přeci nejsem takovej srab, že to teď vzdám“. A otočil loď o 180 stupňů. Už docela slušně pršelo, viditelnost fakt bídná a znova ten vítr do předoboku… po pár minutách jsem se rozmyslel, že ne, jedu do Craobh. A jel jsem.
Autopilot a vše ostatní fungovalo, tak jsem gůůgloval předpověď počasí a přemítal v podpalubí, jak asi dlouho by mi to asi trvalo, když bych jel dál na jih ostrova Jura, když se pak za chvíli proti mně přidá ještě proud, když začne téct v můj neprospěch nahoru na sever. Bylo by to hodně po půlnoci. Nebylo úplné vedro, ale dobře oblečený jsem byl, jen rukavice a předloktí mi vždycky promokly. Vzdal jsem to pro dnešek a pokračoval do port of refuge, do Craobh. V maríně jsem si vybral hezké místo u pontonu a bez potíží se vyvázal. To už lilo jako prase. Do přístavu jsem předtím volal na VHF, jenže moje představa o výslovnosti názvu obce Craobh (nyní vím) se neslučovala se skutečností, takže jsem se přišel udat osobně. Bývali by si mě ani nevšimli… Ale měli tam sprchy s teplou vodou a čisté záchody, to mám rád.
Sledování předpovědi počasí mi dělalo vrásky na čele, tlaková níže se nasunula blíže, k tomu poklesly teploty a začlo občas sněžit. Vypadalo to, že tam zůstanu celou noc a celý další den. Odplutí z Craobh jsem si naplánoval za světla, celá zátoka před marínou je „zaminovaná“ rybářskými bójkami. Bylo jich mraky a za tmy bych to nechtěl pokoušet.
Nyní stručně. Druhý den se vyhlídky nezlepšily.
Třetí den se vyhlídky nezlepšily.
Ve čtvrtek už mi bylo jasné, že se nestihnu dostat do Largsu tak, abych chytil nedělní letadlo z Glasgow a poníženě zavolal do maríny Kerrera, jestli se tam můžu vrátit. Během stání v Craobh jsem dělal různé opravy a vylepšení na lodi, zjistil jsem, že mi jedna z těch mizerných vln poškodila přední světlo. Přestože žárovky v marině měli, tak se mi nepovedlo najít, v kterých místech se mi přerušil drát. V lodi jsem měl torzo podobné lampy, tyhle věci nevyhazuju, protože co kdyby. A to se mi hodilo. Z baterky, elektrikářské pásky a gumicuku jsem zhotovil náhradní světlo, věděl jsem, že noční plavba mě nemine tak jako tak.
Z Craobhu jsem zpátky na sever vyrazil ve čtvrtek 13. ledna až kolem 15 hod., potřeboval jsem skrz Sound of Luing jet zase s proudem. Vítr se uklidnil, už foukalo jen kolem 20 kt, směr pořád stejný, takže teď hezky na zadobočák. Přestalo pršet, objevila se duha a svět byl nádherný. Zase jsem začal blbnout a fotografovat a posílat obrázky z moře.
Do kanálu mezi Kerrerou už jsem vjížděl za hluboké tmy, a jen na motor a protože už jsem to měl najeté, tak jsem se v pohodě strefil na ten samý pontoon, ze kterého jsem před třemi dny vyplul. Dobrá zpráva byla, že zrovna přijeli nějaký lidi a měli otevřenou hospodu a v ní točené pivo. Stačil jsem dvě, brzo zavírali, ale byla možnost koupit si plechovky s sebou. Nestačil jsem na lidi dopít ani tu první a … dobrou noc… Chtělo by se napsat „pokračování příště“.
To pokračování příště nastalo začátkem února. To už jsem měl s sebou dvě další šikovné ruce a v pondělí 13. února se povedlo ráno vyplout. Pěkně za světla a samozřejmě po důkladné kontrole a přípravě. Příznivý bočák, předobočák takže plné prádlo a juchů!
Někde kolem Easdale jsem potřeboval točit na jih, to by bylo proti větru, tak jsem si řekl že „tohle dáme na motor, mastňáci“. Chci nastartovat a ono nic. Normálně nic. Motor se ani nepohnul. Žhavení svítilo, všechny kontrolky okolo svítily, jen motor ani prd. Poklepáním na startér (detaily jen osobně) se zjistilo, že startér se nezaseknul. Viditelná závada na motoru žádná. Panel k ovládání je na Bavarii 37 na sloupku s kormidlem, umístěný pod kormidelním kolem. Dostanete se do něj jen tak, že sundáte kormidlo. To jde celkem jednoduše, ale mě se nechtělo to tam rozebírat.
Využil jsem příznivého větru a vzdálil se od skal dál na moře. Uviděl jsem jeden vypadlý drát, jenže už jsem neuhádnul z čeho vypadl. Tak jsem se rozhodl, že se loď i s posádkou obrátí zase zpět a pojedeme se podívat znova do Kerrery, protože tam je opravdu malebná krajina a všech asi 30 obyvatel ostrova tvoří příjemní a milí lidé. Foukal hezoučký jižní vítr asi 15 kt, bez motoru se mi do průlivu mezi Kerrerou a pevninou nechtělo, bůchví jak by to tam bylo s větrem. Takže obeplout Kerreru ze severu a prokřižovat tudy, jak jezdí všechny ty trajekty. Ano ty trajekty, co vás na vysílačce varujou, že jedou dovnitř nebo ven. Malé lodě se jim v tom vjezdu nemají co motat. Uf, nojo, to dám.
Před vplutím do Oban Bay někdo úmyslně a neohlášeně vypnul vítr. To nijak nevadilo, nic neohrožovalo loď. S lidmi z marínky jsem byl domluvený, že ten kousek mě odtáhnou. Pak zčistajasna asi po půl hodině zase zapojili vítr a krásně se povedlo dokřižovat až do Oban Bay.
Hloubky jsem měl načtené, obraty proti větru byly prováděny téměř profesionálně a žádný z trajeků nenahlásil „all ships in Oban area, this is Calmac ferry, for safety information si přelaďte na chanel 12“. Před marínkou nás opravdu odchytili s malým člunem, ale asi by se dalo zajet i k hammerheadu na konci mola. Rozhodně by se v takové situaci dala na plachtách chytit bójka nebo zakotvit.
Bylo ještě světlo, mechanici ještě plný síly, kormidelní kolo dolů, panel ven – a aha – tenhle kabel vypadnul. Vibracemi se vyklepal. Hbitě nahradili celý kábl jiným, během 10 minut hotovo. Nasadit kolo zpátky, nastartovat a …
… a co teď? Chytit kolem 22:30 večerní proud na jih nebo počkat na další proud kolem 10 dopoledne. Volba padla na ráno, že prej je moudřejší večera. Hospoda byla otevřená, zrovna tam testovali Starou Mysliveckou, kterou jim tam nějakej Čehún přivezl. Dá se to pít. Ale točené pivo je asi lepší.
Úterý 14.2. ráno, zase za světla, i když s mírným deštíkem hurá ven. Foukalo dobře, takže objet Kerreru ze severu, plné prádlo a huhů. Už jsem to tam znal zpaměti, k tomu dvě ruce navíc, pohoda džez. Přestal fungovat windmetr, ale to byla prkotinka. Průlivem mezi Scarbou a Luing se zase povedlo projet krásně s proudem, předoboční vítr asi 18 až max 20 uzlů, minimální vlnky, zkrátka dobrá plavba. Okolo Jury to jelo krásně, vítr mezitím trochu přifoukl, odhadem 25 takže obě plachty narefované.
Cestou dál na jih vítr – v souladu s předpovědí – zesiloval. Víte kdy máte refovat: když vás to poprvé napadne. Teď jsem chtěl zrefnout ještě kus, mohlo foukat tak 28-30, odhadem, windmetr se nerozešel. Při refování geny jsem zjistil, že to jde náhle strašně snadno, ještě jedno zatáhnutí a ejhle jede celé lano. Tyvole honem ke geně, než to vítr vyroluje celé ven! Jenže co je vyslovení přání proti skutečnosti. Za 2 vteřiny byla celá gena venku a mlátila sebou.
To byla pro mě nová zkušenost, rukama jsem s rofokem otočil max o pár cm, ale neměl jsem v kapse nic, čím bych to zafixoval. Nehrozilo žádné nebezpečí, okolo lodi samá splavná voda, tak jsem si usmyslel, že gena půjde dolů. To jde asi snadno v maríně, když stojíte u pontonu a někdo vám pomáhá. Otevřít stopper, na stěžni je ještě jeden – aha to je zrovna ten s uraženým zobáčkem, zpátky pro sikovky s těma to jde dobře, (už jsem to tak dělal) povolit si lano a po kousku tahat dolů. Propletl jsem končetiny skrz zábradlí a v podřepu, v sedě tahal plachtu. To se dařilo, dost pomalu, a rozhodně ne moc jistě, ale povedlo se. Pár vlnek jdoucích přes palubu mě osvěžilo a ochladilo proti přehřátí. Ve vlnách se mi tam na přídi udělalo nevolno, musel jsem hodně a zhluboka dýchat. Prostě se mi udělalo blbě, ale zavázal jsem všelijak tu plachtu na palubě kolem relingu. Mokrej jako prase jsem šel ke kormidlu, zachvátila mě naplno mořská nemoc a vyzdobil jsem si móc hezky záď lodi. Ale dobrý, za chvilku bylo po blití. Celá ta věc se udála bez jakýchkoliv ztrát a stalo se za světla, na bezpečné vodě, mimo provoz atd. S hlavní plachtou a s motorem a na předobočák, tentokrát už asi ve 25 uzlech pořád na jih. Šlo to, ale to blbnutí s plachtou mi vzalo určitě hodinu času a sneslo o kousek na sever.
Tma nastala kolem půl šesté a ještě daleko před Craighouse. Ale passage plan existoval, v podrobné i příruční podobě v kapse, a je to tam strašně šikovně značené. I když plavbu znepříjemňoval už poměrně silný vítr a k tomu každá asi čtvrtá vlna šla přes palubu, povedlo se bezpečně vplout do zátoky, silného muže se silnou baterkou vyhnat na příď, zaplout až skoro na konec a vybrat si bojku co možná nejvíc v závětří. Bojku šlo ulovit poměrně snadno, tedy až na to, že se rozlomil mooringový háček na 2 kusy a ten druhý dodnes leží tam někde na dně. Lehnout si, rukama to chytit, jako v Chorvatsku, no problem. Zátoka je krytá ze všech stran, kromě SE větru. Právě ten nás trápil a měl tak činit až do páté ráno. Syčák to dodržel, přesně podle předpovědi. Noc na bojce dosti houpavá a dosti neklidná, nejvíc tu noc pracoval bufík a anchor alarm. Běžely oba bez přestávky až do rána bílého, venku byla celkem zima, asi +5.
Ráno dobrý, všichni zase plni optimismu odvázali lana a hurá ven na jih, předpověď slibovala vynikající podmínky, jihozápadní vítr, který se z těch asi 25 ustálil odhadem na 17 kt. Posádka lodi vyplula zkušeně, jako kdyby to už někdy dělala tak, aby kolem Mull of Kintyre jela krásně s proudem. To se také stalo. Počasí náram náram náramné, slunečno, vítr akorát na bočák a s proudem plul Kitmar svižně kolem poloostrova Kintyre.
Plán byl zakotvit večer v Campbeltownu u mola nebo se tam na někoho vyvázat. Jenže to jelo tak hezky, vítr akorát a krásný zadobok. Tak se posádka usnesla na pokračování v plavbě dál na východ, kolem Pladdy na jihu o. Arran dále do zátoky u Holy Island. Noční plavba proběhla úplně v pohodě.
Na Lamlash bývaly v sezóně bójky, ale i kdyby teď nebyly, tak se tam dobře kotví a předpověď na zbytek noci slibovala klid a mír. Bójky nalezeny, neměly tam tu anglickou druhou malou bojku s lanem na odchycení. Mooringový háček byl kdesi daleko na dně daleko odsud, tak to šlo hůř. Ale i tahle situace má řešení, navažte dlouhé lano na předním vazáku a najeďte si k bójce zadkem, to zvládnete i v jedné osobě. Někdy kolem půlnoci byla loď vzorně vyvázaná a zavládl předpovídaný klid a mír. Ráno ve čtvrtek 16. února byla úplná flauta. Zdálo se mi, že někdo klepal na lodi už brzo ráno. Ale tělo odmítlo vstát a jít se podívat. Byl tam výběrčí daní. Už pak nepřijel, ale před odplutím jsem sroloval desetilibrovku a přilepil jí na jejich pramičku, na rukojeť závěšáku.
Nefoukalo, takže ten kousek se jelo na motor, asi 15 mil do Largsu, za mírného deštíku se povedlo dojet k čerpačce a dotankovat red diesel se sníženým DPH pro rybáře (nějaké nedorozumění, špatně mluvím anglicky) a vyvázat loď, večer se měl dostavit pan Otto. Tak meteorologové pojmenovali výraznou tlakovou níži, která ten večer doopravdy přišla a vítr v poryvech až kolem 45 zase hučel celou noc. Lana zdvojená a fendry na správných místech předznamenaly jediné: dobrou noc.
Oban – Largs asi 170 mil, plavba byla very gút bjutiful. Loď ahoj.