Konečně nastal čas a s Koblihou směřujeme do Prahy, přání proplout si Staré město a kochat se výhledem na památky z Vltavy se pomalu naplňuje. Neznalí zdejších poměrů jsme pomocí googlu ( tak jako vždy ) našli místo na kotvení. Přímo v Yacht Clubu Císařská louka. Naštěstí měli volné místo na kotvení, dokonce mají i Caravan park, kde je možné stanovat, a jako bonus i vlastní skluz pro lodě.
Na recepci jsme zaplatili povinné poplatky – kotvení přes noc za 200 Kč považuji za pěknou cenu. Natěšený, jak to vše klape, vyrážíme. Přišel čas spustit Koblihu na vodu, ale na dotaz použití skluzu přímo v maríně dostávám odpověď, že je zamčený, ale že by dokázal zařídit aby někdo skluz odemkl. Nicméně prý mohu použít skluz druhý, vedle areálu u příjezdové cesty kde „prý“ spouštějí lodě i ostatní. Věřil jsem tomu hochovi a začal couvat k veřejnému skluzu, abych nemusel nikoho obtěžovat odemykáním. Skluz to tedy je, a to doslova! Ovšem nevím, zda na něm někdy někdo spustil větší loď než je Kobliha. Pokud ano, tak do vody šla nejen loď s vlekem ale i s vozem. Příšerně prudký, místy nezpevněný a dost úzký.
Nejprve jsem vyhnal rybáře, který si tam vytvořil zázemí v domění, že nemůže přijet blázen, co by tam loď spouštěl. Přijel. Já. To už tam stál hlouček místních, aby se podívali na tu šarádu, jeden v sobě našel kousek zodpovědnosti a začal radit ať se na to vykašlu, raději zajedu do Modřan, kde je krásný panelový skluz a bude to bez nervů. Měl samozřejmě pravdu, ale já mám svou hlavu a šel do toho. Pravda, snažší je loď do vody dostat, než naopak. Zacouval jsem s Koblihou tak daleko, jak to jen šlo a nechal celou soupravu stát v tom pruďáku. Kobliha se za moment již houpala na vodě, to bylo snadné, horší bylo dostat vůz s vlekem opět na vozovku. I přes to, že vozík váží zhruba 100kg a auto ho ani necítí, tak jako oběť za vyjetí nahoru muselo padnout zhruba 2 mm vzorku na pneumatikách. Bylo jasné že zde Koblihu zpět na vlek nedostanu.
To nyní nebylo důležité, loď na vodě, zaparkovat auto, vzít sebou nejnutnější a vyráží se poznávat Pražské vody. Míjíme výletní parníky, závodníky veslařského klubu, místní přívoz, je víkend, vše tu žije, počasí přeje a posádka Koblihy se těší z těch pohledů. Podplouváme Palackého most, míjíme výstavu na lodi „Gott My Life“, Jiráskův most a dostáváme se do plavební komory Smíchov. Je dlouhá a sestává se z dvou za sebou jdoucích komor, pravděpodobně pro rekreační lodě je používána jedna, ale pro dlouhé výletní lodě – třeba jako parník Šumava, který když nás míjel, tak jsem si u jeho přídě připadal jak delfín před Titanicem, tak pro takové lodě jsou potřeba komory dvě. Měli jsme štěstí, hladina byla na naší straně, tak proplavení byla otázka pár minut.
Vyplouváme a otvírá se před námi to hlavní, Karlův most, nespočet šlapadel a výletních lodí zde pendluje sem a tam. Turisté mávají z mostů a začínáme hledat místo kde se ukotvit. Nalézám, pěkné, malé a není úplně obsazené, hned vedle muzea Karlova mostu. Jen co je vše uvázáno a připraveno, vychází „odněkud“ chlapík v námořním a slušně nám vysvětluje, že je to soukromé molo a musíme ho opustit. Bylo mě divné, že je tu volno. Uvědomuji si, že najít kotvení v blízkosti Starého města bude problém.
Proplouváme opět kolem Karlova mostu směrem k tolik známé Čertovce a dáváme se po proudu k Mánesově mostu. Hned za ním nalézáme veřejné kotviště. Je vybavené, má vše co je třeba i pro obytné lodě a je elektrostatické! Celá konstrukce zábradlí z nerezu je jak kondenzátor a okamžitě dostanete ránu. Je to pěkné kotviště a je třeba kontaktovat telefonicky správce s požadavky, které máte. Nevýhodou může být volný přístup veřejnosti, je třeba vše uzamknout a zabezpečit. Může se jít trajdat po památkách a nasávat ruch velkoměsta. Další plavba spočívala jen v brouzdání kolem historického centra po Vltavě a užívání si a poté zpět přes Smíchovskou komoru.
To už taková klika jako při plavbě sem nebyla, svítila červená, právě proplavoval Titanic a tak se uvazuji u čekacího mola a čekám na zelenou. Vidím, jak se Titanic za chvilku ztrácí v dohledu a z druhého směru naplouvají lodě na proplavení směrem k nám. Už to nebude dlouho trvat a je řada opět na nás. Lodě proplouvají, turisté si fotí tu maličkou Koblihu a komora se zavírá. Nechápu, opět naplouvají lodě z druhé strany. To se opakuje ještě jednou, tak navzdory červenému semaforu připlouvám až k zavřené komoře v domění, že obsluha nás nevidí. Za malý okamžik se rozzáří zelená a můžeme vplout. Pro příště vím, že i když je to vyvaziště pro čekající lodě, neznamená to, že si jich někdo všimne.
Snaha vplout do komory se zdá být marná, loď nereaguje. Umí si to ta technika vybrat ve správný moment. Prasklo lanko na řízení! Kobliha už si začíná říkat o větší údržbu, než jsem čekal. Přesedám přímo k závěsnému motoru a řídím jej tedy ručně. Poté jde již vše hladce, proplaveni se vydáváme k Císařské louce do maríny Yacht Clubu. Tam již na nás čeká místo. Podnikám ještě průzkumnou plavbu do Modřan, abych měl představu, co mě čeká. Je to zhruba 5km proti proudu od Císařské louky za Barrandovským a poté železničním mostem. To je skluz jak má být – veřejný, široký a mírný. Tam nemůže mít problém nikdo. Tak už v hlavě spřádám plán, zda až přijde čas ukotvím tam loď a poté půjdu pěšky pro vůz nebo naopak. To už je maličkost.
Tak to je útržek z plavby po Starém městě pro ty, co se tam chystají a stejně jako já hledají informace. Tak jako vždy dojde na improvizace.
Luboš Dejdar
www.koblihateam.cz