La Grace přes Atlantik – ČEKÁNÍ NA AZORSKÝCH OSTROVECH

Píše Iva Muflonek Endrychová

Kdo na svých cestách bydlí v hotelích, nemá mnoho příležitostí poznat jak se v které zemi žije. Já se rozhodla, že na Azorách využiji couchsurfingu.

Bydlení

Couchsurfing.com je sociální síť, která spojuje jako facebook lidi po celém světě. Na rozdíl od Facebooku, který většinou slouží k prázdnému tlachání, má však jeden chvályhodný úkol – lidé si v ní nabízejí ubytování navzájem u sebe doma.

Funguje to tak, že se zaregistrujete a vyberete, zda chcete někoho příležitostně ubytovat, či zda se chcete s lidmi jen potkat, popít, pokecat a případně jim ukázat své město. Já jsem ubytování začala shánět asi týden předem. Ospamovala jsem všechny couchsurfery, kteří měli u sebe uvedeno bydliště Faial. Dva se ozvali možná. Další mě bohužel nemohli ubytovat. Nakonec bydlím u jednoho Litevce – jmenuje se Gunars, který si tak cestuje po světě. Kde se mu líbí, tak na chvíli zakotví, najde si práci a je tu, dokud ho to tu nepřestane bavit. Spolu se mnou bydlí jeden asi čtyřicetiletý Polák. Jmenuje se Chris a pracuje v Oxfordu jako pečovatel v soukromí. Dostali jsme k dispozici klíče a Gunars šel do práce. V Hortě pracuje v přístavu, opravuje lodě. Jeho přítelkyně včera slavila narozeniny, a tak jsme měli pro sebe celý byt. Je zvykem hostiteli přivést nějaký drobný dar a je pěkným zvykem jeden den uvařit nějaké jídlo. S Chrisem jsme si prošli včera Hortu, byli jsme na pláži, a pak jsme si zašli na jídlo. Objevili jsme bufik, kde se dá najíst za 5 euro. Večeři dneska vaří Chris. Já budu zítra dělat bramboráky.

Bydlet u někoho je skvělý způsob jak se naučit mluvit cizí řečí. Do dneška jsem si myslela, že jsem na tom s angličtinou opravdu špatně, ale já jsem schopná s klukama komunikovat. Je to sice „massa bob,“ ale s pomocí rukou a nohou se domluvím. Rozumím většinu, co mi říkají, spíš mám problém mluvit, ale lepším se každou hodinu. Chris mě navíc opravuje a říká, jak je to správně, takže se přirozenou cestou učím… Asi na pár měsíců někam vypadnu a až přijedu, tak budu anglicky umět.

Kadeti na suchu

Než přijede loď, bude to ještě chvilku trvat. Když píšu tyto řádky, je ještě neděle. Dnes jsme byli na nejzápadnějším cípu ostrova a La Grace jsme na obzoru neviděli. Kluci bydlí pohromadě u našeho taxikáře z letiště a já jak jsem již psala, tak bydlím s Polákem Chrisem v bytě Litevce Gunarse (nevím jak se to skloňuje). Hned první den se ukázalo, lína huba holé neštěstí.

Kluci se s Chrisem seznámili už v letadle. On jim říkal, že tu bude bydlet v soukromí. Prý se ptal každé ženy v letadle v jeho okolí, zda není z Česka a nemá spát u Gunarse. Na mě ale nenarazil. Když jsme vystoupili, tak jsme šli hledat volného velkého taxika, chtěl se prý k nám přidat, ale my už byli plní. V autě jsme se ale bavili a kluci to zmínili. A je to můj spolubydlící. Kluci si v taxiku postěžovali, že zatím nemají kde bydlet a taxikář nelenil a hned nabídl ubytování u sebe. Bydlí asi 7 kilometrů od Horty. Když je tam vezl, tak jim ještě ukázal skvělou restauraci a vysvětlil, kde si můžeme půjčit auto.

V neděli ráno zařídil Marek půjčení auta a vyzvedl mě. Chris s námi nejel, protože jsme původně nevěděli, zda budeme mít místo a on chtěl stejně jít do kostela (inu, je to Polák) a podívat se na průvod u příležitosti Svátku sv. Ducha. Za vytrvalého deště jsme dojeli pro ostatní a vydali se na okružní jízdu po ostrově. Není to nic složitého. Ikdyž jsme cestou udělali asi tři přestávky, objeli jsme jej asi za tři hodiny, a tak jsme objednaný oběd v restauraci stihli zcela bez problémů. Po obědě jsme si v jejich apartmanu dali přestávku, a pak jsme si vyrazili cestu kolem ostrova zopakovat.

Vyčasilo se, přestalo pršet a ostrov nám nabídl úžasné vyhlídky. Na západní straně ostrova jsme zastavili snad u všech. Žasli jsme. Každá vyhlídka (Miradouro) je velmi dobře označená a téměř u každé vyhlídky najdete grill k volnému použití – stačí si dovézt s sebou něco na něj.

Jeli jsme po té samé silnici jako ráno a když nás někde zaujala směrovka mířící k nějakému pozoruhodnému místu, tak jsme si tam zajeli. Silnice většinou vede po sedle a většina „za vidění stojících“ objektů je u moře, takže jsme vždycky ze sedla sjeli k pobřeží, a pak se zase na silnici vrátili.

Byli jsme u Porto da Eira, kde jsem ulovila svou první kešku na Azorech. Druhou jsem ulovila o pár kilometrů jinde na vršku u kaňonu Baia da Areia da Quinta na vyhlídce Ribeira Funda. Zajeli jsme se podívat na pláž Faja, kde mě mírně omyl oceán.o) Další naše zastávka byla u vyhlídky nazvané Los Capelinhos. Bylo nám jasné, že tohle je nedávno vybuchlá sopka. Nejdříve jsme si říkali, že není čas se jít podívat blíž, ale pak první přelezli svodidla (nic zakázaného, je tam značená turistická cesta) a postupně si nás na vrchol sopky dalo klus více. Námahy nebylo proč litovat. Ten pohled, když se po drolícím se sopečném písku nahoru a zjistíte, že pak následuje strmý pohled do hloubky strženého svahu, za to stál. Jakmile se člověk vyškrábal ještě o kousek výš, najednou objevil slavný maják Los Capelinhos, který je na nejzápadnějším cípu ostrova a byl zničený výbuchem této sopky v roce 1958. Maják je ponechaný tak jak ho živel zničil. Jen uvnitř věže je vybudovaný betonový tubus a opravené světelné zařízení. Je tam také správní budova tamního muzea – ta je nová. Maják stále funguje. La Grace jsme však na obzoru zatím neviděli. Zajedeme se tam podívat zase v pondělí, třeba budeme mít už štěstí.o) Po prohlídce majáku a okolí jsme se vydali už zpátky. Spěchali jsme na večeři. Kluci mě vysadili, domluvili jsme se na zítra a já už jsem utíkala do mého dočasného domova.

Měla jsem sekeru. Když jsem dorazila, už byli všichni doma. Gunars nám přivedl ukázat i svou přítelkyni Karlu. Narodila se tady a pracuje v nemocnici jako sekretářka. Těstoviny po italsku od Chrise jsme tedy večeřeli ve čtyřech. Po večeři jsme vypili několik lahví vína a skvěle jsme se bavili o našich životech (No dobře, bavili se hlavně oni tři, ale většině toho, co říkali, jsem rozumněla.o). Gunars nám ukázal svou knihu hostů. Dva měsíce před námi tu nocovala jedna známá česká sportovkyně. Byli překvapení, že ji znám. Vyprávěli jsme si i o svých dobrých i špatných zkušenostech s couchsurfingem. Gunars v Praze už byl a miluje hokej (zná Jágra). Což je tady na věčně zelených ostrovech velmi ojedinělé.

Já jsem svému hostiteli konečně předala i svůj dárek pro něj. A moc mě potěšilo, že mu Rilettes ode mne moc chutnalo. Chvilku před jedenáctou se Gunars s Karlou zvedli, popřáli nám dobrou noc a odešli spát ke Karle. Zítra vařím já. A snad jsem se výběrem bramboráků trefila do chuti Gunarse, protože říkal, že brambory miluje. Držte pěsti, ať tu neudělám ostudu.

Zítra se chceme jet podívat do jícnu sopky uprostřed ostrova a navštívit další krásná místa tohoto ostrova. Já zas třeba ulovím nějakou kešku. Zítra s námi možná pojede i Chris, půjčená Toyota je dostatečně velká i pro osm lidí.

Sopka

Caldeira je jícen sopky uprostřed ostrova. Vydali jsme se tam. Kluci večer vyhlíželi loď u majáku Los Capelhiňos a já jsem loď vyhlížela u přístavního majáku v Hortě, dočkala jsem se v šest ráno.

Včera byl na programu dne výlet ke Caldeiře. To je sopečný kráter uprostřed ostrova. Až na jeho vrchol se dá dojet autem, což jsme také udělali s sebou jsme tentokrát vzali i Chrise. Je tam nádherná vyhlídka nejen doprostřed sopky, ale i do okolí – zeleň ostrova a pak nekonečný oceán přerušený na jedné straně jen ostrove Pico. Nahoře to děsně fičelo, takže kolem dokola kráteru (asi dvouhodinová procházka) jsme nešli. Já si tam ulovila dvě kešky a jeli jsme dolů, ale ne stejnou cestou, baví nás totiž objevovat ty ostatní a hlavně ať člověk kam jede, vždycky skončí v Hortě. Cestou jsme zastavili na několika pěkných místech, abychom to mohli patřičně zdokumentovat.

Odpoledne si každý dělal, co chtěl. Někdo se šel potápět, někdo spát, někdo na pivo a já jsem třeba zkoumala kresby lodí, a pak jsem si u Petera objednala pivo a šla jsem na internet. Dobře jsem udělala! Viktor z lodi psal, že dorazí už večer. Takže jsem šla zjišťovat, zda je někde místo pro velkou loď. Já se svou angličtinou, jsem to dokázala. Není, ale řekli, že to máme postavit kdyžtak do nákladního přístavu.

Šla jsem pak lovit další kešky a přitom jsem chtěla dokoupit k večeři nějaké drobnosti. Jenže osvědčený obchod měl zavřeno, takže zbýval velký supermarket za městem. Nebyla bych to já, kdybych si to nezkomplikovala… Přeci nebudu chodit pořád po stejných cestách u pobřeží. Tak jsem se vydala nahoru do kopce. A ač jsem si s sebou nevzala mapu tak jsem nějakým záhadným způsobem vyšla nad nemocnicí a tím pádem i nad supermarketem. Prostě jsem šikovná a mám orientační smysl (no co, nikdo mě nepochválí, musím se pochválit sama…). Takže jsem rychle nakoupila, a šla dělat bramboráky (na pánvičce o průměru 15 cm, to byla otročina). Ale povedly se a všichni byly spokojení a můj hostitel nadšený. Po večeři jsem se vydala do přístavu. Nejdřív jsem se pokusila najít kešky, ale ač jsou dostupné 24/7 (tedy kdykoliv), tak k nočnímu odlovu se nehodily. Zkusím se pro ně vrátit další den. Pak mi volal Viktor z lodi, s tím, že za tři hodiny nejspíš dorazí, takže jsem je šla čekat k majáku. Aby mi tam nebylo smutno, sbalila jsem cestou u sebe 1,5 l PETku a stavila se u Petera a nechala si tam nalít 5 gin toniků. Party pro jednoho člověka u majáku byla bezva. Poprvé jsem světla lodi na obzoru objevila asi ve čtvrt na šest.

Loď zakotvila v šest ráno. Po nezbytném přivítání se s posádkou jsem zapadla se na chvilku natáhnout. Ne nadlouho za chvilku nás zburcovali, že se na naše místo cpe rybářská loď, tak jsme šli převazovat loď. Já se v tom největším lijáku, vydala pro věci a nalodila jsem se.

Teď jsou posádky promíchané, ale postupně se kadeti, ti, kteří s námi nepokračují dál, se vyloďují, my noví se naloďujeme a zabydlujeme. Kuchař Ivoš s Mikulášem koupili od rybářu mečouna, tak se těšíme. Právě teď sedíme v Peter Café Sport (jo, vím, opakuji se) a čekáme až zase přestane pršet.o) Čekání nám zpříjemňuje Gin s tonikem. Rum z Karibiku je totiž vypitý.o)

Další díl: La Grace přes Atlantik- Z HORTY NA GIBRALTAR