La Grace přes Atlantik – Z GIBRALTARU DO ITALIE 2

Píše Iva Muflonek Endrychová

Jedeme do Afriky

V Gibraltaru se vyměnila posádka. Je tu jen pět kadetů a ostatní jsou prostí cestující. Nicméně jsou to jachtaři, většinou přátelé kapitána, takže i oni byli rozepsáni do vachet.

 U benzinky ve španělské části Gibraltaru jsem se opět vyšplhala pod košovku. Než jsem se tam ale vyškrábala (nevšimla jsem si natočeného stěžně, takže jsem musela slézt a jít lézt druhou stranou), měl bocman už odgasketováno, takže jsem opět spíš sloužila jako psychická podpora. Doplnili jsme naftu a vodu a vyjeli z Gibraltaru. Namířili jsme si to ke břehům Afriky na poloostrov Melilla, který ač leží v Maroku, patří ke Španělsku.

Foukal nám příznivý vítr, takže brzy jsme vytáhli plachty a plachtili jsme prakticky celou noc až k Maroku. V noci jsme se prostřídali v hlídkách. Já jsme měla od čtyř od rána do sedmi. Pak jsem zapadla do kajuty a ač měla být za chvilku snídaně, tak jsem totálně vytuhla.

Vzbudil nás až kapitán, že se máme jít připravit ke kotvení, že už jsme v A frice. Foukal ošklivý ostrý vítr a nám se ale nepodařilo najít žádné vhodné místo k zakotvení, takže jsme nakonec loď obrátili zpátky ke Španělsku.

Jak jsem se stala specialistkou na rovnání řetězu v kotevně

Od Gibu funguji ve stálé posádce jako „holka pro všechno“. Postupem času mi už bocman nemusí říkat jednotlivé kroky, ale už občas začnu fungovat i automaticky. Jo a taky jsem odbornicí na rovnání řetězu v kotevně.

Tahle plavba je jiná. Není tu moc kadetů a pokud, tak to jsou spíše děti, takže o provoz lodi se dělíme v pěti. Tedy kuchař Ivoš má na starosti jen vaření a já všude přicmrnduji. Při odkotvování v Gibu jsem byla nouzově vyslána do kotevny. „Pekelník“ strojník Pepa mi ukázal co tam mám dělat a jak to mám dělat a vyrazil pomáhat Vikymu na palubu.

Při vytahování kotvy musí jeden člověk v kotevně dlouhým bazmekem připomínajícím pohrabáč odebírat padající řetěz a přitahovat ho k sobě, aby nezůstával pod dírou a neblokoval další oka řetězu. Zpočátku mi to moc nešlo. První odkotvování se muselo jednou přerušit a „dohrabat“ řetěz příšel Pepa. Chvilku mi trvalo, než jsem objevila ten správný grif, navíc tam bylo špatně vidět, takže jsem neviděla na ten padající řetěz.

Z „díry“ jsem vylezla celá od šmíru. Zlikvidovala jsem si přitom svoje oblíbené tílko (to co jsem si pořídila když jsem v osmnácti dělala autoškolu, původně na něm byly různé bleděmodré nápisy – připomínalo noviny, teď už je tedy značně vybledlé). Povýšila jsem ho tedy na kotevní, protože mi hned od počátku bylo jasné, že moc lidí se do kotevny nepohrne. Oblékám si ho pokaždé, když jdeme vytahovat kotvu.

„Jsi dobrá, jsi druhá ženská, která do kotevny vlezla,“ přivítal mě upatlanou na palubě Viky. Po vylezení z kotevny může člověk směle konkurovat černochům, jak je celý od šmíru. Smyla jsem ze sebe to nejhorší. Jsem sice druhá ženská, která do kotevny vlezla, ale jsem také první, která tam leze opakovaně.o))))

Při dalším odkotvování jsem si už vzala čelovku, a tak jsem viděla, kam mám zaháknout pohrabáč a kam řetěz táhnout. Už se nemuselo vytahování kotvy přerušovat. A jen pro zajímavost. Metr kotevního řetězu váží 8 kilogramů a do vody se ho spouští třeba i 50 merů, a to vše musí nahoru do kotevny…

Jak jsem se stala stewardkou

Teď už jsem fakt posádkovou „holkou pro všechno“. Naši pasažeři projevili přání, že chtějí mít něco jako lodní stewardku, takže jsem se jí stala já. Za odměnu mám tuto část mého výletu prý zadarmo.

Současní pasažeři jsou zvyklí na jistý standard luxusních jachet. Jsou to totiž většinou podnikatelé. Na luxusních jachtách patří do stálé posádky i stewardky, které se starají o blaho pasažerů. Tak tuhle funkci mám teď já.

Primární je, že pasažeři nemyjí nádobí. To za ně teď dělám já. A mou další činností je starat se i o jejich svačinky a aby neměli tak často prázdné sklenky.o)

Prostě mám takovou pracovní dovolenou.

Další díl: La Grace přes Atlantik – Z GIBRALTARU DO ITALIE 3