Píše: Petr Hejduk
7. etapa: Smögen – Fjällbacka – Grebbestad
Ve Smögenu jsem se den zdržel. Autobusem jsem dojel do vedlejšího města kde je knihovna, abych získal čerstvou předpověď počasí. V podvečer jsem zašel na jídlo do jedné z mála restaurací, které byly ve Smögenu otevřené, a dal si vynikající fish and chips. Při jídle a popíjejí piva jsem viděl ze vzdálenosti asi jednoho sta metrů Trixi klidně stát na druhém břehu zátoky. Prostě výborné místo na nábřeží, asi pět metrů od moře. No, možná šest.
Po vyplutí ze Smögenu jsem asi půl hodiny kličkoval mezi skalnatými ostrůvky, než jsem se dostal na volné moře. Pokus o plavbu na plachty nevyšel – zase foukalo slabě a přímo do nosu (N – NE 2 – 3 Bft). Později jsem mírných podmínek využil k dalšímu měření sextantem. Nejdřív to vypadalo, že dostanu polohové čáry z výšek Slunce a Měsíce, ale k mému zklamání bylo Slunce nad pevninou. U Měsíce jsem musel měřit horní okraj. Když jsem započítal správnou chybu indexu, polohová čára vedla velice blízko skutečné poloze.
Abych pokračoval v klasickém pojetí plavby, přestal jsem se dívat na plotter, vzal si triedr a mapu, všímal si kompasu a hledal cestu podle značení bójemi, majáky a podle případných dalších lodí. Dařilo se mi to velice dobře, i když pobřeží je v téhle části nesmírně členité. Na správném místě jsem odbočil vpravo a začal se přibližovat k vjezdu mezi ostrovy. Postavil jsem HL + K ½ a Trixi se rozeběhla pěti až šesti uzly. Zase na pravém boku, takže plula skoro sama.
Za krásného počasí byl průjezd mezi stovkami ostrůvků nádherný. Trasa vede od majáčku k majáčku a při dobré viditelnosti je navigace snadná. Nechci si ale představovat plavbu v těchto končinách v mlze a bez GPS. Asi šest mil se dalo krásně jet na plachty i v úzkých průlivech, pak se ale trasa stočila zase k severu a já musel nastartovat. Ještě jsem projel několika úžinami a byl jsem v zátoce před Fjällbackou. V maríně jsem chvíli hledal místa pro hosty, protože mola byla dál od vjezdu a nápisy jen ve švédštině.
Fjällbacka je kouzelné městečko, jehož marína se krčí pod vysokou skálou. Jinak tu ale kromě kostela a několika obchodů nic podstatného není, takže jsem se druhý den odpoledne rozhodl doplout do asi šest mil vzdáleného Grebbestadu.
Je to stále na sever, tedy pořád proti větru. Protože jsem nevyplouval ven, ani jsem se nepřevlékal do nepromokavých šatů. Jen tak v džínách jsem na motor za hodinu a půl dohrkal do další maríny. Zajímavé bylo, že podle GPS jsem do maríny vjížděl přes pevninu – v ústí zátoky je ostrov a plotter ukazoval, že pluji právě jeho prostředkem.
Při přistání foukalo trochu silněji, takže jsem se opatrně přibližoval k molu. Šlo stát po délce a bylo dost místa, takže jsem se rozhodl, že k molu nacouvám částečně na motor, částečně s větrem. Podařilo se mi to dobře, jenže když jsem vyhodil lana na molo a chystal se vyskočit, z lodi na druhé straně mola vystartoval mladý Švéd a iniciativně se chopil lana. Bohužel uchopil záďové a vítr okamžitě začal odklánět příď od mola. Abych zabránil odření zádi, kam žádné fendry nedávám, odstrkoval jsem loď nohou, dokud se neotočila úplně, takže jsem se pak mohl k molu vyvázat druhým bokem. Takhle jsem to neplánoval, ale vynadejte ochotnému pomocníkovi. Pak jsem s pomocníkem dal řeč a on mi poradil, kde najdu obchody, knihovnu a turistické informace. Také mi řekl, že knihovna je ve městě, které je asi deset minut jízdy autobusem.
Vydal jsem se na průzkum a získal mapu okolí, nakoupil jsem potraviny a ve státním obchodě s alkoholem koupil malou lahev s rumem, který chutnal jako kapky proti kašli. Večer jsem pak léčil kašel.
Volno v Grebbestadu
V následujících dvou dnech jsem se kromě návštěvy knihovny a nákupu lihovin také potuloval po širším okolí Grebbestadu. Je tady hodně míst zapsaných na seznamu památek UNESCO. Většinou se jedná o místa, kde jsou skalní rytiny z doby bronzové a železné, velké hromady navršené z kamení, vztyčené kamenné stély a jedno trochu legrační bludiště poskládané z větších oblázků. Obrazy vyryté do skal dokládají, že se tu odpradávna bojovalo, plulo, milovalo a zase bojovalo. Nejslavnější jsou prý ti skalní milenci. Informační materiály udávají, že barvou kresby zvýraznili až soudobí vědci, aby se kresby lépe studovaly a aby je lidé mohli snáze očumovat.
Kamenných stél je na jednom místě 30 až 40 a byly prý vztyčeny na oslavu vítězství nad skotskými nájezdníky. Odehrálo se to také v době bronzové.
8. etapa: Grebbestad – Smögen
Protože předpověď počasí hovořila o slabém západním až severozápadním větru, opustil jsem myšlenku na doplutí do Norska. Musel bych plout právě na severozápad. Křižovat proti větru 2 až 3 Bft asi padesát mil se mi fakt nechtělo. Rozhodl jsem se tedy vydat se pomalu na jih. Nejdřív jsem asi šest mil vyjížděl na motor na volné moře, abych pak postavil plné plachty a zamířil na jih. Nejdřív trochu foukalo, takže rychlost dosahovala 4,5 uzlu, ale pak vítr zeslábl, takže rychlost klesla na dva až tři a půl uzlu. Trixi plula celkem slušně sama, jen občas bylo nutné poopravit kurz.
V jednu chvíli jsem za sebou při kormidlování zaslechl jakési syčení – funění. Otočil jsem se a byli to delfíni. Celkem jsem zahlédl asi osm hřbetů. Křížili kolmo můj kurz – směřovali k pevnině – takže byli brzo pryč. Na foťák jsem ani nestačil pomyslet, natož abych pro něj skočil do kajuty.
Ve velmi slabém větru jsem využil příležitosti a změřil výšku Slunce. Připadalo mi, že se chová podivně. Chvíli pomalu stoupalo, pak se dlouho nic nedělo – výška zůstávala stejná –, potom začalo dosti neochotně zase klesat. Neplánovaně jsem zachytil jeho kulminaci. Později jsem si uvědomil, proč mě to překvapilo. Slunce kulminuje v poledne místního času. Na hodinkách jsem ale měl čas pásmový (tedy pro 15. poledník). Tady jsem se ale pohyboval poblíž poledníku jedenáctého. Rozdíl obou časů tedy byl kolem šestnácti minut. Měření ale nevyšlo nijak dobře – chyba byla 15 mil – můj nejhorší výkon. Měření kulminace mi ale nikdy nevycházela přesně – to pro chybu v zeměpisné délce.
Před vjezdem do Smögenu vítr odešel úplně, takže jsem poslední asi 1,5 míle doplul na motor. Přistál jsem na stejném místě jako při předchozím pobytu. Po dni volna, kdy jsem provozoval obvyklé aktivity, jsem vyrazil dál na jih.
9. etapa: Smögen – Marstrand
Předpověď říkala, že bude foukat E 4 – 5, později E 4. Pohled na synoptickou mapu ale ukazoval v mojí oblasti hustotu izobar, podle které jsem předpokládal E 6. Už při vyplutí z maríny foukalo dost silně – Trixi se vůbec nechtěla otočit přídí proti větru (z polohy zádí proti). Potupně jsem z úzké zátoky před marínou vycouval ven, kde bylo na obrat dost místa. Opravdu se mi nechtělo při obracení narazit do mola.
Po postavení plachet – zarefovaných – jsem nejdřív plul na bočák a po výjezdu na volné moře začal stoupat. Plavba byla svižná, ale i mokrá a hopsavá. Plul jsem pět až deset mil od břehu a právě odtud foukalo. I na téhle krátké vzdálenosti vlny narostly až ke dvěma metrům. Kdo by to řekl do čtyřky? Trixi se občas docela nakláněla, i když jsem v té době plul na Hl 1R, K 1/3. No, byla to spíš ta šeska. Pohled do mapy dá vždycky mnohem víc informací než pár písmen a číslic.
Takovouhle krásnou, ale dosti náročnou jízdou, jsem doplul k majáku Hätteberget, který je západně od Marstrandu. Chvíli jsem se pokoušel maximálně stoupat, abych se probojoval k východu, ale pak jsem nastartoval a zabalil plachty. Za další hodinu a půl jsem přistál v Marstrandu. Přistání bokem k molu – bylo dost místa – se mi ve stále silném větru povedlo výborně. Tentokrát nikdo neasistoval. Etapa trvala osm a půl hodiny a byl jsem po ní docela unaven – byla to docela jízda.
Bankovní intermezzo
V Marstrandu se mi bohužel přihodila značná nepříjemnost. Začít ale musím dříve. Na začátku týdne před odjezdem na dovolenou mi volala pracovnice České spořitelny, že došlo k úniku dat a že mi museli zablokovat nákupy po internetu. Vydají mi novou platební kartu, kde už bude vše OK. Na otázku kdy – zda to stihnou do pátku, protože o víkendu odjíždím na měsíční zahraniční dovolenou – mi odpověděla, že asi ne. Zajímalo mě, zda bude stávající karta na dovolené fungovat pro výběry z bankomatů a přímé platby v obchodech. Dostalo se mi jednoznačného ujištění, že ano. Zopakoval jsem, že dovolená bude trvat do 12. září a zda bude karta fungovat. Odpověď zněla, že ano, dokud si nevyzvednu novou kartu, bude stará použitelná. S takovýmhle dvojím ujištěním jsem se spokojil, protože na dovolené internetové nákupy – platby nepotřebuji provádět.
Jak jistě tušíte, pět dní před koncem dovolené karta přestala fungovat. Chtěl jsem zaplatit stání v maríně (tři pokusy) – nic. Chtěl jsem vybrat z bankomatu (dva pokusy) – nic! Měl jsem u sebe 50 SEK, 1000 Kč a nějaká eura. V Marstrandu ovšem není banka ani pošta.
Zavolal jsem do klientského centra České spořitelny. Pracovník mě nejdřív sáhodlouze prověřoval (to by mi nevadilo, také jsem mohl být zloděj), aby mi pak řekl, že karta je neaktivní, protože je vydána nová, a že s tím nejde nice dělat. Vylíčil jsem mu, kde jsem a v jaké situaci. Poradil mi tzv. emergency service, kdy se i na zablokovanou kartu dá v bance získat určitá hotovost. Připomněl jsem mu, že v místě není banka. Pak mi poradil, abych si vyzvedl novou kartu. To už jsem začal zvyšovat hlas a otázal se, jak asi – ze Švédska. Zopakoval, že karta už aktivovat nejde. Tuhle větu jsem slyšel několikrát. Pracovníci České spořitelny vůbec mají v oblibě říkat, že něco nejde. Řekl jsem mu, že mě nezajímá, co nejde, že mi vydali bezcenný kus plastu a blokují mi přístup k mým penězům. Ať jde třeba za ředitelem ČS, ale ať karta zase funguje, a brzo! Asi pochopil, že už jsem opravdu naštvanej. Odpověděl, že se poradí a zavolá mi za půl až ¾ hodiny.
Po 40 minutách opravdu zavolal. Bohužel jen proto, aby mi řekl, že se pokoušejí najít řešení. Už hodně rozzlobeně jsem mu řekl, že mě nezajímá, o co se pokoušejí, že chci slyšet, že karta funguje. Zeptal se, jestli mi může znovu zavolat za čtvrt hodiny. Co jiného mi zbývalo. Když zavolal, vítězoslavně mi oznámil, že karta je aktivní a bude až do 12. 9. včetně. Najednou to šlo!
Karta pak opravdu fungovala. Nedovedu si vůbec představit, co by dělal někdo méně důrazný, kdo by se nechal přesvědčit, že kartu aktivovat nelze. Protože v místě není ani pošta, nejde poslat peníze ani pomocí Western Union.
Korunu všemu nasadila ČS tím, že po mojí stížnosti se mi ani pořádně neomluvili a navrhli “kompenzaci” – velkoryse mi odpustí poplatek za vedení účtu do konce roku. V mém případě to znamená asi 400 Kč. No neberte to za zkažený konec dovolené!
Doporučení na závěr: Chcete-li spolehlivou banku, která vám nezkazí dovolenou, vyhněte se České spořitelně!!! Já vím, že stát se to může i jinde, ale tady je to zaručené – vyzkoušené.
10. etapa: Marstrand – Björlanda Kile
V sobotu dopoledne jsem odplul z maríny. V zátoce před marínou jsem uklidil fendry a vyvazovací lana a na motor se vydal úzkým průlivem zhruba jihovýchodním směrem. Průliv je výborně značen bójemi, které plavební dráhu v několika místech podstatně zužují. Ani bez těchto zúžení by tudy nešlo plout na plachty za jižního větru – na šířce místy jen pět až osm metrů – by křižoval jen cvok. Západní a severní vjezd jsou podstatně širší.
Nejdřív bylo asi půl hodiny krásně slunečno, pak se zatáhlo ale nepršelo. Proplétal jsem se bludištěm ostrovů a ostrůvků, kde se úzké průjezdy střídaly s většími plochami volné vody. Některé plochy měly na délku i pár mil. Celkově jsou ale tyhle vody výborně chráněny od moře, takže umožňují relativně bezpečnou severo-jižní plavbu i za silnějšího větru. Jen člověk musí pořád dobře vědět, kde právě je.
Když jsem doplul k místu, kde trasa začínala směřovat k východu, postavil jsem asi půlku kosatky a vypnul motor. Foukala asi pětka a jelo to nádherně. Poprvé jsem si v praxi vyzkoušel, že ostře stoupat se dá i jen na kosatku – na předchozích lodích to nešlo. Trixi za těchhle podmínek stoupala dobře rychlostí čtyři a půl až pět uzlů. Nemohl jsem se jízdy nabažit, proto jsem na plachtu zajel až těsně k vjezdu do maríny a tady, trochu stranou, jsem loď připravil na přistání. Pohyb marínou trochu zkomplikovala loď, jíž zjevně vysadil motor a posádka se snažila doplout do stání pomocí dvou maličkých pádel. U asi osmimetrové kajutové plachetnice to nevypadalo na lehkou práci. Vedle téhle lodi zastavila jiná, jejíž posádka se zřejmě ptala, co se děje, ale k nabídce pomoci se moc neměla. “Vodáci” ale naznačovali, že už to do stání mají kousek, takže možná pomoc ani nechtěli.
Protáhl jsem se kolem nich, propletl se touhle olbřímí marínou a přistál na smluveném místě. Uklidil jsem loď a zavolal majiteli kvůli předání. Byl celkem naštvaný, protože chtěl loď přebírat až v neděli. Na to, že mi v neděli brzo odlétá letadlo, jsem ho předem upozornil, ale stejně původně nechtěl přijet.
Jak byl naštvaný, prohlížel a zkoušel každou maličkost. To by bylo, aby po čtyřtýdenní plavbě nenašel nějaká poškození, která by mi mohl strhnout z kauce. No, nenašel. To ho zklamalo, ale pohotově si naúčtoval 50 € za předání mimo termín, který je ve smlouvě. Neměl jsem sílu se s ním dál hádat.
Docela mě to znechutilo, ale později jsem nad tím mávnul rukou. Radost z úspěšně dokončené, chvílemi docela obtížné, ale velice krásné plavby mi vzít nemohl. Jen si příště půjčím loď jinde.