Duben 2010. Náš pohádkový a bláznivý pobyt v divočině Dominiky se uchýlil ke konci. Dostali jsme na rozloučenou spoustu ovoce, abychom nepošli hladem a vyrazili vzhůru na sever. Čekala nás třídenní plavbička na ostrov Svatého Bartoloměje s noční zastávkou na pobřeží francouzského ostrova Guadelupe.
První etapa, Dominika – Guadelupe, probíhala skvěle, příjemný vítr nám foukal do plachet a všechno šlo podle plánu. Ráno jsme tedy vyrazili dále, vstříc pobřeží Svatého Bartoloměje. Směr vln a větru se pootočil a posádce se zase pootočil žaludek. To jsme nečekali a Martin musel trpět hladem, dokud jsem to trochu nerozdýchala a nebyla schopná uvařit alespoň něco malého k snědku. Naštěstí to však prokládal darovaným ovocem, tak to nebyla až taková hrůza. Elektrický autopilot je po plavbě po Atlantiku stále nefunkční, tudíž když dostatečně nefouká, aby mohl řídit větrný pilot, musíme si to odkormidlovat sami. Naštěstí zde nepřekonáváme žádné dlouhé destinace, zatím nám to tedy nevadí.
Dorazili jsme na St. Barthelemy kolem poledne. Náš drahocenný člunek zase uchází a teče do něho, takže se snažíme zakotvit, co nejblíže ke břehu. To ale znamená, hodit kotvu mezi lodě na bójích, což není zrovna ideální a po chvíli už na nás huláká jeden ze sousedů, ať si to hodíme jinam, nebo ať si vezmeme jednu z těch bójí, že je to stejně zadarmo. No tak proč ne, bereme si bójku pěkně blízko břehu. Nejprve jsme si ale nevšimli, že je na ní nápis a máme tedy soukromou bóji. Ale nevadí, riskneme to, dokud nás nikdo nevyhodí. Nikdo nás nevyhodil do konce našeho pobytu.
Druhý den ráno vyrážíme k odbavení a už po cestě kolem přístavu potkáváme Martinova kamaráda, bývalého kolegu z Port St. Louis, mechanika Cédrica. Byli jsme všichni příjemně překvapení, že jsme se hned takhle našli. Ne tolik příjemné ale bylo zjištění, že se ve zdejším kotvišti platí. Nebylo to moc, ale stejně jsme to nečekali, když se naše úspory začaly tolik ztenčovat. Natož jsme potom už vůbec nečekali, že ceny normálních věcí, hlavně jídla, se zde pohybují v nedohledných výšinách. To jsme si opravdu nemohli dovolit. Později jsme zjistili, že tu moc normálních lidí nežije, ani ostrov nenavštěvuje. Přístav byl plný luxusních jachet a motorových člunů. Celkově to tam vypadalo, jako reklama na Yamahu, protože každý měl minimálně jeden brutální motor této značky.
Odpoledne už nám volala Cédricova přítelkyně Sandrine a naplánovali jsme společné setkání. Sandrine se o nás po celou dobu našeho pobytu skvěle starala. Brala nás na výlety po krásných místních plážích, říkala nám užitečné informace o ostrově a podávala společnou večeři každý večer. Moc jsme si to s ní užili. Učila nás stále nová slovíčka ve Francouzštině a my jí zase v Angličtině. Poslední večer jsme navštívili dokonce i místní diskotéky, dvě, vypadalo to tam, jak pro superhvězdy a taky ceny pití tomu odpovídaly. Lahev nejlepšího Crystal šampaňského stála 10 000,- euro, obyčejná lahev piva 7,- euro. Se Cédricem a Sandrinou bylo opravdu úžasně, ale náš pobyt se přiblížil ke konci a po 4 dnech zvedáme kotvu… Už teď se nám stýská po nich obou i po jejich roztomilém pejskovi Décibele a doufáme, že nás na St. Martinu také navštíví.
Cestu jsme si opět trochu rozkouskovali. První odpoledne jsme vyjeli na jižní pobřeží St. Martinu, a to na holandskou polovinu ostrova. Tentokrát nám fouklo trochu víc a s hrůzou jsme pozorovali, jak se nám provizorně opravené ráhno začíná opět pofiderně prohýbat. V pořádku jsme však dopluli. Druhý den ráno jsme potom pokračovali kolem východního břehu směrem na sever, na francouzskou část. Zde jsme zakotvili v pondělí velikonoční. Dostala jsem vařechou s navigačními stuhami přes zadek, abych neuschla, až se mi pr… modrala. Pasová kontrola byla samozřejmě ve svátek zavřená, takže jsme se šli zase odbavit až druhý den.
Prozkoumali jsme okolí, prošmejdili město a navštívili místní pevnost Fort St. Louis a potom projeli s lodí dále do kryté laguny. Vjezd je obohacen o zvedací most, který je otevřen jen v určité hodiny, asi 3x denně. Teď už víme, že to tu není zase tak kryté, fouká sem průsmykem mezi kopci, a to tak, že hodně. V jednu noc nám vítr dokonce otočil člunek, tím pádem jsme přišli o pádla, kanistr s benzínem a náš půjčený motor Nissan si taky pěkně zaplaval. Martin měl tedy na celé dopoledne o zábavu postaráno. Vylíval vodu z každé části motoru zvlášť a prostřikoval je WD 40. Světe div se, on to motorek rozchodil a slouží nám směle dál. V tu nejlepší chvíli, jak to tak chodívá, když byl Martin uprostřed té práce, navíc musela přijet pobřežní stráž na kontrolu. Proč, že to máme jejich vlajku, když odtud vůbec nejsme?! Nepoznají ani svoji vlastní vlajku od České. St. Martin má totiž stejnou, ale s přeházenými barvami. To se nám kluci pěkně ztrapnili. Naštěstí nechtěli vidět ani pojistku, kterou zatím nemáme. Jen se podívali na dokumenty od lodi a s úsměvem zase odfrčeli. Nakonec jsme se zde také konečně znovu setkali s Aničkou, muzikantkou z Francie, která přijela na nějakou tu dobu z Brazílie a v květnu pokračuje zpět do Evropy. Moc rádi ji znovu vidíme a slyšíme její krásné písničky. Přivezla nám i krásné dárky, z nichž máme obrovskou radost.
Jsme tedy konečně v cíli, který nám byl doporučen jako další záchytný bod, kde je velká šance získat práci a vydělat nějaký ten peníz na pokračování cesty, hlavně také na opravu lodi a v neposlední řadě na jídlo. Momentálně totiž počítáme každý centík, abychom měli na bagety, které chroustáme ke zbylým instantním polévkám a vepřovým konzervám. Neztrácíme však naději a doufáme v brzké zdary. Zbývá nám na to asi měsíc a půl, protože potom musíme být schopní přeplout s lodí na jih Karibiku, abychom se schovali před hurikány, které jsou zde největším letním nebezpečím. Jako plán B nezbývá nic jiného, než že si při nejhorším uděláme vyhlídkový let zdarma s prvním tornádkem při pobřeží St. Martinu. Tak ať při nás stojí štěstí!
Novinky o našich přátelích:
Tomáš – bývalá posádka
Tomáš se nám v pořádku dopravil na Martinik, kde jsme se s ním ještě před odjezdem párkrát viděli. Setkal se zde s několika dalšími známými, které potkal již na Kanárských ostrovech a rozjel s nimi nový projekt. Rozhodl se postavit si vlastní katamarán ze všech možných materiálů a dokonce se to podařilo. Poslal nám nějaké pěkné fotky a ujistil nás, že v ten den byl nejfotografovanější osobou v Le Marinu. Gratulujeme a přejeme mnoho dalších uskutečněných šílených projektů, aby se konečně zdárně dostal do Jižní Ameriky, kam směřuje!
Philipe Jean Paul – bývalý zaměstnavatel Martina z Las Palmas
Bohužel jsme obdrželi také nějaké smutné zprávy z Las Palmas, a to od Veroniky, manželky bývalého zaměstnavatele Martina. Už dříve jsme se dověděli o těžké nemoci Jeana Paula, ale nyní máme nové informace o jeho špatném stavu. JP je nyní v komatu, ze kterého se pravděpodobně již neprobudí. Pokud by to však dokázal, byl by stejně velmi hendikepovaný, a to mu nikdo nepřejeme. Soucítíme s Veronikou a přejeme jí mnoho síly, aby tyto smutné dny překonala.