Září 2009, píše Mája
Netrvalo nám příliš dlouho, abychom poznali, že v okolí Quinta do Lorde je sice krásně, ale na práci příliš pusto. Městečko, které se kolem přístavu rozprostírá, je v plném proudu staveb, tudíž zde zatím ještě nikdo nebydlí, a kromě zedníků, ani nepracuje. Navíc se za nedlouho náš rozpočet začal rapidně přibližovat k nule. Bylo na čase situaci řešit – vymyslet nějakou strategii.
Švýcaři přišli s nápadem vyrazit na přilehlé ostrovy Ilhas Desertas, o kterých jsme již mnoho slyšeli, a první plán k úsporám za pobyt v marině byl na světě! V pondělí, 28. Září tedy vyrážíme na průzkum ostrůvků jen kousek od Madeiry. Těšíme se na tamější rarity k vidění. Z letáčků jsme se totiž dočetli, že zde žijí různé chráněné druhy ptáků, jedovaté tarantule a u pobřeží je možné vidět tuleně.
Na tamní kotviště u hlavního ostrova připlouváme před šestou hodinou. Naši švýcarští přátelé už na nás čekají a oznamují nám čas prohlídky s místním průvodcem. Ta byla naplánována již na šestou, takže jsme měli čas tak akorát nafouknout náš člunek od Číňanů a doplácat se ke břehu. Tento lehký úkol byl pro člunek dosti obtížný, a tak se rozhodl pomalu a nenápadně ucházet. Naštěstí, ale ne tak kriticky, takže se dá ještě párkrát použít..
Na pevnině už nám šel vstříc průvodce, který nás provedl přilehlým údolím a seznámil nás s prací ochranářů, kteří zde vždy zůstávají na dva týdny. Jejich příbytek i stezka plná informací se nám líbila. Mohli jsme nahlédnout i do malé místnosti s bazénkem, kde ochranáři již zachránili život jednomu mláděti tuleně a úspěšně ho také navrátili matce do volné přírody. Jediným háčkem a malým zklamáním na zvláštním ostrově bylo zjištění, že místo, kde se nacházejí tuleni, je přírodní rezervací s přísným zákazem vstupu. Taktéž ostatní části ostrova, kde žijí tarantule a podobně. Na závěr nám však průvodce doporučil šnorchlování v místní zátoce, které stojí za to!
Druhý den jsme doporučení poslechli a všichni vyrazili obhlédnout podmořskou krajinu. Z různorodých barev a tvarů místních rybiček a jiného podvodního tvorstva opravdu přecházel zrak. Nejlepším doplňkem našeho výletu byla navíc vřelá pozornost delfínů, kteří nás doprovázeli zpět k ostrovu Madeira. Vítr byl slabý a ne zrovna v ideálním směru, proto jsme využili pomoci motoru, jež delfíny lákal svým vrčením.
Nechtěli jsme se vracet zpět do placené mariny, a tak padlo rozhodnutí kotvit v přilehlé zátočině Báia d´Abra, kde jsme se připojili k ostatním, asi pěti plachetnicím. Ráno však nevěstilo nic dobrého, začaly se zvedat vlny a foukat jižní vítr, což není, jak jinak, než špatně! My se ale jen tak něčeho nelekneme, zůstáváme a doufáme, že se počasí umoudří. Asi po hodině, co už jsme v zátoce úplně sami, nám opravdu nezbývá, než to taky vzdát a schovat se za zdi přístavu.
V tu chvíli nastal boj statečné kocábky s přírodními živly. Kotva byla zarytá, zuby, nehty, ve dně a rozbouřené moře s námi házelo do všech stran. Nakonec vše dobře dopadlo. Po necelé půlhodině přijíždíme jako hrdinové do mariny. Ti, co chytře a včas odjeli, nad námi kroutí s úsměvem hlavou. Vnitřek lodi vypadá hůř, než po plavbě z Gibraltaru na Porto Santo, druhá světová hadr! Jsme šťastní, že jsme v bezpečí, schovaní před větrem i deštěm, zároveň pořád přemýšlíme, jak vyřešit náš velmi omezený rozpočet, jež nám bude stačit maximálně na marinu. Nehodláme se potápět ve stresu a čekáme, jak se to všechno vyvine s pozitivním pohledem na svět. Večer nám zpestřila naše kamarádka Anna, hrající v místním baru nám již známý repertoár.
Nadcházející plán je opustit s pátečním odpolednem marinu Quinta do Lorde a dojet do hlavního města Madeiry – Funchalu. Je ale teprve čtvrtek, první říjnový den, který musíme patřičně oslavit. Na jedné z našich spřátelených francouzských lodí pořádáme grilovačku. Účastní se jí celkem 7 lidí a o zábavu rozhodně není nouze.
Naše kamarádka Anna s námi tráví mnoho času. Zjišťujeme, že je velice talentovaná nejen na zpěv a hru na kytaru ale také na jazyky. České fráze a hlavně sprostá slovíčka si pamatuje téměř okamžitě. Nakonec dokonce složila písničku s českým (dost vulgárním) textem, kterým nás bavila celé odpoledne.
Dnešek je snad nejšťastnějším dnem týdne, navzdory tomu, že se připravujeme na brzké opuštění mariny obklopené nádhernou přírodou s luxusními sprchami a toaletami, i navzdory tomu, že je právě pátek, který nám obvykle nosí smůlu.
Prvním šťastným momentem bylo setkání s mladými Rakušany. Přivezli loď do místního přístavu, kde ji nechají a odjíždějí zpět do práce ve své domovině, tudíž jídlo, kterého jim zbylo víc než dost, už pro ně bylo zbytečné a darovali ho nám. Snad ani nevěděli, jak moc vděční jsme za něj byli.
Nebyla to jediná událost pátku, která nám ušetřila nějaký ten peníz v kapse. Následně jsme totiž podali naší pěvecké hvězdě Anně pomocnou ruku, která se nám vrátila okamžitě zpět. Za vypůjčení přenosné baterie s měničem, aby mohla použít svou elektronickou výbavu ke zpěvu na ulici, nám zaplatila celý poslední pobyt v Quinta do Lorde. Vyplatilo se nám to všem. Anna hned první den na ulici vydělala neuvěřitelných 130 euro. My měli zase na pár dní za co žít..
V sobotu už přijíždíme konečně do Funchalu. Páteční radost rázem střídá sobotní zklamání. Městský přístav právě opustilo přes osmdesát malých plachetnic závodících v minitransatu 2009 a vládne zde naprostý chaos! Nikdo nám nechce dát místo u mola, marina bude otevřená až v úterý, protože v pondělí je navíc státní svátek a klíče od toalet dostaneme až druhý den ráno. Po půjčení klíčů od zmíněných WC v místním baru zjišťujeme, že tohle jsme neviděli snad ani v Praze na hlaváku! Prostě neuvěřitelné. Za něco takového máme ještě platit – ne, ne, ne! Nakonec jsme si alespoň vydobyli místo u mola, když už nic. Představa plánovaných dvou měsíců zde je opravdu hrozná. Quinta do Lorde je oproti Funchalu pravý grand hotel!
Večer nám zpravili náladu místní mladí čeští průvodci, pracující zde pro českou společnost už šestou sezonu. Přišli nás totiž do mariny navštívit. Je to opravdu báječný páreček – Šárka a Honza. Doufáme, že se zase brzy uvidíme! Navíc bydlí v banánovém háji, odkud nám mohou darovat spoustu banánečků, abychom nepošli hlady – nazvali jsme proto říjen banana month! Noví kamarádi se u nás nezdrželi moc dlouho, jsou totiž dost časově vytížení, tak se ještě jdeme pokochat místní živou muzikou v přístavu a debatujeme o neuvěřitelně mladém vzhledu obou Čechů…
Neděle i pondělí přeje spíš odpočinku, procházkám a čekání na lepší počasí. Od středy ještě stále nepřestalo pršet, což je znát hlavně u nás na lodi. Stále nám teče dovnitř předním oknem a zmoklé oblečení se zapařuje. Čekáme na slunce, jako na smilování. To přichází přesně po týdnu, zase ve středu.
Už víme, že možnosti na práci tu sice nějaké jsou, ale rozhodně se nám nevyplatí. Delší pobyt, než do konce října tedy zavrhujeme a chystáme se na pokračování naší plavby směrem na jih. Středeční večer je poslední strávený společně se Švýcary, kteří zítra ráno odplouvají na Kanárské ostrovy. Proto se chystáme na karaoke party do nám známého marina baru, abychom si dali naposledy po hromadě madeirské pivo. Před odchodem do baru si k našemu příbytku vykračují dva důchodci. Již z dálky se ptají, zda jsme z ČR a pán nám oznamuje, že u nás před deseti lety pracoval a že jsou to Švédi. Ohromě milí lidé – Peter a Anette. Chystají se na pivo, tak je lákáme na karaoke, kam se s námi nakonec opravdu vydali. Byl to neuvěřitelně povedený večer. Peter nám oznámil, že tohle už dlouho nezažili, zaplatili pití za celý stůl a druhý den nešetřili chválou při dalším náhodném setkání.
Úterý bylo záměrně vynecháno, protože tento den si vyžaduje zvláštní pozornost. Čtěte více v dalším článku: „Něco na zpestření“.
Ve čtvrtek přejímáme znovu o naší situaci, to už stojíme na kotvě vedle přístavu. Chvíli vymýšlíme plány, strategie, možnosti všeho druhu, chvíli se smějeme při vzpomínkách na pár uplynulých dnů. Shodujeme se na projížďce, kterou podnikneme zítra, tedy opět v pátek, směrem na západ, abychom prozkoumali další možnosti kotvení na jižním pobřeží ostrova.
Obrat ohledně pátku stále přetrvává, z věčně smolného dne se stává opravdu šťastný. Ještě pochrupáváme, když kolem nás krouží velká plachetnice, ze které se ozývá: „Martine, Martine!“ Jsou to naši Švédští společníci z mariny, chystají se do jiného přístavu, ale neloučí se navždy. Předali Martinovi obálku s kontaktní vizitkou a s neuvěřitelným finančním dárečkem s komentářem: „Líbí se nám váš styl! A ozvěte se, když budete chtít.“ Naši milí rodičové, tímto vás tedy můžeme uklidnit, že tu rozhodně neumřeme. Švédi nás zachránili=)
Výlet na západ jsme opravdu podnikli, nic zvláštního ani zajímavého jsme však neobjevili, už vůbec potom nějaké vhodné kotviště. Proto se vracíme kotvit k Funchalu. V sobotu ráno zajíždíme zpět do mariny, protože nás čeká velký den. Šárka s Honzou mají volno, a dokonce ho budeme trávit s nimi.
Začínáme výletem starou stezkou z jižního pobřeží na severní, který nám zabral asi tři hodiny. Byl to super zážitek vidět zase trochu víc z místní nádherné přírody a dozvědět se spoustu zajímavých informací od Šárky, která měla vše v malíčku. Poté jsme se jeli podívat do již zmíněného banánového hájku a do útulného příbytku našich nových kamarádů. Moc se nám tam líbilo a rázem z krátké návštěvy byl několikahodinový pobyt. Autobusy do přístavu nám ujížděly jeden za druhým, takže jsme se dokopali až na jeden z pozdních, v jedenáct večer. Nesmírně si vážíme pohostinnosti a pomoci obou z nich. Nejen, že jsme dostali vynikající papáníčko, ale dokonce nám i vyprali.
Všem hodným pomocníkům na naší cestě za dobrodružstvím snad ani nemůžeme dostatečně poděkovat..
Něco na zpestření
Po prodlouženém víkendu, kdy sice Martin měl menší melouch na Norské lodi s opravou elektriky a vydělal nějaký ten peníz, nastává konečně čas pracovního týdne, tudíž hledání práce. Martin je plně rozhodnut pracovat jedině v servisu mariny, kam odchází již v dopoledních hodinách obhlédnout situaci. Domlouvá si schůzku na třetí odpoledne a oba pevně doufáme, že se zde nějaká ta práce na pár dní sežene.
Já se vydávám naopak do kanceláře místního turismu, odkud si také radostně odnáším kontakt a naději na brzké zaměstnání prodavačky lístků na výletní loď. Oba používáme stejnou taktiku, že nemáme člunek, bez kterého se nemůžeme vydat na plánované kotviště na Kanárských ostrovech a musíme si zde proto vydělat na nový.
Odpoledne však není tak zdárné a Martin zjišťuje, že sami zaměstnanci v marině jsou rádi, že mají alespoň něco na práci a nejsou propuštěni, tudíž dalšího pracovníka už nabrat nemůžou. Toto zjištění bylo opravdu nečekané. Už víme, že odjezd na Kanáry nás čeká dříve, než jsme plánovali a práci na Madeiře zavrhujeme. Průměrné a minimální platy jsou tu navíc velice nízké, takže by nám na cestu, po zaplacení mariny a jídla, stejně nezbylo o moc víc, než máme teď.
Nezoufáme, řešíme náhradní plány a věříme, že všechno dobře dopadne. Na večer plánujeme již celkem tradiční grilovačku na lodi, tentokrát na počest Švýcarů, kteří nás již brzy opustí. Odpoledne je slunečné, a tak neváháme s přípravou masa a jiných zajímavých pochutin, vhodných na gril.
Těsně před zahájením akce, však přichází obávaný déšť a vítr. Nechceme se jen tak vzdát, proto přivazujeme nad kokpit stříšku z plachet a vítáme mezi sebe ještě nového člena naší šílené skupiny – crazy group, jak se již delší dobu nazýváme. Tím členem je Francouz Xavier, závodník z minitransatu, který se kvůli technickým problémům vzdal účasti v závodu a vrátil se zpět do zdejšího přístavu.
Už bylo po setmění, když jsme se marně snažili s Martinem podpálit uhlí v grilu a trpělivě ho přelévali stále větším množstvím podpalovače. Věřím, že plachetní stříška dělala velký světelný efekt a podpalovač zase pěkně smradlavý. Naše snaha byla marná. Uhlí stále jen doutnalo, ne a ne hořet, když v tom slyším běžet po molu několik párů nohou. Zastavují přímo vedle naší lodi. Říkám si, že na nás místní sekuriťáci naběhli, abychom tady přestali smrdět.
Když jeden z nich prudce odklopil kus stříšky, nevím, zda jsem byla víc v šoku já, nebo oni. Byli to tři místní chlapi s obřím hasičákem, zjišťující, co že to tady hoří! A my na to, že jako grilujeme, že nám tu nic nehoří. Chlapi vyloženě nepobírali, co to ti Češi blázniví mají za hovězí nápady, když je Martin ještě dorazil svou poznámkou, že to určitě není zakázáno. Na to už pánové neměli slov a rezignovaně odešli.
Pěkně jsme je vynervovali, chudáky, ale za to jsme měli zase čemu se smát a proč si nadále říkat Crazy group. Nikdo z nás netušil, co bude ještě následovat. O pět minut později totiž s houkajícími a blikajícími sirénami přijela do mariny velká hasičská cisterna a malý vyprošťovací vůz. Hasiči běhali, jak zběsilí po molech a hledali, kde že to hoří ta loď. Oheň už jsme dávno zhasli, ale stejně nás našli. Martin jim šel zrovna naproti, aby jim celou situaci vysvětlil, hasiči ho však v rychlosti minuli a už klepali na palubu lodi. „Tak co je tady za problém? Prý vám hoří loď.“ Hlásí kapitán hasičů. „My nemáme problém, my jenom grilujeme a náš gril je naprosto bezpečný.“ Ukazuji jim u toho náš zázrak a usmívám se. To už se ale smějeme všichni i hasiči a děkujeme si navzájem, že je všechno v pořádku. Martin je chválí za rychlý příjezd a pak už si jde každý po svém. To byl teda gól. Takovou rozlučku plnou rozruchu Miriam s Martinem určitě nečekali. Bary a místní návštěvníci mariny určitě taky ne.
Jídlo nakonec podstoupilo přípravu na pánvi a skvělá atmosféra nás doprovázela celým večerem. Něco na tom prostě bude, když Martin vždycky říká, že kdo se plaví, ten musí být šílený, jinak by tu nebyl..