Finanční krize dolehla a ovládá denně mé plavby.
Tento článek bude více ve stručnosti, věnován mé situaci, která přišla už na ostrově TAHITI a začala měnit celé denní plavby i myšlenky, které na mě dopadají až dodnes.
Po čtyřech dnech plavby v těžkých vlnách a bouřkovém podnebí jsem se dostal na hlavní ostrov Tahiti, kde je většina populace Francouzské Polynésie, s hlavním městem Papeete. Pluji přímo do předem vytipovaného kotviště nedaleko mariny Tajna. Vjezd do těchto míst je mírně komplikovaný.Před vplutím do hlavního přístavu je nutné se ohlásit přes VHF na hlavní věž letiště, které je hned za ryfem. Tam se nachází další plavební dráha, kde je nutné opět povolení, jelikož se tam křižuje přesně začátek a konec letištní ranveje. Plavba každé lodi je příkazy vysílačkou regulována a zároveň sledována. Vše ale proběhlo bez velkých nedorozumění a pracovník na VHF byl přátelský a tolerantní. Přeci jen motor na Alyi umí být velice hlučný, má angličtina není nejlepší. Jak říkám: ,,Obama Inglisch“, a tak je lepší se zeptat raději vícekrát, než si nechat omotat nějaký ten Boeing kolem stěžně a hned se tam tím proslavit.
Ostrov je krásně hornatý a celý zelený, ale už z dálky je poznat, že to tu bude docela husté. Rušná doprava a plno jiných známek divoké civilizace. Čeká mě tu hlavní přihlášení se s lodí a nutnost dokoupit potřebné potraviny a další věci, třeba konkrétně i líh na vaření. Kolem mariny bylo nespočetné množství plachetnic, některé na kotvách, jiné na mooringu, a zároveň lodě, které jsem už znal a byli to samozřejmě mí přátelé. Z pobytu na ostrově se stala každodenní společenská událost, ale tím i určitá past. Město, do kterého jsem se dostával místními autobusy, mě denně dokazavalo to, jak velkou roli tu hrají peníze… a jak moc je tu draho.
Při této zastávce jsem začal řešit nutnosti a konečně jsem se odhodlal k tomu kouknout se na stav lodní kasy. Průjezd Panamským průplavem mi v mých několikaletých úsporách udělal velkou propast. Zároveň už od vstupu do Pacifiku se mi nepodařilo vydělat ani jeden dolar a to jsem byl několikrát v pracovních příležitostech. V těchto končinách mezi ostrovy fungují hlavně výměnné obchody. Ono by se v tom dalo fungovat, ale loď je plovoucí zařízení, které potřebuje třeba benzin, zaplatit někdy až nemalé poplatky a existuje stále velká řada věcí, které je nutné koupit a není možné vyměnit. Nikdo se vás neptá na to, jestli peníze máte, nebo nemáte. Velký tíživý problém mi byl hlavně v tom, že jsem zůstal díky poruše mého nejlepšího foťáku odkazán na fotky mobilním telefonem. Ocitl jsem se na krásných místech, odkud nemám žádné záběry. Už ale několik let si mého cestování všímá redakce www.krasajachtingu.cz, která už moc dobře ví, jakým nelehkým způsobem se kolikrát probojovávám a plavím. Tentokrát se rozhodla právě ona, že mi pomůže a nový aparát mi zaplatí.
Bylo to pro mě obrovské veselí a díky mému velkému přání tento projekt nejen dokončit, ale zároveň dokumentovat, jsem tuto velkorysou nabídku přijal. Celkově se vydat na plavbu kolem světa jako mladý v dnešní době není nejlehčí úkol. Na jiných lodích jsou převážně lidé, co celý život dřeli, nebo měli různé firmy, co prodali, nebo jim fungují dodnes. Jindy se může jednat pouze o pár měsíční plavby, nebo o lodě, kde se mění posádky. Málokdo z nich je ale odkázán na práci, kterou po cestě potká, tak jako to mám já.
Na Tahiti jsem se dostal do společnosti různých přátel, dokonce převážně učitelů, kteří zde pracují a žijí na lodích. Měl jsem několikrát možnost pomoci na jiných lodích s různými el. závadami, za které jsem dostával převážně jídlo. Mohl jsem se účastnit výletů autem jak kolem ostrova, tak i do hor. Zároveň jsem poznal skvělá místa k serfování a jeden týden to bylo opravdu úžasné. Dostal jsem se i k laminaci jedné přídi plachetnice, díky čemuž jsem se dostal do další velice zajímavé společnosti kolem jednoho z největších katamaránů belgického miliardáře.
O Tahiti a ostrůvkách okolo se rozepíšu jindy, byl čas se posunout dál a nenechat se touto dobou zničit. Odhlásil jsem se z Francouzské Polynesie a vyplul přes ostrov Moorea a dále na další asi 100 mil vzdálený ostrov Huahine. Je to ostrov kousek od Bora-Bora, domluvil jsem se se svými učitelskými přáteli, že se tam ještě jednou sejdeme a prožijeme alespoň týden více od civilizace. Měli totiž zrovna prázdniny, a tak se tři takové větší lodě plné učitelů vydaly také tam. Bylo to skvělé, projeli jsme si malý ostrůvek, prožili plno legrace. Poznali na mě, že potřebuju společnost, a tak mě vzali mezi sebe. I já je pozval na svou loď a upekl jim bábovku. Grilovali jsme langusty, křtili loď a opravdu si to užívali…. a já se přiučil a dozvěděl plno nového.
Velké loučení, a pak opět dál…. Měl jsem opět předem naplánovaný ostrov Aitutaki, ze souostroví Cookovy ostrovy, vzdálený asi 500 mil na západ. Očistil jsem opět dno Alye a s menším nákupem v malinké vesničce jsem vyplul. Koupil jsem si na začátek mražené kuře, loď ale houpala tak nepříjemně, že mě z těch vývarů bylo opravdu nevolno snad dva dny. Po pár dnech neklidné plavby jsem se dostal za ranního světla před naplánovaný ostov. Byl ale silný protivítr a zrovna maximální odliv. Nepříznivé počasí a hlavně komplikovaný vjezd mělkým kanálem v korálové bariéře mě přesvědčili o tom pokračovat v plavbě dál. Navíc při vstupu na tento ostrov by mě čekala další přihlašovací procedura, která by nebyla zrovna vůbec levného ražení.
Na svém iPadu a el. mapách Navionics plánuji cestu dál, dělám přímku přímo na ostrov Tongatapu, který je asi dalších 1000 NM. Vytahuji opět plachty a odpojuju řetěz kotvy, abych mohl zatěsnit celý předek Alye. Oceán je velice rozbouřený a ani mesíček mi k tomu nesvítí. Plavba sice ubíhá celkem rychle, ale cítím únavu. Asi po dalších pěti dnech se nedobrovolně probírám ze svého romantického snu. Něco se dělo. Bylo pozdě v noci a Alya se začala chovat najednou nesnesitelně. Probouzím se a slyším zvuk jako kdybych byl někde u vodopádů. Alya ma 7-8 uzlovou rychlost, s hrůzou a velkým strachem vystřeluji na palubu a strhávám kormidelní páku abych okamžitě odpadl z kurzu. Díky pozici ráhna a kontraotěži mi v tu chvíli nezbývalo jinam než ostře na jih. Na štěstí to bylo na správnou volnou stranu. V přímé naplánované ceste jsem měl Beveridge reef (útes). Je celkem dost známý a nebyl bych první loď, která by na něj narazila…. Vše zjišťuji až po utření potu a dokonalejším zoomem mé navigace. Uvědomuji si, jak mohou být elekronické mapy nebezpečné a zároveň jak umí být zrádný Pacific, když ho pořádně neznáte….
Po čtrnácti dnech plavby bez zastávky se dostávám k ostrovu Tongatapu v souostroví království Tonga. Hlavní vjezd je dobře značený, ale i tak je později potřeba dobrá navigace kvůli korálovým výběžkům. Dostávám se blíže, ale nikde nevidím kotviště před přístavem. Zamířil jsem k nevelké plachetničce zakotvené před malým ostrůvkem Pangaimotu. Mladý kluk ze Zélandu mi vysvětlil přihlašovací procedury a nabídl mi, že až vpluji přímo do přístavu, kde budou mou loď kontrolovat, pomohou mi chytnout lana, protože tam právě se svou přítelkyní jedou s člunem. Nabídku jsem samozřejmě využil, vyhrabal jsem fendry, obvěsil celý levobok a vyrazil.
Uvnitř přístavu u kamenné zdi opravdu hodně foukalo, a tak pomoc jeho i jeho pěkné přítelkyně byla úžasná. Hned se ke mně přiřítil první taxikář plně připravený mi pomoci se všemi nutnými procedůrami. Jeho pomoc jsem využil hlavně ze zkušenosti, že se cesta vždycky najde, když vám pomáhá místní domorodec. Obvolal mi celnici, paní z hygieny a emigračního pracovníka. Všichni se ke mně postupně sjeli, chovali se vlídně a naštěstí nic nechtěli vidět. Vyplňoval jsem nespočetné množství papírů…. Při otázkách na záchranný ostrůvek a další důležitosti mě vždycky tak mrazí obavou, aby mi tu loď jednou opravdu nezkontrolovali a má plavba tím neskončila. Na štěstí se ale vše řádně poplatilo i se službami taxikáře a já dostal povolení k měsíčnímu stání. Také jsem zjistil nejen posun času, ale tentokrát i celého dne: v mém lodním deníku jsem doplul ve čtvrtek, ale tady už byl dávno pátek.
Díky komplikovanému a silnému větru mi místní dovolili stát třeba klidně až do pondělí na tomto mole. Úředníci stejně nepracují, a je tu prý bezpečno. Po menší noční procházce kolem silnice, kde místní lidé prodávali různé druhy zeleniny a ovoce, jsem se vrátil na loď a šel si lehnout. Dopadla na mě velká únava…. Asi kolem jedenácté večerní slyším nějaký šramot, jsem v tu chvíli v pozoru a snažím se identifikovat co se děje. Dva mladíci mi vlezli do kokpitu Alyi, šeptali si, a pak se rozhodli vniknout dále pod plentu, kterou byl vchod překrytý. V tu chvíli však vůbec nečekali, že by mohli najít to nejcennější, co se na Alyi nachází, a to přímo mě. Zařval jsem na ně tak hlasitě, že se neskutečně lekli a vystřelili z lodi jak rakety. Ještě na ně řvu, že střelím a jeden z nich šokem zakopl o lana a nabil si kolena. Třeba americké lodě zbraně opravdu mají. Kdybych se za nimi rozběhl více, asi bych i zjistil, kdo to byl. Ale než tu dělat problém…. Hned druhý den jsem se rozhodl raději zakotvit před malým už zmíněným ostrůvkem Pangaimotu. Odřená kolena je tu celkem težké vidět, protože chlapi tu nosí sukně, a zvedat jim je, by vypadalo asi celkem divně.
Dostávám se ale díky tomu na úžasné místo, které mě tu doslova zachránilo. Malý ostrůvek, který vlastní tzv. Big Mama a má tu i svůj Yacht Club. Je to skvělé místo při čekání na počasí pro plavbu na Nový Zéland. Pro mě ale toto místo začalo znamenat mnohem více. Nejen že jsem měl možnost setkávat se s plno dalšími lidmi, kteří plánují stejnou cestu a podnikl několik výprav na hlavním ostrově, ale postupným poznaním celé rodiny tohoto ostrůvku se pro mě toto místo stalo opravdovým zázemím s pocitem jako by to byla má rodina. Pomáhal jsem jim s různými opravami elektriky, předělal jsem jim obvody kolem generátorů, namontoval jsem nové zářivky… a ostrůvek postupně svítil jak město New York. Na oplátku jsem dostával několikrát denně výborná jídla, čaj nebo kafe, plno jiných služeb. Mladí kluci mi pomohli očistit dno lodi a vždy mi byli úžasně k ruce.
Vztahy jsem tu uzavřel opravdu tak úžasné, že jsem se tu rozhodl spřátelit s nimi i celé mé město Letohrad. Obdaroval jsem je keramickými lodičkami od mojí tetičky Jany Zamazalové, které už jsou postupně velice známé a originální v mé plavbě. Každý, kdo takový přívěšek malé lodičky má, mě osobně zná. Prožil jsem tu s nimi společně několik skvělých oslav a já mohu říct, že jsem našel opravdu úžasné místo na světě, kam bych každému přál se jednoho dne podívat. Mentalita lidí je velice úžasná a přátelská a já se tu cítil opravdu krásně… Už jen ty úsměvy krásných dívek při jakémkoliv výletu a zájem komunikace. Celkově zájem a skromnost domorodců je pro mě nezapomenutelným zážitkem.
Potkal jsem se tu ale také s úžasnými dětmi z různých lodí, které si se mnou rády hrály, zároveň jsem dostal silný zánět ucha, který mi pomohl vyřešit George ze švédské plachetnice. Opět se o tom všem podrobněji rozepíšu jindy, třeba jednou i v opravdové knize. Nyní je ale pro mě velice důležité se rozhodnout o vlastní budoucnosti celé plavby. Snažím se, aby druhá polovina byla více společná, abych na to nebyl tak sám jako doposud, aby sama Alya dokázala oslovit, a tím se mi vše podařilo příští rok dokončit. Proto děkuji všem, kdo čtete mé články, fandíte mi a neberete to jako soukromou dovolenou. Rozhodli jste se mi někteří pomoci dobrovolně a přispěli jste mi na plavbu dál, nebo jste se mi ozvali s různými jinými nabídkami… DĚKUJI MOC A VÁŽÍM SI VÁS.
Neřeším jen finance, počasí, ale zároveň psychickou i zdravotní stránku mě samotného, což je v tomto projektu velice důležité.
15.11.2014:
Hurikánová sezóna už nastala, a tak právě dnes vyplouvám na 1250 NM vzdálený Nový Zéland, počasí se lehce udobřilo, ale i tak to nevypadá ideálně…. Do čtrnácti dnů se Vám snad zase ozvu.
S pozdravem Martin Doleček, Království Tonga