25.8.2014, pondělí, Rotoava – Fakarava.
Doplouvám do krásného klidného azurového kotviště před vesničkou Rotoava. Už z dálky poznávám kamaráda Fabia z Brazílie, nečekal jsem ho tu. Loď si sám postavil, pluje na Tahiti a snad na každém ostrově si vyrábí nové kormidlo, které se mu láme. Přeskakuje mi na loď a pomáhá zakotvit. Prý je lepší být na větší hloubce, kde nejsou korály a tak na něj v tu chvíli dávám, vypouštím 60 m řetězu a k tomu lano. Přijde mi to trochu přehnané, ale nechtěl jsem se s ním hádat. Plánoval být déle na Markézách, ale v noci ho to vyfouklo tak nečekaně, že musel plout na jih. Od té doby bude asi až přeopatrný s kotvením. Pro mě je vždy moc příjemné, potkat někoho, koho už znám. A vím, že každý den je co se učit. Obdarovávám ho přezrálými banány a mangy. Zanedlouho ho převážím mým člunkem na jeho loď, kde pijeme studený drink, on mi dává teplé jídlo s masem a u toho vaříme banány pro následné uchování v mrazáku, pak dlouho do večera debatujeme o tom, co je zde k vidění a za možnosti.
Druhý den ráno míříme na pevninu. Protože jsme byli daleko od břehu, využil jsem nabídky Fabia a přeskočil k němu na člun s laminátovým dnem a motůrkem. Jeho plováky jsou však silně poškozené, a tak je nutno dofukovat je za jízdy, anebo pevně věřit, že se to nepotopí. Přibližujeme se ke břehu a hned nás dohání obrovský žralok delší než člun. Tento je prý však naprosto neškodný, což mě uklidnilo, člun jsme vytáhli na pláž a zamířili do prvního obchůdku na chlazené pivo.
Po tomto nutném ukojení jsme se vydali na průzkum ostrova. Není zde možné zabloudit. Už když jsme vystupovali z člunu, bylo vidět na druhý břeh. Je tu vlastně jen jedna hlavní silnice, podél které jsou příbytky se zahradami plnými palem, květin a různých keřů, nějaký ten obchůdek, kostelíček, atd. Z čeho jsme ale trošku znervózněli, bylo to, že tam, kde neměli plot, snad každý měl nějakého velkého psa. A tím nemyslím žádné milé oříšky, ale ty známé opravdové zabijáky, co cení zuby, slintají a není poznat, jestli se smějí nebo hněvají. Právě ti, u kterých si nikdy nemůžete být jisti, jestli nezaútočí. Poslechli jsme radu místních a vzali si každý velký klacek, toho se prý většina psů zde bojí.
Navštěvujeme pláže plné roztříštěných korálů, je to krásné, ale představa na tom ležet není nic moc. Navíc ani koupání tu nevidím moc reálně. Několikametrový ryf a za ním několika kilometrová hloubka. Vracíme se na hlavní ulici, a protože nám to připadá vše hodně podobné a vzhledem k nepříjemně pražícímu slunci, vcházíme do malé galerie černých perel. No a zde se nám opravdu zalíbilo. Byla tam krásná snědá slečna, která právě lepila perlu na stříbrný řetízek. Byl na ní úžasně neodolatelný pohled, a to hlavně kvůli jejímu nádhernému a výraznému poprsí. Dala se s námi do řeči a my se nemohli vynadívat. Nechali jsme si vysvětlit všechno. Předvedení rozdílu tříd určitých perel a jejich možných vad bylo od ní nezapomenutelným zážitkem… Napjaté chvíle však přerušil její manžel, který se z důvodu určitého podezření po chvíli objevil ve dveřích. Byl větší než já s Fabiem dohromady. Oba dva v tu chvíli hrabeme po kapsách, kde máme peněženky a se slečnou uzavíráme koupi alespoň několika oněch probádaných – těch nejlevnějších – perel.
Míříme raději dále na pobřeží, kde místní chytají ryby. V tomto místě jsou ryby kontaminované nemocí sigvatera, což je velice nebezpečné pro člověka. Ptáme se, jak to je, ukazují nám různé druhy ryb, co se tam v tu chvíli hemžily, a vypadá to, že žádná taková nemoc neexistuje, jedí tu všechno…. Prý když to sní kočka, tak je to dobré.… Naše další otázky vedly ke žralokům, jestli jsou tu nebezpeční. Domorodec vzal jednu ze svých ryb, nařízl ji v půlce, napíchl na háček a nahodil. Za pár vteřin tam bylo několik opravdu nemalých žraloků. Kroužili kolem kořisti a snažili se ji získat. Domorodý rybář vypráví o jejich neškodnosti zatímco se přihnal úplně jiný druh žraloků a mnohem větších. O těch už tak mírumilovné řeči nebyly. Ten prý umí napadnout člověka při menší nepozornosti. A tak se postupně dozvídáme proč se tu taky mnoho lidí uvnitř laguny nekoupe. Ani jsme se nenadáli a žralok chytrým manévrem a zrádnou otočkou doslova ucvakl domorodci rybu i s háčkem. Měl jsem už od začátku strach, aby žraloci neškubli po rybě tak, že by se náš rybář zřítil do vody, tam by si ho podali a my ho museli zachraňovat…. Naštěstí se tak nestalo, ale co je jisté, že koupat se tu nebudu a čistit loď také ne.
Další den kupuji mražené kuře, které grilujeme u Fabia na lodi. Jen ta příprava grilu byla trošku zdlouhavější. Fabio na své lodi měl jen velké masivní kusy dřev ze zbytku jeho kormidla, které bylo potřeba ruční pilkou rozřezat a dlátem a kladivem naporcovat. Kuře bylo ale výborné.
Kolem lodi se objevily úžasné půlmetrové ryby, takové ty, co se přisávají na žraloky nebo velryby. Byly schopné sníst celé kosti od kuřete. Nejlegračnější je to, když jim hodíte větší kus tvrdé bagety. Nedaří se jim ji chytnout, navzájem se o ni perou, bageta lítá do vzduchu několik minut kolem lodi jako míček, dokud se nerozmočí a jim se jí konečně nepodaří sníst.
Dny každodenního poznání utíkají. Zhoršilo se počasí. I tady, v klidné laguně, začalo foukat a naše lodi stáčet. Já i Fabio máme stejný problém nepříjemného škubání od kotvy. Jeho teorie byla nepravdivá, oba jsme se totiž obtočili kolem několika korálů, které byly v hloubce pod námi. Takové vytáhnutí nebude vůbec jednoduché, jen doufáme, že se tam nebudeme muset potápět, ještě ke všemu tady, kde jsou takové rybky…. Pomáhám Fabiovi vytáhnout kotvu, po hodinových manévrech se nám konečně daří a jeho loď je vyprostěna. Od místních Francouzů, co tu mají yacht servis, jsme dostali svolení chytit se místního mooringu. Fabio se ale několikrát nedokázal přiblížit k bojce tak, aby ji chytil a tomu, aby na ni nacouval a lehce ji vytáhl, nevěřil. Rozhodl se raději odplout dál. Úplně při tom zapomněl, že by mi také mohl kotvu pomoct vyprostit a já ho prosit nechtěl. Loučím se tedy a pluju na svou loď. Kotvu jsem měl opravdu hodně drsně zaklíněnou, řetěz byl obtočen kolem korálové hlavy snad dvakrát. Poctivé dvě hodiny jsem se tam trápil až se to nakonec povedlo. Na zpětný chod a proti větru jsem se přiblížil na bojku mooringu, lehce ji chytám hákem a další noc trávím v klidu.
Další den využívám klidu k úplnému dobití baterií generátorem. Zaregistroval jsem, že mám s bateriemi nějaký problém, nedrží kapacitu tak jako dříve. Což je úměrné jejich více než desetiletému stáří. Dvě z nich jsou z anglické lodi, další z finské a poslední ze srbské. Alya má 750 Ah v AGM a tři plusové nezávislé sektory, které jsou průběžně dobíjeny solárními panely. Navštěvuji Fakarava yacht servis, kde je možné nechat si vyprat prádlo, připojit se k internetu a nebo si půjčit třeba kolo. Sedím na terase a stahuji potřebné mapy Nového Zélandu do IPadu. Chvilku to trvá, ale o program i zábavu bylo po chvilce postaráno. Dva manželé s dvěma malými dětmi, kteří tento servis vedou, se zrovna rozhodli, že si přede mnou opraví vadné osvětlení na své velké dodávce. Paní seděla za volantem, zapínala všechno možné, její manžel šachoval se žárovkami a kabely u zadních lamp a řval na manželku co má a nemá pustit. Jiskry lítaly. A to to vypadalo ze začátku nadějně, když jsem viděl, že si nese i multimetr. Nakonec jim toho svítilo míň než na začátku. Když se jim zakouřilo pod palubní deskou, už na sebe jen vyděšeně zírali.
Z povinnosti mé profese jsem je v tom nemohl nechat a dále tajit mé povolání. Požádal jsem ho o jeho měřící přístroj a uklidnil je, ať si jdou sednout a dát si kafe, že je zavolám…. Ačkoli nevěřili, že to ještě někdy bude svítit, zanedlouho jsem vše opravil. Takže jsem měl od nich všechny služby zadarmo. A tak, i když byl už čas posunout se zase dál, projel jsem si ještě ostrov na půjčeném kole a nalezl tak úžasná místa a viděl momentky západu slunce, které jsem však fotil pouze mobilním telefonem. Udělal jsem menší nákup čerstvé zeleniny a v noci jsem kolo vrátil do zahrady jejich přátel, kde byl opět velký pes, který by mě bez pomoci kolem jdoucích místních, určitě pokousal.
V tomto servisu jsem zjistil, že mé výpočty přílivu a odlivu byly správné, jen realita se často liší od teorie, prý je dobré za přílivu vyčkávat déle a speciálně u tohoto vjezdu se držet při severním břehu, kde je proud menší. Odplutí z mooringu bylo hračkou, díky uposlechnutí místních mě to ven z laguny vystřelilo 7 uzlovou rychlostí bez velké pomoci plachet a motoru. Ve vjezdu se ale i tak tvořily ostré krátké vlny a bylo tam silně větrno. Jak jsem však byl v hlavním velkém kanále u dalšího atolu nefoukalo zase už skoro vůbec,… zvláštní místo.
Příští zastávka TAHITI…. 250 NM
S pozdravem Martin Doleček, ALYA II