Mazury sólo a nadšeně – část 2.

2. den: Je ráno. Takové to ráno, kdy už i já jsem vstal z postele, momentálně teda z lodi. Snídani neřeším. Neřešil jsem ji celý život, nevím, proč bych ji měl řešit zrovna teď a tady. Ale přece jen, zbylo mi ještě pár jablek, co jsem nesnědl cestou. Jedním ranním nepohrdnu.

Potřebuji mapu. Jachtařskou mapu s hloubkami. Nechci se striktně držet plavební dráhy, tak abych se nezapíchl kýlem někde uprostřed jezera. Mazury moc hluboké nejsou a mělčiny jsou na denním pořádku. Je něco kolem osmé hodiny, a tak vyrážím na lov. Jen tak, nazdařbůh. Neúspěch si nepřipouštím. Někde jsem totiž četl, že jachtařské mapy tu prodávají v každém obchůdku, trafice nebo benzínce. Hledám tedy každý obchůdek, trafiku nebo benzínku.

Že neumím moc hledat, je o mě už docela známo, ale že nenajdu každý obchůdek nebo trafiku s mapami v největším přístavním městě na Mazurech, to upřímně překvapilo i mě. Prošel jsem celé přístavní okolí (všechny dvě ulice), a krom toho, že mají všude zavřeno, protože je neděle, na mapy to opravdu nikde nevypadá. A když už fungují v neděli, tak až od devíti.

Na zpáteční cestě jsem objevil jachtařský obchod. Ok, tady nějakou mapu přece mít musí. Ale samozřejmě taky až od devíti. Mám tak půl hoďky k dobru. Vracím se tedy na loď, mám před vyplutím ještě nějakou práci. Přivezl jsem si totiž takovou specialitku. Příďový fendr. Ale ne takovou tu klasickou podkovu, která stejně vždycky visí výš nebo níž než je zrovna molo. Tu bych v jednom člověku na lodi nestíhal nastavovat. I když, později jsem viděl zajímavé řešení v podobě tří takových podkov různých velikostí pověšených od nejmenší po největší pěkně nad sebou. Vypadalo to jako bizarní podprsenky animované prasnice na pláži z “Jen počkej…”.

Ne, já jsem si přivezl pěkně vertikální fendr, 60 cm vysoký, na celou příďovou hranu. Sháněl jsem ho pěkně dlouho. A teď ho tedy konečně naistaluji.

Mimochodem, jedna z mých nejpoužívanějších věcí na Mazurech byl kupodivu zapalovač. A to jsem, prosím, zapřisáhlý nekuřák. Nicméně, nejjednodušší a nejrychlejší způsob úpravy zakončení lana proti třepení je právě zapalovačem. A já krájel nějaké to lano téměř každý den, a to hned několikrát. Onen celoživotní kuřácký deficit se ovšem projevil velmi záhy v podobě popálených prstů, neb zacházet s otevřeným ohněm uvnitř lodě mi přišlo přinejmenším zvláštní a venku holt vždycky nějak foukalo. Hotovo, fendr nainstalován. V tuto dobu téměř na každé druhé lodi v přístavu někdo něco kutil, ale já jsem byl atrakce ze všech největší. Něco takového, jako vertikální příďový fendr, tu očividně ještě neslyšeli.

Vyrážím do jachtařského obchodu. Chci tam být přesně v devět. Co kdyby měli mapu poslední. Dorazil jsem právě včas. Ukázalo se, že map mají sice více, ale buďto s malým rozlišením hloubek nebo s ještě menším.

Tak jsem si koupil kliku. Kliku na vinšny. Celý svůj život jsem totiž kliku nikdy moc neměl a spoléhat jsem se musel vždy jen a pouze na to, co umím a dokážu. Ale žít bez kliky i na lodi? To už mi přišlo přece jen trošku moc. A tak, když klika nebyla součástí lodi, rozhodl jsem se, že ode dneška prostě bude klika součástí mne. Jo, a taky tu mapu s největším rozlišením jsem koupil. Pěknou, skládací, zatavenou. Jen ty hloubky mám ve větším rozlišení dokonce i v aplikaci na mobilu.

Vyrazil jsem. První den plavby. Sice jsem se nejdřív trochu motal před přístavem s bezvládnou lodí, když jsem se snažil vytáhnout hlavní plachtu, která se furt motala spírama do lazy jacků, ale jedu. Pro vysvětlení: když má loď lazy bag (úložiště na ráhně na hlavní plachtu), ten visí na lazy jackách (což je hromada lan od ráhna nahoru na stěžeň), je nutno tahat hlavní plachtu s lodí (nebo aspoň ráhnem) nasměrovanou bezpodmínečně přímo proti větru. Jakákoliv menší odchylka kurzu a plachta se zasekne někde v lanoví. Jenže, když si nastavím loď přesně proti větru a odejdu od kormidla (typu pína), tak už po 3 vteřinách je všechno jinak. A nejlépe s kormidlem maximálně vytočeným do strany a lodí potácející se v kruzích a náklonech, jak se vítr opírá do povytažené plachty. Později jsem to vyřešil částečnou fixací kormidla, takže ze 3 vteřin bylo aspoň 5. Nicméně při každém tahání hlavní plachty pořád srandy kopec. Zajímavě vyvážené kormidlo…

Mezitím přestalo foukat. Fouká jen tak decentně, jen tak někde. Je to docela vtipné, jak všechny lodě kličkují a hledají sebemenší vánek nebo aspoň poryv. Hlemýždím tempem mě předjely a ujely dvě lodě. Jedna s bandou polských mlaďochů, jedna s nějakými slečnami. Tak to teda zase ne! To by jako nešlo! Zase takové ořezávátko teda nejsem. Přece mě nepojedou nějaké slečinky a banda chlastajících hošanů. Vyhlásil jsem jim soukromou válku!

No jo, jenže co s tím? Oni měli podstatně mladší lodě, tzn. s méně vytahanými plachtami a možností jemnějšího trimování, což se zrovna do takovéto situace docela hodí. Ok, když nemáme odpovídající náčiní, musíme být holt chytřejší… Po půl hodině urputné stíhací jízdy (v rychlosti asi tak dětské chůze), jsem nechal slečinky v prachu za sebou a dostal se na kontakt s hošany. To se mi ale po chvilce začalo zajídat, neb byli už zřejmě dostatečně posilnění a tím pádem i náležitě hluční. Raději jsem tedy změnil kurz a nechal válku válkou. Po další čtvrt hodince jsem se jich zbavil alespoň z doslechu. Někdy je potřeba prohrát bitvu, aby se vyhrála válka. Přece jen, přijel jsem si sem užít trochu toho klidu a samoty.

Když už jsme u toho klidu a samoty – to je právě pár z těch několika důvodů, proč mi jachting tolik zachutnal. Prostě útěk ode všeho a všech. Alespoň na chvíli. A i moje plachetní začátky se nesly v tomto duchu, i když ten prvotní impuls byla tak trochu náhoda. Abych to vysvětlil: mojí takovou zvláštní celoživotní touhou je umět řídit, pokud možno vše, co se po té naší modré kuličce pohybuje. A jednou z mála věcí, co jsem ještě nezkusil, byla právě plachetnice. A protože jsem tak trochu magor, co si rád testuje sám sebe a své schopnosti, neslo se i tohle v tomto duchu. Prostě mě děsně zajímá, co všechno jsem schopen zvládnout se svou mírou technického citu a talentu a občas i nějakým tím minimem teoretických znalostí. Jestli zvládnu sám samotinký, bez cizích rad a kafrání, pouze svým citem (a v tomto případě opravdu jen trošilinkou teorie) v reálu pochopit a naučit se ovládání a řízení plachetnice.

Udělal jsem to takhle už mockrát. Třeba v autoškole na motorce: už jsi na tom někdy jel? Jasný, jak jinak! A sednul jsem a jel. Bez problémů. Nebo s letadlem – už jsi to někdy řídil? Jasný, řídil. A letěl jsem… Pouze, když jsem zkoušel už hooodně utaženou zatáčku, mi to instruktor sebral z rukou. Atd.., atd. Prostě magor, no.

Takže jsem jednoho krásného dne nakráčel do půjčovny plachetnic na Lipně, kde proběhl zhruba takovýto dialog:

“Dobrý den, mohl bych si u vás půjčit loď?”
“Samozřejmě. Jakou byste rád? Motorovou, elektrickou, veslovací..?”
“No, plachetnici, přece. Na netu píšete, že půjčujete i bez papírů. Máte nějakou volnou právě teď?”
“Aha, no, volnou asi nějakou máme. A už jste na tom někdy jezdil?”
“Tak, samozřejmě, jak jinak. Přece bych se nepustil sám na něčem, co nezvládnu…”

No, a jel jsem. Sice v silném očekávání, jestli se dokážu taky vrátit, ale jel jsem. A dokonce jsem na plachty zpátky trefil i správný přístav. A to doslova, neboť jsem před přístavem nenastartoval motor (problém s přívodem paliva) a nezbylo mi, než se plným přístavem nějak probít bez něj. A tady mě to totálně dostalo. Ten klid, to souznění, potřeba citu pro vodu a vítr, rychlost, náklony.., a to klidně po celý, celičký den.. Prostě bomba.

Ale zpět na Mazury. Mám namířeno do jednoho přístavu, který jsem si našel na netu a kde bych chtěl přenocovat. To ale znamená spustit stěžeň kvůli podjezdu několika mostů. Ještě nikdy jsem to nedělal a instruktáž proběhla jen teoreticky. Raději jsem teda nejdřív přistál v přírodním přístavu na jezeře Boczne s tím, že napoprvé sundám stěžeň v klidu na místě, všechno si náležitě osahám a osvojím chronologický postup, abych to pak na vodě zvládal bez ztráty kytičky. Přístav se mi ale zalíbil, zůstal bych klidně i déle a chvilku se pokochal pohledem na svou loď ze břehu. Ptám se tedy postaršího bosmana, kolik chce za stání, tak na jednu nebo dvě hodinky? Očekával jsem něco ve smyslu: nech to být, kup si něco v baru a jsme ok. Odpověď ale zněla: 20 zlotých nebo 25 přes noc (kurz byl tou dobou cca 6Kč = 1zl). Cože?! Tak to né, chlapečku, buď slevíš, nebo má úcta. Tak prý, že 17. Můj opovržlivý pohled, doufám, mluvil za vše. Nazdar! Sundám stěžeň a mizím.

Se sklopeným stěžněm projíždím na motor propojovací kanály. Když už jedu pomalu, chci se kochat. Rákosí na břehu je ale tak vysoké, že toho stejně moc nevidím. Kanály jsou tedy opruz. Vedle nohy mi vrčí motor, jedu děsně pomalu, a ještě nic nevidím.

A najednou, kde se vzala, tu se vzala, přede mnou na menším jezeře, které se celé taky projíždí na motor, přímo uprostřed na plovoucím pontonu se pohupuje smažalnia ryb. Ha, ta byla v plánu ale až zítra. A měla by být na jezeře Szymon. To by ale znamenalo, že buď přestěhovali smažalniu i s jezerem nebo už jsem moc daleko. Minimálně o jedno jezero a jeden kanál. Někde jsem musel minout onen můj vytoužený přístav. Ok, když už jsem tady, dám si rybu, mrknu do mé luxusní zalaminované mapy s hloubkami a vrátím se najít ten přístav na nocování.

Jak jsem řekl, tak se i stalo. Přístav jsem už našel bez problémů, stačilo nastartovat aplikaci v mobilu a zjistit, kde přesně jsem. Porovnávání papírové mapy s realitou zde není vždy úplně 100 % (nebo alespoň pro mě). Na mapě zdá se všechno tak nějak větší. Naštěstí jsem připraven, a ještě před odjezdem, tedy, zhruba půl roku před odjezdem, jsem si postahoval super apky s mapami, přístavy, počasím, atd. Za tu dobu už jsem samozřejmě zapomněl, která k čemu slouží a co všechno umí, ale při troše toho zkoušení a tápání se to zase do hlavy rychle vrací.

Přichází moje první přistání bójka-molo, bez problémů. Tedy.., zamotalo se mi nepřipravené lano, takže trošku komedie to byla, když jsem jednou rukou držel loď na bójce, která mě stahovala do vody a druhou rukou se snažil rozmotat to pitomé lano. Ale za to může bosman. Chtěl jsem si nejdřív udělat okruh, omrknout situaci, teprve pak připravit loď a přistávat. Místní bosman byl ale jiného názoru a přistával jsem tedy hned. Ale tak, konec dobrý, všechno dobré.

Chvilku ještě dělám pořádek na lodi, uklízím lana a tak, a najednou koukám, že do místa vedle mě míří nějací Češi. Hledám pohledem bosmana. Neměli by parkovat bez jeho dozoru a pomoci. Nechci díru ve své lodi. Jsem na cestě teprve dva dny. Nemůžu ho ale nikde najít, tak znovu koukám na loď s českou posádkou a za ní pak spatřím bosmana po pás ve vodě, jak si je už koriguje a následně přivazuje na bójku. Sice je oblečen v rybářských holínkách, ale i tak docela obětavost, řekl bych. Anebo zkušenost. Ti na lodi neuměli snad ani uvázat lano.

Ano, i já jsem po dokončení kapitánských zkoušek neměl pocit, že bych uměl něco víc, než před nimi. Ale zase, loď není auto, nedá se jen tak zastavit v případě, že je něco špatně nebo se něco nepovede a jakási odpovědnost by tu asi byla na místě. A ptát se ostatních, proč mi bosman podal to lano, které provlékl bójkou asi nebude úplně ten správný způsob existence na lodi. A bosmana jsem ten den viděl ve vodě ještě dvakrát.

No nic, nakonec parkujeme všichni na všech stále ještě plovoucích lodích. Z jedné strany Češi, ke kterým se raději nehlásím, z druhé Poláci, kteří nejsou o nic míň hluční, než ti na jezeře. Týpek na mě kouká – „vidím, že se nudíš, pojď za mnu na loď“. Je to Tes 32 Dreamer. Zajímavá lodička, kterou si rád prohlédnu. Polákovi ale jde úplně o něco jiného a jakmile vstoupím na palubu, hned podává panáka a nalévá. Finlandii. Cože? Finlandii? Že Poláci neumí pivo, to je známý fakt. O jejich víně nic nevím, ale tvrdý alkohol umí víc než dobře, pokud si pamatuju. Tak proč takový komerční pití? Ok, z toho se už nevyzuju, kopnu do sebe panáka a se slovy “čekej, hned jsem zpět” mizím ve své lodi, abych mu jako na oplátku a v dobré víře, že už mi pak třeba dá pokoj, donesl Plzeň, kterou mám pro podobné případy s sebou. Věhlas českého piva dělá ve světě divy a otevírá i jinak zavřené brány.  I když, dnes bych spíš potřeboval ty brány zavírat. Tak třeba Plzeň umí i tohle, uvidíme. Raději nesu dvě, i pro kolegu, kterého jsem s ním viděl.

Polák chvíli kouká na piva, chvíli na mě, a pak z něj vypadne: “Dám je do lednice, co ty na to?” No, dělej si s nimi s pánem bohem, co uznáš. Já na lodi lednici nemám, a i tak pivo raději teplé, protože mě z něj netrnou zuby a za tepla je lépe cítit veškerá jeho chuť. Mimochodem, jak už vnímavý čtenář jistě poznal, z prohlídky lodě nakonec nebylo nic. Zbytečný výlet. A noc byla rozhodně zajímavá.

Pokračování příště…