Mazury sólo a nadšeně – část 3.

3. den: Ráno vyrážím na nákup nějakého pečiva a hlavně krému na opalování. Přes den tu bývá jasno, 30 °C a více. Nikdy jsem nic takového nepoužíval, ale nemám s sebou žádné světlé triko s dlouhým rukávem a začínám už být dosti přismahnut. Loď nemá bimini a před sluncem není za jízdy úniku. Situace v přístavu je asi taková: toalety a sprchy 100 m, za nimi krčma 300 m, obchod dalších 400 m. Pro jistotu si to střihnu hned dvakrát, když v obchodě sbalím pečivo a poslední kousek krému, co měli, nechám zaplacený provokativně na pultě. Zjistím to samozřejmě až zpět na lodi, kdy si říkám, že už bych se teda mohl natřít a ono nějak není čím. No, myslel jsem si původně, že budu víc jezdit, než běhat.

Vyrážím po kanálech se sklopeným stěžněm. Stavět ho budu až na velkém jezeře Talty. Ano, rozhodl jsem se řešit stěžeň za jízdy v plném provozu. To, co ostatní zvládají ve čtyřech, zvládnu přece taky. Dojel jsem si trochu bokem od plavební dráhy a postavil ho uprostřed jezera. Trvalo mi to ale asi trochu déle, neboť za tu dobu mě vítr snesl až skoro na samotný kraj jezera. Ještě, že je to jezero delší než širší. To je ale dobré znamení, konečně trochu fouká.

Mno, možná trošku víc. Jakmile jsem vytáhl plachty, po troše bojů s lazy jacky, začal jsem jezdit náklony bortlajsnou skoro ve vodě. Tak tohle by šlo, dámy a pánové! Kvůli tomuhle jsem sem přece jel! Vymáčknout z lodě i ze sebe to nejvíc nejlepší! Srdíčko kdysi adrenalinového magora je konečně spokojeno. Pár réček, smáčím oba boky lodě pěkně stejnoměrně. To už to ale fakt nemůžu samým nadšením vydržet a musím naplno řvát: “Jooooooo, jedeeeeeem!!!”

Kolem projel silný motorák a samozřejmě nadělal vlny. “Žabaři! Na motor to umí každý!”, řvu, jako pominutý. V hluku motorů mě stejně nemůžou slyšet. Naštěstí. Možná bych taky dostal na budku.

V těch náklonech popadaly fendry přes palubu. Kašlu na to. Hlavně, že to jede! Hubu od ucha k uchu, tlemil jsem se do doby, než jsem uviděl  vnitřek lodě. Za jízdy jsem sice slyšel cosi cinkat a možná i padat, otevřely se dveře od hajzlíku a dokud je nezasypala halda mého oblečení, kymácely se sem a tam. Ale nepovolil jsem. Konečně to jede, tak přece nebudu brzdit! No jo, jenže teď jsem skoro nemohl dovnitř. Všechno všude, nebylo kudy vstoupit.

Když jsem se trošku uklidnil, začal jsem hledat místo ke kotvení. Taky trochu proto, že se utrhla (nebo spíš já jsem ji utrhnul tou super jízdou) kosatka z rolfoku a musel jsem to někde v klidu opravit. Našel jsem super místo v závětří. Pár lodí tam už i kotvilo. Několik postav ve vodě, něco na lodích, pár dětí, na břehu kupodivu nikdo.

Tak jo. Moje první přistávání kotva-břeh je tu. Po asi čtvrt hodině komedie pro všechny přihlížející mám loď ukotvenou, vyvázanou. Mokrý víc od potu než od vody. A jakáže to komedie?

Ve zkratce: vítr, snášení lodi, krátké kotevní lano. Respektive, její příliš brzké vyhození. Chyběly mi asi 4 metry ke břehu, když se lano napnulo jako struna a kotva mě už prostě nepustila dál. Chtěl jsem mít jistotu, že bude držet a neznaje délky lana, vyhodil jsem ji prostě moc brzo. Než abych manévr opakoval, raději jsem prodloužil kotevní lano dalším lanem – vyvazovacím. Navíc, kotva se chytla evidentně velmi dobře. Tak proč ji zbytečně vytahovat.

Takže: prodloužit lano kotvy, mezitím vítr snesl loď kamsi do pr..ič. Zacouvat tedy znovu ke břehu, vyskočit do vody se záďovým vyvazovacím lanem, zjistit, že jsem pořád moc daleko, vyhrabat se zpět na loď, popustit kotevní lano, dojet zpět ke břehu, do vody, ještě pořád moc daleko, na loď, ke břehu, do vody, na loď, ke břehu, do vody… A úvaz za strom (to se v Polsku smí).

Připomnělo mi to scénu s Roverem, závorou, kopcem a opicí z filmu Bohové musejí být šílení. Když jsem to viděl poprvé, nemohl jsem se smíchy nadechnout. Sesunul jsem se vyčerpán v kokpitu, musel jsem se po těch prostocvicích trošku vydýchat. Až teprve teď jsem měl čas se trochu porozhlédnout kolem. Kachničky. Kachničky, kam se podíváš.

Jsou evidentně zvyklé na přítomnost lidí i lodí. Každý jim něco dá. Každý, kromě mě. Pro kachničky nic nemám. Poslední jablíčko šetřím pro divokého koníka polského a rohlíky, kterých jsem sice nakoupil spoustu, zůstaly doma v mrazáku. Nějak to nehodlají pochopit (asi neví, co je to mrazák a že je momentálně hrooozně moc daleko) a motají se pořád kolem lodě. Asi jsou zvyklé i na to, chvilku žebrat, než něco dostanou. Nedostanou.

Je jich asi sedm. Šest samců a jedna samička. Zvláštní uskupení. Samci to nakonec vzdávají a někam odplouvají. Jediná samička ale zůstává. Vybatolí se na břeh, sedne si a kouká na mě. Hodinu, dvě. Hmm…, co si o tom jako mám myslet?

Koukám, koukám, na lodi je zničehonic nějaký nezvyklý bordel. Kde se tu vzal? Zvednu hlavu. Ahaaaa, mám zadní stěh ve větvi stromu a jak se loď houpe, odírá ocelovým lankem z větve vše, co na ní roste i neroste. Nenapadlo mě při přistávání koukat i nahoru. Komedie číslo dvě s přeparkováváním rozhodně nebude. Ráno to prostě uklidím. Po chvilce stání si ale v salonu všimnu podivných zvuků. Velmi podivných, na lodi naprosto nezvyklých. Ahaaaaa, zadní stěh, dějství druhé. Jak se tře o tu větev, vibrace se po lanku přenáší do celé lodě. Hmm… Komedie číslo dvě teda jako fakt nebude! Nějak to vydržím.

Nakonec se to ale ukázalo, jako skvělý kotevní alarm. Dokud jsem v noci slyšel zvuky, kotva držela a loď stála na místě. Měl jsem trochu obavy, že se utrhnu a ráno se probudím zapíchnutý někde na druhém břehu v cizí lodi nebo mole. Když kolem projížděli motoráky, dělali velké vlny a s lodí to docela házelo. A já měl k dispozici jen dvě vyvazovací lana a jedno jsem použil na prodloužení toho kotevního, takže mi na úvaz ke břehu zbylo jen jedno. A druhý strom od toho prvního byl moc daleko na to, abych záď uvázal za dva body jedním lanem. Takže jsem tam visel v přímce na jedné kotvě a jednom laně. Spolehlivý kotevní alarm se docela hodil.

Pokračování příště…