Mazury sólo a nadšeně – dokončení

Dobrá tedy. Dnes určitě něco rozbiju. Jde teď jen o to, co a za kolik. Do přístavu nejedu. Sice neumím moc polsky, ale ta charterová smlouva nebudila moc velkou důvěru. Hlavně, když tam týpek ručně dopsal jen moje jméno a příjmení. A to ještě blbě. Loď určitě není pojištěná a když rozštípu ještě i lodě cizí, budou to statisíce, možná i miliony. To raději rozbiju loď svoji…

5. den, odjíždím směr Gižycko. Snažím se odplout od mola. Vítr z levoboku, levé záďové lano – potud v pořádku. Jenže přívěsný motor je taky chycen na levé straně lodi a to je pak houby páka, která má překonávat sílu větru. Jakmile jsem povolil mooring, vítr zase začal snášet příď doprava a štosovat mi loď bokem k molu v opačném směru, než je výjezd z přístavu, a to ať jsem přidával na motoru, jak jsem přidával.

No, zapotil jsem se, než jsem odplul. Nakonec jsem musel motoru pomoct ručně a z mola loď vší silou odtlačit. Při tom hlavně nezapomenout na ni taky včas naskočit. Nerad bych se dnes koupal s výhledem na odplouvající loď. Na moji odplouvající loď. A to jsem tentokráte měl i diváky. Stáli asi metr ode mě, dokonce mi museli kousek uhnout. Dívali se, jak zápasím s lany, lodí i s větrem. Stejně nepomohli. A asi to bylo i dobře. Než bych jim vysvětlil, co se po nich chce, vítr by mi opět opřel loď o molo.

Vzdaluji se tedy od mola, rychle stahuji poslední lano na palubu a u toho se snažím motorem směrovat loď přesně proti větru, abych trefil výjezd z přístavu. Docela to dnes funí a s mým malým motůrkem to není jednoduché. Potřebuji ještě spustit vytažené kormidlo, aby byla loď plně řiditelná. Při té příležitosti musím pustit motor, abych mohl oběma rukama zápasit s kormidlem, protože do vody se mu dobrovolně moc nechce a je potřeba mu docela významně naznačit, kdo je tady pánem. Jakmile ale pustím motor, vítr stočí příď a uděláme výstavní piruetu. Kašlu na kormidlo. Motorem zachraňuji situaci a do ničeho naštěstí nevrazíme. Vzápětí zkouším kormidlo spustit podruhé a přichází pirueta číslo dvě. Ok, vyjíždím z přístavu bez kormidla. Udržet loď proti větru pouze slabým motůrkem vyžaduje evidentně veškerou moji pozornost. Kormidlo vyřeším někde cestou.

Na volném “moři” spouštím kormidlo už v klidu. Teď už je jedno, jestli a jak se tu budeme motat. Hlavně se nepřimotat někomu do cesty. Dle předpisů je plachetnice na motoru totéž, jako motorák, tzn. dává přednost všemu a všem. Jen ta manévrovatelnost s tím mini motůrkem je trošku někde jinde.

Tahám plachty. Pojedu s větrem, takže zatím stačí jen kosatka – analogie řidičům aut: prostě přední pohon. Bude aspoň větší klid, bez náklonů, budu se moct kochat. Zapomínám při tom ale, že hlavní plachta zůstala po předchozím sklápění stěžně v lazy bagu vyčonganá ze stěžně (vyčongat/začongat = polský výraz pro vyháknutí/zaháknutí jezdců plachty ze/do stěžně) a později se mi toto opomenutí velmi vymstí.

Vyhnu se pár lodím, co nechápou pravidla provozu a mířím někam do prostoru. Chvilku to jede víc, chvilku míň. Jakmile se ale dostanu na jezero Niegocin, začne foukat více a hlavně stále. Už jsou i docela vlnky. Jedu na zadoboční vítr. Neřeším křižování, mám čas koukat kolem sebe. Přetlačuji se trochu s kormidlem, jak mi díky přednímu pohonu chce vítr nevyváženou loď neustále stáčet.

Koukám na ostatní lodě, na přírodu na břehu, na racky. Jeden sedí na červené bóji, značící plavební dráhu. Jedu těsně kolem něj. Sedí dál, ani se nehne. Mám špatně vytrimovanou plachtu. No a co. Nikam nespěchám. Tak holt jedu pomaleji, no. Tohle je první okamžik mé dovolené, kdy si konečně plně uvědomuju, kde to vlastně jsem. A taky proč. Kdy vnímám tu obrovskou plochu zvlněné vody, kdy se cítím malý, malinký, na jakési nicotné skořápce, naprosto nepodstatný na tom světě. Nechci tento okamžik kazit nějakým trimováním a hnaním se za zbytečnými výkony.

Ty vlny jsou úžasné. Valí se zezadu a některé se už i trošku zalamují (na mělkém jezeře jsou vlny krátké a zalamují se podstatně dřív než na moři). Snažím se to vyfotit, ale fotka to vystihnout bohužel neumí. Lidské oko je ve své nedokonalosti v některých situacích prostě dokonalé a co člověk neuvidí na vlastní oči, nemůže mu být zprostředkováno fotoaparátem. V mém případě teda spíš mobilem. Mám s sebou i zrcadlovku, ale veškeré mé záběry z plavby jsou z mobilu. Je prostě pohotovější a udržím a ovládám ho jednou rukou, i když druhou řídím loď.

Voda, vlny, obrovská plocha, obrovská masa, téměř hmatatelné, a to vše jen pár centimetrů od mé nohy. Kvůli těmto pocitům miluji jachting. Jen voda, vítr, plachty a já. Blížím se pomalu ke Gižycku, k domovskému přístavu mé lodě. Znechucen všemi těmi nefunkčnostmi a okolnostmi jsem plánoval přistát tu a užít si odpoledne na souši. Mrknout na rozhlednu, baštit kukuřici, koukat na otáčecí most… Doteď jsem volné chvíle vyplňoval opravami nebo vymýšlením, jak to vymyslet, aby to fungovalo aspoň trochu. No a taky trošku psaním, samozřejmě. Víceméně jsem ale nevytáhl paty z lodě.

Na dohled přístavu refuju kosatku, fixuju kormidlo a startuju motor. Teda snažím se nastartovat. Otáčím kolíčkem, cvakne nějak divně. Trhám za startovací šňůru, motor nic. Snažím se kolíčkem lépe chytit bowden, ten ale zapadává kamsi do motoru. Tak to je v ….

Trhám šňůrou, jak zběsilý. Snažím se rukojetí naplnit válec motoru benzínem místo sytiče. Nic. Motor ani neškytne. Do toho vítr, vlny. Jestli jste někdy zažili pocit, jako když jdete před popravčí četu, nebyli jste daleko od pravdy. Podobná situace se mi stala už při mé úplně první jízdě na jachtě, jenže to byla klidná voda na Lipně, mírný vánek. Na kousek kosatky jsem tam tehdy plným přístavem doklouzal skoro až do stání. Jenže tady v tom větru tu loď rozbiji ještě před přístavem o vlnolamy nebo o “vrata”.

Vítr mě žene stále víc a víc směr přístav a vlnolamy. Na cípek kosatky přejíždím sem a tam a snažím se vyhodnotit situaci (mezitím volám majiteli lodě, že jsem v průšvihu a asi budu potřebovat pomoc), ale zatím jsem moc daleko a nevidím detaily. Dalekohled mám v salonu a tam teď nemůžu, řídím loď. Musím blíž. Zásadní chyba!

Hlavní plachtu mám ještě pořád schovanou v Lazy bagu, teď už ji vybalit, začongat do stěžně a vytáhnout skrz Lazy Jacky nestihnu. Navíc musím pořád řídit loď. A na co že hlavní plachtu? Většina lodí neumí udělat réčko (obrat proti větru) pouze na kosatku. A jak vzápětí zjistím, ani ta moje. Takže každý můj obrat je halza (to znamená po větru), kterou se přibližuju stále víc a víc k přístavu a vlnolamům před ním. A vítr mi v tom zdatně pomáhá. Potřebuju otočit loď réčkem a odjet pryč. Zkouším rychle vytáhnout kosatku celou, ale ani tak loď nechce křižovat a vzdálit se od přístavu. Nalevo mělčiny, napravo přeplněné pláže. A majitel nikde. Tak tohle je konec. Vlnolamy se hrozivě přibližují. Odsud už se nedostanu.

Dobrá tedy. Dnes určitě něco rozbiju. Jde teď jen o to, co a za kolik. Do přístavu nejedu. Sice neumím moc polsky, ale ta charterová smlouva nebudila moc velkou důvěru. Hlavně, když tam týpek ručně dopsal jen moje jméno a příjmení. A to ještě blbě. Loď určitě není pojištěná a když rozštípu ještě i loďe cizí, budou to statisíce, možná i miliony. To raději rozbiju loď svoji, viděl jsem inzerát na prodej, chtěl za ní asi 180tis.

Tak jo, to by šlo. Dobrý plán. Jenže bych to taky ještě i rád přežil. To ale u těch vlnolamů nebude tak úplně jisté. Na pláže už to nedotáhnu, navíc jsou plné lidí. Pořád se přibližuju. Vítr mě nemilosrdně tlačí blíž a blíž. Jedu už asi jen 10m od vlnolamů. Vlny se o ně rozbíjí a vodní tříšť už prší skoro i na loď.

Ha, benzínka. S molem rovnoběžným ke směru větru a zrovna od ní odjely všechny ty milionové motoráky. Z posledních plachetních sil tlačím loď na konec vlnolamů a zatáčím směrem k benzínce. Rychle refuju kosatku, ale zase ne moc, abych ještě mohl manévrovat. Na břehu zevluje pár místních v plavkách. Snažím se na ně od kormidla zařvat, že potřebuju pomoct, že to stočím k molu a že mě pak musí nějak zastavit.

Asi na počtvrté (ve větru a s mou mizernou Polštinou to byl spíš zázrak) se dva z nich neochotně zvedli a vyrazili do místa mého předpokládaného ztroskotání. Těsně před molem ještě balím kosatku úplně, setrvačností točím loď pravobokem k molu a nechávám se zastavit těmi dvěma týpky.

Manévr mi vyšel dokonale, rychlost minimální, neměli ani moc práce. Vyvázali jsme společně loď, porovnali fendry a ztroskotání jsem mohl prohlásit za ukončené. Poděkoval jsem, jak nejlépe jsem uměl a zavolal majiteli, že jsem právě přistál. Když jsem mu volal při tom šněrování před přístavem, že jsem bez motoru, že jsou vlny a vítr, a ať sežene nějakou pomoc, slíbil, že přijede, vezme motorovku a nějak to vyřešíme.

Přišel v klídku asi za čtvrt hoďky po mém přistání. Kdybych na něj nespoléhal, vybral bych si nějakou vzdálenou poloprázdnou pláž, vytáhl kýl a udělal lidem show zapíchnutím lodě do písku. Jednoduché, bezpečné. A z toho plyne poučení: nikdy nespoléhat na ostatní! A už vůbec ne v krizové situaci!!!

Sedím na obrubníku. Přemýšlím o nastalé a i o minulých situacích. Takhle jsem si to nepředstavoval. Že to nebude úplně jednoduché, když pojedu sám, jsem věděl. Něco už jsem sólo na lodi taky zažil. Vlastně všechny moje plavby do teď byly sólo. Proto mě to baví.

Ale z celého dosavadního týdne jsem si opravdu “užil” dle svých představ asi tak 2 hoďky ježdění a jedno noční kotvení v přírodě. Jinak jsem furt fyzicky i v myšlenkách řešil nefunkční loď a co s ní. Chtěl jsem řešit situace, které mi Mazury připraví a na to jsem se těšil. Chtěl jsem objevovat krásy jezer a okolní přírody. Kochat se. Vypnout. Servisáka jsem mohl dělat doma a spravit si třeba auto nebo tak něco. Občas člověk poruší zásady a vezme tu nejlevnější nabídku z nejlevnějších. Pak to ale může dopadnout třeba takhle. Nebo klidně i hůř.

Tak. A to je konec, přátelé. Po zralé úvaze (zbývali mi dva dny plavby mínus oprava nebo výměna motoru a kdoví jak s vinšnou..) jsem si pobalil věci, sdělil majiteli, ať si milou loď strčí někam, skočil si na večeři na místní specialitku, pobavil místní servírky spropitným ze všech svých posledních drobných a vydal se směrem ku domovu.

Bohatší o spoustu zážitků, přeživších situací, vyřešených i nevyřešených výzev ve formě závad na lodi a zásad v mé hlavě a hlavně navnaděn krásou mazurských jezer. Určitě tu nejsem naposled. Chtěl bych si je prohlédnout a užít v trochu jiném duchu a konstelaci. A možná, že tentokráte ani ne tak úplně sám. Radost by se přece měla sdílet. Tak tedy: “Nazdar Mazury!”, děkuji za to, co jste mi dosud ze své krásy ukázaly a na viděnou někdy příště.

P.S.: Další den ráno, už ve své posteli, jsem obdržel SMS od polského operátora, že bychom měli všichni zůstat v přístavech, nikam nejezdit a hlavně nekotvit pod stromy. Že se blíží silný vichr, několik velkých bouří a na vodě nebude bezpečno. Takže nakonec svého rozhodnutí a těch dvou obětovaných dní ani moc litovat nemusím.

Od roku 2007, kdy proběhla Mazurami děsná bouře, která převrhla několik lodí a zahynulo docela dost lidí, tady mají systém upozorňování na bouře docela vymakaný. Mají kolem jezer postaveny bouřkové majáky a z každého místa na jezerech je vidět vždy aspoň jeden. Když se blíží bouře, majáky se rozblikají. Buď pomalu nebo rychle, podle času, který zbývá a síly bouře, která se žene. A pak ještě, zřejmě pro ty úplně slepé jachtaře, mobilní operátor posílá varování formou SMS všem mobilům přihlášeným do jeho sítě. Docela hezky se tu o nás starají, co říkáte?